25 srpna 2008

Mají se soudit malichernosti?

Bezprostřední inspirací pro tento post je usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1582/08. Toto usnesení je velmi stručné, odmítá se jím ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost, avšak velmi pozoruhodné je na něm tzv. „obíčko“. V něm totiž Ústavní soud vyslovil názor, že by de lege ferenda mohlo být žádoucí zavést výluku pro možnost podávání kasační stížnosti ve věcech prima facie bagatelních.

Tento právní názor Ústavního soudu je na první pohled velmi rozumný a zjevně reaguje na absurdní podstatu rozhodované věci, která spočívala ve sporu o to, zda stěžovateli měl být vrácen správní poplatek ve výši 60 Kč. V této věci totiž bylo vedeno řízení několik let a celkem čtyřikrát v něm rozhodoval krajský soud a třikrát Nejvyšší správní soud, dvakrát pak i Ústavní soud. Není divu, že pod dojmem této zbytečně protahované kauzy Ústavní soud - snad i trošku emotivně, avšak velmi sympaticky - uvedl, že „náklady procesu (stěžovatele, ale i státem vynaložené) nepředstavitelně překročily hodnotu toho, co bylo pro stěžovatele v sázce. Krátce řečeno: opravdu ztěžka je přijatelná představa, že by úsilí o hledání spravedlnosti mělo spočívat v komplikovaném řešení malicherností. Nezbývá než povzdechnout: nešlo snad ve skutečnosti o případ infra dignitatem curiae?

Tento povzdech považuji za velmi zajímavý, byť samozřejmě nikoliv úplně originální. Jak známo, snaha zákonodárce o výluku soudního přezkumu v rámci mimořádných opravných prostředků je obsažena v občanském soudním řádu [§ 237 odst. 2 písm. a)], podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 tis. Kč a v obchodních věcech 50 tis. Kč. Kromě toho se diskuse nad smyslem rozhodování o malichernostech či banalitách čas od času objevuje i v případě jiných řízení, a to nejen v rámci rozhodování o mimořádných opravných prostředcích. Zejména u ústavní stížnosti je např. na pováženou, že je přípustná i tehdy, když není přípustné dovolání. Toto řešení zjevně neoplývá přílišnou logikou.

V oblasti správního soudnictví je nicméně velmi sporné, co by bylo vlastně možno označit za prima facie bagatelní věci. Asi by nebyl problém v daňových kauzách, kdy např. hranice 20 tis. Kč by mohla ze soudního přezkumu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, kterým kasační stížnost pořád ještě je, vyloučit bagatelní daňové spory (takových je však v praxi pomálu). Naopak např. v oblasti správního trestání, stavebního práva a zejména případů důchodů či sociálních dávek se obávám, že stanovení podobně rozumné výše sporů je pojmově vyloučeno. Správní sankcí totiž nemusí být vůbec finanční pokuta a říci, že spor o navýšení starobního či invalidního důchodu o několik stokorun je bagatelní záležitost, by si zřejmě dovolil jen ten nejotrlejší cynik.

Kromě toho se obávám, aby se případnou mechanicky zformulovanou soudní výlukou obrazně nevylilo s vaničkou i dítě. To znamená, aby ze soudního přezkumu nevypadly i případy, které jsou významné nikoliv penězi vyjádřitelnou hodnotou v konkrétním případě, nýbrž jejich důležitost je dána precedenční povahou či jejichž význam může spočívat i v preventivním působení práva (v této souvislosti transparentně odkazuji na svůj starší post - tady - v němž jsem se vyznal ze sympatií ke zdánlivým banalitám). V konkrétním případě se totiž sice bude jednat pouze o stokoruny, nicméně na podobný právní problém mohou narazit tisíce jiných osob, takže v konečném důsledku již o banalitu či malichernost nepůjde.

Dovolím si proto v reakci na citovanou úvahu Ústavního soudu učinit následující závěr. Myšlenka zavést soudní výluku některých věcí i ve správním soudnictví určitě není špatná, avšak měla by se týkat pouze některých agend, a navíc by měla být doprovázena možností soudu „vybrat si“ k meritornímu rozhodnutí i některé případy, které jsou právně natolik významné a přesahují půdorys jednotlivé kauzy, byť by striktně vzato měly být rovněž odmítnuty jako nepřípustné. Možnou inspirací v tomto směru budiž selekce, kterou upravuje ustanovení § 104a soudního řádu správního, podle něhož Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou odmítne takovou kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany, která svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. To znamená, že i z tzv. banálních věcí by si mohl samotný soud vybrat k meritornímu rozhodnutí takové, u nichž by zjistil přesah vlastních zájmů stěžovatele, přičemž tento "přesah" by mohl být jak skutkový, tak právní.