Po návratu z letní dovolené začal Soudní dvůr vydávat nová tučná rozhodnutí. Do očka mi padla dvě rozhodnutí, která myslím stojí za pozornost.
První z nich je rozhodnutí velkého senátu Soudního dvora ve věci C-447/09, Reinhard Prigge a další proti Deutsche Lufthansa AG. Žalobci byli piloti německé Lufthansy. Po dosažení věku 60 let byl jejich pracovní poměr v souladu s kolektivní smlouvu uzavřenou v rámci Lufthansy ukončen. Oni se proti tomu bránili s odkazem, že mezinárodní standardy stejně jako na ně navazující německé předpisy práci pilota dosažením 60 let úplně nezakazují: pouze ji omezují. V rozpětí věku mezi 60 a 64 lety může pilot letadla pokračovat ve výkonu své činnosti pouze tehdy, pokud je členem posádky složené z více pilotů a ostatní piloti nedosáhli věku 60 let. Dosažením 65 let věku však musí vždy skončit.
Pan Prigge a další piloti se ustanovením kolektivní smlouvy bránili s tím, že se jedná o diskriminaci z důvodu věku. Soudní dvůr potvrdil, že dané ustanovení kolektivní smlouvy je diskriminační. Rozhodnutí je zajímavé v několika ohledech. Za prvé, spojují se zde doposud ne zrovna usazené (a ne všude pozitivně vítané) linie judikatury: za prvé, oblast přímé horizontální aplikace práva EU (směrnice, respektive obecného principu), tedy i na vztahy mezi dvěma soukromými subjekty (Lufthansa a její zaměstnanci) a za druhé otázka (principu) diskriminace z důvodu věku. Pokud člověk věří jak v Lavaly, tak v Kücükdeveci, tak nebude mít problému ani s panem Priggem. Co mě osobně trochu zarazilo byla lehkost, s jakou Soudní dvůr určí, že ten „přiměřený“ věk pro povinný odchod pilotů do důchodu je 65 a nikoliv oněch 60. Učiní tak prostým odkazem na mezinárodní standard a navazující německou vnitrostátní úpravu. Ale kdo říká, že ta má pravdu? Proč má navíc nějaký mezinárodní letecký standard automaticky přepsat volbu v rámci kolektivní smlouvy (kde byli předpokládám piloti také nějak zastoupeni?).
Druhé rozhodnutí stojící za zmínku je dnešní rozsudek Tribunálu ve věci T-232/10, Couture Tech Ltd v. OHIM. V něm se pokoušela jedna módní společnost registrovat státní znak bývalé SSSR jako ochrannou známku Společenství, patrně pro svoji „ruskou kolekci“. OHIM registraci zamítl a Tribunál jeho rozhodnutí (nepřímo) potvrdil. Argumentoval přitom, že „zápis ochranné známky musí být zamítnut, je-li v rozporu s veřejným pořádkem nebo s dobrými mravy v části Unie, přičemž tuto část může případně tvořit jediný členský stát“ (bod 26). Vzhledem k tomu že v Maďarsku je vyobrazování podobných „symbolů tyranie“ dokonce trestným činem (Attila Vajnai zdraví), pak se jedná bezpochyby o rozpor s veřejným pořádkem. Škoda jenom, že se Tribunál nepustil také do posuzování „vnímání relevantní veřejnosti nacházející se v Lotyšsku a České republice“ (bod 73) s ohledem na stejný symbol. Když se občas totiž projdu centrem Prahy, hlavně Královskou cestou a okolím, tak stav centra města v podobě post-sovětského výprodejního skanzenu (čepice, matrjošky aj.) mě ujistí v tom, že by to asi v ČR nebylo až tak žhavé …
Zajímavým kouskem z této poprázdninové série je i stanovisko generální advokátky Juliane Kokott ve věci Toshiba Corp. (C-17/2010)k předběžné otázce, jež vznesl Krajský soud v Brně. V dané věci ÚOHS uložil pokutu mezinárodnímu kartelu v oblasti elektroinženýrství podle zákona o ochraně hospodářské soutěže i přesto, že pokutu již uložila Evropská komise pro porušení předpisů evropského soutěžního práva a to před přistoupením ČR k EU. AG Kokott se domnívá, že v dané věci nejde o porušení zásady ne bis in idem, jestliže pokuta uložená českým úřadem měla postihnout jiné důsledky porušení hospodářské soutěže než pokuta uložená Komisí (tj. důsledky pro hospodářskou soutěž na území ČR).
