25 února 2014

Pavlína Hubková: Pracují soudci efektivně?

Jak soudci nakládají se svým časem a jakým způsobem si organizují práci? A je jejich přístup efektivní? To jsou otázky, které si položil profesor ekonomie Andrea Ichino (Uni Bologna, EUI). Společně se svým týmem pak začal zkoumat práci milánského soudu pro pracovněprávní spory. V rámci empirického výzkumu vzali v úvahu více než 50 000 případů, které během šesti let řešilo 21 soudců (pracujících na plný úvazek), a následně zpracovali studii o tom, jakým způsobem organizace práce a časové rozvržení úkolů ovlivňují výstupy soudců. Výsledek pak dle jejich slov nejenom vypovídá o efektivnosti práce soudů, ale dá se použít obecně i na jakoukoli jinou práci, která vyžaduje rozvržení času mezi vícero úkolů. Jelikož mi tohle téma přijde podnětné a myslím, že si zaslouží pozornost, pokusím se na Jiném právu reprodukovat (zjednodušeně) některé zajímavé myšlenky. Celou studii pak naleznete tady

Studie se zabývá především faktem, že v případě návalu více úkolů najednou máme tendenci pracovat paralelně na všech – tedy přeskakovat v krátkých časových úsecích z jednoho úkolu na druhý. Právě takový „multitasking“ či – dle slov autorů – „task juggling“ však vede k neefektivitě, jelikož neustálé střídání úkolů způsobí, že doba strávená s jedním úkolem je průměrně delší, než pokud bychom práci na každém dalším úkolu zahájili až v momentě, kdy bude první úkol hotový. Task juggling tedy snižuje produktivitu, jak ukazuje následující model.

Představme si dva scénáře. V obou z nich dostaneme v jeden den dva úkoly (A a B). V prvním scénáři budeme pracovat na úkolech paralelně - na úkolu A budeme pracovat v liché dny, úkolu B se budeme věnovat v sudé dny. Úkol A pak dokončíme za 19 dnů od zadání, úkol B za 20 dnů. V průměru nám trvalo vyřešit jeden úkol 19,5 dne [ (19 + 20)/2 = 19,5 ]. Ve druhém scénáři budeme na úkolech pracovat postupně – nejprve začneme pracovat na úkolu A, který dokončíme za 10 dnů, následně se pustíme do úkolu B, který pak bude hotový za dalších 10 dnů, tj. 20 dnů od zadání obou. Průměrně trvalo vyřešení jednoho úkolu 15 dnů [ (10+20)/2 = 15 ]. V obou scénářích byla celá zadaná práce (oba dva úkoly) hotová za stejnou dobu, tj. 20 dní (nepočítáme tedy počet dní aktivně strávených prací na jednotlivých úkolech, ale počet dnů, které uplynuly od zadání). Ve druhém scénáři však byl úkol A splněný podstatně dříve. Jakého soudce byste si vybrali, aby rozhodoval váš spor? Takového, u kterého je jasné, že bez ohledu na to, zda na vás připadlo A či B, bude rozhodnuto za 20 dnů? Anebo takového, u kterého máte padesátiprocentní šanci, že rozhodne už za deset dnů?

Tento model, ve kterém je porovnávána paralelní práce s prací postupnou, pak autoři aplikovali na praxi milánského soudu, aby ukázali, jaký má task juggling efekt na výkonnost soudců. V rámci posuzování výkonnosti se autoři zaměřili pouze na dobu, za kterou byly případy vyřešené, a ignorovali kvalitu rozhodnutí (produktivita tedy byla měřena pouze délkou trvání řízení). Počet dnů nutných na vynesení rozhodnutí pak porovnávali s tendencí jednotlivých soudců dělat víc věcí najednou.

