Fáze jedna: nadšení. Je to nové. Je to krásné. Všude se dá klikat. Posíláte nažhaveně odkazy na nový blogspot do světa snad všem lidem, kteří Vám kdy neprozřetelně svěřili svoji emailovou adresu. S neskrývanou pýchou zjišťujete, jak Vám roste čtenost. Máte stále nové nápady. Je o čem psát. Za každý komentář jste vděčný: skoro se s ním na obrazovce mazlíte.
Fáze dva: on nás někdo čte! Úžasné. Poprvé někde na konferenci slyšíte odkaz „psali o tom na Jiném právu“. Dmete se pýchou. Jste připraven se nonšalantně bavit o významu toho racionálního právního diskurzu a roli veřejného intelektuála v něm. K příspěvkům na blogu se rozvíjejí debaty, do kterých přispívají zajímaví lidé.Každou půlhodinu si klikáte na Jiné právo, abyste nezmeškal žádný nový komentář.
Fáze tři: ono už to ale vážně čte hodně lidí. Jste stále více překvapen, kolik lidí si k ranní kávě otevře Jiné právo. Anebo tedy spíše po obědě, v rámci pomeníčkové prokrastinace. Dokonce Váš blog citují soudy, včetně Ústavního soudu. Začínáte se tak trochu vézt na vavřínech. Stále tedy ještě pravidelně něco vypotíte, ale už to není s takovým svěžím nadšením a hravostí, jako dříve. Přibývají inzeráty. Přibývají také exhibicionisté mezi komentátory. Nejde jim o debatu. Chtějí to každému natřít a ukázat, jak jsou skvělí. Autor, stejně jako ostatní komentátoři jsou naprosto, ale naprosto tupí. Stále více předchozích komentátorů, ze kterých jste měl radost, a díky kterým se táhly komentáře do stovek, protože s nimi stálo za to debatovat, začíná odcházet. Nemají chuť být v „diskusi“ označováni nějakými statečnými anonymy za kretény. Zkoušíte to regulovat. Jste označen za cenzora, který omezuje svobodu slova.
Fáze čtyři: ke svému dítěti začínáte mít postupně trochu ambivalentní vztah. Stále Vás těší, že to někdo čte. Kromě postupného otrávení z měnícího se ovzduší na blogu se ale hromadí také Vaše osobní faktory. Jednak pochopitelně lenivíte. Druhak máte ostatní práce nad hlavu: představa, že po deseti hodinách strávených u počítače bušením čehosi pak budete tvořit originální příspěvky na blog se stále více přesouvá do krajiny science fiction. Přestáváte ale také pociťovat potřebu stále někam něco psát. Vlastně už nechcete nikomu nic moc veřejně sdělovat. Navíc jak se postupně plížíte po společenském potravinovém řetězci nahoru, tak také už nemáte možnost psát úplně o všem o čem byste chtěl. Začínáte osifikovat.
Fáze pět: jste bloggovací mrtvola. Již dlouhé měsíce jste na blog nic nenapsal, ale stále zůstáváte. Říkáte si, co kdyby ta múza zase jednou přiletěla a třeba Vás i políbila. Stále ale nic nepřistává. Runway zarůstá keři. Z jinoprávních příspěvků se stávají jinoprávní inzeráty, které vyvěsíte se zpožděním, když Vás k tomu někdo šestým emailem dokope. Komentáře ani komentátoři už Vás vůbec nezajímají. Nečtete je. S ohledem na internet a kvalitu debat na něm jste se stal nechutným elitářem: nechápete, jak by se slova racionální, právní, diskurz, a internet dala vměstnat do jedné a té samé věty, pokud by v sobě Alexy při její formulaci neměl osm dvanáctek. Píšete jen z donucení a pouze do tištěných periodik, či raději rovnou do knih, kde nehrozí nebezpečí, že by na to někdo někdy reagoval. Dojdete k nevyhnutelnému závěru, že jediným řešením je blog buď zavřít, nebo předat dál (zn. mladí sekáči a ještěrky, co se nezakecají).
Dnes: balíte to a odebíráte se do věčných bloggerských lovišť. Děkujete všem Vašim čtenářům, kterých za těch let i snad pár bylo. I přes nahromaděný cynismus si myslíte, že to byla skvělá zkušenost. Kdyby Vás někdo mohl dotlačit zpět nahoru do fáze jedna, šel byste do toho určitě znovu. Zamačkáváte e-slzu a přejete mladým ještěrkám a sekáčům mnoho zábavy.
Celý příspěvek