Na Slovensku se právě rozbíhá debata o zveřejňování soudních rozhodnutí všech soudů, která zatím kulminovala návrhem novely slovenského zákona o soudech a soudcích z pera sdružení VIA IURIS (nejde tedy o vládní návrh zákona). Publikaci soudních rozhodnutí (a přístupu k nim obecně) bylo sice na JP věnováno již hodně pozornosti, naposledy v souvislosti s nedávným nálezem ÚS sp. zn. Pl. 2/10 (viz zde a zde), nicméně toto téma považuji stále za aktuální i v ČR, a proto se k němu opět vracím.
Ve zbylé části postu budu postupovat následovně. Nejprve zmíním znění navrhované novely slovenského zákona o soudech a soudcích, krátce odcituji z odůvodnění této novely (kompletní znění návrhu novely a její odůvodnění naleznete zde) a pak připojím několik svých připomínek.
Navrhovaná novela slovenského zákona o soudech a soudcích zní následovně:
Návrh
Zákon
z................2010,
ktorým sa dopĺňa zákon č. 757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov
Národná rada Slovenskej republiky sa uzniesla na tomto zákone:
Čl. I
Zákon č. 757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení zákona č. 473/2005 Z. z., zákona č. 517/2008 Z. z., zákona č. 59/2009 Z. z., zákona č. 291/2009 Z. z. a zákona č. 318/2009 Z. z. sa mení takto:
Za § 4 sa vkladá § 4a, ktorý vrátane nadpisu znie:
㤠4a
Zverejňovanie a sprístupňovanie súdnych rozhodnutí
(1) Najvyšší súd, krajské súdy, Špecializovaný trestný súd a okresné súdy zverejňujú texty právoplatných súdnych rozhodnutí vo veci samej, texty právoplatných súdnych rozhodnutí, ktorými sa končí konanie, texty právoplatných súdnych rozhodnutí o predbežnom opatrení a texty právoplatných súdnych rozhodnutí o odklade vykonateľnosti rozhodnutia správneho orgánu, a to do desiatich pracovných dní od dňa nadobudnutia právoplatnosti rozhodnutia na voľne prístupnej internetovej stránke. Ak rozhodnutie súdu prvého stupňa nadobudlo právoplatnosť na základe rozhodnutia súdu druhého stupňa o odvolaní, zverejňuje sa iba toto rozhodnutie súdu druhého stupňa o odvolaní. Ak bolo vydané opravné uznesenie, zverejňuje sa aj text tohto uznesenia. Na voľne prístupnej internetovej stránke sa nezverejňujú texty súdnych rozhodnutí vydaných v konaniach, v ktorých bola verejnosť vylúčená z pojednávania pre celé pojednávanie alebo pre jeho časť. Najvyšší súd zverejňuje aj texty právoplatných disciplinárnych rozhodnutí disciplinárnych senátov do troch pracovných dní od dňa nadobudnutia právoplatnosti na voľne prístupnej internetovej stránke.
(2) Z textov rozhodnutí uvedených v odseku 1 sa pred zverejnením vylúčia také údaje, ktorých vylúčením bude pri zverejňovaní zabezpečená ochrana práv a právom chránených záujmov. Kategórie údajov, ktoré sa z textov rozhodnutí vylúčia a postup pri zverejňovaní textov súdnych rozhodnutí ustanoví Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky všeobecne záväzným právnym predpisom.
(3) Najvyšší súd, krajské súdy, Špecializovaný trestný súd a okresné súdy sprístupňujú verejnosti na základe žiadosti podľa osobitného zákona upravujúceho prístup verejnosti k informáciám všetky súdne rozhodnutia, vrátane neprávoplatných rozhodnutí a rozhodnutí, ktoré nie sú rozhodnutiami vo veci samej. 5) Pritom robia opatrenia na ochranu práv a právom chránených záujmov podľa tohto osobitného zákona. 6)“
Poznámky pod čiarou k odkazom 5 a 6 znejú:
„5) Zákon č. 211/2000 Z.z. o slobodnom prístupe k informáciám a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o slobode informácií)
6) § 8 až 12 zákona č. 211/2000 Z.z. o slobodnom prístupe k informáciám a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o slobode informácií)“.
[podobným způsobem je novelizován v návrhu i Zákon č. 38/1993 Z. z. o organizácii Ústavného súdu Slovenskej republiky, ale tuto část vzhledem k délce postu vynechávám]
Odůvodnění návrhu novely
Odůvodnění návrhu novely je velmi pěkně a detailně zpracováno, včetně rozsáhlé komparatistiky. S ohledem na délku postu cituji jen základní ideová východiska novely, pro kompletní odůvodnění klikněte na následující odkaz.
Všeobecné východiská:
Cieľom návrhu zákona je zabezpečiť zverejňovanie súdnych rozhodnutí na internete a zabezpečiť sprístupňovanie súdnych rozhodnutí na požiadanie na základe zákona č. 211/2000 Z.z. o slobodnom prístupe k informáciám (ďalej „zákon o slobode informácií“).