Doba trvání jednoho případu je měřená jako počet dnů od momentu, kdy se případ dostal k soudu, až do vynesení rozsudku. Míra task jugglingu je pak vyjádřená počtem aktivních případů, které mají soudci rozpracované. Pro zjednodušení: „aktivním“ se případ stane dnem prvního ústního jednání. Počet případů, které jsou soudcům přiděleny, se v průměru příliš neliší mezi jednotlivými soudci (vzhledem k náhodnému rozdělování případů) – tyto veličiny soudci nemohou ovlivnit. Co je však na jejich uvážení, je počet případů, na kterých aktivně pracují v určitém období (studie operuje s průměrným počtem případů za čtvrtletí).

Ze zkoumání výše uvedeného počtu případů vyplynulo, že všichni soudci mají zhruba stejné pracovní zatížení, co do kvality i kvantity. Průměrná doba nutná na vyřešení jednoho případu se však mezi jednotlivými soudci významně liší. Rozdíl mezi „nejrychlejším“ a „nejpomalejším“ soudcem je více než 200 dnů (viz první graf na straně 41). Počet dnů nutných průměrně na vynesení rozsudku pak u jednotlivých soudců koreluje s počtem rozpracovaných věcí (čtvrtý graf na straně 41) - task juggling je odpovědný průměrně za polovinu rozdílu v efektivitě práce mezi nejrychlejším a nejpomalejším soudcem.  Toto zjištění pak potvrzuje teorii, že větší míra task jugglingu vede k natahování řízení. Prodloužení doby řízení je považováno za neefektivní, jelikož zvyšuje společenské náklady.

V řeči čísel: jednoprocentní nárůst task jugglingu prodlužuje řízení o 2,4 dny, což je třeba kompenzovat nárůstem úsilí o 0,6 %. Pokud by byl soudce schopen dostatečně snížit task juggling (o 0,4 %) tak, aby se průměrná doba řízení zkrátila o jeden den, přineslo by to společenský užitek ve výši 30 000 eur (což je průměrně čtvrtina ročního příjmu italského soudce).

Z výše uvedeného vyplývá, že scénář postupné práce je efektivnější než scénář práce paralelní. Avšak neplatí to absolutně, protože po určité době se projeví únava a znudění nad jedním případem, a je tedy výhodnější práci prostřídat. Stejně tak roli může hrát to, pokud je vícero případů (skutkově) podobných anebo se v nich některé aspekty překrývají – pak dává smysl paralelní práce na takových případech.

Celá studie samozřejmě obsahuje množství dalších podnětných myšlenek, a proto ji zájemcům doporučuji k přečtení. Čtenářů z řad soudců bych se pak ráda zeptala, zda na sobě pociťují snižování efektivity v případě, že musí řešit příliš mnoho věcí najednou (a jaké faktory k tomu přispívají – tlak ze strany advokátů, doporučení z vedení soudu?). A obecně i ostatní – přijde vám efektivnější věnovat se jednomu úkolu soustavně anebo preferujete střídání práce po kratších úsecích? A je to kvůli tomu, že se na vás valí spousta úkolů a pro jistotu chcete mít všechno alespoň částečně rozpracováno, anebo prostě únava z jedné činnosti přichází brzo, a proto je třeba aktivity střídat?

K tématu efektivnosti činnosti soudů pak ještě přidávám odkaz na studii OECD z loňského června „What Makes Civil Justice Effective?“, ve které mě zaujala následující čísla:
  • Průměrná délka (civilního) řízení byla v roce 2010 zhruba 240 dnů – nejlépe si vedlo Japonsko se 107 dny a na druhé straně spektra byla Itálie s 564 dny.
  • Průměrná délka řízení v České republice je 130 dní.
  • Ač Slovensko i Česká republika vydávají na chod soudnictví stejný podíl svých rozpočtů (zhruba 0,2 %), průměrně trvá řízení na Slovensku 2,7 krát déle než v ČR.

Je tedy možné, že v České republice je tendence k task jugglingu nižší než na Slovensku? Anebo mají na délku řízení vliv spíše jiné faktory?