OdpovědětVymazatDalším poněkud pikantním stanoviskem (AG Trstenjak, C-411/10, C-493/10) je názor, že nelze vyhostit žadatele o azyl do jiného členského státu, jestliže hrozí, že by v daném členském státě (!!) pravděpodobně byla porušena Charta práv a svobod EU. V daném případě osoby, jež požádaly o azyl v Řecku, posléze odjely respektive do UK a Irska a požádaly o azyl též tam. Přestože povinnost vypořádat se s žádostmi leží primárně na bedrech Řecka, AG Trstenjak se domnívá, že vzhledem k mizernému stavu tamního azylového systému by mohlo dojít k vážnému porušení jejich základních práv. Ekonomická ostrakizace Řecka se tak pomalu stává politickou i judiciální izolací. Jen tak mimochodem AG Trstenjak poznamenává, že Polská a Britská výjimka z Charty práv EU nemá v tomto případě žádný význam (zdravím prezidentskou kancelář).
O zajímavost se ECJ postaral také svým rozhodnutím ve věci C-482/09. Podle Soudního dvora může v Anglii pod názvem Budweiser prodávat pivo jak česká tak i americká (respektive nizozemská) kompanie. Prý anglický spotřebitel moc dobře ví, že obě piva chutnají JINAK, takže ochranná funkce trademarku zde není zapotřebí.
Jistě, obě pivka se v UK prodávají pod tímhle jménem přes 30 let. Jak k tomu ale přijde čerstvě přistehovavší se polský instalatér anebo český akademik? Michale, dávejte si v Oxfordu pozor :)
TP: Nemohu mluvit za celou prezidentskou kancelář, ale za sebe děkuji za pozdrav. Pokud vím, stran výjimky z LS obecně jde o to, aby se Listina EU aplikovala jen v mezích kompetencí EU. Prostě EU se nevěří, už mnohokrát zklamala a mnohokrát se pokusila své pravomoci rozšířit pouhým extenzivním výkladem. A všeobecně se ví, že Lucemburský soud je mnohem profederalističtější, než Komise. Odtud ten odstup a obavy.
OdpovědětVymazatKonkrétně pokud jde o českou výjimku, jde o tzv. sudetské nároky. Aby Lucemburk náhodou nenapadlo judikovat jinak, než judikoval v téže oblasti již dříve Štrasburk. To je vše, o tom to je. (Btw, jaká je vlastně relace mezi Lucemburkem a Štrasburkem, jsou si nějak podřízeni? Který kterému?) Vlastně by stačil papír, že výsledky WW2 jsou nedotknutelné, resp. rozšířit česko-německou deklaraci i na úroveň EU, ale říct to oficiálně takto otevřeně, nemusely by to některé členské státy rozdýchat ...
O to víc je legračnější, že proti je nejvíc ČSSD, protože zejména jejím voličům je naše Lisabonská výjimka šitá na míru. Jen o tom nevědí.
P.H.
Při zmínkách o tzv. "české výjimce" se mi teď vybavila tahle pasáž z Asimovovy Nadace:
OdpovědětVymazatPromluvil Yate Fulham: "A jak jste, pane starosto, dospěl k tomu pozoruhodnému závěru?"
"To bylo poměrně jednoduché. Stačilo použít onoho prostředku, na který se často zapomíná - zdravého rozumu. Abyste věděli, existuje oblast lidského vědění známá jako symbolická logika, a ta se dá použít k odstranění všelijakého zbytečného balastu, který zamořuje lidský jazyk." (…)
"Teď máte před sebou kopii smlouvy mezi Říší a Anacreonem - mimochodem, je to smlouva, kterou jménem Císaře podepsal pravé ten Lord Dorwin. kterého jsme tu měli minulý týden - a s ní i její symbolickou analýzu."
