Advokacie: opomíjená proměnná v úloze o kvalitní justici?
Tomáš Němeček zde nakousl téma kvality soudcovského stavu. Jak rozhodnout, který soudce je „kvalitní“ a co jeho „kvalitu“ určuje? Kvalitní soudci pak znamenají kvalitní justici. Nebo ne? Možná bychom neměli zapomínat na další aktéry justičního systému – advokáty.
Petr Bříza dnes v Hospodářských novinách mluví o „Lesku a bídě státních právníků“ ve spojení s podáními, která došla na Ústavní soud ve věci přezkumu Lisabonské smlouvy. Nemyslím si (a troufám si tvrdit, že Petr také ne), že by nekvalitní podání byla výsadou právníků placených ze státní kasy. Naopak (snad s ohledem na své minulé zaměstnání), domnívám se, že by se stát měl více spoléhat na své vlastní právníky a do soukromých rukou svěřovat právní věci v opravdu odůvodněných případech. Petr svůj kritický článek mohl napsat zejména proto, že jsou zmíněná podání volně přístupná na internetových stránkách dotčených institucí. Dovolím si tvrdit, že jiná podání k našim vrcholným soudům nevypadají až na několik výjimek o mnoho lépe ani v ostatních případech – když je píší advokáti.
V jednom ze svých nálezů reagoval Ústavní soud na nedostatečnost argumentace navrhovatele následujícím způsobem:
Jakkoli Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem a nikoli jeho odůvodněním […], z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o kontrole norem, argumentuje-li obsahovým nesouladem zákona s ústavním pořádkem, nezatěžuje břemeno tvrzení. Jinými slovy, brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označení ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž je nezbytné z jeho strany i uvést důvod namítané protiústavnosti.
Ústavní soud tak reagoval na podání, které povšechně namítalo neústavnost napadaného zákona, aniž by v mnoha ohledech blíže specifikovalo v čem konkrétně namítaná neústavnost spočívá. Tento nález soudu je jen malým krůčkem směrem k prosazování větší odpovědnosti stran a jejich právních zástupců za identifikaci relevantních právních argumentů, kterými se soud má zabývat.
Samozřejmě proti takovému trendu mohou padat námitky, že u nás „soud zná právo,“ stejně tak jako že máme tradici řízení, kterému dominuje soud, na rozdíl od procesu angloamerického, jemuž dominují strany.
K první otázce se vedle krátké zmínky v blogovém příspěvku vyjádřil Zdeněk Kühn ve svém článku pro Soudní rozhledy č. 8/2004 „Iura novit curia: aplikace starého principu v nových podmínkách.“ Podle něj lze zásadu „iura novit curia“ racionálně aplikovat pouze pokud budou strany nuceny k mnohem aktivnější roli.
Budeme si tedy muset zvyknout na to, že se právní podání i v našem právním systému v komplexních věcech stanou velmi podrobná, detailní, že se budou blížit až „poučování“ soudce o právu. Naopak soudce bude podle své úvahy oprávněn, nikoliv však povinen, samostatně vyhledávat všechny nové myslitelné právní argumenty, a jeho hlavní povinností tak bude zejména vypořádat se s právními argumenty nastolenými procesními stranami, samozřejmě s tím, že by neměl vydávat rozhodnutí zcela zjevně protizákonná.
U druhé otázky, týkající se tradičně dominantní role soudu v civilním procesu, si nemohu nevzpomenout na svého vynikajícího učitele. Profesor civilního procesu na Oxfordské univerzitě Adrian Zuckerman se zásadním způsobem podílel na velké reformě civilního řízení, kterou v Anglii provedli mj. na základě zprávy Lorda Wolfa o přístupu ke spravedlnosti, publikované v roce 1996. Jedním ze stavebních kamenů reformy bylo prosazení větší role soudce na úkor stran – Zuckerman tomu říká „manažérský přístup“ k vedení sporu. Reakce na Zuckermanovy návrhy byly v anglickém prostředí dost odmítavé, mimo jiné právě s poukazem na tradičně pasivní roli soudce ve vedení řízení. Nakonec se ale prosadily a anglický proces se tak oddálil od své extrémní pozice směrem ke středu. Něco podobného by se nenápadným tlakem soudů (reprezentovaným třeba shora citovaným nálezem Ústavního soudu) mohlo povést i u nás. K posunu by však muselo dojít z opačné, rovněž extrémní, pozice, než byla ta anglická.
