Publikace soudních rozhodnutí po x-té
Ve zbylé části postu budu postupovat následovně. Nejprve zmíním znění navrhované novely slovenského zákona o soudech a soudcích, krátce odcituji z odůvodnění této novely (kompletní znění návrhu novely a její odůvodnění naleznete zde) a pak připojím několik svých připomínek.
Navrhovaná novela slovenského zákona o soudech a soudcích zní následovně:
Návrh
Zákon
z................2010,
ktorým sa dopĺňa zákon č. 757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov
Národná rada Slovenskej republiky sa uzniesla na tomto zákone:
Čl. I
Zákon č. 757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení zákona č. 473/2005 Z. z., zákona č. 517/2008 Z. z., zákona č. 59/2009 Z. z., zákona č. 291/2009 Z. z. a zákona č. 318/2009 Z. z. sa mení takto:
Za § 4 sa vkladá § 4a, ktorý vrátane nadpisu znie:
„§ 4a
Zverejňovanie a sprístupňovanie súdnych rozhodnutí
(1) Najvyšší súd, krajské súdy, Špecializovaný trestný súd a okresné súdy zverejňujú texty právoplatných súdnych rozhodnutí vo veci samej, texty právoplatných súdnych rozhodnutí, ktorými sa končí konanie, texty právoplatných súdnych rozhodnutí o predbežnom opatrení a texty právoplatných súdnych rozhodnutí o odklade vykonateľnosti rozhodnutia správneho orgánu, a to do desiatich pracovných dní od dňa nadobudnutia právoplatnosti rozhodnutia na voľne prístupnej internetovej stránke. Ak rozhodnutie súdu prvého stupňa nadobudlo právoplatnosť na základe rozhodnutia súdu druhého stupňa o odvolaní, zverejňuje sa iba toto rozhodnutie súdu druhého stupňa o odvolaní. Ak bolo vydané opravné uznesenie, zverejňuje sa aj text tohto uznesenia. Na voľne prístupnej internetovej stránke sa nezverejňujú texty súdnych rozhodnutí vydaných v konaniach, v ktorých bola verejnosť vylúčená z pojednávania pre celé pojednávanie alebo pre jeho časť. Najvyšší súd zverejňuje aj texty právoplatných disciplinárnych rozhodnutí disciplinárnych senátov do troch pracovných dní od dňa nadobudnutia právoplatnosti na voľne prístupnej internetovej stránke.
(2) Z textov rozhodnutí uvedených v odseku 1 sa pred zverejnením vylúčia také údaje, ktorých vylúčením bude pri zverejňovaní zabezpečená ochrana práv a právom chránených záujmov. Kategórie údajov, ktoré sa z textov rozhodnutí vylúčia a postup pri zverejňovaní textov súdnych rozhodnutí ustanoví Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky všeobecne záväzným právnym predpisom.
(3) Najvyšší súd, krajské súdy, Špecializovaný trestný súd a okresné súdy sprístupňujú verejnosti na základe žiadosti podľa osobitného zákona upravujúceho prístup verejnosti k informáciám všetky súdne rozhodnutia, vrátane neprávoplatných rozhodnutí a rozhodnutí, ktoré nie sú rozhodnutiami vo veci samej. 5) Pritom robia opatrenia na ochranu práv a právom chránených záujmov podľa tohto osobitného zákona. 6)“
Poznámky pod čiarou k odkazom 5 a 6 znejú:
„5) Zákon č. 211/2000 Z.z. o slobodnom prístupe k informáciám a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o slobode informácií)
6) § 8 až 12 zákona č. 211/2000 Z.z. o slobodnom prístupe k informáciám a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o slobode informácií)“.
[podobným způsobem je novelizován v návrhu i Zákon č. 38/1993 Z. z. o organizácii Ústavného súdu Slovenskej republiky, ale tuto část vzhledem k délce postu vynechávám]
Odůvodnění návrhu novely
Odůvodnění návrhu novely je velmi pěkně a detailně zpracováno, včetně rozsáhlé komparatistiky. S ohledem na délku postu cituji jen základní ideová východiska novely, pro kompletní odůvodnění klikněte na následující odkaz.
Všeobecné východiská:
Cieľom návrhu zákona je zabezpečiť zverejňovanie súdnych rozhodnutí na internete a zabezpečiť sprístupňovanie súdnych rozhodnutí na požiadanie na základe zákona č. 211/2000 Z.z. o slobodnom prístupe k informáciám (ďalej „zákon o slobode informácií“).