V demokratickom štáte sú zdrojom moci občania a všetky zložky verejnej moci musia byť občanom zodpovedné. Avšak súdy, na rozdiel od iných zložiek verejnej moci, trpia „demokratickým deficitom”. Sudcovia sú menovaní doživotne a občania voči nim nemôžu vyvodiť zodpovednosť vo voľbách, ako to môžu urobiť voči reprezentantom zákonodarnej a výkonnej moci. Práve verejná diskusia o súdnych rozhodnutiach – a ich prípadná kritika odbornou i širokou verejnosťou – je jedinou možnosťou, ako môžu dostať súdy a sudcovia spätnú väzbu zo strany verejnosti (ktorá je vlastne „zákazníkom súdnictva“) a ako môže existovať verejná kontrola súdnej moci. Verejná kontrola rozhodovania súdov a verejná diskusia o súdnych rozhodnutiach je však možná len vtedy, ak má verejnosť prístup k súdnym rozhodnutiam. Ako uvádza aj Ústavný súd SR v náleze sp. zn. II. ÚS 28/96 „Predpokladom verejnej kontroly nad uplatňovaním práva súdmi je znalosť konkrétnych konaní a rozhodnutí súdov a na ich základe vytváraná verejná mienka o kvalite uplatnenia práva súdmi.” Český Ústavný súd v náleze Pl. ÚS 2/10 zasa uvádza: „Souzení nedostatečně veřejné je způsobilé snížit autoritu soudní moci, neboť může generovat podezření veřejnosti, že „je co skrývat“ (ve smyslu konání nespravedlnosti).“
Všeobecne sa uznáva, že pozitíva verejnej prístupnosti súdnych rozhodnutí sú najmä nasledovné:
- možnosť verejnej kontroly rozhodovania súdov,
- zvýšenie predvídateľnosti súdneho rozhodovania a tým aj právnej istoty občanov,
- zvýšenie jednotnosti súdneho rozhodovania,
- zvýšenie zodpovednosti sudcov,
- zvýšenie celkovej dôveryhodnosti súdnictva,
- zvýšenie kvality súdneho rozhodovania,
- zúženie možností zásahov do sudcovskej nezávislosti,
- zlepšenie možností výskumu judikatúry a právnického vzdelávania.
Prístup k súdnym rozhodnutiam je nevyhnutný aj preto, aby bolo možné analyzovať spôsob, akým súdy rozhodujú a aby v prípade negatívnych tendencií bolo možné vyvinúť legitímne úsilie tieto negatívne tendencie zmeniť (napr. komentovaním príp. kritizovaním súdnych rozhodnutí).
Komentář:
Výše uvedený návrh (pokud bude plus minus v této podobě přijat) představuje výrazný krok vpřed směrem k transparentnosti justice, což je nepochybně pozitivum samo o sobě. Jak pravi američtí klasikové "sunshine is the best disinfectant". Transparentnost justice však není pouze cílem sama o sobě, nýbrž má i instrumentální povahu (k vyšším cílům zveřejňování soudních rozhodnutí viz výšená uvedená citace z odůvodnění návrhu či článek Michala Bobka v Právních rozhledech č. 11/2010 dostupný i zde). S cíly uvedenými v návrhu VIA IURIS plně souhlasím, snad bych doplnil ještě "možnost hodnocení soudců" a zmínil jeden nešvar, který se dá sice podřadit pod "zodpovědnost soudců", ale zaslouží samostatnou zmínku. Jde o to, že při současném nastavení publikace soudních rozhodnutí (v tištěných Sbírkách jsou publikována pouze vybraná rozhodnutí), se někdy u soudců projevuje tendence dát si více práce s rozhodnutími, která jsou navrhována k publikaci, a naopak poněkud odbývat rozhodnutí ostatní. Pokud budou dostupná a dohledatelná všechna rozhodnutí (i nižších soudů), možnost "flinkat" část rozhodovací činnosti (např. neoblíbené agendy) bude daleko těžší.
K návrhu mám ještě dvě další připomínky:
(1) Podle mě by mohl jít návrh ještě dále v tom, že na Internetu v režimu § 4a odst. 1 návrhu (tj. nejen v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 4a odst. 3 návrhu) by měla být publikována i všechna nepravomocná rozhodnutí.
(2) Podle mě by mohl jít návrh ještě dále v tom, že na Internetu v režimu § 4a odst. 1 návrhu (tj. nejen v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 4a odst. 3 návrhu) by měla být publikována i všechna rozhodnutí zrušená/potvrzená/změněná soudem vyšší instance.
Pokud jde o bod (1), odlišný režim pro přístup k pravomocným a nepravomocným rozhodnutím není nijak v návrhu odůvodněn. Režim zákona o svobodném přístupu k informacím je ekonomicky náročnější pro obě strany (je nutno podat žádost o poskytnutí informace + soud musí každou individuální žádost zpracovat, vytisknout požadovaná rozhodnutí a zaslat zpět, což může stát nemalé náklady + to všechno trvá), subjekt požadující informaci ji nemusí dostat včas (např. před uplynutím lhůty) a v podstatě všechny vyšší cíle transparentnosti rozhodování soudů uvedené v návrhu jsou naplněny jen částečně (např. pokud bude žádající subjekt chtít rozhodnutí v určité oblasti či proti určitému žalovateli, tak si nebude moci nijak ověřit, jestli mu byla zaslána opravdu všechna rozhodnutí, o něž žádal atd.). Přijde mi, že se na nepravomocná rozhodnutí bohužel pořád nahlíží jako na něco "polovičatého", co se smí kritizovat jen "přiměřeně" (k tomu již debata na JP rovněž proběhla - viz komentáře pod tímto postem), a tudíž i zveřejňovat jen "opatrně".