Smlouva zabírala pět stran drobného tisku a analýza byla naškrábaná ani ne na půl stránky.
"Jak je vidět, pánové, nějakých 90 procent smlouvy se při analýze úplně ztratilo jako něco bezvýznamného a to, k čemu jsme dospěli, se dá vyjádřit následujícím zajímavým způsobem:
"Závazky Anacreonu vůči Říši: Žádné!"
"Pravomoci Říše vůči Anacreonu: Žádné!"
Ona "česká výjimka" je formulována tak, že ve skutečnosti negarantuje absolutně nic.
Ovšem díky Bohu za to.... pokud by byla napsána opravdu funkčně, ve většině případů by to zřejmě vedlo k přesně opačným důsledkům, než si její zastánci myslí.
Ha: na tento kousek se také dlouho čekalo - fotbal prý bude!
OdpovědětVymazatTisková zpráva ESD:
Rozsudek ve věcech C 403/08 a C 429/08
Football Association Premier League a další v. QC Leisure a další
Karen Murphy v. Media Protection Services Ltd
Systém licencí k přenosu fotbalových utkání, který vysílatelům uděluje územní exkluzivitu pro určitý členský stát a divákům zakazuje sledovat tato vysílání s dekódovací kartou v jiných členských státech, je v rozporu s unijním právem
Projekce vysílání fotbalových utkání obsahujících chráněná díla v restauračním zařízení vyžaduje povolení autora těchto děl.
Football Association Premier League (dále jen „FAPL“) spravuje Premier League, přední profesionální fotbalovou soutěž v Anglii, a uvádí na trh vysílací práva na utkání této soutěže. FAPL uděluje vysílatelům v otevřeném výběrovém řízení výhradní vysílací právo k přímému přenosu utkání Premier League pro jednotlivá území. A vzhledem k tomu, že teritoriální základ zpravidla odpovídá jedinému členskému státu, mohou diváci sledovat pouze utkání vysílaná vysílateli, kteří jsou usazeni v členském státě, kde mají bydliště.
S cílem chránit takovou územní exkluzivitu a znemožnit přijímat vysílání veřejnosti mimo území dotyčného členského státu se každý vysílatel v licenční smlouvě uzavřené s FAPL zavazuje, že zakóduje svůj satelitní signál a takto zakódovaný je bude prostřednictvím družice přenášet pouze předplatitelům na území, které mu bylo přiděleno. Licenční smlouva tak vysílatelům zakazuje dodávat dekódovací karty osobám, které mají zájem sledovat jejich vysílání mimo území členského státu, pro který je licence udělena.
Spory, které jsou základem projednávaných věcí, se týkají pokusů o obcházení této exkluzivity. Některá restaurační zařízení na území Spojeného království totiž začala pro přístup k utkáním Premier League používat zahraniční dekódovací karty dodávané řeckým vysílatelem předplatitelům s bydlištěm v Řecku. U některého z distributorů si pořídila dekodér a dekódovací karty za výhodnější ceny, než jsou ceny společnosti Sky, která je držitelem vysílacích práv na území Spojeného království.
OdpovědětVymazatVzhledem k tomu, že FAPL má za to, že taková činnost narušuje exkluzivitu vysílacích práv a ohrožuje jejich hodnotu, domáhá se ukončení této činnosti soudní cestou. První věc (C 403/08) se týká občanskoprávní žaloby podané FAPL proti restauračním zařízením promítajícím utkání Premier League za pomoci řeckých dekódovacích karet a proti osobám, které takové dekódovací karty těmto restauračním zařízením dodávají. Základem druhé věci (C 429/08) je trestní řízení proti Karen Murphy, která je vlastníkem pohostinského zařízení, ve kterém byla promítána utkání Premier League za pomoci řecké dekódovací karty. V těchto dvou věcech High Court (Spojené království) položil Soudnímu dvoru několik otázek týkajících se výkladu unijního práva.