K tomu je však vedle zmíněné snahy soudů zapotřebí několika kroků.
Za prvé, pod kritickým drobnohledem by neměli být pouze soudci a produkty jejich práce - rozsudky, ale také advokáti se svými podáními. Co takhle zpřístupnit na internetu nejen rozhodnutí vrcholných soudů, ale i podání, se kterými tyto soudy pracují? Prvním krokem by mohla být alespoň podání institucí, jež na každý pád reprezentují veřejný zájem a veřejnost by k nim tudíž měla mít co nejjednodušší přístup. Domnívám se ale, že by soudy měly zajít ještě dále a uveřejňovat zásadně všechna podání. Odborné kritice by se tak otevřela práce velice důležité složky justičního systému: advokacie. Zároveň i věřím, že by ubylo podání a vrcholným soudům se odlehčilo. Advokát by byl pod transparentní kontrolou, zda na soudy neposílá podání v beznadějných případech - s cílem pouze vydělat na klientovi. Netroufl by si zaslat soudu mnohokrát překopírovaný dokument, kde pouze zaměnil jméno klienta.
Za druhé, možná by nebylo od věci zvážit omezení přístupu advokátů k vrcholným soudům. V Dánsku (a mnoha jiných zemích, z románské právní tradice kupříkladu ve Francii) musí být advokát, který chce vystupovat před Nejvyšším soudem, členem specializované komory. Aby se stal členem takové komory, musí složit zvláštní zkoušku. Ta spočívá také v úspěšném vedení sporu na nižší instanci, přičemž soudci této instance hodnotí uchazečův výkon. Zda byl natolik kvalitní, aby jej opravňoval k vystupování před Nejvyšším soudem. Netřeba dodávat, že úspěch ve zkoušce se nemusí rovnat úspěchu ve sporu samotném. Jde o práci, kterou advokát odvede.
Větší kontrola advokátů prostřednictvím přístupu k jejich podáním, spolu s omezeným přístupem k zastupování před vrcholnými soudy odpovídá roli, kterou by tyto soudy měly v soudním systému hrát: nikoliv rozhodovat tisíce nevýznamných sporů, ale řídit svými rozhodnutími ostatní soudy a celý justiční systém. Takové funkci musí odpovídat i jejich rozhodnutí. Ta jsou však výsledkem práce nejen soudců, ale i právních zástupců. Možná je načase dosadit do rovnice o kvalitní justici dalšího člena – kvalitní advokacii.
Petr Bříza dnes v Hospodářských novinách mluví o „Lesku a bídě státních právníků“ ve spojení s podáními, která došla na Ústavní soud ve věci přezkumu Lisabonské smlouvy. Nemyslím si (a troufám si tvrdit, že Petr také ne), že by nekvalitní podání byla výsadou právníků placených ze státní kasy. Naopak (snad s ohledem na své minulé zaměstnání), domnívám se, že by se stát měl více spoléhat na své vlastní právníky a do soukromých rukou svěřovat právní věci v opravdu odůvodněných případech. Petr svůj kritický článek mohl napsat zejména proto, že jsou zmíněná podání volně přístupná na internetových stránkách dotčených institucí. Dovolím si tvrdit, že jiná podání k našim vrcholným soudům nevypadají až na několik výjimek o mnoho lépe ani v ostatních případech – když je píší advokáti.
V jednom ze svých nálezů reagoval Ústavní soud na nedostatečnost argumentace navrhovatele následujícím způsobem:
Jakkoli Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem a nikoli jeho odůvodněním […], z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o kontrole norem, argumentuje-li obsahovým nesouladem zákona s ústavním pořádkem, nezatěžuje břemeno tvrzení. Jinými slovy, brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označení ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž je nezbytné z jeho strany i uvést důvod namítané protiústavnosti.
Ústavní soud tak reagoval na podání, které povšechně namítalo neústavnost napadaného zákona, aniž by v mnoha ohledech blíže specifikovalo v čem konkrétně namítaná neústavnost spočívá. Tento nález soudu je jen malým krůčkem směrem k prosazování větší odpovědnosti stran a jejich právních zástupců za identifikaci relevantních právních argumentů, kterými se soud má zabývat.
Samozřejmě proti takovému trendu mohou padat námitky, že u nás „soud zná právo,“ stejně tak jako že máme tradici řízení, kterému dominuje soud, na rozdíl od procesu angloamerického, jemuž dominují strany.