Nechtěl by někdo studii podobnou té Ichinově provést v českých či slovenských podmínkách? A mají podle vás takovéto ekonomické studie smysl a praktické využití?

(Soutěžní otázka na závěr: vymyslí někdo nějaký elegantní český výraz pro „task juggling“?)

12 komentářů:

  1. Anonymní25/2/14 16:35

    Osobně mám trochu pochybnosti o smyslu takové studie (jakkoli je jistě zajímavá), je-li jediným kritériem rychlost rozhodování. Je mi jasné, že dlouhá délka řízení je tím, co jeho účastníky určitě pálí, ale pořád si myslím, že je lepší raději počkat déle na kvalitní rozhodnutí než mít expresní rozsudek od nějakého řezníka. Tím neříkám, že delší doba řízení rovná se kvalitnější rozhodování; rychlost ale také není všechno. K tomu sice článek úplně nemíří, ale nemělo by se na to zapomínat.

    Michal Hájek

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za prima příspěvek, Pavlíno. Podle mě jsou takovéhle výzkumy velmi užitečné. Docela by mě zajímalo, jaké společenské důsledky vlastně dlouhé řízení má (mně i těch 130 dní přijde jako pro obyčejného člověka nepochopitelná doba). U věcněprávních sporů je například po dobu jejich trvání omezená možnost nakládání s věcí, na které sporné právo lpí. U závazkových sporů zase příslušné subjekty typicky neví, zda budou či nebudou mít k dispozici určité prostředky, což ovlivňuje způsob, kterým se rozhodují o svých dalších aktivitách... Také by mě zajímalo, jaký mají na délku trvání sporu advokáti. Mají zájem na krátkých sporech?

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní26/2/14 07:37

    ad Hájek : Pojem kvalitní rozhodnutí nic neřeší, smyslem soudního řízení je vydání konečného (pravomocného) rozhodnutí. Něco jako objekvitně správné rozhodnutí prostě neexistuje, smyslem soudu je být "ten třetí a nezávislý" na stranách, nic víc,

    Je smutné, že z PF stále vycházejí absolventi a neznají realitu, tj. naši justici slouženou z méně schopných soudruhů, kteří prošli "prověrkami" a rychlokvašek z 90.let.

    Jan Horálek

    OdpovědětVymazat
  4. J. Janát26/2/14 08:33

    Ad J. B.: Ono třeba u věcněprávních sporů se často soud neobejde bez znaleckého posudku, jehož vypracování se všemi procesními "kudrlinkami" zabere - když jde vše bezproblémově - tak 2 měsíce. Což už je skoro polovina oné průměrné soudní doby.

    OdpovědětVymazat
  5. Anonymní26/2/14 12:59

    Za sebe musím říct, že od jedné věci ke druhé přeskakuji zcela záměrně a mám k tomu několik důvodů: Pokud zpracovávm nějakou věc, která je hodně obsáhlá, pak po určitém čase stráveném prací na takovém spise prostě přijde únava. Zjistil jsem, že je pak daleko efektivnější na chvíli se pustit do něčeho jiného a k té rozdělané práci se vrátit třeba druhý den, kdy zas můžu pokračovat s určitým elánem - výsledkem tohoto stylu je (aspoň dle mého vnitřního přesvědčení, které nelze nijak objektivně poměřit), že ve výsledku toho stihnu za stejné časové období vyřídit více.
    Druhý důvod spočívá v tom, že někdy se ukazuje být vhodným, nechat případ takzvaně "uležet v hlavě". Tak třeba po nastudování spisu skoro nikdy nezačnu hned psát rozsudek a dost často se pak stává, že nápad, kudy se při řešení toho případu vydat, dostanu mimo práci - v posteli před usnutím, na záchodě, při procházce atd. Tahle strategie se dost často vyplatí i třeba v případě, kdy mám z rozsudku napsanou půlku, spoustu problémů si totiž člověk uvědomí, až když to začne psát.
    A v neposlední řadě občas nutnost přeskakování vyplývá z nutnosti - třeba pokud je nutno rozhodnout nějakou přednostní věc, o odkladném účinku žalobě atd. Nemluvím pochopitelně o tom, že když se musí věc rozhodnout při jednání, tak je nutno spis nastudovat před tím, než je jednání nařízeno a do termínu jednání je taky vlastně u ledu a mezitím se věnuji dalším věcem.