Pokud jde o bod (2), z návrhu lze implicitně dovodit, že v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 4a odst. 3 návrhu) se budou poskytovat rovněž rozhodnutí zrušená/potvrzená/změněná soudem vyšší instance (viz spojení "všetky súdne rozhodnutia, vrátane neprávoplatných rozhodnutí a rozhodnutí, ktoré nie sú rozhodnutiami vo veci samej" v § 4a odst. 3 návrhu). Opět ale nevidím důvod, proč by tato rozhodnutí neměla být na Internetu. I ve zrušených rozhodnutí se může nacházet kvalitní právní argumentace a dokonce v době vydání zrušeného rozhodnutí mohlo jít i o správný výrok a správné právní posouzení (rozhodnutí bylo zrušeno např. jen proto, že v mezidobí nastal judikatorní odklon na NS či NSS či vyšel nový judikát ÚS, ESD či ESLP apod.). A pokud chceme kontrolovat výkon soudní moci, zvýšit jednotnost a kvalitu soudního rozhodování, tak bychom měli zkoumat PRÁVĚ rozhodnutí změněná či zrušená.
V souvislosti s bodem (2) pak musím (opět) upozornit na sporný závěr obsažený v bodě 67 nálezu Pl. 2/10. V tomto nálezu český ÚS sice "zpřístupnil" nepravomocná soudní rozhodnutí v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, nicméně na závěr uvedl následující: "67. Ústavní soud jen pro jistotu dodává, že argumentace a závěry v tomto nálezu se netýkají rozsudků zrušených nebo změněných [poznámka: v tomto případě ostatně nemůže jít o „rozsudek“ ve smyslu § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť zrušený či změněný rozsudek již de iure nebude – v rozsahu, v němž byl zrušen či změněn – existovat]."
Jedná se o jakýsi "judikatorní přílepek" k celému nálezu (podle mě jde o nezávazné obiter dictum, ale je otázka, jestli to stejně vnímají i soudci ÚS). Závěry uvedené v bodě 67 však ÚS nijak neodůvodnil a navíc jsou podle mě rovněž neudržitelné (k tomu rovněž viz zde). Tato právní konstrukce totiž vede k neakceptovatelným důsledkům - např. dokud je rozhodnutí nepravomocné, tak o něj mohu žádat a mám na jeho poskytnutí nárok, ale jakmile je změněno či zrušeno, tak už mám smůlu (nehledě na to, že se bude složitě řešit, co už je "změna" rozhodnutí apod.). Nemusím pak dodávat, že rozhodnutí obecných soudů jsou rušena i samotným ÚS, přičemž v takovém případě dostupná jsou...
Přes výše uvedené drobnosti si myslím, že podobnou novelu ZSS by si zasloužila i Česká republika. Současný ministr spravedlnosti by takovou novelou udělal pro české občany i českou justici více než kosmetickou změnou typu jmenování státních zástupců prezidentem. Na rozdíl od zrušení vrchních soudů k tomu navíc stačí opravdu jen pár paragrafů a troška vůle.
Ve zbylé části postu budu postupovat následovně. Nejprve zmíním znění navrhované novely slovenského zákona o soudech a soudcích, krátce odcituji z odůvodnění této novely (kompletní znění návrhu novely a její odůvodnění naleznete zde) a pak připojím několik svých připomínek.
Navrhovaná novela slovenského zákona o soudech a soudcích zní následovně:
Návrh
Zákon
z................2010,
ktorým sa dopĺňa zákon č. 757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov
Národná rada Slovenskej republiky sa uzniesla na tomto zákone:
Čl. I
Zákon č. 757/2004 Z. z. o súdoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení zákona č. 473/2005 Z. z., zákona č. 517/2008 Z. z., zákona č. 59/2009 Z. z., zákona č. 291/2009 Z. z. a zákona č. 318/2009 Z. z. sa mení takto:
Za § 4 sa vkladá § 4a, ktorý vrátane nadpisu znie:
㤠4a
Zverejňovanie a sprístupňovanie súdnych rozhodnutí
(1) Najvyšší súd, krajské súdy, Špecializovaný trestný súd a okresné súdy zverejňujú texty právoplatných súdnych rozhodnutí vo veci samej, texty právoplatných súdnych rozhodnutí, ktorými sa končí konanie, texty právoplatných súdnych rozhodnutí o predbežnom opatrení a texty právoplatných súdnych rozhodnutí o odklade vykonateľnosti rozhodnutia správneho orgánu, a to do desiatich pracovných dní od dňa nadobudnutia právoplatnosti rozhodnutia na voľne prístupnej internetovej stránke. Ak rozhodnutie súdu prvého stupňa nadobudlo právoplatnosť na základe rozhodnutia súdu druhého stupňa o odvolaní, zverejňuje sa iba toto rozhodnutie súdu druhého stupňa o odvolaní. Ak bolo vydané opravné uznesenie, zverejňuje sa aj text tohto uznesenia. Na voľne prístupnej internetovej stránke sa nezverejňujú texty súdnych rozhodnutí vydaných v konaniach, v ktorých bola verejnosť vylúčená z pojednávania pre celé pojednávanie alebo pre jeho časť. Najvyšší súd zverejňuje aj texty právoplatných disciplinárnych rozhodnutí disciplinárnych senátov do troch pracovných dní od dňa nadobudnutia právoplatnosti na voľne prístupnej internetovej stránke.
(2) Z textov rozhodnutí uvedených v odseku 1 sa pred zverejnením vylúčia také údaje, ktorých vylúčením bude pri zverejňovaní zabezpečená ochrana práv a právom chránených záujmov. Kategórie údajov, ktoré sa z textov rozhodnutí vylúčia a postup pri zverejňovaní textov súdnych rozhodnutí ustanoví Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky všeobecne záväzným právnym predpisom.
(3) Najvyšší súd, krajské súdy, Špecializovaný trestný súd a okresné súdy sprístupňujú verejnosti na základe žiadosti podľa osobitného zákona upravujúceho prístup verejnosti k informáciám všetky súdne rozhodnutia, vrátane neprávoplatných rozhodnutí a rozhodnutí, ktoré nie sú rozhodnutiami vo veci samej. 5) Pritom robia opatrenia na ochranu práv a právom chránených záujmov podľa tohto osobitného zákona. 6)“
Poznámky pod čiarou k odkazom 5 a 6 znejú:
„5) Zákon č. 211/2000 Z.z. o slobodnom prístupe k informáciám a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o slobode informácií)
6) § 8 až 12 zákona č. 211/2000 Z.z. o slobodnom prístupe k informáciám a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o slobode informácií)“.
[podobným způsobem je novelizován v návrhu i Zákon č. 38/1993 Z. z. o organizácii Ústavného súdu Slovenskej republiky, ale tuto část vzhledem k délce postu vynechávám]
Odůvodnění návrhu novely
Odůvodnění návrhu novely je velmi pěkně a detailně zpracováno, včetně rozsáhlé komparatistiky. S ohledem na délku postu cituji jen základní ideová východiska novely, pro kompletní odůvodnění klikněte na následující odkaz.
Všeobecné východiská:
Cieľom návrhu zákona je zabezpečiť zverejňovanie súdnych rozhodnutí na internete a zabezpečiť sprístupňovanie súdnych rozhodnutí na požiadanie na základe zákona č. 211/2000 Z.z. o slobodnom prístupe k informáciám (ďalej „zákon o slobode informácií“).
V demokratickom štáte sú zdrojom moci občania a všetky zložky verejnej moci musia byť občanom zodpovedné. Avšak súdy, na rozdiel od iných zložiek verejnej moci, trpia „demokratickým deficitom”. Sudcovia sú menovaní doživotne a občania voči nim nemôžu vyvodiť zodpovednosť vo voľbách, ako to môžu urobiť voči reprezentantom zákonodarnej a výkonnej moci. Práve verejná diskusia o súdnych rozhodnutiach – a ich prípadná kritika odbornou i širokou verejnosťou – je jedinou možnosťou, ako môžu dostať súdy a sudcovia spätnú väzbu zo strany verejnosti (ktorá je vlastne „zákazníkom súdnictva“) a ako môže existovať verejná kontrola súdnej moci. Verejná kontrola rozhodovania súdov a verejná diskusia o súdnych rozhodnutiach je však možná len vtedy, ak má verejnosť prístup k súdnym rozhodnutiam. Ako uvádza aj Ústavný súd SR v náleze sp. zn. II. ÚS 28/96 „Predpokladom verejnej kontroly nad uplatňovaním práva súdmi je znalosť konkrétnych konaní a rozhodnutí súdov a na ich základe vytváraná verejná mienka o kvalite uplatnenia práva súdmi.” Český Ústavný súd v náleze Pl. ÚS 2/10 zasa uvádza: „Souzení nedostatečně veřejné je způsobilé snížit autoritu soudní moci, neboť může generovat podezření veřejnosti, že „je co skrývat“ (ve smyslu konání nespravedlnosti).“
Všeobecne sa uznáva, že pozitíva verejnej prístupnosti súdnych rozhodnutí sú najmä nasledovné:
- možnosť verejnej kontroly rozhodovania súdov,
- zvýšenie predvídateľnosti súdneho rozhodovania a tým aj právnej istoty občanov,
- zvýšenie jednotnosti súdneho rozhodovania,
- zvýšenie zodpovednosti sudcov,
- zvýšenie celkovej dôveryhodnosti súdnictva,
- zvýšenie kvality súdneho rozhodovania,
- zúženie možností zásahov do sudcovskej nezávislosti,
- zlepšenie možností výskumu judikatúry a právnického vzdelávania.
Prístup k súdnym rozhodnutiam je nevyhnutný aj preto, aby bolo možné analyzovať spôsob, akým súdy rozhodujú a aby v prípade negatívnych tendencií bolo možné vyvinúť legitímne úsilie tieto negatívne tendencie zmeniť (napr. komentovaním príp. kritizovaním súdnych rozhodnutí).
Komentář:
Výše uvedený návrh (pokud bude plus minus v této podobě přijat) představuje výrazný krok vpřed směrem k transparentnosti justice, což je nepochybně pozitivum samo o sobě. Jak pravi američtí klasikové "sunshine is the best disinfectant". Transparentnost justice však není pouze cílem sama o sobě, nýbrž má i instrumentální povahu (k vyšším cílům zveřejňování soudních rozhodnutí viz výšená uvedená citace z odůvodnění návrhu či článek Michala Bobka v Právních rozhledech č. 11/2010 dostupný i zde). S cíly uvedenými v návrhu VIA IURIS plně souhlasím, snad bych doplnil ještě "možnost hodnocení soudců" a zmínil jeden nešvar, který se dá sice podřadit pod "zodpovědnost soudců", ale zaslouží samostatnou zmínku. Jde o to, že při současném nastavení publikace soudních rozhodnutí (v tištěných Sbírkách jsou publikována pouze vybraná rozhodnutí), se někdy u soudců projevuje tendence dát si více práce s rozhodnutími, která jsou navrhována k publikaci, a naopak poněkud odbývat rozhodnutí ostatní. Pokud budou dostupná a dohledatelná všechna rozhodnutí (i nižších soudů), možnost "flinkat" část rozhodovací činnosti (např. neoblíbené agendy) bude daleko těžší.
K návrhu mám ještě dvě další připomínky:
(1) Podle mě by mohl jít návrh ještě dále v tom, že na Internetu v režimu § 4a odst. 1 návrhu (tj. nejen v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 4a odst. 3 návrhu) by měla být publikována i všechna nepravomocná rozhodnutí.
(2) Podle mě by mohl jít návrh ještě dále v tom, že na Internetu v režimu § 4a odst. 1 návrhu (tj. nejen v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 4a odst. 3 návrhu) by měla být publikována i všechna rozhodnutí zrušená/potvrzená/změněná soudem vyšší instance.
Pokud jde o bod (1), odlišný režim pro přístup k pravomocným a nepravomocným rozhodnutím není nijak v návrhu odůvodněn. Režim zákona o svobodném přístupu k informacím je ekonomicky náročnější pro obě strany (je nutno podat žádost o poskytnutí informace + soud musí každou individuální žádost zpracovat, vytisknout požadovaná rozhodnutí a zaslat zpět, což může stát nemalé náklady + to všechno trvá), subjekt požadující informaci ji nemusí dostat včas (např. před uplynutím lhůty) a v podstatě všechny vyšší cíle transparentnosti rozhodování soudů uvedené v návrhu jsou naplněny jen částečně (např. pokud bude žádající subjekt chtít rozhodnutí v určité oblasti či proti určitému žalovateli, tak si nebude moci nijak ověřit, jestli mu byla zaslána opravdu všechna rozhodnutí, o něž žádal atd.). Přijde mi, že se na nepravomocná rozhodnutí bohužel pořád nahlíží jako na něco "polovičatého", co se smí kritizovat jen "přiměřeně" (k tomu již debata na JP rovněž proběhla - viz komentáře pod tímto postem), a tudíž i zveřejňovat jen "opatrně".
Pokud jde o bod (2), z návrhu lze implicitně dovodit, že v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 4a odst. 3 návrhu) se budou poskytovat rovněž rozhodnutí zrušená/potvrzená/změněná soudem vyšší instance (viz spojení "všetky súdne rozhodnutia, vrátane neprávoplatných rozhodnutí a rozhodnutí, ktoré nie sú rozhodnutiami vo veci samej" v § 4a odst. 3 návrhu). Opět ale nevidím důvod, proč by tato rozhodnutí neměla být na Internetu. I ve zrušených rozhodnutí se může nacházet kvalitní právní argumentace a dokonce v době vydání zrušeného rozhodnutí mohlo jít i o správný výrok a správné právní posouzení (rozhodnutí bylo zrušeno např. jen proto, že v mezidobí nastal judikatorní odklon na NS či NSS či vyšel nový judikát ÚS, ESD či ESLP apod.). A pokud chceme kontrolovat výkon soudní moci, zvýšit jednotnost a kvalitu soudního rozhodování, tak bychom měli zkoumat PRÁVĚ rozhodnutí změněná či zrušená.
V souvislosti s bodem (2) pak musím (opět) upozornit na sporný závěr obsažený v bodě 67 nálezu Pl. 2/10. V tomto nálezu český ÚS sice "zpřístupnil" nepravomocná soudní rozhodnutí v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, nicméně na závěr uvedl následující: "67. Ústavní soud jen pro jistotu dodává, že argumentace a závěry v tomto nálezu se netýkají rozsudků zrušených nebo změněných [poznámka: v tomto případě ostatně nemůže jít o „rozsudek“ ve smyslu § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť zrušený či změněný rozsudek již de iure nebude – v rozsahu, v němž byl zrušen či změněn – existovat]."
Jedná se o jakýsi "judikatorní přílepek" k celému nálezu (podle mě jde o nezávazné obiter dictum, ale je otázka, jestli to stejně vnímají i soudci ÚS). Závěry uvedené v bodě 67 však ÚS nijak neodůvodnil a navíc jsou podle mě rovněž neudržitelné (k tomu rovněž viz zde). Tato právní konstrukce totiž vede k neakceptovatelným důsledkům - např. dokud je rozhodnutí nepravomocné, tak o něj mohu žádat a mám na jeho poskytnutí nárok, ale jakmile je změněno či zrušeno, tak už mám smůlu (nehledě na to, že se bude složitě řešit, co už je "změna" rozhodnutí apod.). Nemusím pak dodávat, že rozhodnutí obecných soudů jsou rušena i samotným ÚS, přičemž v takovém případě dostupná jsou...
Přes výše uvedené drobnosti si myslím, že podobnou novelu ZSS by si zasloužila i Česká republika. Současný ministr spravedlnosti by takovou novelou udělal pro české občany i českou justici více než kosmetickou změnou typu jmenování státních zástupců prezidentem. Na rozdíl od zrušení vrchních soudů k tomu navíc stačí opravdu jen pár paragrafů a troška vůle.
