pondělí 29. října 2007

Klient nade vše aneb jiné právo advokátů

Kamarád Petr Černý, dříve advokátní koncipient, nyní asistent na Ústavním soudu, mi poslal článek, který sympaticky rezonuje s mou vlastní zkušeností člověka, který se chvilku ohřál v advokacii, aby následně vylezl (byť jen v pozici šerpy/asistenta) na jeden z vrcholů mikrohor našeho soudnictví, a tak snad má pochopení pro obě strany soudních lavic. Vzhledem k tomu, že jsem získal jeho požehnání k publikaci na Jiném právu, mohu se o něj s vámi tímto podělit a popřát vám, ve stylu stanice Vltava, příjemný a ničím nerušený kulturní zážitek.....:

"Advokátní stav čítající v současné době kolem 7 tisíc členů má svou vlastní právní úpravu, vlastní stavovský orgán a vlastní závazná (etická) pravidla, která tvoří ucelený komplex právní regulace tohoto svobodného právnického povolaní. Tyto normy na první místo staví klienta (např. čl. 6 odst. 1 etického kodexu). Skutečnost však (jak to bývá) je trochu jiná. Na následujících řádcích chci čtenářům přiblížit pohled do reality advokátní praxe, které jsem se svého času také účastnil. Snad to některým kolegům pomůže v pochopení občas zdánlivě iracionálního jednání advokátů.

Během své činnosti jsem si z rad kolegů, školitele i jednání jiných advokátů odvodil několik zásad, kterými se většina z nich řídila, a které jim v praxi skutečně fungovaly.

1. zásada Klient nic neví
Tato rada vychází z úvahy, že laikovi (klientovi) je právní řád a fungování práva neznámé. Bohužel žádný právník není vševědoucí a není tomu jinak ani u advokátů. Chtělo by se říci zvláště u advokátů, neboť většina z nich, aby se uživila, musí brát veškeré případy, ke kterým se dostane. Může se pak lehce stát, že při poradě klientovi sdělí špatné právní informace, což může být zapříčiněno jednak neznalostí problematiky, jednak nepřesnými informacemi od klienta. Je nutno si uvědomit, že klient ve chvíli, kdy v kanceláři dopoví svůj příběh, čeká právní rady, které mu pomohou jeho problémy řešit. Laická veřejnost má představu, že každý právník si pamatuje nejen všechny zákony, ale i čísla paragrafů. Toho jsme ostatně příčinou my sami, neboť své projevy zahrnujeme plejádou většinou úplně zbytečných čísel. Představu o geniálním a vševědoucím advokátovi by asi poněkud podkopalo chaotické hledání v předpisech.
Advokát může v takovém případě zvolit jednu ze dvou možností. První je střelba od boku s tím, že se buď trefí, nebo do příštího setkání problém dostuduje a dostatečně poučen aplikuje následující postup.
Při další schůzce řekne, že o problému klienta přemýšlel a zeptá se ho znovu na několik skutkových okolností případu, které již jednou slyšel. Poté prohlásí (např. v řízení o dědictví): „Aááá, tak to jste minule neříkal, že Vaše maminka měla ještě bratra. Nemá on děti ?“, „Má?“ „No v tom případě by se teď mělo udělat …..“, následuje správné řešení problému. Klient samozřejmě netuší relevantnost či irelevantnost jednotlivých skutkových okolností pro daný případ. Ve výsledku však má své řešení a advokátova aura dokonalosti nijak neutrpěla, ba spíše naopak.
Pokud se advokát k této možnosti neuchýlí, zbývá mu jiný osvědčený fígl. Na předestřený problém reaguje asi takto: „Hm…to je velký problém právní praxe…….Soudy v tom samy nemají jasno a rozhodují to dost rozporně…….Budu se muset podívat do judikatury, jak to teď rozhodují…. To víte, naše soudy !“
Klient má utvrzenu představu o našem nevypočitatelném soudnictví, která v něm někde uvnitř klíčila. Advokát je opět z obliga, neboť odpovědnost za řešení je přenesena na soudy. Jde vůbec o oblíbenou taktiku advokátů.
Základní schopností výkonu advokátské praxe totiž je, vysvětlit klientovi, proč jsme nevyhráli. Většinou za to může státní zástupce, soudce, znalec nebo kdokoliv jiný, kdo jen prošel kolem soudní budovy. Ke cti advokátů je nutno připomenout, že tím vlastně bojují proti stejně silné představě laické veřejnosti, kterou vystihuje následující vtip:
Když klient u soudu ve své při vyhraje, je to pro to, že měl pravdu.
Když prohraje, je to proto, že měl blbého advokáta.
Mediální obraz některých advokátů navíc k této představě velmi přispívá. Často lze ve věznici slyšet povzdechy typu: „Kdyby mne zastupoval pan Sokol, to už bych byl dávno venku“. S tím ostatní advokáti bojují dost těžko.