V demokratickom štáte sú zdrojom moci občania a všetky zložky verejnej moci musia byť občanom zodpovedné. Avšak súdy, na rozdiel od iných zložiek verejnej moci, trpia „demokratickým deficitom”. Sudcovia sú menovaní doživotne a občania voči nim nemôžu vyvodiť zodpovednosť vo voľbách, ako to môžu urobiť voči reprezentantom zákonodarnej a výkonnej moci. Práve verejná diskusia o súdnych rozhodnutiach – a ich prípadná kritika odbornou i širokou verejnosťou – je jedinou možnosťou, ako môžu dostať súdy a sudcovia spätnú väzbu zo strany verejnosti (ktorá je vlastne „zákazníkom súdnictva“) a ako môže existovať verejná kontrola súdnej moci. Verejná kontrola rozhodovania súdov a verejná diskusia o súdnych rozhodnutiach je však možná len vtedy, ak má verejnosť prístup k súdnym rozhodnutiam. Ako uvádza aj Ústavný súd SR v náleze sp. zn. II. ÚS 28/96 „Predpokladom verejnej kontroly nad uplatňovaním práva súdmi je znalosť konkrétnych konaní a rozhodnutí súdov a na ich základe vytváraná verejná mienka o kvalite uplatnenia práva súdmi.” Český Ústavný súd v náleze Pl. ÚS 2/10 zasa uvádza: „Souzení nedostatečně veřejné je způsobilé snížit autoritu soudní moci, neboť může generovat podezření veřejnosti, že „je co skrývat“ (ve smyslu konání nespravedlnosti).“
Všeobecne sa uznáva, že pozitíva verejnej prístupnosti súdnych rozhodnutí sú najmä nasledovné:
- možnosť verejnej kontroly rozhodovania súdov,
- zvýšenie predvídateľnosti súdneho rozhodovania a tým aj právnej istoty občanov,
- zvýšenie jednotnosti súdneho rozhodovania,
- zvýšenie zodpovednosti sudcov,
- zvýšenie celkovej dôveryhodnosti súdnictva,
- zvýšenie kvality súdneho rozhodovania,
- zúženie možností zásahov do sudcovskej nezávislosti,
- zlepšenie možností výskumu judikatúry a právnického vzdelávania.
Prístup k súdnym rozhodnutiam je nevyhnutný aj preto, aby bolo možné analyzovať spôsob, akým súdy rozhodujú a aby v prípade negatívnych tendencií bolo možné vyvinúť legitímne úsilie tieto negatívne tendencie zmeniť (napr. komentovaním príp. kritizovaním súdnych rozhodnutí).
Komentář:
Výše uvedený návrh (pokud bude plus minus v této podobě přijat) představuje výrazný krok vpřed směrem k transparentnosti justice, což je nepochybně pozitivum samo o sobě. Jak pravi američtí klasikové "sunshine is the best disinfectant". Transparentnost justice však není pouze cílem sama o sobě, nýbrž má i instrumentální povahu (k vyšším cílům zveřejňování soudních rozhodnutí viz výšená uvedená citace z odůvodnění návrhu či článek Michala Bobka v Právních rozhledech č. 11/2010 dostupný i zde). S cíly uvedenými v návrhu VIA IURIS plně souhlasím, snad bych doplnil ještě "možnost hodnocení soudců" a zmínil jeden nešvar, který se dá sice podřadit pod "zodpovědnost soudců", ale zaslouží samostatnou zmínku. Jde o to, že při současném nastavení publikace soudních rozhodnutí (v tištěných Sbírkách jsou publikována pouze vybraná rozhodnutí), se někdy u soudců projevuje tendence dát si více práce s rozhodnutími, která jsou navrhována k publikaci, a naopak poněkud odbývat rozhodnutí ostatní. Pokud budou dostupná a dohledatelná všechna rozhodnutí (i nižších soudů), možnost "flinkat" část rozhodovací činnosti (např. neoblíbené agendy) bude daleko těžší.
K návrhu mám ještě dvě další připomínky:
(1) Podle mě by mohl jít návrh ještě dále v tom, že na Internetu v režimu § 4a odst. 1 návrhu (tj. nejen v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 4a odst. 3 návrhu) by měla být publikována i všechna nepravomocná rozhodnutí.