    Jan Kašpar

    OdpovědětVymazat
  6. Ad Michal Hájek:
    Rychlost sice není všechno, ale pořád má význam - například ta výše uvedená studie OECD zmiňuje, že průměrná rychlost řízení významně souvisí s důvěrou v justici.

    Pokud jde o kvalitu rozhodnutí, tak ta je samozřejmě také důležitá, ale pro podobně laděné ekonomické studie je dost těžko měřitelná. Sám Ichino se vyjádřil v tom smyslu, že bude nesmírně vděčný za jakýkoli nápad, jak objektivně zahrnout do studie kvalitu rozhodování. Jediné, s čím zatím kalkulovali, je počet rozsudků, které byly napadeny u odvolacího soudu (viz graf na straně 42 studie) - podle mě to ale nemá moc velkou výpovědní hodnotu, protože jestli má někdo potřebu se odvolat nebo ne moc na kvalitě rozhodnutí nezávisí (a zrovna ten nejrychlejší soudce - číslo 3 - má procento napadených rozsudků nejmenší). Další možností je vzít v úvahu shodu prvostupňového rozsudku s odvolacím (ale tam zas nepůjde započítat ty rozsudky, které nebyly napadeny), případně další nápad zněl, aby se spočítala délka odůvodnění rozsudku (ale to podle mě o kvalitě neříká vůbec nic)... Padl i názor, že na kvalitu rozsudku má velký vliv práce advokáta - že kvalita rozsudku se bude odvíjet od kvality podání (což je prý častý argument soudců - souhlasíte? Možná by stálo za to provést na toto téma samostatnou studii.) Zkrátka v počtu 50 000 rozsudků je dost komplikované posuzovat objektivní kvalitu rozhodování, aby se dala zahrnout do studie.

    Osobně si myslím, že na vypracování kvalitního rozhodnutí je potřeba si počkat a že s přibývajícím počtem dnů může kvalita stoupat, ale má to své meze: (a) do určité doby sice nárůst dnů strávených s rozsudkem může zvyšovat kvalitu, ale pravděpodobně to bude s klesajícím mezním užitkem, a v určitém bodě se ten nárůst zastaví a mezní užitek bude nulový; (b) sama délka řízení nevypovídá o tom, kolik času na případu soudce skutečně strávil. Je tak dost dobře možné, že za 100 dnů soudce vynese rozsudek, na kterém aktivně strávil 20 dnů, a naopak dva roky bude trvat vydání rozsudku, který celou dobu ležel v šuplíku a soudce na něm aktivně pracoval třeba jen pět dnů (samozřejmě to nemusí být jeho vinou, pokud čekal na znalecký posudek apod.)... Účastníci řízení ale nevidí, kolik skutečné práce jejich případ zabral, a nemají přehled, ve kterém momentě nárůst počtu dnů od podání přestal mít vliv na růst kvality. Pro ně bude mít počet dnů řízení velkou váhu. Tím chci především říct, že ač rychlost není všechno, pořád je to významná proměnná, která může hodně říct o organizaci práce a efektivnosti, a to i když ji zkoumáme bez ohledu na kvalitu výstupu. Navíc si myslím, že pokud je rozdíl v průměrné délce řízení mezi dvěma soudci, kteří dostávají srovnatelné úkoly, co do množství i obtížnosti, více než 200 dnů, kvalita rozhodně nebude to, co takový rozdíl vysvětlí...

