Pavlína Hubková: Pracují soudci efektivně?

Jak soudci nakládají se svým časem a jakým způsobem si organizují práci? A je jejich přístup efektivní? To jsou otázky, které si položil profesor ekonomie Andrea Ichino (Uni Bologna, EUI). Společně se svým týmem pak začal zkoumat práci milánského soudu pro pracovněprávní spory. V rámci empirického výzkumu vzali v úvahu více než 50 000 případů, které během šesti let řešilo 21 soudců (pracujících na plný úvazek), a následně zpracovali studii o tom, jakým způsobem organizace práce a časové rozvržení úkolů ovlivňují výstupy soudců. Výsledek pak dle jejich slov nejenom vypovídá o efektivnosti práce soudů, ale dá se použít obecně i na jakoukoli jinou práci, která vyžaduje rozvržení času mezi vícero úkolů. Jelikož mi tohle téma přijde podnětné a myslím, že si zaslouží pozornost, pokusím se na Jiném právu reprodukovat (zjednodušeně) některé zajímavé myšlenky. Celou studii pak naleznete tady. 

Studie se zabývá především faktem, že v případě návalu více úkolů najednou máme tendenci pracovat paralelně na všech – tedy přeskakovat v krátkých časových úsecích z jednoho úkolu na druhý. Právě takový „multitasking“ či – dle slov autorů – „task juggling“ však vede k neefektivitě, jelikož neustálé střídání úkolů způsobí, že doba strávená s jedním úkolem je průměrně delší, než pokud bychom práci na každém dalším úkolu zahájili až v momentě, kdy bude první úkol hotový. Task juggling tedy snižuje produktivitu, jak ukazuje následující model.

Představme si dva scénáře. V obou z nich dostaneme v jeden den dva úkoly (A a B). V prvním scénáři budeme pracovat na úkolech paralelně - na úkolu A budeme pracovat v liché dny, úkolu B se budeme věnovat v sudé dny. Úkol A pak dokončíme za 19 dnů od zadání, úkol B za 20 dnů. V průměru nám trvalo vyřešit jeden úkol 19,5 dne [ (19 + 20)/2 = 19,5 ]. Ve druhém scénáři budeme na úkolech pracovat postupně – nejprve začneme pracovat na úkolu A, který dokončíme za 10 dnů, následně se pustíme do úkolu B, který pak bude hotový za dalších 10 dnů, tj. 20 dnů od zadání obou. Průměrně trvalo vyřešení jednoho úkolu 15 dnů [ (10+20)/2 = 15 ]. V obou scénářích byla celá zadaná práce (oba dva úkoly) hotová za stejnou dobu, tj. 20 dní (nepočítáme tedy počet dní aktivně strávených prací na jednotlivých úkolech, ale počet dnů, které uplynuly od zadání). Ve druhém scénáři však byl úkol A splněný podstatně dříve. Jakého soudce byste si vybrali, aby rozhodoval váš spor? Takového, u kterého je jasné, že bez ohledu na to, zda na vás připadlo A či B, bude rozhodnuto za 20 dnů? Anebo takového, u kterého máte padesátiprocentní šanci, že rozhodne už za deset dnů?

Tento model, ve kterém je porovnávána paralelní práce s prací postupnou, pak autoři aplikovali na praxi milánského soudu, aby ukázali, jaký má task juggling efekt na výkonnost soudců. V rámci posuzování výkonnosti se autoři zaměřili pouze na dobu, za kterou byly případy vyřešené, a ignorovali kvalitu rozhodnutí (produktivita tedy byla měřena pouze délkou trvání řízení). Počet dnů nutných na vynesení rozhodnutí pak porovnávali s tendencí jednotlivých soudců dělat víc věcí najednou.

