02 září 2011

Jiné právo trochu jinak

Začít se má pokud možno od začátku. Z toho důvodu začnu své hostování vyprávěním, proč jsem se vlastně stal právníkem. Ono to totiž s blogem Jiné právo velmi úzce souvisí. Následující text prosím berte jako mou verzi odpovědi na otázku „proč j(J)iné právo?“

Přestože jsem začal studovat právo mnohem dříve, moje skutečná kariéra právníka začala v létě roku 1999, kdy jsem pracoval jako paralegal v jedné firmě. V odebíraném časopise o právu duševního vlastnictví jsem narazil na článek o sporu mezi držiteli práv k seriálu Baywatch a tvůrci erotického Babewatch. A tehdy jsem na místě prošel proměnou. Prozřel jsem a pochopil, že opravdové právo není to, co si odnesete z učebnic a školních škamen. Opravdové právo je někde „tam venku“.
Opravdové právo se musí žít. Nedá se dělat bez zdravého rozumu, bez představy o spravedlnosti, bez citů a bez umění vyvažovat, bez znalosti života a všech jeho stránek. Bez smyslu pro humor, bez dospělého nadhledu, bez pochopení pro potřeby lidí, bez porozumění, jak a proč se lidé normálně chovají v určitých situacích, bez toho všeho – jak chcete určit, zda už je název erotického filmu příliš podobný a zda to vůbec hraje roli, zda je tolerovatelné někoho nazvat „mafie“, zda bylo v dané situaci možno klást povinnost předvídat útok psa, jestli dovolit kupování hlasů, zdali je podezření dostatečně důvodné, aby se někomu zasáhlo do osobní svobody? Bez toho všeho to prostě nejde. A z učebnic se tyto důležité dovednosti nenaučíte! Musíte je hledat jinde.
Můžete se mi smát, ale když jsem psal předchozí odstavec, cítil jsem trochu pohnutí. Právo není disciplína pro roboty. Tyhle věci se musejí prožívat a když jsem si vybavoval různé nároky na právníka, cítil jsem, že mne to oslovuje pořád stejně. Kdo z laskavých čtenářů je nadán básnickými vlohami, nechť to popíše lépe. Já se snažil ducha práva vysvětlit, jak jsem uměl. Ale ono je to vlastně napsané už nahoře v záhlaví blogu: právo není soubor platných právních norem. Právo je něco jiného. Jiné právo.
Znát perfektně právní předpisy, citovat všechnu relevantní judikaturu, sledovat v ní trendy a mít nastudovanou teorii v malíčku – to vše je důležité a leckdy obtížné, ale samo to z vás učiní jen právního technika. Právník musí dodat člověka. Stoprocentního člověka, který je pevně zakotven ve světě. Když mám sebevědomou náladu, namlouvám si, že právník jsem. Třeba nejsem. Pokud se pletu, tak se alespoň snažím, abych opravdovým právníkem byl.
A mohu to dokázat! :-) Na mém LinkedIn profilu naleznete seznam publikované literatury. Na první pohled nenajdete jednotící téma, protože články se týkají různých problémů od ekonomie a účetnictví (Výše škody při zpronevěře předmětu leasingu) či teorie her (Jak nepoctivé jsou skořápky) přes úrazy při sportu (Vztah trestního práva a sportovních pravidel) po ochranu práv v trestním procesu (Test proporcionality při zajišťování důkazů). Ale ve všech článcích píši vlastně pořád o tom samém: nejdůležitější vlastností právníka je zdravý rozum.
Uplatňování práva bez poctivé porce zdravého rozumu velmi snadno sklouzne k nespravedlnosti a k bezduchému formalizmu. Zajímavé též je, že pokud se správně aplikují všechny testy proporcionality a subsidiarity a podobná hluboká právničina, dozvíte se zpravidla přesně totéž, co mnohem rychleji napoví docela obyčejný selský rozum a všeobecná představa o spravedlnosti.
