Jak
soudci nakládají se svým časem a jakým způsobem si organizují práci? A je
jejich přístup efektivní? To jsou otázky, které si položil profesor ekonomie
Andrea Ichino (Uni Bologna, EUI). Společně se svým týmem pak začal zkoumat
práci milánského soudu pro pracovněprávní spory. V rámci empirického
výzkumu vzali v úvahu více než 50 000 případů, které během šesti let
řešilo 21 soudců (pracujících na plný úvazek), a následně zpracovali studii o
tom, jakým způsobem organizace práce a časové rozvržení úkolů ovlivňují výstupy
soudců. Výsledek pak dle jejich slov nejenom vypovídá o efektivnosti práce
soudů, ale dá se použít obecně i na jakoukoli jinou práci, která vyžaduje rozvržení
času mezi vícero úkolů. Jelikož mi tohle téma přijde podnětné a myslím, že si
zaslouží pozornost, pokusím se na Jiném právu reprodukovat (zjednodušeně) některé
zajímavé myšlenky. Celou studii pak naleznete tady.
Studie se zabývá především faktem, že v případě návalu více úkolů najednou máme tendenci pracovat paralelně na všech – tedy přeskakovat v krátkých časových úsecích z jednoho úkolu na druhý. Právě takový „multitasking“ či – dle slov autorů – „task juggling“ však vede k neefektivitě, jelikož neustálé střídání úkolů způsobí, že doba strávená s jedním úkolem je průměrně delší, než pokud bychom práci na každém dalším úkolu zahájili až v momentě, kdy bude první úkol hotový. Task juggling tedy snižuje produktivitu, jak ukazuje následující model.
Představme
si dva scénáře. V obou z nich dostaneme v jeden den dva úkoly (A
a B). V prvním scénáři budeme pracovat na úkolech paralelně - na úkolu A budeme
pracovat v liché dny, úkolu B se budeme věnovat v sudé dny. Úkol A pak
dokončíme za 19 dnů od zadání, úkol B za 20 dnů. V průměru nám trvalo
vyřešit jeden úkol 19,5 dne [ (19 + 20)/2 = 19,5 ]. Ve druhém scénáři budeme na
úkolech pracovat postupně – nejprve začneme pracovat na úkolu A, který
dokončíme za 10 dnů, následně se pustíme do úkolu B, který pak bude hotový za dalších
10 dnů, tj. 20 dnů od zadání obou. Průměrně trvalo vyřešení jednoho úkolu 15
dnů [ (10+20)/2 = 15 ]. V obou scénářích byla celá zadaná práce (oba dva
úkoly) hotová za stejnou dobu, tj. 20 dní (nepočítáme tedy počet dní aktivně
strávených prací na jednotlivých úkolech, ale počet dnů, které uplynuly od
zadání). Ve druhém scénáři však byl úkol A splněný podstatně dříve. Jakého
soudce byste si vybrali, aby rozhodoval váš spor? Takového, u kterého je jasné,
že bez ohledu na to, zda na vás připadlo A či B, bude rozhodnuto za 20 dnů?
Anebo takového, u kterého máte padesátiprocentní šanci, že rozhodne už za deset
dnů?
Tento
model, ve kterém je porovnávána paralelní práce s prací postupnou, pak
autoři aplikovali na praxi milánského soudu, aby ukázali, jaký má task
juggling efekt na výkonnost soudců. V rámci posuzování výkonnosti se
autoři zaměřili pouze na dobu, za kterou byly případy vyřešené, a ignorovali
kvalitu rozhodnutí (produktivita tedy byla měřena pouze délkou trvání řízení). Počet
dnů nutných na vynesení rozhodnutí pak porovnávali s tendencí jednotlivých
soudců dělat víc věcí najednou.
