19 května 2008

Plagiátorství, fušeřina a česká akademie: neveselý příběh z oblasti mps

Pár dní poté, co opadla euforie ze skončení zkouškového období, a já se vrátil do příčetného stavu, začal jsem si dělat pořádek (nejen) v počítači. Při procházení složky „Články k přečtení,“ do které jsem umisťoval dílka, která jsem neměl čas (či chuť) přečíst během školního roku, jsem narazil na příspěvek V. Hradilové z Právníka 8/2007 nazvaný „VÝVOJ DOKTRÍN MEZINÁRODNÍHO PRÁVA SOUKROMÉHO V USA.“ Vzpomněl jsem si, jak mě potěšilo, když mi jej kamarádka někdy loni v říjnu poslala naskenovaný, neboť jsem měl radost, že někdo v Čechách píše o věci, která mě tolik zajímá a kvůli které jsem se z velké části na NYU vydal. Řekl jsem si tehdy, že si to „schovám“ až na dobu, kdy budu mít za sebou všechny ty různé kurzy spojené s mps, do kterých jsem se tady přihlásil, abych si ten akademický článek mohl vychutnat z pohledu člověka, který už o věci trochu něco ví. To jsem ovšem netušil, že za výrobek takovéto „chuti“ by se snad styděl i ten menzovní kuchtík vzpomínaný Radimem Polčákem, natož pak doktorand Právnické fakulty Masarykovy univerzity....

Chtěl bych nejdříve předeslat, že jsem slečnu/paní Veroniku Hradilovou nikdy neviděl, nikdy jsem s ní nemluvil, nikdy jsem od ní nic nečetl a nikdo mi o ní nic nevypravoval. Jestli jsem přece jen pociťoval nějaké emoce, když jsem otvíral její článek, byla to radost, že vidím nějaké nové jméno, které v Čechách píše o mps, už proto, že je to u nás obor poměrně opomíjený a tak je člověk rád, když se rozšiřuje okruh lidí, se kterými může o tomto oboru diskutovat, dozvídat se nové věci atp. Zkrátka a dobře, článek jsem začal číst bez předsudků a s pocitem, že je v Čechách někdo, s kým si budu moct popovídat o věcech, kterými jsem se tady poslední rok zaobíral.

Už během první stránky mě nadšení však začalo trochu přecházet. Nelíbilo se mi, že autorka tvrdí mnoho věcí, s jejichž znalostí se jistě nenarodila, ani nejsou notoricky známé, aniž by je přitom podkládala odkazy. Např. skutečnost, že pojem „private international law“ byl původně americký a „conflict of laws“ zase evropský, ačkoliv nyní jsou používány přesně opačně, není, myslím, taková notorieta. Já osobně jsem se to třeba dozvěděl až loni z díla Clermont, Kevin M., "The Role of Private International Law in the United States: Beating the Not-Quite-Dead Horse of Jurisdiction" . 2 CILE STUDIES: PRIVATE LAW, PRIVATE INTERNATIONAL LAW & JUDICIAL COOPERATION IN THE EU-US RELATIONSHIP, Chapter 4, 2005.

I prof. Clermont sám v tomto směru dále odkazuje na díla prof. Kegela. Každopádně, stojí-li to za odkaz profesorovi z Cornellu, říkal jsem si, že by poznámka pod čarou slušela i článku v Právníku. Nicméně jsem to nakonec přešel, protože jsem usoudil, že Američané, již jsou poznámkami pod čarou přímo posedlí a odkazují prakticky vše, mě v tomto ohledu možná trochu „zblbli“ a začínám ztrácet „kontinentální“ objektivitu. Vzpomněl jsem si na Švejkovo „pán je outlocitnej“ a pustil se do dalšího čtení s předsevzetím, že se nebudu ošívat nad každým neodkázaným tvrzením...