2. zásada Klient nesmí nic vědět
Tato rada navazuje na radu předchozí. Může se stát, že advokát podá špatný druh opravného prostředku, kvůli kterému je zmeškána lhůta k opravnému prostředku, který měl být správně podán. Například byla podáno dovolání do nákladů řízení, které je ze zákona nepřípustné, a tím uběhla lhůta k podání ústavní stížnosti. V takovém případě někteří advokáti klientovi rozhodnutí, ve kterém je jasně napsáno, že postupovali špatně, prostě neukáží. O možnosti podat ústavní stížnost se radši vůbec nezmíní, nebo ji klientovi rozmluví s tím, že naděje na úspěch by byla mizivá. Ač se to může zdát neuvěřitelné, řada klientů přistupuje k advokátovi jako většina lidí k lékaři. Prostě mu důvěřují a svěřují se plně do jeho rukou. To, že ne všichni lékaři vždy postupují správně, je známá věc a stejné je to s advokáty. Řada advokátů nepouští své klienty do advokátního spisu a odmítá jim některé dokumenty vydat (většinou pomáhá stížnost na ČAK). Často je to právě z toho důvodu, že by klient zjistil nepříjemné věci.

3. zásada Když tak nás vyzvou
Tato zásada pomáhá při nejistotě, jak vlastně některá podání formulovat. Může se to týkat specifikace petitu, účastníků atd. V advokátní profesi dominuje rychlost. Je třeba toho stihnout co nejvíce v co nejkratším čase, neboť více úkonů znamená více peněz. Na tom není principielně nic ostudného, neboť advokátská profese je postavena na konkurenci a tvorbě zisku. To ovšem plodí taková podání o nichž si soudce zcela oprávněně může myslet, že všech šest stran žaloby bylo vytvořeno během šesti minut z několika jiných skutkově zcela odlišných podání. Nevadí, že odstavce na sebe příliš nenavazují, důležité je podchytit lhůtu, časem to můžeme doplnit………..a když nebude soudce něčemu rozumět….Klid, když tak nás vyzvou.

4. zásada Nikdy jim nic nerozmlouvej
Tato zásada se týká především klientů v trestních věcech. Řada z nich upíná své naděje k institucím jako je Ústavní soud, prezident republiky, Veřejný ochránce práv apod., a to především v případech, kdy jsou již všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z pohledu advokáta nelze nikdy zcela vyloučit, že se například prezident republiky zblázní a žádosti klienta o milost vyhoví. Navíc pokud by to advokát klientovi rozmlouval, sebral by mu naději (možná poslední). Dále by se mohly negativní emoce klienta obrátit směrem k němu, neboť mu neumí pomoci a ještě mu brání ve štěstí tím, že mu podání žádosti o milost rozmlouvá.
Často je ze strany soudců a jejich asistentů slyšet stesk, jak může advokát podat nějaké nesmyslné podání, které je přece předem odsouzeno k potupnému odmítnutí. Důvodů může být několik.
Klient chce vyzkoušet všechny dostupné možnosti umožňující mu brojit proti rozhodnutí a je mu jedno, že např. v případě odmítnutí dovolání ho to bude stát 10 000,- Kč na soudním poplatku. Ostatně řada jich dluží státu již tolik, že to v jejich úvahách nehraje žádnou roli. Advokát mu sice může vysvětlit, že naděje na úspěch je pramalá, ovšem nikdy nemůže vyloučit, že tam soud, třeba náhodou nalezne něco, co klientovi pomůže. Navíc pokud si to klient výslovně přeje, není úkolem advokáta odpírat mu právní pomoc, naopak musí to za něj napsat. Řada advokátů však používá rozlišující formu pro případy, kdy se s klientem ztotožňují a kdy slouží pouze jako odborní písaři. V takovém případě někteří používají formulace: „Klient se domnívá, že…….“, „Klienta má za to….“
Tou smutnější a doufám, že ne příliš častou příčinou je případ, kdy advokát skutečně neví, že daný opravný prostředek nemá naději na úspěch. Zčásti to může být proto, že pokud se advokáti nespecializují na jednu oblast práva a navíc musí být neustále v pohybu, aby vydělali, nemají prostě čas sledovat judikaturu a literaturu. Často jim pak unikají zásadní stanoviska vrcholných soudů, které specializovaní soudci považují za notoriety.