    OdpovědětVymazat
  7. ad Horálek: Pletete jabka s hruškama. Kvalitní a objektivně správné rozhodnutí jsou dvě různé věci. Abych se tedy i já vyjádřil přesněji, tak za kvalitní rozhodnutí považuji rozhodnutí důkladně odůvodněné. Pokud bude soudce sekat nepřezkoumatelná nebo chabě odůvodněná rozhodnutí jako Baťa cvičky, tak mu to odvolačka omlátí o hlavu. A to se na celkové délce řízení projeví ještě hůře, než když si soudce dá na své práci záležet už na první pokus. Jinak veřte-nevěřte, reálie naší justice jsou mi docela dobře známé :-)

    ad Pavlína: Ale jo, je jistě pravda, že rychlost je významným faktorem. A nechtěl jsem to svým komentářem nijak shazovat. Myslím, že jsme ve shodě (zejména u posledního odstavce). Jen s tím dodatkem, že pokud se rozdíl u jednotlivých soudců liší při stejném průměrném nápadu o 200 dnů, tak to spíš vypovídá o lenosti než o organizaci práce :-)

    Michal Hájek

    OdpovědětVymazat
  8. Anonymní26/2/14 19:33

    Z hlediska stran má odůvodnění konečného rozhodnutí prakticky nulovou hodnotu. Tedy ve vašem smyslu kvalitní rozhodnutí je bez významu. Kdybyste žil českou praxi, pak byste ani o odůvodnění nestál v první instanci, protože druhá instace si stejně vybere. co chce a také co chce přeskočí.

    Dokonce si dovolím tvrdit, že loterie zvaná dovolačka nestojí na odůvodnění, ale na úplatcích a známostech.

    Z hlediska praxe je zdlouhavá práce soudce k ničemu, rozhodnutí musí být rychlé, jinak se strany tomu přízpusobí a začnou řešit spory jednak jinde anebo je pro ně výsledek za X let nezajímavý. Chápu, že se z toho na škole žije, ale číst víc 8 let staré judikáty nemá smysl.
    Například v případě starého §196a obchoda došlo ke změně chápání abs. neplatnosti ze strany NS 3x během 5 let :-)
    Jan Horálek

    OdpovědětVymazat
  9. Ad Jan Kašpar:
    Díky za pohled zevnitř. Naprosto souhlasím s tím, že určitá míra střídání činností je nutná a užitečná. A ani ta studie podle mě nechce říct, že paralelní práce na více věcech je za každé situace na škodu. Důležité je ale najít tu správnou míru - pokud je těch rozpracovaných věcí najednou moc, pak možnou "soukromou" efektivnost (střídání přebíjí únavu) překoná "společenská" neefektivnost (příliš se prodlužuje doba řízení všech rozpracovaných věcí + vznikají dodatečné náklady, pokud si člověk musí osvěžit paměť a znovu načítat spis apod.).

    OdpovědětVymazat
  10. Ad Michal Hájek:
    Nechtěla jsem vyznít konfrontačně. Myslím, že se obecně shodneme. S čím ale nesouhlasím v tvém posledním komentáři, je snaha shodit vysvětlení rozdílu v délce řízení šmahem na lenost soudce (byť to asi bylo myšleno s nadsázkou). Ta v tom sice může hrát roli, ale nemusí vždy. Soudce, který maká jako fretka od nevidím do nevidím, může mít horší skóre, pokud jde od průměrnou délku řízení, právě kvůli špatné organizaci práce. Podobně, jak je to vysvětleno ve třetím odstavci původního postu: Pokud 1. ledna dostanu na stůl dvanáct případů, z nichž každý vyžaduje měsíc práce, můžu na nich pracovat postupně a posledního každého měsíce vynést 1 rozsudek - pak moje průměrná délka řízení bude 6 měsíců. Anebo práci budu točit po kratších úsecích a posledních dvanáct dnů v prosinci vynesu rozsudek denně - průměrná doba trvání řízení se náhle dostane na skoro dvanáct měsíců. Rozdíl v průměrné délce řízení mezi oběma variantami je tak půl roku, ale přitom pracovní nasazení je v obou případech naprosto totožné. Tím nechci říct, že se nenajdou líní či pomalí soudci, ale na lenost bych rozdíl v průměrné délce řízení jednoduše nesváděla.