Doba
trvání jednoho případu je měřená jako počet dnů od momentu, kdy se případ
dostal k soudu, až do vynesení rozsudku. Míra task jugglingu je pak
vyjádřená počtem aktivních případů, které mají soudci rozpracované. Pro
zjednodušení: „aktivním“ se případ stane dnem prvního ústního jednání. Počet
případů, které jsou soudcům přiděleny, se v průměru příliš neliší mezi
jednotlivými soudci (vzhledem k náhodnému rozdělování případů) – tyto
veličiny soudci nemohou ovlivnit. Co je však na jejich uvážení, je počet
případů, na kterých aktivně pracují v určitém období (studie operuje
s průměrným počtem případů za čtvrtletí).
Ze
zkoumání výše uvedeného počtu případů vyplynulo, že všichni soudci mají zhruba
stejné pracovní zatížení, co do kvality i kvantity. Průměrná doba nutná na
vyřešení jednoho případu se však mezi jednotlivými soudci významně liší. Rozdíl
mezi „nejrychlejším“ a „nejpomalejším“ soudcem je více než 200 dnů (viz první
graf na straně 41). Počet dnů nutných průměrně na vynesení rozsudku pak u
jednotlivých soudců koreluje s počtem rozpracovaných věcí (čtvrtý graf na
straně 41) - task juggling je odpovědný průměrně za polovinu rozdílu
v efektivitě práce mezi nejrychlejším a nejpomalejším soudcem. Toto zjištění pak potvrzuje teorii, že větší
míra task jugglingu vede k natahování řízení. Prodloužení doby řízení je
považováno za neefektivní, jelikož zvyšuje společenské náklady.
V řeči
čísel: jednoprocentní nárůst task jugglingu prodlužuje řízení o 2,4 dny, což
je třeba kompenzovat nárůstem úsilí o 0,6 %. Pokud by byl soudce schopen
dostatečně snížit task juggling (o 0,4 %) tak, aby se průměrná doba řízení
zkrátila o jeden den, přineslo by to společenský užitek ve výši 30 000 eur
(což je průměrně čtvrtina ročního příjmu italského soudce).
Z výše
uvedeného vyplývá, že scénář postupné práce je efektivnější než scénář práce
paralelní. Avšak neplatí to absolutně, protože po určité době se projeví únava
a znudění nad jedním případem, a je tedy výhodnější práci prostřídat. Stejně
tak roli může hrát to, pokud je vícero případů (skutkově) podobných anebo se
v nich některé aspekty překrývají – pak dává smysl paralelní práce na
takových případech.
Celá
studie samozřejmě obsahuje množství dalších podnětných myšlenek, a proto ji
zájemcům doporučuji k přečtení. Čtenářů z řad soudců bych se pak ráda
zeptala, zda na sobě pociťují snižování efektivity v případě, že musí
řešit příliš mnoho věcí najednou (a jaké faktory k tomu přispívají – tlak
ze strany advokátů, doporučení z vedení soudu?). A obecně i ostatní –
přijde vám efektivnější věnovat se jednomu úkolu soustavně anebo preferujete
střídání práce po kratších úsecích? A je to kvůli tomu, že se na vás valí
spousta úkolů a pro jistotu chcete mít všechno alespoň částečně rozpracováno,
anebo prostě únava z jedné činnosti přichází brzo, a proto je třeba
aktivity střídat?
- Průměrná
délka (civilního) řízení byla v roce 2010 zhruba 240 dnů – nejlépe si
vedlo Japonsko se 107 dny a na druhé straně spektra byla Itálie s 564 dny.
- Průměrná
délka řízení v České republice je 130 dní.
- Ač
Slovensko i Česká republika vydávají na chod soudnictví stejný podíl svých
rozpočtů (zhruba 0,2 %), průměrně trvá řízení na Slovensku 2,7 krát déle než
v ČR.
Je
tedy možné, že v České republice je tendence k task jugglingu nižší než
na Slovensku? Anebo mají na délku řízení vliv spíše jiné faktory?
Nechtěl
by někdo studii podobnou té Ichinově provést v českých či slovenských
podmínkách? A mají podle vás takovéto ekonomické studie smysl a praktické
využití?
(Soutěžní
otázka na závěr: vymyslí někdo nějaký elegantní český výraz pro „task
juggling“?)