01 října 2007

Jak nás vidí veřejnost?

Nás právníky nemálo frustruje skutečnost, že se na žebříčcích popularity povolání umisťujeme až někde hluboko dole nebo se neumisťujeme vůbec. Chybu zpravidla spatřujeme v pokleslém „právním vědomí“ publika nebo v tom, že se málo „zviditelňujeme“. Navíc jsme přesvědčeni, že „dřív“ bývalo nebo „někde jinde“ pořád ještě je lépe.

Z beletrie, jejímž vlastním námětem nejsou právníci, jsem zcela náhodně vybral pár citátů.

Nejprve Paměti babičky Kavalírové, neboli jak bývalo „dřív“ „u nás“.

Babička Kavalírová byla manželkou Františka Kavalíra, zakladatele sázavských skláren Kavalír. Paměti sepsala na žádost svých četných dětí (měla jich, myslím, dvanáct) bez jakýchkoli literárních ambic někdy okolo r. 1860 jako interní rodinný dokument. Babička žádné školy neměla (milý dobrý Děti, co nebude dobře, vodpuste mi), ale stylistka byla dobrá a vypravěčka k pohledání.

Sklářský byznys v celém Posázaví ovládal v 1. pol. 19. století finanční dům Lazar Pik a synové v městečku Habry (u bývalého Německého Brodu), pochopitelně židovský. Babička je prostá jakéhokoliv antisemitismu, tak jí promiňte výrazy jako Židi apod. Dnes by prostě napsala bankéř, finančník, Amerikán nebo Rusák a nic zlého by tím nemyslela. Babiččin „dobrej Múž“ František se dostal s finančníky do sporů už někdy ve 30. letech 19. stol. Teď ty citáty o právnících:

„Židi přijeli... Ten Adlerštein byl dědek jako sud a dyž chtěl dostat hodně peněz, mněl moc rozumu. Přivezli si ho sebou jako Právníka a to proto, že byl jejich přítel, aby žádnej jinej peníze co od nás vytaškařil, nedostal“.

„...ten Adlerštein, dyž všecko zbrebencoval – tech osm set zlatých, ty byly jen pro něj vymluvený..., tak Židi odjeli“.

„Židi… čekali, že muj Múž k nim příde a udělá s nima kontracht. Dyž nešel, poslali na nás Mice, právníka s Kutný Hory, čeho sme se nenadáli… Najednou kdo příde – doktor Mic z Kutný Hory. Právě jako Jidáš, dyž pána Jéžiše na velkej Pátek zradil… Přišel do pokoje… řek já sem Doktor Mic s Kutný Hory… pak slyšim povídat, čemu sem dobře nerozuměla, o Pikách židech a o Prenotaci. Lekla jsem se…“

„Tak daleko to přivedli, až hodili mému Múžovi hrozně dlouhej a těškej proces na krk… nezbylo nic, jen se soudit. Muj Múž došel… k Preizlerovi, aby mu poradil ňákeho hodneho zástupitele. A On mu poradil pana Hovorku z Vlašíma a bylo to špatný. On nebyl oprávněnej… Musel mu časem pan Průcha z Benešova pomahat a tak nám ty dvá páni Advokáti vycucali kapcu. A ten proces táhli a trval 10 Roků! Byla to skutečně hrozná a strašná nehoda pro nás.“

„Tak ten trapnej čas utíkal… Muj Otec ubohej řikával – dybych já toho dočkal, milý Děti, jakej ten váš proces veme konec, ale nevim, už mi to trochu dlouho trvá. – Však se toho ubohej ani už nedočkal.“

Konec citátů:
Závěry:
1.) Od roku 1835 do 2007 nic nového pod sluncem; procesy jsou hrozně dlouhý a těžký, trvají deset let, páni Advokáti je táhnou, nejsou oprávněný a vycucávají kapcy drobných a středních podnikatelů.
2.) Právní vědomí obyvatelstva je odjakživa pod psa; Antonie Kavalírová nevěděla, co je to Prenotace a lekla se. Šlo o poznámku v pozemkové knize (plombu v katastru nemovitostí), což by mělo vědět každé malé dítě. Kdoví, jestli se Prenotace nelekl i dobrej Múž a selfmademan Kavalír.
3.) Rovněž obraz právníka v očích veřejnosti se nemění. Jde o dědka (dnes už i bábu) jako sud, který když chce vytaškařit hodně peněz, tak má moc rozumu a všecko zbrebencuje, právě jako Jidáš. Ani se nenaděješ a máš ho v pokoji.
4.) Útěchou nám může být, že se držíme svých staletími prověřených tradic.

Tak co s tím?
Najmout si PR agenturu, aby vylepšila náš mediální obraz?
Šířit právní osvětu v mateřských školkách a domovech důchodců?
Nebrat sami sebe pořád tak strašně důležitě a vážně?
Nebo něco jiného?

Pohledy zvenku ještě časem vylepšíme o intelektuálně těžší váhy, než byla babička Kavalírová.

Karel Čermák