středa 2. května 2018

Co způsobuje vysoký počet vězňů v České republice?

Česká republika je z hlediska počtu vězňů jedním z nejpřísnějších států v Evropě. Podle prison population indexu, který vyjadřuje, kolik vězňů vykonává v jednotlivých státech trest odnětí svobody v přepočtu na 100.000 obyvatel, se Česká republika dlouhodobě pohybuje nad 200. Je to způsobeno tím, že posíláme do vězení vězňů více než ostatní státy? Nebo tím, že ukládáme příliš dlouhé tresty? Nebo obojím? Prozradím Vám to rovnou. Do vězení posíláme velmi málo vězňů na evropské poměry; když je tam ale pošleme, tak na velmi dlouho.

Touto otázkou se zabýval článek německého profesora Dünkela, který nedávno vyšel v zimě v European Journal of Criminology a ze kterého vycházím. Pro přehlednost jsem data, která použil, převedl do grafu, ve kterém je jednodušeji vidět vztah mezi vstupy do vězení a délkou trestů (původní graf je k vidění zde). Co z něj můžeme vyčíst?

Čeští soudci posílají do vězení výrazně méně vězňů než většina porovnávaných evropských států. Třeba liberální Švédsko, Nizozemí či Dánsko mají čtyříkrát větší počet vstupů do vězení než Česká republika. Přesto ale mají tyto státy relativně vůči populaci čtyřikrát menší počet vězňů. I nám blízké státy jako Německo, Rakousko, Polsko či Slovinsko posílají do vězení více pachatelů než my. Ve všech zmíněných státech ale vězeň ve vězení stráví maximálně polovinu času než v České republice. Český vězeň tak stráví ve vězení třikrát déle, než je medián v Evropské Unii.

Do určité míry to není překvapivé; pokud stát posílá do vězení méně pachatelů než ostatní státy, tak je tam bude posílat na delší dobu, protože si vybral jen ty "nejtěžší" pachatele, kterým bude uložen logicky vyšší trest. Nicméně i pokud toto vezmeme v potaz, tak Česká republika ukládá velmi dlouhé tresty, což se odráží ve vysokém prison population indexu.

Myslím si, že se Česká republika dlouhodobě snažila snížit počet nepodmíněných trestů odnětí svobody, což se jí povedlo. Do vězení posíláme málo mladistvých, ukládá se co nejvíce alternativních trestů (pokud tedy označíme podmíněný trest odnětí svobody za alternativní trest) a jen v závažnějších případech soudci přistoupí k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Zda ten efekt měly změny zákonů, společenský diskurz nebo odborná debata, není jasné. To co ale víme, je, že neukládáme příliš nepodmíněných trestů odnětí svobody při srovnání s ostatními evropskými státy.

Oproti tomu se jak zákonodárce tak soudci nedrží zpět z hlediska délek nepodmíněných trestů odnětí svobody. Česká republika je společně s Portugalskem a Rumunskem evropským státem (z těch, které byly porovnávané), který ukládá nejdelší tresty odnětí svobody. Vyjádřím tak další hypotézu: Je politicky jednodušší docílit menšího užití nepodmíněného trestu odnětí svobody než snížit sazby u jednotlivých trestných činů.

V poslední době jsme svědky toho, že spolky či politické strany lobbují za to, abychom ukládali více nepodmíněných trestů odnětí svobody, čehož chtějí dosáhnout mimo jiné tím, že se zpřísní sazby u trestných činů. Tento přístup však spočívá v nepochopení současných problémů a otázek; pokud bychom se skutečně rozhodli přistoupit k širšímu ukládaní nepodmíněných trestů odnětí svobody, tak by to mělo být minimálně výměnou za snížení trestních sazeb - nikoli za jejich zvýšení. Pokud bychom nejen posílali více lidí do vězení, ale zároveň je tam posílali i na delší dobu, tak by to byla nejlepší cesta, jak docílit zhroucení již tak podfinancovaného vězeňského systému v České republice.

Tyto fenomény (dlouhé tresty a málo pachatelů vstupujících do vězení) přitom mohou být propojeny. Čím méně ukládáme nepodmíněných trestů odnětí svobody, tím více ukládáme podmíněných trestů odnětí svobody. Soudci se při ukládání vysokého množství podmíněných trestů rozhodnout, že když už uloží podmíněný trest odnětí svobody, tak jej uloží relativně přísný, aby obviněného více odradili (byť dle výzkumů to odsouzené odradí jen velmi mírně). Odsouzený spáchá další trestný čin, za který mu bude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody (nejspíše přísnější, jelikož se jedná o recidivistu) a k tomu mu bude přeměněn předchozí dlouhý podmíněný trest odnětí svobody (či dokonce i několik alternativních či podmíněných trestů). A tak náš pachatel skončí v báni na velmi dlouhou dobu, která se může zdát až nepřiměřeně dlouhá oproti tomu, co spáchal. A vězeňské statistiky rostou...

Co by s tím šlo dělat? Mohli bychom se zamyslet nad úpravou, která by byla podobná souhrnnému a společnému trestu, a která by se použila i v případech recidivy. Tedy, že pokud by se již odsouzený pachatel dopustil dalšího trestného činu, tak by mohl dohromady vykonávat trest, který by byl uložen v rámci sazby za ten nejpřísnější trestný čin, kterého se dopustil. Takový přístup by zajistil, že při spáchání dalšího trestého činu, by bylo již jednou odsouzenému přihoršeno (tedy požadavek spravedlnosti i možného odrazení), jelikož by soudce buďto uložil přísnější nebo delší trest. Zabránilo by to však zbytečné kumulaci trestů. Tato myšlenka by si zasloužila samostatný post (či spíše článek) sama pro sebe; jedná se tak o pouhé drobné naťuknutí této problematiky.

I to by byla jedna z cest, jak snížit velmi dlouhé doby, které čeští pachatelé tráví ve vězení. Jinou by mohlo být třeba snížení maximální délky náhradního trestu za peněžité tresty, ve které jsme nejpřísnější v celé Evropě. O snížení sazeb se pak ani neodvážím psát... Měli bychom se tak snažit přiblížit se Slovinsku, Německu či třeba Finsku. Jednou z možností, byť trochu kontroverzních, je i posílat více pachatelů do vězení - ale v průměru na výrazně kratší dobu. Minimálně bychom o těchto debatách měli vést širší diskuzi. 

Část těchto myšlenek byla vyjádřena v Týdnu v Justici.

Žádné komentáře: