Usnesení ÚS k publikaci ve Sbírce - s připomínkou advokátům
Není tomu tak dlouho, kdy plénum Ústavního soudu rozhodlo (v souladu s § 59 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) o publikaci několika usnesení, vynesených v průběhu 3. čtvrtletí letošního roku. Publikována by měla být v 54. svazku (přičemž jsem nedávno dostal na stůl svazek 47...)
Smyslem publikace usnesení je zdůraznit jejich význam, nebude tedy na škodu na ně upozornit i tady (a teď). Jednomu z nich, kterého by si měli povšimnou především advokáti, věnuji trochu více pozornosti níže v postu.
Usnesení k publikaci jsou:
Usnesení spis. zn. Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. září 2009 a 15. září 2009 (soudce zpravodaj Pavel Holländer) - jedná se o usnesení v případu Melčák; prvým z nich byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, druhým bylo zastaveno řízení o ústavní stížnosti poslance Melčáka,
Usnesení spis. zn. III. ÚS 1974/09 ze dne 10. září 2009 (soudce zpravodaj Jan Musil) a IV. ÚS 1221/09 ze dne 28. července 2009 (soudce zpravodaj Miloslav Výborný) se týkají intenzity přezkumu rozhodnutí obecných soudů.
Konečně v usnesení spis. zn. I. ÚS 1656/09 ze dne 1. července 2009 (soudkyně zpravodajka Eliška Wagnerová) Ústavní soud odmítl jako zjevně nepřípustnou ústavní stížnost podanou obecným zmocněncem účastníků řízení, ve kterých bylo napadenými usneseními rozhodováno o vyloučení soudců obvodního soudu.
Ústavní soud nejprve uvedl, že „[ú]stavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1) písm. d) Ústavy], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Účastníkem řízení je pak stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Nelze tedy podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně za účelem ochrany veřejných zájmů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99)“. Poté stížnost odmítl, jelikož stěžovatele nelze „považovat za osobu oprávněnou podat ústavní stížnost, neboť chybí elementární předpoklad - totiž to, že by stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byla zpochybňovaná rozhodnutí vydána. Ústavní soud proto musel návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou“.
K uvedenému závěru však Ústavní soud připojil následující doušku, díky které si usnesení zřejmě vysloužilo svoji publikaci ve Sbírce:
Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k vysokému počtu podání nesplňujících elementární požadavky kladené zákonem o Ústavním soudu na ústavní stížnost tak, aby byla meritorně projednatelná, a to přes to, že jsou podávány prostřednictvím advokáta, konstatuje Ústavní soud, že takový profesně liknavý postup shledává nepřijatelným. Povinné zastoupení advokátem (ust. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) v řízení před Ústavním soudem má zajistit, že k Ústavnímu soudu budou podávána formálně bezvadná podání, která budou meritorně projednatelná. Ústavní soud nesmí být zahlcován neprojednatelnými podáními, jejichž zpracování mu brání věnovat se těm věcem, které zasluhují pozornosti Ústavního soudu, popř. dokonce i jeho zásahu. Pokud advokát podá zcela neprojednatelný návrh, který trpí neodstranitelnými vadami (jako v nyní projednávané věci za osobu zcela zjevně neoprávněnou k jejímu podání), jedná se, dle názoru Ústavního soudu o neprofesionální výkon advokacie. Takové pochybení lze totiž vysvětlit jen buď jako neznalost procesních předpisů (zákona o Ústavním soudu) nebo jako snahu advokáta o získání majetkového prospěchu (odměny za sepsání ústavní stížnosti) bez ohledu na to, zda takový postup zákon umožňuje. Oba naznačené důvody jsou, dle názoru Ústavního soudu, porušením buď zákonných nebo etických povinností advokáta. Ústavní soud proto nevylučuje, že v případě opakovaného porušení povinností advokáta při poskytování právních služeb spojených s podáním ústavní stížnosti, předá věc k posouzení představenstvu České advokátní komory.
Kdysi jsem na Jiném právu psal o „Opomíjené proměnné v úloze o reformě justice“ (a podobně, i když s ironickým nadhledem, se úloze advokáta v justičním systému věnoval i Petr Černý). Usnesení Ústavního soudu je připomenutím, že právní zástupci nejsou jen pasivními poslíčky mezi svými klienty a soudy, ale účastníky procesu, na jehož konci by měla být spravedlnost. Odpovědnost za jeho fungování pak není jen na soudech, ale i na nich.