Bohužel, začal jsem stále častěji narážet na nečesky znějící obraty, které vypadaly jako špatně přeložená angličtina. Navíc některá tvrzení nedávala věcně příliš smysl. Když mi růžové brýle spadly definitivně z očí, uvědomil jsem si, že mám před sebou slepenec několika anglických děl, plný vět vytržených z kontextu či špatně pochopených. To by samozřejmě ještě nebylo to nejhorší a určitě by to nebylo důvodem, abych kvůli tomu strávil den nad postem pro Jiné právo. Tím byla skutečnost, že se mi nechtělo věřit, že by V. Hradilová měla k dispozici Storyho legendární „Commentaries on Conflict of Laws“ v jejich prvním vydání z r. 1834. To jsem jí v první naivitě věru záviděl, než mi v průběhu čtení článku došlo, že „to je přece hloupost...“

Pojal jsem silné podezření, že celá ta pestrá paleta primárních citací odkazuje na knihy či články, které autorka nikdy neviděla a přebírá citace někoho jiného (které částečně upraví a pak z toho vznikají ta podivná tvrzení). Otázka už pouze zněla: ale koho? Jednoduchá úvaha byla podívat se po nejnovějších dílech, která cituje. Knihu „Fruehwald, E. S.: Choice of Law for American Courts: A Multilateralist Method. Westport, Connecticut, Greenwood Press, 2001” tady doma nemám a do školní knihovny bych kvůli tomu nevyrazil, ani kdyby nebyla knihovna zavřená. Místo toho jsem si stáhnul z Westlaw článek Williama Tetleyho „A Canadian Looks at American Conflict of Law Theory and Practice, Especially in the Light of the American Legal and Social Systems (Corrective vs. Distributive Justice)“ (38 Colum. J. Transnat'l L. 299, (1999)). Kdo nemáte Westlaw, článek je dostupný i zde.

Už při pohledu na obsah článku mi bylo vše jasné. Autorka si nedala ani tu práci změnit strukturu či názvy jednotlivých oddílů. Zatímco Tetleyho jméno najdete v článku v Právníku odkázané pouze párkrát, dostane se Vám bohatý výtah celé části jeho článku. A to i s jeho převzatými citacemi (odtud ten Story či díla profesora Bealeho či Currieho, která rozhodně nejsou zrovna „readily available“ a jimiž se přesto článek V. Hradilové jen hemží). Některé pasáže jsou parafrázované, některé jsou přeložené téměř doslovně. Abych autorce nekřivdil, v článku jsou i věci, které v Tetleyho článku nenajdeme. Po přečtení pasáží z Tetleyho se mi však zdá jasné, že všechna ta další citacemi nepodložená tvrzení a odkazy na těžko dostupné prameny budou opsané zase od někoho jiného, kdo si dal podobně jako Tetley práci se studiem těch pramenů, aby jej V. Hradilová „vykradla“ (omlouvám se za expresivní výraz ale nic slušnějšího mne nenapadá), protože se mi nezdá pravděpodobné, že by autorka ve zbytku použila jinou „metodu“ vědecké práce. Tipoval bych to asi na toho Fruehwalda, ale přiznám se, že to snad ani nechci vědět (a už tak jsem nad touhle věcí strávil víc času, než by si zasloužila).

Nicméně, Břízo, když už obviňuješ, předlož důkazy:

Takže zde je část článku V. Hradilové ze str. 880-881 Právníka 8/2007 (číslování poznámek pod čarou jsem pro přehlednost upravil):

2.6 Arthur T. von Mehren, Donald T. Trautman a Russell J. Weintraub – „functional analysis“ (metoda hodnocení účelnosti)

A. von Mehren a D. Trautman představili metodu hodnocení zájmu státu na vyřešení sporu (tak jak ji vytvořil B. Currie), avšak bez předpokladu, že by se spor neustále přidržoval práva státu soudu lex fori a hledal u něj oporu. „Functional analysis“ vyžaduje od soudu zhodnocení právních řádů, které se střetávají, podle následujících zásad:1

- výběr práva, jehož normy obsahují největší zájem na vyřešení sporu („law whose policies are most strongly held“),
- aplikace práva s naléhavým zájmem a nejužším spojením („reflecting an emerging policy“),
- výběr práva, které má k danému případu konkrétní vztah, na rozdíl od práva pouze s obecným zájmem („more specific rather than the more general policy“),
- výběr právní normy, která bude vztahu „nejlépe šita na míru“ („rule best designed“),
- vyhnout se právu, jehož vlastní zájem by byl překážkou pro vyřešení sporu („avoidance of a choice which would frustrate an underlying policy“).