Proto pokud budete někdy váhat nad tím, které z více formálně možných rozhodnutí je opravdu správné, zkuste problém převyprávět do jednoduché neprávnické mluvy a zeptat své staré maminky nebo babičky z venkova, co je správné. Možná budete občas překvapeni. A možná si potvrdíte mou teorii, že skutečné právo je „tam venku“ a že si je neosvojíte jen účastí na přednáškách. Vím o pár zásazích Ústavního soudu, jejichž nutnosti by bezproblémově předešla včasná aplikace babičkového testu.
Poučení z toho pokládám za důležité – přitom na škole mi to nikdo neprozradil a přišel jsem na to sám až později způsobem popsaným výše. Právo neexistuje ve vzduchoprázdnu. Vámi uplatňované právo se opírá o hodnotové systémy skryté ve Vaší hlavě. Jak tento rámec vypadá, může významně ovlivnit, jak budete chápat a aplikovat onen příslovečný „systém platných právních norem“.
Jako hezký příklad z praxe poslouží tento článek o soudním sporu Modrého týmu a ČSSD a zvuková nahrávka z vyhlášení rozsudku. Spor se vedl mimo jiné o to, zda lze airsoft nazvat bojovým výcvikem či zda je to nactiutrhačné přirovnání. Určitě to říci lze, ale proč? Moje okamžitá odpověď zněla: protože se při airsoftu běhá po lese se zbraněmi a střílí se na protivníky a protože to přece jako bojový výcvik vypadá! Odpověď soudu na shodnou otázku byla tato: protože organizování airsoftu podléhá regulaci podle zákona o zbraních a střelivu.
Vidíte, jak se zde střetly dvě úplně odlišné koncepce? Chápání práva z mojí strany a ze strany soudu je dosti jiné, což způsobilo, že jsme dospěli sice ke shodnému závěru, ale s úplně odlišným argumentem. Prostě vnímáme problém jinak a klademe důraz na jiné věci. Není to jako v klauzuře, že zadání má zpravidla jedno správné řešení, k němuž se má dojít jedním správným postupem. V dalším případu může dojít i k tomu, že dva právníci dojdou k navzájem odchylným závěrům. Ne proto, že by jeden z nich špatně znal platné právní předpisy, ale protože je vnímá v jiném kontextu.
Kdo chce být dobrý právník, měl by si být tohoto mimoprávního rámce vědom a mít jej vybudován co možná nejkvalitnější – proto se právníci nemohou zastavit u skript a omezovat se jen na texty zákonů. Skutečné právo je něco víc a něco jiného než jen soubor platných právních norem.
Budeme-li mít otázku „proč j(J)iné právo“ za zodpovězenou, bude už jednoduché vysvětlit, proč právě trestní právo. Jednak je ten obor prostě nejlepší (mrknutí), jednak jeho předmět je sám o sobě atraktivní (kdo z nás někdy nečetl detektivky) a navíc je úrodnou půdou právě pro ten přístup k právu, který jsem popsal výše.
Jsou právní oblasti, kterým budou rozumět jen odborníci a pokud zůstanou pro řadového občana zahaleny tajemstvím, nikomu to vadit nebude. Ale každý, úplně každý musí vědět, proč například nelze bouchat kolem projíždějící cyklisty invalidní holí a vydávat to za legitimní obranu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1623/2010). Povinností orgánů činných v trestním řízení pak je vysvětlit to takovým způsobem, aby jejich úvahám dokázal porozumět i naprostý laik a akceptoval je jako spravedlivé. Tady se ukáže, kdo je právní technik a kdo právník!
S ohledem na charakter problémů, jež řeší zejména trestní právo hmotné (zda měl předvídat pád branky, zda mohl předpokládat stále hrozící útok, zda musel vytušit nedorozumění při popisování místa nehody, …), je zřejmé, že místa pro akademické úvahy ze slonovinové věže je zde velmi málo. Naopak je nutno v maximální možné míře zapojit zdravý selský rozum a mnou propagovaného právníka-člověka z masa a kostí, který zná svět nejen z učebnic.
Jen mám někdy obavy, že požadavek na vyšší uplatnění zdravého rozumu v soudním rozhodování by u nás měl za následek hlavně snahu o přibírání soudních znalců z oboru zdravý rozum. Ale teď už předbíhám, protože o znaleckých posudcích bude následující příspěvek ...