Staří piloti v padajících letadlech a sovětská móda

Po návratu z letní dovolené začal Soudní dvůr vydávat nová tučná rozhodnutí. Do očka mi padla dvě rozhodnutí, která myslím stojí za pozornost.

První z nich je rozhodnutí velkého senátu Soudního dvora ve věci C-447/09, Reinhard Prigge a další proti Deutsche Lufthansa AG. Žalobci byli piloti německé Lufthansy. Po dosažení věku 60 let byl jejich pracovní poměr v souladu s kolektivní smlouvu uzavřenou v rámci Lufthansy ukončen. Oni se proti tomu bránili s odkazem, že mezinárodní standardy stejně jako na ně navazující německé předpisy práci pilota dosažením 60 let úplně nezakazují: pouze ji omezují. V rozpětí věku mezi 60 a 64 lety může pilot letadla pokračovat ve výkonu své činnosti pouze tehdy, pokud je členem posádky složené z více pilotů a ostatní piloti nedosáhli věku 60 let. Dosažením 65 let věku však musí vždy skončit.

Pan Prigge a další piloti se ustanovením kolektivní smlouvy bránili s tím, že se jedná o diskriminaci z důvodu věku. Soudní dvůr potvrdil, že dané ustanovení kolektivní smlouvy je diskriminační. Rozhodnutí je zajímavé v několika ohledech. Za prvé, spojují se zde doposud ne zrovna usazené (a ne všude pozitivně vítané) linie judikatury: za prvé, oblast přímé horizontální aplikace práva EU (směrnice, respektive obecného principu), tedy i na vztahy mezi dvěma soukromými subjekty (Lufthansa a její zaměstnanci) a za druhé otázka (principu) diskriminace z důvodu věku. Pokud člověk věří jak v Lavaly, tak v Kücükdeveci, tak nebude mít problému ani s panem Priggem. Co mě osobně trochu zarazilo byla lehkost, s jakou Soudní dvůr určí, že ten „přiměřený“ věk pro povinný odchod pilotů do důchodu je 65 a nikoliv oněch 60. Učiní tak prostým odkazem na mezinárodní standard a navazující německou vnitrostátní úpravu. Ale kdo říká, že ta má pravdu? Proč má navíc nějaký mezinárodní letecký standard automaticky přepsat volbu v rámci kolektivní smlouvy (kde byli předpokládám piloti také nějak zastoupeni?).

Druhé rozhodnutí stojící za zmínku je dnešní rozsudek Tribunálu ve věci T-232/10, Couture Tech Ltd v. OHIM. V něm se pokoušela jedna módní společnost registrovat státní znak bývalé SSSR jako ochrannou známku Společenství, patrně pro svoji „ruskou kolekci“. OHIM registraci zamítl a Tribunál jeho rozhodnutí (nepřímo) potvrdil. Argumentoval přitom, že „zápis ochranné známky musí být zamítnut, je-li v rozporu s veřejným pořádkem nebo s dobrými mravy v části Unie, přičemž tuto část může případně tvořit jediný členský stát“ (bod 26). Vzhledem k tomu že v Maďarsku je vyobrazování podobných „symbolů tyranie“ dokonce trestným činem (Attila Vajnai zdraví), pak se jedná bezpochyby o rozpor s veřejným pořádkem. Škoda jenom, že se Tribunál nepustil také do posuzování „vnímání relevantní veřejnosti nacházející se v Lotyšsku a České republice“ (bod 73) s ohledem na stejný symbol. Když se občas totiž projdu centrem Prahy, hlavně Královskou cestou a okolím, tak stav centra města v podobě post-sovětského výprodejního skanzenu (čepice, matrjošky aj.) mě ujistí v tom, že by to asi v ČR nebylo až tak žhavé …