A. von Mehren přišel s myšlenkou speciálních hmotněprávních norem, které by řešily případy pravých konfliktů mezi dvěma a více střetávajícími se právními řády.2

R. Weintraub tuto metodu rozpracoval do větší hloubky a konstatoval velice konkrétní argumenty, které by měl soud zhodnotit:3

- jaká je současná převažující tendence v právu („trends in the law“);
- vyhnout se právním normám, které jsou v současnosti přežitkem, snaha prosazovat moderní přístup k řešení sporů („avoidance of anachronistic rules“);
- vyhnout se nespravedlivému vyřešení sporu, které by značně ohrozilo postavení žalovaného („avoidance of unfair surprise to the defendant“);
- zjistit cíle, které sleduje zahraniční kolizní norma („foreign choice-of-law rule to determine the extent of its interest“).

Weintraub upřednostňuje pravidlo, že v případě pravého konfliktu má soud aplikovat právo, které staví žalobce do výhodnějšího postavení. Co se týče smluv, tak preferuje použít právo místa uzavření smlouvy (lex loci contractus).4

1. Von Mehren, A. T. – Trautman, D. T.: The Law of Multistate Problems. Little, Brown & Co., Boston, 1965, str. 341-375.
2. Von Mehren, A. T.: Special Substantive Rules for Multistate Problems: Their Role and Significance in Contemporary Choice of Law Methodology, 1974, 88 Harv. L. Rev., str. 347.
3. Weintraub, R. J.: Commentary on the Conflict of Laws, 3. vydání, Foundation Press, Minneola, New York, 1986, str. 284 a násl.
4. Ibidem, str. 397-398.”


A zde odpovídající pasáž z Tetleyho, str. 312-314 (zvýraznění nadpisu přidáno):

Arthur T. von Mehren and Donald T. Trautman; Russell J. Weintraub -- functional analysis

Arthur Taylor von Mehren and Donald T. Trautman introduced a method of weighing governmental interests which Currie had opposed, without adhering to Currie's forum bias. Their ‘functional analysis‘ would require courts to apply the following principles in weighing conflicting policies: [FN42]

1) the choice of the state's law whose policies are most strongly held;
2) the choice of the law reflecting an ‘emerging‘ policy over one embodying a ‘regressive‘ policy;
3) the choice of a law expressing the more
specific rather than the more general policy;
4) selection of the rule best designed to effectuate an underlying
policy;
5) avoidance of a choice which would frustrate an underlying policy.

Multijurisdictional rules were advocated where weighing did not provide a solution. Von Mehren called for ‘special substantive rules‘ of law for true conflicts cases involving two or more jurisdictions. The purpose of such rules would be to strike a balance between ‘aptness‘ and ‘uniformity.‘ [FN43]

Russell J. Weintraub articulated very specific criteria for weighing competing policies in tort conflicts, many of which nevertheless echo those of von Mehren and Trautman: [FN44]

1) the advancement of clearly discernible trends in the law;
2) the avoidance of unfair surprise to the defendant;
3) the avoidance of anachronistic rules;
4) reference to the foreign jurisdiction's choice-of-law rule to determine
the extent of its interest.

In tort, Weintraub propounds a rule that in true conflict cases, the courts should apply the law which will favor the plaintiff, unless it is anachronistic or aberrational, or unless the state with that law does not have sufficient contact with the defendant or the defendant's actual or intended course of conduct to make application of its law reasonable. [FN45] In contract cases Weintraub favors the validating law. [FN46]

[FN42]. See Arthur Taylor von Mehren and Donald T. Trautman, The Law of Multistate Problems 341-75
(1965).
[FN43]. See Arthur Taylor von Mehren, Special Substantive Rules for Multistate Problems: Their Role and Significance in Contemporary Choice of Law Methodology, 88 Harv. L. Rev. 347 (1974).
[FN44]. See Russell J. Weintraub, Commentary on the Conflict of Laws 284 (3d ed. 1986 & Supp. 1991[...]
[FN45]. See Weintraub, supra note 44, at 360 & 1991 Supp. 74-75.
[FN46]. See id. at 397-398.”