Obávám se, že kromě vůle by to vyžadovalo docela dost peněz (servery, datové linky, úprava aplikací soudu, licence na programy, v nichž se provádí anonymizace a konverze dokumentů a hlavně mzdy pro nové zaměstnance, kteří by se této agendě věnovali). Občané mohou mít cokoliv, pokud si to zaplatí. Je dlouhodobým nešvarem přidávat soudům úkoly aniž na jejich plnění soudy obdrží potřebné prostředky.
OdpovědětVymazatRostislav Krhut
Dovolím si jen malou řečnickou otázku: a neměli by mít účastníci (civilního) sporu právo se vyjádřit k tomu, zda se zveřejněním rozsudku ve své, čistě soukromé věci souhlasí nebo ne? Svůj názor už jsem publikoval a tak pouze dodávám: zveřejňování všech rozhodnutí soudu přispěje leda nepatrnou měrou ke sjednocení soudního rozhodování nebo ke studiu práva. Zato však podpoří zde oblíbené šmíráctví a věřím tomu, že největšími uživateli internetové databáze soudních rozhodnutí budou bulvární novináři.
OdpovědětVymazatAd MS:
OdpovědětVymazatpoznamku o smiractvi nechapu, kdyz kazde jednani je zasadne verejne.
O jake svoleni je treba zadat? O suspendovani ustavy? Ktery udaj z roszudku predtim nezaznel pri projednani?
Ad RK
Ano, penize jsou potreba, ale vase poznamka mi spise vede ke studnici vynalezavosti, s niz staro-soudci a jimi vychovani starosoudci-juniori obhajuji justicni pritmi.
Tech par citlivych pripadu se da osetrit individualni a zduvodnenou vyjimkou v konkretnim pripade.
Soudy predstiraji, ze chrani klienty, ale vypada to, ze chrani sebe. Predevsim.
Soudni jednani je verejne. I to maji strany moznost zakalkulovat do svych uvah, zda se nedohodnou mimosoudne (civil). V trestu neni co resit; a prava obeti lze opet resit jinymi nastroji nez pausalnim utajenim.
Karel Neck
Ad KN:
OdpovědětVymazatJednání je sice veřejné, jenže se o něm nedozvíte (pokud neznáte spisovou značku). O tom, že jste se rozvedl, se ale sousedi dozvědí. A taková databáze soudních rozhodnutí, opatřená (pro studijní účely) kvalitním vyhledáváním, zajistí, že se také dozvědí všechny podrobnosti.
O ústavních souvislostech je to nadlouho, ale shrnu to tak, že právo na informace končí tam, kde začíná právo na soukromí. Domnívám se, že účastníci mají mít právo nesouhlasit se zveřejněním rozsudku ve své soukromé věci, a osobně bych nebyl ani proti vyloučení veřejnosti v civilních věcech tam, kde o to obě strany sporu požádají. Trvám na tom, že veřejné projednání žaloby je historicky právo účastníků řízení, nikoliv povinnost, ačkoliv naše ústava toto právo posunula trochu jinam.
Veřejné projednání žaloby není právem účastníků. Je to ústavní norma, která již po staletí reguluje činnost soudu. Pokud by to snad bylo právo účastníků, kterého by se mohli vzdát, mohlo by to vést k věcem, k jejichž potírání právě veřejnost jednání slouží a historicky vždy sloužila (zákaz kabinetní justice, korupce atd.). Neveřejný soud je contradictio in adiecto, přinejmenším v soudobém právním státě. Pokud nechci svou věc činit přístupnou navenek, nemám s ní chodit do veřejného fóra, jakým soud nezbytně je.
OdpovědětVymazatZákaz kabinetní justice chápu tak, že se o mně nebude rozhodovat za zavřenými dveřmi, ani mne tam beze svědků nebudou mlátit telefonním seznamem do hlavy. Proto mám právo na veřejné projednání své věci.
OdpovědětVymazatPokud se ale setkají žalobce a žalovaný v jejich soukromém sporu u soudu (tzn. že se neumí dohodnout mimosoudně) a oba prohlásí, že tam veřejnost nechtějí, nevidím principiálně důvod, proč jim nevyhovět. Když tam jsou oba a hádají se, kdo by koho korumpoval?
Abych jen nešířil herezi - pokud se nemýlím, v Rakousku nejsou jednání v rodinných věcech veřejná. Stejně tak se účastníci mohli zbavit zvědavé veřejnosti podle císařského soudního řádu, i když podrobnosti a podmínky už si nepamatuji. Když jsem před francouzskými soudci řekl, že u nás na vyžádání poskytujeme rozsudky, nevěřícně kroutili hlavou a ptali se, jestli to účastníkům nevadí.
Mně to vadí.
V zákonné úpravě svobodného přístupu k informacím jsme (alespoň pokud jde o justiční sféru) papežštější než papež. Ale o tom už jsem psal a víc k tomu nemám co dodat.
Ad Michal Strnad: Byť se nález II.ÚS 2672/07 primárně týká pouze jednoho aspektu veřejnosti jednání, a to pořizování zvukových záznamů, dovolím si doporučit pozornosti zejména odstavce 10 a 11 tohoto nálezu.