Doba trvání jednoho případu je měřená jako počet dnů od momentu, kdy se případ dostal k soudu, až do vynesení rozsudku. Míra task jugglingu je pak vyjádřená počtem aktivních případů, které mají soudci rozpracované. Pro zjednodušení: „aktivním“ se případ stane dnem prvního ústního jednání. Počet případů, které jsou soudcům přiděleny, se v průměru příliš neliší mezi jednotlivými soudci (vzhledem k náhodnému rozdělování případů) – tyto veličiny soudci nemohou ovlivnit. Co je však na jejich uvážení, je počet případů, na kterých aktivně pracují v určitém období (studie operuje s průměrným počtem případů za čtvrtletí).

Ze zkoumání výše uvedeného počtu případů vyplynulo, že všichni soudci mají zhruba stejné pracovní zatížení, co do kvality i kvantity. Průměrná doba nutná na vyřešení jednoho případu se však mezi jednotlivými soudci významně liší. Rozdíl mezi „nejrychlejším“ a „nejpomalejším“ soudcem je více než 200 dnů (viz první graf na straně 41). Počet dnů nutných průměrně na vynesení rozsudku pak u jednotlivých soudců koreluje s počtem rozpracovaných věcí (čtvrtý graf na straně 41) - task juggling je odpovědný průměrně za polovinu rozdílu v efektivitě práce mezi nejrychlejším a nejpomalejším soudcem.  Toto zjištění pak potvrzuje teorii, že větší míra task jugglingu vede k natahování řízení. Prodloužení doby řízení je považováno za neefektivní, jelikož zvyšuje společenské náklady.

V řeči čísel: jednoprocentní nárůst task jugglingu prodlužuje řízení o 2,4 dny, což je třeba kompenzovat nárůstem úsilí o 0,6 %. Pokud by byl soudce schopen dostatečně snížit task juggling (o 0,4 %) tak, aby se průměrná doba řízení zkrátila o jeden den, přineslo by to společenský užitek ve výši 30 000 eur (což je průměrně čtvrtina ročního příjmu italského soudce).

Z výše uvedeného vyplývá, že scénář postupné práce je efektivnější než scénář práce paralelní. Avšak neplatí to absolutně, protože po určité době se projeví únava a znudění nad jedním případem, a je tedy výhodnější práci prostřídat. Stejně tak roli může hrát to, pokud je vícero případů (skutkově) podobných anebo se v nich některé aspekty překrývají – pak dává smysl paralelní práce na takových případech.

Celá studie samozřejmě obsahuje množství dalších podnětných myšlenek, a proto ji zájemcům doporučuji k přečtení. Čtenářů z řad soudců bych se pak ráda zeptala, zda na sobě pociťují snižování efektivity v případě, že musí řešit příliš mnoho věcí najednou (a jaké faktory k tomu přispívají – tlak ze strany advokátů, doporučení z vedení soudu?). A obecně i ostatní – přijde vám efektivnější věnovat se jednomu úkolu soustavně anebo preferujete střídání práce po kratších úsecích? A je to kvůli tomu, že se na vás valí spousta úkolů a pro jistotu chcete mít všechno alespoň částečně rozpracováno, anebo prostě únava z jedné činnosti přichází brzo, a proto je třeba aktivity střídat?

K tématu efektivnosti činnosti soudů pak ještě přidávám odkaz na studii OECD z loňského června „What Makes Civil Justice Effective?“, ve které mě zaujala následující čísla:

• Průměrná délka (civilního) řízení byla v roce 2010 zhruba 240 dnů – nejlépe si vedlo Japonsko se 107 dny a na druhé straně spektra byla Itálie s 564 dny.
• Průměrná délka řízení v České republice je 130 dní.
• Ač Slovensko i Česká republika vydávají na chod soudnictví stejný podíl svých rozpočtů (zhruba 0,2 %), průměrně trvá řízení na Slovensku 2,7 krát déle než v ČR.

Je tedy možné, že v České republice je tendence k task jugglingu nižší než na Slovensku? Anebo mají na délku řízení vliv spíše jiné faktory?

Nechtěl by někdo studii podobnou té Ichinově provést v českých či slovenských podmínkách? A mají podle vás takovéto ekonomické studie smysl a praktické využití?

(Soutěžní otázka na závěr: vymyslí někdo nějaký elegantní český výraz pro „task juggling“?)