    OdpovědětVymazat
  11. Anonymní28/2/14 06:28

    Toto velice zajímavé téma bych rozdělil do 3 nezávislých podotázek:

    1/ rozdílná kvalita soudců. To zde nevyřešíme a nebylo to zejména námětem citované studie.

    2/ Otázka "nutného prokládání" jednotlivých kauz (soudce ustanoví znalce a 2 měsíce čeká na posudek, proto pracuje na jiných kauzách)

    3/ Otázka "dobrovolného prokládání" jednotlivých kauz, což právě řeší tato studie.

    Stručná rekapitulace: k soudci 1.ledna napadly 2 kauzy, každá s náročností cca 30 dnů práce. Při souběžném vyřizování padnou oba rozsudky 1.března. Při postupném vyřizování padne rozsudek 1.února a 1.března (zřejmá úspora času pro prvního žalobce).

    Není mi známo, jestli kdekoliv na světě už někoho napadlo, pokusit se tento jev DŮSLEDNĚ odstranit.

    Do určité míry to ovšem již docela dobře funguje: Spis dostává podle stáří červené razítko VĚC STARŠÍ 3 LET (případně poté STARŠÍ 5 LET) a má-li soudce v kanceláři zrovna 100 spisů, rozdělí si je na pomyslné 3 hromádky (třetí hromádka jsou „mladé“ spisy bez razítka) a v podstatě je povinen udělat napřed úkony v té první hromádce.

    Myšlenka, zavést to zcela důsledně pro všechny spisy, by snad fungovala, jenže s veledůležitou výhradou: nutnost pravidel pro zajištění "soft" spravedlnosti, tedy kterou nelze vyjádřit číselně. Nechť tedy žalobci klidně čekají jako ve frontě na poště, ale musíme umožnit, aby těhotná paní, která prosí o přednost a jde pro sociální dávku, směla předběhnout chlapa, který si jde vsadit sportku a zas tolik nechvátá. A má mít těhotná přednost před důchodkyní, které je nevolno? Zatím toto řeší soudce v rámci své nezávislosti, podle hesla POŘADÍ PACIENTŮ URČUJE LÉKAŘ. Je to ještě částečně regulováno - např. v trestním právu priorita vazebních věcí před ostatními, v civilním právu priorita nezletilých dětí, dále např. absolutní přednost pro braní do vazby, předběžné opatření, nařízení exekuce (pomocí pevných lhůt pro rozhodnutí). Lze tato hlediska ještě zpřesnit a zjemnit? Je to velice zajímavá otázka a děkuji autorce. Miroslav Skala

    OdpovědětVymazat
  12. Pracuji úplně stejně jako Jan Kašpar - tedy s tím rozdílem, že u nás se nikdy nerozhoduje na jednání. Dodávám, že studium spisu (včetně písemného shrnutí rámce sporu a argumentace stran) dělám pokud možno "v zápřahu", dokud informace zůstávají v "operační paměti", jinak hrozí ony ztráty z žonglování. Než se ovšem začne psát řešení složitějších věcí, je dobré nechat věc den dva odležet, jinak se podvědomé, instinktivní pocity ("tohle nějak nesedí") těžko převádějí do solidní argumentace. A občas - zejména k večeru - mozek narazí do zdi a dál nejede. Pak je načase vzít si lehčí žánr nebo rovnou vyrazit domů (a zuřivě pak škrábat "došlé" řešení v autobuse, případně si z domova posílat e-mail, než se zase vypaří).

    OdpovědětVymazat