5. zásada Největším nepřítelem advokáta je klient
Otázku, kdo je největším nepřítelem advokáta, jsem dostal při přijímacím pohovoru do nejmenované advokátní kanceláře. Ačkoliv jsem tehdy ještě neznal správnou odpověď a asi pět minut jsem se to snažil zamluvit, záhy jsem poznal, že největší nepřítel advokáta je jen jeden. Tuto poučku lze vnímat v různých rovinách. Nejprve budeme hovořit o té soudní. Mnozí klienti mají pocit, že se musí nejen před soudem, ale i před advokátem ukázat v co možná nejlepším světle. Z tohoto důvodu pak zamlčují řadu skutkových okolností, které jim kazí obraz jediných spravedlivých. Advokát tak často nevychází z údivu, co se až před soudem všechno dozví. Fakt, že to plodí dost nepříjemné situace, zřejmě není třeba připomínat. Lehce se při sporu o svěření do péče může stát, že zatímco advokát je od klienta informován o tom, že matka si místo péče o děti přivydělává po barech jako tanečnice, při jednání se zjistí, že pracuje jako zdravotní sestra a účelem její noční absence je starost o pacienty.
Klient často v dusné atmosféře soudní síně řekne při svém výslechu jen polovinu toho, co měl říci, nebo to řekne jinak a většinou úplně špatně, což má samozřejmě negativní důsledky do výsledku celé kauzy. Pozdější doplňování výslechu již nepůsobí dvakrát věrohodně.
Dalším aspektem shora uvedeného pravidla může být to, že se čas od času, oprávněně i neoprávněně, obrátí nelibost klienta z prohry u soudu vůči advokátovi. Následují stížnosti na ČAK a nepříjemné vyšetřování. S tímto vědomím pak někteří advokáti ke svým klientům přistupují a především se snaží, aby měli krytá záda.

Takovýchto shora uvedených rad a pravidel je samozřejmě více. Dovolte však, abych zde malý exkurz do vod advokacie ukončil. Dle mého názoru je řada postupů advokátů pouhým produktem prostředí, v němž se pohybují, a situací, do nichž se dostávají. Jsem přesvědčen, že řada z kritiků advokátního stavu by se v jejich situaci nechovala jinak. Samozřejmě existují extrémy, které jsou špatné a je třeba je postihovat, a to třeba už jen pouhou konstatací pochybení advokáta v rozhodnutí. Na druhou stranu si myslím, že lze nad řadou drobností přivřít oko. Osobně vidím velké plus v projití několika odlišných právních profesí, neboť člověk získá pro své bývalé kolegy jisté pochopení. I když ani já občas nevycházím z údivu, čeho jsou někteří advokáti schopni."

Petr Černý







11 komentářů:

Petr Urban řekl(a)...

Naprosto přesné!

Hynek Baňouch řekl(a)...

:-/ Pro mě je text příliš paušalizující. Např. proto, že "černé techniky" užívají v té či oné míře všichni aktéři práva. Protože to Petr Černý určitě ví (nevím kdy text posílal, ale třeba byl jen rozladěn přípravou na říjnové advokátní zkoušky :-) (nebo se pletu?)Text tak může vyznívat jednostranně.

A dále. Například pohled na nutnost zisku (a honění se za kauzami)se jinak jeví státnímu zaměstnanci se zaručeným platem a jinak podnikateli, kterému 30-40 % zákazníků nikdy nezaplatí.

Martin Bílý řekl(a)...