V rozsudku vydaném dnešního dne Soudní dvůr konstatoval, že vnitrostátní právní předpisy, které zakazují dovoz, prodej nebo používání zahraničních dekódovacích karet, jsou v rozporu s volným pohybem služeb a nelze je odůvodnit s ohledem na cíl chránit práva duševního vlastnictví ani cílem podporovat přítomnost veřejnosti na fotbalových stadionech.
OdpovědětVymazatPokud jde o možnost odůvodnit toto omezení s ohledem na cíl chránit práva duševního vlastnictví, Soudní dvůr uvedl, že FAPL se nemůže dovolávat autorského práva k utkáním Premier League, neboť tato sportovní utkání nelze považovat za autorův vlastní duševní výtvor, a tudíž za „dílo“ ve smyslu autorského práva v Unii.
Dále i kdyby vnitrostátní právo poskytovalo sportovním utkáním srovnatelnou ochranu, což by bylo v zásadě slučitelné s unijním právem, zákaz používat zahraniční dekódovací karty by překračoval meze toho, co je nezbytné k zajištění přiměřené odměny majitelům příslušných práv.
Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že pro výpočet takové přiměřené odměny lze zohlednit skutečný počet diváků a potenciální počet diváků ve vysílacím členském státě i ve všech ostatních členských státech, ve kterých lze pořady přijímat, a že tak není nutné omezovat volný pohyb služeb uvnitř Unie. Soudní dvůr dále uvedl, že úhrada vyšší částky televizními stanicemi za účelem zajištění absolutní územní exkluzivity překračuje meze toho, co je nezbytné k zajištění přiměřené odměny majitelům, protože taková praxe může vést k umělým cenovým rozdílům mezi rozdělenými vnitrostátními trhy. Toto rozdělení trhů a umělé cenové rozdíly jsou přitom neslučitelné se základním cílem Smlouvy, jímž je dosažení vnitřního trhu.
Z obdobných důvodů je systém výhradních licencí v rozporu i s unijním právem v oblasti hospodářské soutěže, jestliže licenční smlouvy zakazují dodávat zahraniční dekódovací karty divákům, kteří mají zájem sledovat vysílání mimo území členského státu, pro který je licence udělena.
Je sice pravda, že unijní právo v oblasti hospodářské soutěže v zásadě nebrání tomu, aby majitel práv mohl udělit jedinému držiteli licence výhradní právo vysílat předmět ochrany prostřednictvím družice po stanovenou dobu z jediného vysílacího členského státu nebo z více vysílacích členských států. Licenční smlouvy však nesmí vysílatelům zakazovat veškeré přeshraniční poskytování služeb souvisejících s dotyčnými sportovními utkáními, protože taková smlouva by umožnila udělit jednotlivým vysílatelům absolutní územní exkluzivitu pro oblast pokrytou jejich licencemi, vyloučila by tak veškerou hospodářskou soutěž různých vysílatelů v oblasti uvedených služeb a oddělila vnitrostátní trhy podle vnitrostátních hranic.
Co se konečně týče otázek položených k výkladu směrnice o autorském právu , Soudní dvůr úvodem zdůraznil, že pouze zahajovací videosekvence, hymna Premier League, sestřihy nejvýznamnějších okamžiků dřívějších utkání Premier League a některé grafické prvky mohou být považovány za „díla“, a jsou tak chráněny autorským právem. Samotná utkání nejsou naproti tomu díly, na která by se taková ochrana vztahovala.
Soudní dvůr však rozhodl, že zprostředkování pořadů obsahujících tato chráněná díla, jako jsou zahajovací videosekvence nebo hymna Premier League, v restauračním zařízení představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu směrnice o autorském právu, které vyžaduje povolení od autora děl. Když totiž restaurační zařízení šíří tato díla svým zákazníkům, díla jsou zprostředkována nové veřejnosti, kterou autoři nebrali v potaz při udílení povolení k rozhlasovému či televiznímu vysílání svých děl.