OdpovědětVymazatJinak k vaší myšlence o tom, že pokud se účastníci dohodnou, nelze proti neveřejnosti nic namítat, pak ještě odcituji následující:
Posuzovaný princip veřejnosti má konečně svůj praktický dopad jak pro veřejnost jako celek, tak i pro účastníky konkrétního soudního řízení. Jde o to, že soudce (předseda senátu) je dominus litis, a je to tedy výhradně on, kdo vede řízení. Konkrétně k protokolaci soudního jednání dochází v občanskoprávním řízení výhradně pod diktátem soudce. Kontrola souladu jeho činnosti s materiálně pojímaným právním řádem a jeho hodnotovým systémem se uvnitř soustavy soudní moci děje zásadně ex post a zásadně vychází ze zásady quod non est in actis non est in mundo. Proto v určitých případech pouze fyzická přítomnost veřejnosti či obrazový a zvukový přenos nebo záznam mohou tvořit protiváhu proti moci soudce "tvořit historii" průběhu soudního jednání.
Ono totiž v konečném důsledku takovéto neveřejné jednání nemusí být v zájmu ani jedné strany, byť se na něm zpočátku shodnou.
A úplně nakonec: návrh na to, že by snad jednání v rodinných věcech měla být ze zákona neveřejná, je za současného stavu "rodinné" justice naprosto, ale naprosto nepřijatelný. To by si tam ty šílené feministky už opravdu dělaly, co je napadne.
Ad JM:
OdpovědětVymazatpodotek k šíleným feministkám je velmi hloupý. Rozhodnutí je na soudu, ne na feministkách, mohl byste též upřesnit které konkrétní feministky co dělají a jak mohou soud ovlivnit. Pokud se někdo chová šíleně u rodinných věcí, a to právě díky veřejnosti jednání, jsou spíš anti-feministé, resp. "štrasburští tatínci", kteří dělají u soudu bordel, zastrašují svědky i soud, napadají lidi a v zájmu své rozkoše z pokračování v násilí vůči bejvalce, jejím příbuzným, svědkům či právním zástupcům zcela kašlou na zájmy dětí. Když už vypustíte něco podobně hospodského, zkuste to vyargumentovat či dodat konkrétní příklady.
Obecně pak nevím, co je komu do toho, jak často se dítě počurává, jaké má poruchy chování, jakou špínu má na kontě ten či onen rodič atd.
Zmíněný nález znám. Je v něm vyjádřeno právní paradigma, proti kterému stavím své paradigma. Jak známo, u dvou právníků lze k jednomu problému nalézt paradigmata tři. (Přesto jsem se zase nechal unést a diskutuji nad nesmrtelností chrousta.) Asi bych měl upřesnit, že pokud mi není protivná myšlenka vyloučení veřejnosti v civilních věcech k návrhu obou účastníků, mám tím na mysli běžné občanské spory, rozvodem počínaje a sousedskými spory konče; jde mi o ochranu soukromí a nesouhlasím se Zdeňkem Kühnem, že účastník se svého soukromí musí vzdát, přinese-li věc soudu. (Ano, podle platného českého práva to tak bohužel je.)
OdpovědětVymazatJen Ústava kategoricky uvádí, že jednání je veřejné, z čehož by se dalo dovodit právo veřejnosti na účast u jednání. Všechny další mně známé lidskoprávní dokumenty, počínaje LZPS, přes EÚLP až po Všeobecnou deklaraci lidských práv a Mezinárodní pakt o občanských právech, konstruují právo na veřejné projednání věci jako právo účastníka (shodně rozsudek ESLP ve věci Pretto nebo Axen a další). Ostatně jako právo účastníka proti zlovůli vrchnosti historicky vzniklo. U nás je to jinak, což respektuji, ale mám k tomu výše uvedené výhrady.
Zpátky k databázi rozhodnutí: mám pouze obavy ze zneužívání informací, které bude snadno možné vyhledávat v klidu své počítačové pracovny. Ano, při současné právní úpravě se může na soudní jednání kdokoliv přijít podívat a vyhlášení rozsudku je veřejné za všech okolností. Jenže o jednání nikdo nezasvěcený fakticky neví a do jednačky veřejnost prostě nechodí.
Můžeme si na toto téma ještě chvíli vyměňovat názory, ale je to neplodné. Co mne mrzí, je zřejmá nedůvěra zde účastných debatérů v justici; o to pak víc, pramení-li z tisíckrát opakovaných mediálních klišé.
Je třeba souhlasit s postem i s komentářem doc. Kühna.Prvtoním cílem soudního řízení je samozřejmě spravedlivé rozhodnutí sporu nebo jiné věci, a nikoliv veřejné přetřásání soukromých problémů. Na druhou stranu princip veřejnosti soudního řízení je jednou z nejpodstatnějších záruk zachování nezávislého a nestranného rozhodování soudu, tedy rozhodování aspirujícího býti spravedlivým. A to není jen zájem účastníků řízení, ale je to i zájem celé demokratické společnosti a základ právního státu. Jestliže by se prosadil princip neveřejného řízení, pak bychom mohli rezignovat na soudní projednání sporu zcela a začít se spoléhat na zákon silnějšího. Pak si již lze jen doplnit poslední větu komentáře doc. Kühna, která nepotřebuje reprodukci či opakování.
OdpovědětVymazatJan Kolba
Ad Jan Potměšil: Šílenými feministkami přirozeně myslím ty otalárované. Je jich u našich soudů víc než dost. A k veřejnosti jednání mají z pochopitelných důvodů velkou nechuť, vzhledem k tomu, že jsou obvykle jedna ruka s matkami a OSPOD.