Taky jsem si nebyl jist, jestli a jak reagovat, protože ten článek není nepravdivý, ale je to vesměs tak půl pravdy. Např. ono "však nás vyzvou". To je fakt. Ale mnohdy je advokát překvapen, k čemu všemu ho soud vyzve. Příklad - podnikatel, fyzická osoba, je úspěšně zažalován. V rozsudku je uveden jako podnikatel, tedy místem podnikání. A po návrhu na nařízení exekuce vás tentýž soud vyzve, abyste mu sdělili místo jeho bydliště, což je podle zákona nutné pro nařízení exekuce. Kde ho má advokát nebo klient vzít, když ve smlouvě, veškeré korespondenci i meritorním vykonatelném rozsudku je místo podnikání? Přepjatý formalismus, který de facto brání výkonu práva? Ne, někdy je to realita. Tak advokát napíše, že bydliště je v místě podnikání.
Nebo vás soud vyzve, abyste mu sdělili další identifikační údaj, neboť na uvedené adrese žalovaný už nebydlí a bez data narození ho nenajde v evidenci obyvatel. Že ho neznáte ani vy, nemáte prostředky to zjistit a §79 to nevyžaduje? Kam se náhle formalismus poděl?
Takže nebyl bych zdaleka tak ostrý v tom, co všechno advokáti soudu provedou...

Štěpán Šťastník řekl(a)...

Souhlasím s Hynkem v tom, že zcela jinak je činnost advokáta, tedy získávání klientů, způsob práce s nimi a výstupy této činnosti, jeví osobám závislým na nejistém výdělku a osobám, které takovou existenční nejistotu nikdy nepoznaly, tedy zejména státním zástupcům a jakýmkoliv úředníkům soudu. Právě z toho důvodu mi občas příjde nefér, když se v odůvodnění soudních rozhodnutí občas objevují zmíňky o tom, jak nemožné že podání advokát podal, a že si toho přece musel být vědom. Na stejné úrovni je přitom neformální rozhovor mezi soudními úředníky a státními zástupci, v němž se hledí s despektem na počínání advokátů. Vidím v tom totiž nepochopení činnosti advokátů, kteří i tak představují filtr pro množství jiných nepotřebných řízení, a pro něž je nezbytností vytvoření dlouhodbé důvěry klienta, pro kterou je i případné zbytečné podání nebo jiný zbytečný procesní postup často nezbytným prostředkem. Tím nemíním popírat, že i advokáti jsou různí, a že někteří berou veškeré své výstupy zcela vážně, srovnatelně vážně jako berou mnozí soudní úředníci vážně veškeré své výstupy.

Michal Strnad řekl(a)...

Je pravdou, že advokacie je jediným právnickým povoláním, které je čistým podnikáním a zaměřeno výlučně na zisk. A přesně to je důvodem, proč klient je skutečně nade vše, proč advokát musí skousnout kdejaký ústupek své profesní cti (podávat návrhy bez nejmenší šance na úspěch apod.) Tento stav ustavičné nejistoty vytváří trochu jiný hodnotový systém - bráno opět z profesního hlediska.

Myslím, že článek popisuje nešvary panující v advokacii velmi trefně. Sám jsem "sloužil" v dobré kanceláři, ale při jednáních jsem se setkal se spoustou shora popsaných fikslů. A dokonce tak často, že si nejsem jistý, zda si na uklidněnou mohu říct: "ale DRTIVÁ VĚTŠINA advokátů jsou přeci slušní lidé..."

Martin Bílý řekl(a)...

Michale, a takové přibližné srovnání s exekutory sis udělal? Mi přijde, jako by spílání advokátům bylo ztělesněním naděje, že se tím něco zlepší, zatímco exekutory každý považuje za nenapravitelné a nekomentovatelné zlo. Co notáři? A nakonec firemní právníci, ti jsou vázání ještě více, než advokáti, pro ně je neuposlecnutí klienta existenciálním ohrožením, v kterém nehraje ani roli prvek profesionální cti advokáta.
Snad jen, že advokáti jsou u soudu často a tak jsou více na ráně...

Michal Strnad řekl(a)...