A zde na ukázku jeden příklad, proč mi některá tvrzení a obraty nedávaly moc smysl:

V. Hradilová na téma Joseph Story, str. 876 (kurzíva přidána, původní zvýraznění a kurzíva vypuštěno):

„Storyho doktrína ovlivnila generace amerických právníků a jejím charakteristickým znakem je výhrada veřejného pořádku, zásada teritoriality a zásada mezinárodní zdvořilosti.1

1. Teorii mezinárodní zdvořilosti převzal od kontinentálních autorů nizozemské školy, zejména byl ovlivněn dílem Ulricha Hubera (1636-1694) De Conflictu Legum.“

Tetley na téma Joseph Story, str. 308 (kurzíva přidána):

„On these foundations, Story articulated his theory of the ‘comity of nations,‘ [FN19] [...]Foreign laws were not to be recognized or enforced, however, ‘when those laws are deemed oppressive or injurious to the rights or interests of the inhabitants of the latter [nation], or when their moral character is questionable, or their provisions are impolitic or unjust. ‘ [FN21]

Subject to that public policy exception, territoriality and comity were the hallmarks of Story's conflicts theory, which was a formative influence on generations of American lawyers and judges.

FN 19: The theory of comity was not really created by Story, however. Rather, he was heavily influenced on this subject by Continental authors, especially Ulrich Huber (1636-1694), whose 1687 essay De Conflictu Legum [ Of the Conflict of Laws], reprinted in Ernest G. Lorenzen, Selected Articles on the Conflict of Laws 162-80 (1947), was highly regarded in the United States.“


Původně jsem tady měl ještě pár dalších „perel,” ale myslím, že k prokázání pravdivosti mého obvinění toto bohatě stačí. Kdo chce, může se ostatně přesvědčit sám, materiálu je v onom článku v tomto směru bohužel více než dost...

Po tomto zjištění jsem začal pátrat, kdo to vlastně Veronika Hradilová je. A zjistil jsem, že je to (pravděpodobně interní?) doktorandka PF MU. Na její stránce na PF MU jsem našel odkazy na její publikace a diplomovou i rigorózní práci, jsou tam dostupné i posudky k oběma pracem. I když nemáte přístup do ISu, diplomová práce se dá stáhnout přes hledání v Google (stačí vložit část textu z článku v Právníku). Článek je převzat z diplomové práce, stejná pasáž je i v rigorózní práci, která je podstatným rozšířením diplomky.

Samozřejmě, na tom, že autorka použila svou diplomovou práci pro napsání akademického článku není vůbec nic špatného, ba právě naopak. Ani v zásadě nevadí, že nepřichází s ničím novým, to se u článků shrnujících určitou historickou materii ani očekávat nedá. Nicméně není prostě možné volně přepsat práci někoho jiného, aniž to výslovně uvedu. Stejně tak není možné, byť je to jistě prohřešek menší, vydávat sekundární citace za citace primární. Tomu se říká plagiarismus.

Osobně si myslím, že se to nedá odpustit ani u diplomek a dalších studentských prací, byť je mi jasné, že tento způsob „práce“ pěstuje hodně studentů a že proti většině z nich V. Hradilová strávila nad psaním své rozsáhlé DP a ještě rozsáhlejší RP mnoho času a věnovala jim viditelně hodně úsilí (to myslím bez naprosté ironie). Určitě bych tady nikdy nepranýřoval a pranýřovat nebudu studentskou práci, protože tam je zkrátka shovívavost na místě. To už je problém PF MU a posuzovatelů, jakou kvalitu požadují (rozpoznají) a jaké metody vědecké práce akceptují – v tomto smyslu jsou ty posudky jejich vysvědčením (byť tím nutně neimplikuji, že jsou výsledkem jejich neznalosti dané problematiky, protože to stejně tak může být odraz času, který čtení práce věnovali) či školy samotné, nikoliv V. Hradilové. Ostatně, podivným standardům PF MU (týkajících se mnohem závažnějšího případu) jsme se v tomto směru již na JP věnovali.

