Stravenky nad zlato

Nedávno jsem tu měl na návštěvě kamaráda z Němecek. Té bývalé západní části. Šli jsme do hospody. Při placení jsem chtěl vypadat jako grant a tak jsem vytáhl stravenky s furiantským „platíme dohromady“. Kamaráda barevné papírky zaujaly; otázal se, zda má Česká republika problémy se zásobováním potravinami. Odvětil jsem, že mi nejsou známy: bůčku je dost (a na obyvatelstvu to je vidět). Když jsem pak platil druhý den stravenkami i při společném nákupu v obchodě, počal mi líčit poválečný systém stravenek z britské okupační zóny, jak mu o něm vyprávěly babička a maminka. Dobu, kdy potraviny byly na přídělové lístky a „stravenky“ byly de facto paralelním oběživem (v prvních letech po válce možná dokonce stabilnějším, než měna samotná – půl kila brambor zůstane půl kila brambor i po inflaci).

Tento zážitek mě již poněkolikáté přivedl k meditacím na téma stravenek v Čechách. Vždy v těchto úvahách musím vzdát hold společnostem, které je vydávají, a především jejich strategickým, píjárovým či jakýmkoliv jiným marketingovým oddělením. Dokázali to, za co patří do učebních textů marketingu: naprosto zbytečný produkt dokázali skvěle prodat. Jestli to není marketingový úspěch, pak už nevím, co by bylo – z nepotřebného zprostředkování stvořit jeden ze základních kamenů sociální politiky a „sociálního smíru“, pokusy o jehož případné zrušení budí větší vášně, než jakékoliv jiné (skutečné) opatření v oblasti sociální politiky. Anebo se jedná o bonus za to, že stravenkoví stratégové jako průkopníci pochopili, že komercializace produktu se neděje na trhu samotném, ale u poslanců a senátorů? S výjimkou státních příjmů jsou vlastně všichni spokojeni; tak vo co de?

Není mým úmyslem znovu otevírat před nedávnem oblíbené úvahy na téma (při mírném rozšíření dnes již standardního Vojtova slovníku naučného) „legislativní ošetření“ stravenek. To by se ostatně dalo shrnout do kratšího „kdo, komu a kolik“. Zajímá mě spíše sociologický rozměr fungování stravenek v běžném životě.

Tak předně: stravenky vytvářejí paralelní oběživo. Člověk se z tisku neustále dozvídá, za co všechno se dá dnes již platit stravenkami (pokud si dobře vzpomínám, kdysi proběhla tiskem zpráva, že i za erotické služby). Jako v oblasti práva, i zde se postmoderní společnost vrací tak trochu do středověku. Samozřejmě nelze říci, že by zde vládly nějaké zápasy o monetární suverenitu a paralelní ražba korun v různých krajích; na druhou stranu ale stravenky vytvářejí paralelní oběhovou soustavu.

Čím je krytá stravenka? Nu, asi ničím. Je to prostě hezký papírek s čárkovým kódem. Ostatně i s ohledem ne vnější design stravenky je hezké pozorovat, jak si stravenky hrají na bankovky – sériová čísla, vodoznaky, vetkané kovové proužky apod. Stravenka je, stejně jako naše dnešní bankovky, kryta důvěrou v systém a jeho fungování: že za ni v rámci směny bude ten řízek. České bankovky, na rozdíl třeba od anglický liber, na svém rubu již ani neslibují, že by jejich držiteli na požádání centrální banka cokoliv vyplatila. To ale bude dáno spíše odlišným historickým vývojem měny v obou zemích a zřetelným původem anglických bankovek jako šeků (dnešní Bank of England by totiž „to the bearer on demand“ již také neměla asi moc co vyplatit). Na druhou stranu by na stravence klidně mohlo být natištěno kupříkladu „Tato stravenka je kryta řízkem“ či podpis ředitele stravenkové společnosti s tím, že jejímu držiteli na požádání vydá jeden gulášek? Je to koneckonců nekrytý šek na jídlo …

Na okraj: Skvěle a vtipně paroduje nástup moderních bankovek Terry Pratchett ve svém nejnovějším kousku „Nadělat prachy“ (v tradičně výtečném překladu Jana Kantůrka vydal Talpress). Vlahoš von Rosret rozjíždí mincovnu a začíná tisknout peníze, které nejsou kryté zlatem. Z pohledu výchozí „středověké“ společnosti Pratchettova fiktivního města Ankh-Morporku je to hereze: cože, to oběživo nemá samo o sobě hodnotu? Ani není kryté zlatem? Pratchett pak popisuje, jak nový pan bankéř přichází s první vytištěnou bankovkou mezi obchodníky a přes mentální propast se jim snaží vysvětlit, že by měli jako platidlu věřit potištěnému papírku, který není krytý vůbec ničím. Ve zbytku je pak vedena zajímavá debata, čím by měl být vlastně nový papírek kryt: Důvěrou? Racionalitou ekonomické směny? Zákonnou definicí a státním monopolem?

Zpět ke stravenkám. Další zajímavý sociologizující aspekt jejich oběhu je ve společenské stratifikaci, kterou přináší jejich různá výše. Možná v trochu kulhajícím podobenství k nesmrtelnému platovému žebříčku, který svého času zveřejnila vosa na jazyku, i nominální cena stravenky vytváří společenské skupiny. „Socku“ se stravenkou okolo (či dokonce pod!) padesát korun každý polituje. Šedesátkový strávník čelí sociálnímu vyloučení, protože již není mnoho hospod, ve kterých by se neobědval. Při sedmdesáti korunové stravence přichází asi „coming-out“, tedy situace, kdy je strávník ochoten o výši svých stravenek konverzovat. Osmdesátníci jsou slušně postavená buržoazie, která s radostí nechává paklík stravenek při obědě ležet na kraji stolu, aby příchozí socky mohli obdivovat její výši. Devadesátnící již začínají, tedy alespoň v Brně, doplácet na svoje bohatství: většina meníček je levnější, takže se stávají granty z donucení. Na stravenky dost podniků nevrací, takže jim nezbývá než procedit mezi zuby „to je dobrý“, i když by tu pětikorunu nazpět fakt chtěli. Nominální stovkaři (tedy jedince, u nichž je hodnota jedné stravenky sto korun) jsou něco jako Yetti; nikdo je nikdy neviděl, ale někteří věří v jejich existenci.

Nezbývá než doufat, že výhody potravinových lístků brzy objeví také jiná odvětví služeb a zbožního trhu. Po „dostatečném objasnění komplexních systémových benefitů a výhod z pohledu monetárního i fiskálního“ (vulgo „až „přesvědčíme“ poslance o schválení daňové výjimky“) se můžeme jistě těšit na zdravotěnky (poukázky na zdravotní péči), rekreantky (dtto pro rekreaci jinou než závodní) a třeba i vánočenky. Přechod na Euro se pak stane zbytečným a my se konečně vrátíme k bankovkám, které budou něčím kryté.