OdpovědětVymazatAd JM:
OdpovědětVymazatMyslím však, že je chyba považovat automatismus typu "dítě vždy k matce" za projev feminismu. Vždyť skutečné feministky právě toto kritizují. Je třeba účinně zakročit tam, kde je třeba otec násilník, ale zároveň objektivně zvažovat výchovné schopnosti ostatních mužů a nediskriminovat je. Neznám objektivní data, člověk se vždy dozví spíš o excesech, ale nemělo by docházet k tomu, že dítě je nuceno ke kontaktu s otcem, z něhož se strachy počůrává, a na druhé straně má být umožněna výchova normálním otcům, byť se jim chce bejvalka mstít skrze děti a od dětí je odstřihnout.
M. Strnad: Soud je veřejná moc, není to rozhodce.
OdpovědětVymazatV. Loutocký
nemělo by docházet k tomu, že dítě je nuceno ke kontaktu s otcem, z něhož se strachy počůrává
OdpovědětVymazatTo jistě ne. Ono je ale problém v tom, že existuje spousta případů, kdy tento patologický strach nebo nenávist k jednomu z rodičů má na svědomí právě ten druhý rodič (viz syndrom zavrženého rodiče).
Nicméně moje poznámka necílila ani tak proti feministkám jako proti názoru, že pokud je spor z oblasti rodinného práva, je to automaticky výborný kandidát na vyloučení veřejnosti.
Soudní rozhodnutí, vněmž soudce účelově v odůvodnění vypustí zásadně rozhodující informace v žalobě či jednání uvedené, tak, aby jeho odůvodnění vyznělo jakž takž věrohodně, nemá téměř žádnou hodnotu. Jen zveřejňování soudních rozhodnutí by stěží přineslo výrazný krok vpřed směrem k transparentnosti justice. I pro možnost hodnocení soudců se mi jeví vhodnější publikování legálně pořízených nahrávek soudního jednání. Je až úsměvné (ale i velmi smutné) přečíst si představy o vývoji soudní praxe v souvislosti s pořizováním úplných akustických nahrávek soudních jednání, a tyto konfrontovat s realitou. Doporučuji nahlédnout na odstavec „Protokolovat jen, když to má smysl, zvukový záznam bude mít přednost“ na http://www.ejustice.cz/ministryne-spravedlnosti-daniela-kovarova-datove-schranky-i-my-mame-trochu-obavy. I soudy, ale především soudci si musí zvyknout na jistou formu veřejné kontroly i kritiky.
OdpovědětVymazatIng.František Švarc
ad J. Kolba:
OdpovědětVymazatNezpochybňuji zásadu veřejnosti, jen nabízím jinou interpretaci, než ve shora citovaném nálezu ÚS. A nezpochybňuji ani to, že právní názor ÚS má oproti mému větší autoritu. O principu veřejnosti jsem opravdu hodně přemýšlel a ze svých výše nastíněných názorů nehodlám (alespoň prozatím) slevit.
Ad V. Loutocký:
Soukromí je také ústavně chráněno. Stejně jako právo na informace a veřejnost soudního řízení. Každé z těchto práv má jiný obsah a ostatně i jiný historický vývoj (veřejnost řízení neslouží k opatření informací), a každé si zaslouží specifickou ochranu, ovšem tak, aby žádné nedostalo na úkor ostatních na frak. Proporcionalita se tomu myslím říká. U nás ochrana soukromí mírně prohrává.
Ad JM:
OdpovědětVymazatUž se dostáváme trochu jinam, ale syndrom zavrženého rodiče (Parental Alienation Syndrome - "PAS") jednak není uznanou chorobou či diagnózou, jednak je zneužíván, viz níže, a jednak sám Gardner vylučuje, aby šlo o PAS tam, kde má dítě důvodné obavy z rodiče, třeba kvůli předchozímu domácímu násilí (srovnej též http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=22068&mark=a3V0xJtqZW0%3d).
Zneužíván (a propagován) je zejména sdruženími typu Spravedlnost dětem či K213, které sdružuje převážně domácí násilníky, kteří nestojí o děti kvůli nim samým, ale kvůli snaze mít i nadále kontrolu nad bývalou partnerkou - viz např. Fiala, Maršálek, Kříž, Pedovič, Patera atd.
V těchto případech se otec choval násilně, děti z něj mají strach či k němu min. chovají odpor, a jsou, někdy i soudně, nuceny "naučit se milovat tatínka" (viz Choc a Terezka). Místo, aby byl řešen vadný rodič, je "léčeno" dítě.
Propagátoři PAS zamlčují pravé důvody svého snažení, chybu vidí pouze mimo sebe, a snaží se dítě násilně převychovat, např. umístěním do "reintegračního centra" apod.
V případě zájmu o detaily či "důkazy" viz kontakt na mém blogu, domácím násilím se zabývám delší dobu a mám s ním (ovšem stejně jako s případy falešných obvinění z DN) zkušenosti jak z vlastní praxe, tak zprostředkovaně od lidí zabývajících se tímtéž, příp. fugurujících ve sporech "štrasburských tatínků".
V případech zachycených např. ve filmu rež. Kudrny "Jen se dívej" či "To všechno z lásky" o PAS rozhodně nejde.
Jinak právě v případech výše zmíněných bláznů bych veřejnost vyloučil, aby zde nemohli nehorázně vyhrožovat přítomným či "grilovat" své děti, důvodné by to mohlo být i v jiných případech.