(2) Podle mě by mohl jít návrh ještě dále v tom, že na Internetu v režimu § 4a odst. 1 návrhu (tj. nejen v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 4a odst. 3 návrhu) by měla být publikována i všechna rozhodnutí zrušená/potvrzená/změněná soudem vyšší instance.
Pokud jde o bod (1), odlišný režim pro přístup k pravomocným a nepravomocným rozhodnutím není nijak v návrhu odůvodněn. Režim zákona o svobodném přístupu k informacím je ekonomicky náročnější pro obě strany (je nutno podat žádost o poskytnutí informace + soud musí každou individuální žádost zpracovat, vytisknout požadovaná rozhodnutí a zaslat zpět, což může stát nemalé náklady + to všechno trvá), subjekt požadující informaci ji nemusí dostat včas (např. před uplynutím lhůty) a v podstatě všechny vyšší cíle transparentnosti rozhodování soudů uvedené v návrhu jsou naplněny jen částečně (např. pokud bude žádající subjekt chtít rozhodnutí v určité oblasti či proti určitému žalovateli, tak si nebude moci nijak ověřit, jestli mu byla zaslána opravdu všechna rozhodnutí, o něž žádal atd.). Přijde mi, že se na nepravomocná rozhodnutí bohužel pořád nahlíží jako na něco "polovičatého", co se smí kritizovat jen "přiměřeně" (k tomu již debata na JP rovněž proběhla - viz komentáře pod tímto postem), a tudíž i zveřejňovat jen "opatrně".
Pokud jde o bod (2), z návrhu lze implicitně dovodit, že v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 4a odst. 3 návrhu) se budou poskytovat rovněž rozhodnutí zrušená/potvrzená/změněná soudem vyšší instance (viz spojení "všetky súdne rozhodnutia, vrátane neprávoplatných rozhodnutí a rozhodnutí, ktoré nie sú rozhodnutiami vo veci samej" v § 4a odst. 3 návrhu). Opět ale nevidím důvod, proč by tato rozhodnutí neměla být na Internetu. I ve zrušených rozhodnutí se může nacházet kvalitní právní argumentace a dokonce v době vydání zrušeného rozhodnutí mohlo jít i o správný výrok a správné právní posouzení (rozhodnutí bylo zrušeno např. jen proto, že v mezidobí nastal judikatorní odklon na NS či NSS či vyšel nový judikát ÚS, ESD či ESLP apod.). A pokud chceme kontrolovat výkon soudní moci, zvýšit jednotnost a kvalitu soudního rozhodování, tak bychom měli zkoumat PRÁVĚ rozhodnutí změněná či zrušená.
V souvislosti s bodem (2) pak musím (opět) upozornit na sporný závěr obsažený v bodě 67 nálezu Pl. 2/10. V tomto nálezu český ÚS sice "zpřístupnil" nepravomocná soudní rozhodnutí v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, nicméně na závěr uvedl následující: "67. Ústavní soud jen pro jistotu dodává, že argumentace a závěry v tomto nálezu se netýkají rozsudků zrušených nebo změněných [poznámka: v tomto případě ostatně nemůže jít o „rozsudek“ ve smyslu § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť zrušený či změněný rozsudek již de iure nebude – v rozsahu, v němž byl zrušen či změněn – existovat]."
Jedná se o jakýsi "judikatorní přílepek" k celému nálezu (podle mě jde o nezávazné obiter dictum, ale je otázka, jestli to stejně vnímají i soudci ÚS). Závěry uvedené v bodě 67 však ÚS nijak neodůvodnil a navíc jsou podle mě rovněž neudržitelné (k tomu rovněž viz zde). Tato právní konstrukce totiž vede k neakceptovatelným důsledkům - např. dokud je rozhodnutí nepravomocné, tak o něj mohu žádat a mám na jeho poskytnutí nárok, ale jakmile je změněno či zrušeno, tak už mám smůlu (nehledě na to, že se bude složitě řešit, co už je "změna" rozhodnutí apod.). Nemusím pak dodávat, že rozhodnutí obecných soudů jsou rušena i samotným ÚS, přičemž v takovém případě dostupná jsou...
Přes výše uvedené drobnosti si myslím, že podobnou novelu ZSS by si zasloužila i Česká republika. Současný ministr spravedlnosti by takovou novelou udělal pro české občany i českou justici více než kosmetickou změnou typu jmenování státních zástupců prezidentem. Na rozdíl od zrušení vrchních soudů k tomu navíc stačí opravdu jen pár paragrafů a troška vůle.