Situace se pro mne nicméně zásadně mění ve chvíli, kdy student, respektive čerstvý absolvent, jde se svou kůží na akademický trh. Pokud nechceme být nadále bráni za akademický Divoký Západ (nebo spíš Východ), tak prostě nelze takovéto postupy tolerovat. A je třeba se proti takovým akademickým praktikám ozvat. Byť by to bylo sebebolestnější.

Já ale nechci, aby tento post byl chápán jako útok na Veroniku Hradilovou. Já nemám v úmyslu nikomu ublížit a celá tato věc je pro mne o to těžší, že Veronika Hradilová může být milá a pracovitá osoba, která si prostě jen myslela, že takto psát se akademické články zkrátka mohou. A není třeba její vina, že jí ti, co ji pro akademický svět měli připravit, už neřekli, že „tudy tedy ne.“ A určitě není její vina, že to včas nezastavily redakce časopisů, do nichž své příspěvky poslala.

Uff, o co snadněji by se mi tento post psal, kdyby „pachatelem“ nebyla mladá doktorandka, ale zasloužilý profesor...

V českých časopisech zřejmě najdeme mnoho plagiátů. Ne vždy se je ale podaří rozpoznat. Veronika Hradilová měla v tomto směru smůlu. Uveřejnila článek na téma, které mě zajímalo a zpracovala jej způsobem, který je pro mne neakceptovatelným do té míry, že se ucho utrhlo...

Kvalita českých právnických časopisů mi leží v žaludku už dlouho. Nesmysly, které se v nich dočtu, mne znovu a znovu nepřestávají překvapovat. Toto je však poprvé, kdy jsem já sám objevil nejen zásadní věcné nepřesnosti, ale přímo plagiát. A protože nechci, aby tato pracovní metoda v zemích českých, moravských a slezských nadále kvetla, napsal jsem tento post. Za 19 měsíců existence Jiného práva to byl ten nejtěžší post, který jsem stvořil. Zatímco z psaní všech ostatních jsem se těšil, tohle bylo utrpení. Vím, že tento příspěvek může rozšířit počet lidí, kterým má osoba, případně tento blog, vadí. Nikdo si nechce dělat nepřátele, ale já věřím, že tenhle post má smysl. Věřím, že to aspoň pár lidí odradí od toho, aby takto postupovali. A věřím, že je odradí ještě více tato výzva, kterou chci dokázat, že míním měřit všem stejně, ať je to profesor, docent, soudce, ministr či pouhý doktorand:

Pokud kdokoliv z Vás zná a může dokázat příklady plagiarismu v odborných právnických časopisech či neuvěřitelných odborných minel tamtéž, ale bojíte se, nebo se Vám prostě nechce je zveřejnit, pošlete mi je a já je zde otisknu, aniž bych prozradil Vaši identitu. Založil jsem k tomu novou rubriku nazvanou „Plagiátorství, fušeřina a česká akademie.“ Zapomeňte prosím na jejího prvního člena (tedy aspoň mého prvního člena, protože kolegové mají už pár zdatnějších zásahů zde a zde), který měl tu smůlu, že nebyl varován a jeho provinění mohlo být i neúmyslné - a proto aspoň u mne nyní začíná jako akademička s čistým štítem. Budu raději, když se nám podaří odhalit větší ryby. A samozřejmě nejradši budu, až jednou tato smutná rubrika zůstane zcela opuštěná, protože si v českých právnických časopisech už nikdo nic takového nedovolí...

P.S.: Počítám samozřejmě s tím, že nyní budu pod drobnohledem, zda nekážu vodu a přitom nepiji víno. Je to jedna z mála věcí, které mě na tomto postu těší. Aspoň si nedovolím své výtvory flákat a bude to třeba i někdo číst;-)

P.P.S.: Omlouvám se Veronice Hradilové a doufám, že když mi nedokáže odpustit, tak že mě aspoň pochopí...