Martine, ono to tak asi nevyznělo (za což se omlouvám), ale měl jsem v úmyslu advokáty spíš hájit nebo aspoň omluvit za to, k čemu jsou občas svým tvrdým chlebem nuceni. I když - a to navazuji na svou poslední větu v předchozím komentáři - z advokátního stavu mívám někdy pocit, že přitahuje daleko víc bezcharakterních lidí, než jiné právnické branže (exekutory nepočítám, čímž potvrzuji Tvůj postřeh). Možná je to i důsledkem toho postupného ohýbání hodnot při každodenním uplatňování hesla "klient nade vše".

karel střelec řekl(a)...

K těm nemožným podáním, co dal advokát u soudu. To zas není taková legrace, jak si můžou neadvokáti myslet. I když je advokát stokrát přesvědčený, že nějaký návrh soudu nemá žádnou šanci na úspěch, tak pokud si to klient přeje (a není to vyložený nesmysl typu dovolání proti prvoinstančnímu rozsudku), tak to advokát udělat musí. Jinak by taky mohl spáchat kárný delikt. No a jednoduchou úvahou dospívám k tomu, že raději budu u nějakého soudce za vola, než u kárné komise za kárně obžalovaného.

Petr Černý řekl(a)...

Byl bych nerad, aby můj článek vyzněl jako pamflet vůči advokátům a advokacii obecně. Měl to být trochu úsměvný pohled pod pokličku právní profese, se kterou se mnozí zdejší čtenáři potkávají pouze vzdáleně. Samozřejmě by bylo možné popsat stejné množství fujtajblových praktik soudců, exekutorů a dalších. To však nebylo cílem mého příspěvku. Chtěl spíše také poukázat na to, že to advokáti opravdu nemají lehké.

Anonymní řekl(a)...

Také trochu starožitností:

V právních věcech obrať se vždy na odborníka.
To znamená: nejsi-li sám odborníkem a dostaneš-li žalobu, předvolání k soudu nebo z jiné příčiny máš co jednati úředně nebo vůbec právně, nehloubej nad věcí, které nerozumíš, jako s botou jdeš k ševci, s kloboukem ke kloboučníkovi, s nemocí k lékaři, jdi s právní věcí k právníkovi, tj. zpravidla k advokátovi. Nezvykej si obracet se s právní poradou na úřady: jednak úřady nejsou určeny k právním poradám, nýbrž k rozhodování, a tedy žádostmi o poradu jsou zbytečně obtěžovány, jednak úředník zastupuje zájem veřejný (státní, obecní atd.) a tedy nemůže stejně dbáti soukromého zájmu jednotlivých občanů, nechce-li porušit úřední povinnost. Nezvykej si též obracet se na pokoutní rádce neprávníky: mnozí z nich sice dovedou dobře a lacino poradit a pracovat, ale obyčejně rozumějí pouze malému okruhu věcí a mimo tento okruh dopouštějí se omylů...

Obrať se vždy k advokátovi řádnému a svědomitému.
Nesvědomitý advokát může ti víc uškodit nežli prospět: tvou věc může zanedbat, může i na tvou škodu nadržovat odpůrci, a ovšem i pravděpodobně bude ti za práci účtovat nesvědomitou sumu.

Obrať se k advokátovi včas.
Nevykořenitelnou vadou lidu našeho je liknavost a zpozdilost, zvláště ve věcech zdravotních a právních. Jak k lékaři, tak i k advokátovi přemnozí přijdou teprve když je pozdě: k advokátovi přijdou teprve, když u soudu prohráli nebo jinak si svou záležitost zkazili tak, že ji žádný advokát nespraví.

K právnímu zástupci přines s sebou všecky listiny a vůbec písemnosti a vůbec všechny písemnosti (účty, dopisy, stvrzenky, obsílky, atd.), které se vztahují k věci. Většina (!) občanů přichází se právně radit o obsahu listin, které nechala doma, jakoby advokát byl kouzelník, jenž dovede rozumět i listinám, kterých nikdy neviděl.

Svému právnímu zástupci pověz úplnou pravdu.
Že lidé před soudem lhou a zapírají, je jak známo, že sám trestní zákon obžalovanému poskytuje „dobrodiní“ beztrestnosti takové lži. Někteří občané však přelhávají i svého zástupce.

Zástupci svému důvěřuj a jednej dle jeho rady.
Nebuď jako sudiči, kteří obejdou napřed pět advokátů, ze všech vytahují rozumy, a když takto zbytečně utratili hromadu peněz, nakonec se nezachovají dle rady žádného z nich.