K první otázce se vedle krátké zmínky v blogovém příspěvku vyjádřil Zdeněk Kühn ve svém článku pro Soudní rozhledy č. 8/2004 „Iura novit curia: aplikace starého principu v nových podmínkách.“ Podle něj lze zásadu „iura novit curia“ racionálně aplikovat pouze pokud budou strany nuceny k mnohem aktivnější roli.
Budeme si tedy muset zvyknout na to, že se právní podání i v našem právním systému v komplexních věcech stanou velmi podrobná, detailní, že se budou blížit až „poučování“ soudce o právu. Naopak soudce bude podle své úvahy oprávněn, nikoliv však povinen, samostatně vyhledávat všechny nové myslitelné právní argumenty, a jeho hlavní povinností tak bude zejména vypořádat se s právními argumenty nastolenými procesními stranami, samozřejmě s tím, že by neměl vydávat rozhodnutí zcela zjevně protizákonná.
U druhé otázky, týkající se tradičně dominantní role soudu v civilním procesu, si nemohu nevzpomenout na svého vynikajícího učitele. Profesor civilního procesu na Oxfordské univerzitě Adrian Zuckerman se zásadním způsobem podílel na velké reformě civilního řízení, kterou v Anglii provedli mj. na základě zprávy Lorda Wolfa o přístupu ke spravedlnosti, publikované v roce 1996. Jedním ze stavebních kamenů reformy bylo prosazení větší role soudce na úkor stran – Zuckerman tomu říká „manažérský přístup“ k vedení sporu. Reakce na Zuckermanovy návrhy byly v anglickém prostředí dost odmítavé, mimo jiné právě s poukazem na tradičně pasivní roli soudce ve vedení řízení. Nakonec se ale prosadily a anglický proces se tak oddálil od své extrémní pozice směrem ke středu. Něco podobného by se nenápadným tlakem soudů (reprezentovaným třeba shora citovaným nálezem Ústavního soudu) mohlo povést i u nás. K posunu by však muselo dojít z opačné, rovněž extrémní, pozice, než byla ta anglická.
K tomu je však vedle zmíněné snahy soudů zapotřebí několika kroků.
Za prvé, pod kritickým drobnohledem by neměli být pouze soudci a produkty jejich práce - rozsudky, ale také advokáti se svými podáními. Co takhle zpřístupnit na internetu nejen rozhodnutí vrcholných soudů, ale i podání, se kterými tyto soudy pracují? Prvním krokem by mohla být alespoň podání institucí, jež na každý pád reprezentují veřejný zájem a veřejnost by k nim tudíž měla mít co nejjednodušší přístup. Domnívám se ale, že by soudy měly zajít ještě dále a uveřejňovat zásadně všechna podání. Odborné kritice by se tak otevřela práce velice důležité složky justičního systému: advokacie. Zároveň i věřím, že by ubylo podání a vrcholným soudům se odlehčilo. Advokát by byl pod transparentní kontrolou, zda na soudy neposílá podání v beznadějných případech - s cílem pouze vydělat na klientovi. Netroufl by si zaslat soudu mnohokrát překopírovaný dokument, kde pouze zaměnil jméno klienta.
Za druhé, možná by nebylo od věci zvážit omezení přístupu advokátů k vrcholným soudům. V Dánsku (a mnoha jiných zemích, z románské právní tradice kupříkladu ve Francii) musí být advokát, který chce vystupovat před Nejvyšším soudem, členem specializované komory. Aby se stal členem takové komory, musí složit zvláštní zkoušku. Ta spočívá také v úspěšném vedení sporu na nižší instanci, přičemž soudci této instance hodnotí uchazečův výkon. Zda byl natolik kvalitní, aby jej opravňoval k vystupování před Nejvyšším soudem. Netřeba dodávat, že úspěch ve zkoušce se nemusí rovnat úspěchu ve sporu samotném. Jde o práci, kterou advokát odvede.
Větší kontrola advokátů prostřednictvím přístupu k jejich podáním, spolu s omezeným přístupem k zastupování před vrcholnými soudy odpovídá roli, kterou by tyto soudy měly v soudním systému hrát: nikoliv rozhodovat tisíce nevýznamných sporů, ale řídit svými rozhodnutími ostatní soudy a celý justiční systém. Takové funkci musí odpovídat i jejich rozhodnutí. Ta jsou však výsledkem práce nejen soudců, ale i právních zástupců. Možná je načase dosadit do rovnice o kvalitní justici dalšího člena – kvalitní advokacii.