Když právníci krásně mluví II

aneb Obrana novinářů

Jedno přiznání hned na úvod: ano, spousta novinářů skutečně není schopna rozlišovat mezi obžalobou a žalobou. Kašlou na rozdíly mezi veřejnou a státní vysokou školou. Obchodní společnosti drze říkají firma. A než jim vštěpovat odmítnutí a zamítnutí, to už je lepší věnovat se něčemu nadějnějšímu, třeba házení perel sviním.
Nicméně: kde se vlastně bere v právnících sebevědomí, s jakým vymáhají dodržování své terminologie po civilním obyvatelstvu? Během patnácti let v médiích nenarazil autor těchto řádek na ješitnější profesi: ani jazykovědci nejsou tak pinktlich. A vůbec – proč by si něco tak ošklivého jako právnická čeština mělo zasluhovat nějaký zvýšený respekt?


O dvou příkladech ošklivosti už byla řeč loni, ale osvěty není nikdy dost:
1) Jen právník může lpět na tak špatně utvořeném slovesu jako zrušuje. Už se zažralo do hlav a srdcí tak hluboko, že právníci už ani netušují, v čem je problém. (Stala by se nějaká katastrofa, kdyby místo toho psali, že tímto se ruší?)
2) Kdykoli právník nonšalantně prohlašuje, jaký „máme nápad trestné činnosti“, jazykově citlivější osoby skutečně v tu chvíli dostávají nápad trestné činnosti, například že by za tuto plevelnou policajtštinu způsobili mluvčímu lehkou újmu na zdraví (utrpěla by nějak vznešenost justice, kdyby se mluvilo o nových / nově hlášených věcech? nebo už to mají všichni předtištěno ve formulářích pro statistické výkazy?)

*

Novináři nikdy nebudou mluvit jako právníci, a to z několika důvodů.
Za prvé, v papírových novinách mají uzávěrky a omezený prostor. Nemohou vyrábět písemné odůvodnění přes tři měsíce a na 165 stranách hustého strojopisu. Kdyby každá ze stran sporu i samotný soud měly horní limit stránek, hned by ubylo rozvleklých skutkových rekapitulací, zbytečného vypisování zákonných ustanovení a více by vynikly vlastní myšlenky. (A proto si tolik právníků žádný horní limit nestanovuje.)
Za druhé, v článku nemůže používat relutární restituci, protože by mu editor vrátil článek s poznámkou „česky, prosím“. Dokonce i o semiautonomních organelách nebo super star clusterech musí novinář napsat tak, aby mu rozuměl i kdejaký právník.
A konečně nemůže v jedné větě třikrát zopakovat stejný obrat, i kdyby byl výsledek tak krásný jako člen zastupitelstva, který před svým zvolením do funkce člena zastupitelstva nebyl v pracovním poměru, ale vykonává funkce ve stejném rozsahu jako člen zastupitelstva, který je pro výkon funkce dlouhodobě uvolněn. Řekněme, že pokus o hledání synonym není vždycky zrovna zdařilý; ale řekněme, že právníci to novinářům taky nedělají zrovna lehké.
Autor těchto řádek ve svých článcích občas ústavní soud prostřídá konstitučním tribunálem, i když to zavání Polskem, a jeho členy nazve strážci ústavy, i když to zavání Íránem. Ale co s těmi nešťastnými státními zástupci, když se nedají ani zkrátit na zástupce? Státní návladní? Ne že by autor těchto řádek jako právník toužil po obnově prokurátorů, ale jako novinář byl spokojen. Než někdo vymyslí lepší synonymum, bude je proto dál zcela nesprávně nazývat civilněprávním žalobci, protože v kontextu jen málokdy hrozí záměna. Případ KS Praha 36 C 8/2008, kde všichni žalující státní zástupci byli žalobci, ale nikoli všichni žalobci byli státními zástupci, se hned tak opakovat nebude. (Pro modelky, které by náhodou četly tento text: je to případ známý jako „justiční mafie“.)
A když už jsme u toho: médiím i celému civilnímu obyvatelstvu trvalo zhruba deset let, než se jakžtakž naučily rozlišovat mezi Ústavním a Nejvyšším soudem. Zřídit jim potom Nejvyšší správní soud byla od zákonodárce čirá zlomyslnost. Máme říkat Správní soud? Psát ústavní soudci lze celkem snadno, nejvyšší soudci jsou matoucí, ale správní soudci jsou v textu zcela nepoužitelní. Editor i čtenář by při nepozorném čtení nabyli dojmu, že je snad řeč o nějaké prima partě správných hochů a dívek, vedle níž existují i nesprávní soudci.
Návrhy na synonyma jsou vítány: schválně jak krátká bude debata pod tímto textem.

*

Posledních dvě stě let už nežije nikdo, kdo by obsáhl soudobé vědění i s jeho terminologií (ten poslední zemřel v roce 1804). Nezbývá než si platit skupinu poloexpertů, která překládá expertní řeč do obecné. Novináři mezi tyto překladatele patří. Jen málo z nich jsou rodilí mluvčí, nikdy nebudou mít dobrý přízvuk a budou komolit. Ale právníci by to mohli nést s velkomyslností Američana, který narazil na snaživou středoevropskou czenglish. Zatím se chovají jak Francouz, když uslyší špatný akcent.