Spokoj se s jedním advokátem.
Tato rada vyplývá z předešlé: důvěřuješ-li svému zástupci, nebudeš za jeho zády se radit s druhým.

Nežárli na svého zástupce a nežádej na něm hlouposti.
...mnozí klienti naivně si myslí, že jejich zástupce právní musí se chovat k odpůrci i jeho zástupci jako boxer - stále jej napadat a zasazovat mu rány, slušně se naň nepodívat a tak dále.

Výsledek sporů posuzuj střízlivě.
Zvítězil-li jsi, nemysli, že tvůj zástupce dělal zázraky, neboť nějaký nárok je tak jasný, že ani nejhorší advokát mu svou neschopností nebo nedbalostí nemůže uškodit. Pak-li však jsi prohrál, nedávej zase bez rozvahy veškerou vinu za to svému advokátu, neboť některý nárok je tak slabý, že mu k vítězství nedopomůže ani nejlepší advokát.

Neměň zbytečně zástupce.
Zvláště ne tehdy, když i prokázal dobrou službu.

Nevěř dohazovačům.
Doporučuje-li ti někdo nápadně horlivě některého advokáta, pak se takovému advokátu nejraději vyhni.

Provede-li ti advokát jako zástupce tvůj nějakou špatnost, poraď se o tom s řádným odborníkem a popřípadě pak oznam to komoře.
...nelze než každému, kdo si na některého advokáta stěžuje, doporučit, aby s věcí došel k poctivému advokátovi a poradil se s ním. Buď se dozví, že je na omylu a že jeho zástupce ho nijak neošidil, nebo dostane se mu rady, kterak se má domoci nápravy a náhrady. Kdykoli se skutečně stala nějaká špatnost, budiž oznámeno to komoře.

Nejsi-li spokojen s účtem advokátovým, dej jej prohlédnout odborníku a zachovej se dle jeho rady.
Účty advokátní jsou ve veřejnosti pověstny jako vrchol drahoty a namnoze bájí se o nich nejfantastičtější tlachy...
Každému řádnému advokátovi stalo se bezpočtukrát, že když účtoval práci plně dle tarifu, některý klient se divil, jak účet jeho je „laciný“, kdežto jindy, když (z ohledu na nemajetnost klientovu nebo z jiných důvodů) účtoval práci pod tarif, klient se křižoval nad touto „drahotou“ a nepovolil, dokud ještě neusmlouval.
...Považuji se za dost dobrého psychologa, ale přiznávám se, že ani po dvacetileté zkušenosti jsem nevystihl psychologii našeho občanstva tak, abych mu dovedl dělat účty k jeho spokojenosti.

z knihy Emanuela Chalupného Rady a pokyny obecenstvu

Štěpán Šťastník

Monika Engel řekl(a)...

Souhlasím, je to neuvěřitelné, ale děje se to. Dokonce u firemního případu, když jsem požádala o rozbor advokátní kancelář pana Sokola, tak musím říci, že to přesně odpovídalo rozsahu tohoto článku. Skvělé PR a zoufalý výsledek rozboru právní věci jednoho z advokátů této věhlasné kanceláře. Také jsem zažila chování paní advokátky, která nedávno opustila MK, to bylo profesně a lidsky zoufalé. Osoba, která sama podporovala snížení odměn advokátů si naúčtovala za 20 min. nulového výsledku (rady v právní věci) 1.000 Kč, navrch k tomu při příchodu na sjednanou schůzku ji posunula o 45 minut času klienta, který byl nucen danou dobu čekat. To máme 65 minut zbytečného času klienta čekajícího na výsledek a pomoc.

Najít profesionály, kteří svému oboru rozumějí, klienta pravdivě informují a chápou, že daný stav je pro něj zásadní, je podobné stavu výhry na dostizích, reálné to je, ale bez znalostí nikoliv. Naštěstí odborníci převažují. Co se týká klientů, není to také jednoduché, neboť si představují zázrak, který je možný jen v rámci zákona. A nechápou, když jsou "v právu", že to není mnohdy dostačující k vyřešení věci v jejich prospěch. Zažila jsem i soudní spory, kdy soudce vůbec neví, o čem se věc projednává, hledá ve spise, pátrá. Když to vezmu souhrnem, je to vše o přístupu, profesní zdatnosti a lidské slušnosti.