Tomáš Kindl: Zákaz kouření chrání svobodu
Tabákové korporace, které mají na kouření svůj
existenční zájem, je v historii propagovaly mýty o tom, že kouření
prospívá zdraví i ekonomice. Dnes je fatální škodlivost aktivního i pasivního
kouření jednoznačně prokázána[1] a údajná ekonomická
výhodnost popřena.[2] Posledním kolbištěm tabákové
propagandy je vytváření mýtu, že kouření znamená svobodu a zákazy kouření
svobodu omezují. Ve skutečnosti je tomu jinak.
I. Co znamená svoboda
Svoboda není žádná jednolitá a samostatná
hodnota, která by byla ničena regulací. Každý máme svou vlastní svobodu. Naše
svobody mají své hranice, za nimiž narušujeme svobody ostatních. Jen ochranou
těchto hranic, tedy regulací, svobody zaručíme. Bez obecně závazných pravidel
může existovat jedině „právo silnějšího“, nikoli svoboda. Aby svoboda byla
skutečnou svobodou, kterou lze vykonávat, musejí mít ostatní povinnost výkon
této svobody nerušit. „Svoboda“ jedince kouřit končí tam, kde začíná svoboda
jiného nebýt vystaven účinkům kouření.[3]
Svoboda neznamená, že nekuřák[4] – jen teoreticky – může
„utéci“, když si kuřák zapálí. Nekuřák se teoreticky může odstěhovat, pokud mu
soused kouří do okna, může podat výpověď zaměstnavateli, pokud je kouři
vystaven na pracovišti, může se vyhýbat veškerým společenským a kulturním
akcím, pokud zde není zákaz kouření, může počkat, pokud po chodníku před ním
jde kuřák, může utéci z domova, pokud je dítětem kouřících rodičů, kteří
na něj neberou ohledy. Odstěhovat se na samotu v lese a stranit se společnosti
však není reálná možnost, kterou by si nekuřák mohl zvolit. Svoboda musí být
reálná, nikoli jen teoretická.
Ostatně samo spojení „svoboda kouřit“ je
oxymóronem, neboť nikotin je droga způsobující silnou závislost. Kouření
nepředstavuje žádnou hodnotu, která by byla sama o sobě hodna právní ochrany.
Život a zdraví ano. Je diskutabilní, do jaké míry lze na kouření a užívání
jiných drog vztáhnout § 81 odst. 1 větu druhou ObčZ: „Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.“
Svoboda takového rozhodnutí se vytrácí s rostoucí závislostí a otázkou je, zda
lze hovořit o svobodném rozhodnutí i na samotném počátku, pokud kouřit začínají
zpravidla děti, které ještě nejsou natolik rozumově vyspělé, aby dohlédly
důsledků takového jednání. Koneckonců i proto by se tabákový výrobek k osobě
mladší 18 let vůbec neměl dostat.[5]
Ale i kdybychom připustili, že se jedná o svobodné rozhodnutí kuřáka,
neopravňuje ho to kouřit „takovým
způsobem, jenž [...]působí bezdůvodně
újmu druhým“ (§ 3 odst. 1 ObčZ).
II.
Pohled občanského práva
Vystavování druhého účinkům kouření je
porušením základní občanskoprávní zásady „nikomu neškodit“ (lat. neminem laedere), resp. „prevenční
povinnosti“ zakotvené v § 2900 ObčZ.[6]
Kuřák vždy odpovídá za kouř, který vyprodukuje, přestože v tom konkrétním
místě není zákaz kouření. Je jeho povinností dbát na to, aby nikoho svému kouři
nevystavoval.
Nelze se domnívat, že kdo „neuteče“, se svým
poškozováním souhlasí a uplatní se princip „chtějícímu se neděje bezpráví“
(lat. volenti non fit injuria).
Občanský zákoník připouští „přijetí nebezpečí“.[7]
„Čím více si právo určitého právního
statku hledí, tím vyšší jsou požadavky na bezvadnost souhlasu (přivolení) a na
zajištění dostatečné informovanosti toho, kdo souhlas vydává; naopak tím lehčí
je možnost souhlas odvolat a v některých případech je tím snazší dovodit, že
přivolení vůbec nepřichází v úvahu.“[8] Kouření však nepředstavuje „pouhé“
riziko pro zdraví. Kouření zdraví jednoznačně poškozuje, a to bez ohledu na
množství, kterému jsme vystaveni.[9] Proto mám za to, že
v tomto případě souhlas – i kdyby byl výslovný (třeba i písemný) – vůbec
nemá právní následky. „Poškozený může dát
svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení
rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy
společnosti. Souhlas je proto bezvýznamný např. u trestných činů proti životu a
zdraví.“[10]
Koneckonců ani z morálního hlediska na
první pohled zdvořilá otázka „Nevadilo by vám, kdybych si zapálil?“ není korektní.
Kouření objektivně vadí. Komu vadí i z jeho subjektivního pocitu, stejně
těžko odmítne, zvláště pokud se ptá jeho nadřízený. Nikdo nechce být za
potížistu.
Soukromé právo však není schopné samo zajistit
ochranu před expozicí tabákovému kouři. Poškozený těžko konkrétnímu škůdci
prokáže přesnou újmu, za kterou odpovídá. I když prokáže vznik újmy na zdraví z
pasivního kouření, těžko prokáže, jaká část z této újmy byla zaviněna jednou
konkrétní osobou, pokud v životě byl vystaven tabákovému kouři od velkého
množství většinou anonymních a nedohledatelných osob. Soudní řízení v této věci
by bylo nepřiměřeně dlouhé (nelze se jím efektivně bránit proti právě
probíhajícímu protiprávnímu jednání), finančně velmi nákladné (jak pro žalobce,
tak pro toho, kdo v řízení neuspěje) a zdraví či život by již stejně nevrátilo.
Řešením je nastavit veřejnoprávní pravidlo, které dopředu jasně stanoví, kde se
kouřit nesmí. Řešením je postupné rozšiřování míst se zákazy kouření, případně
naopak vyhrazování míst ke kouření zvláště určených.
III.
Svoboda podnikání
Zákazy kouření údajně omezují svobodu
podnikání.[11] Svoboda podnikání však vždy
byla limitována dlouhou řadou mnohdy zbytečně přísných norem[12] mimo jiné zajišťujících
zdraví nezávadné prostředí. Tabákový kouř by neměl být výjimkou. Koneckonců i v
nemocnicích, školách a autobusech stávající zákaz kouření „omezuje svobodu
podnikání“ a mohlo by být na provozovateli, co si zvolí. Komu kouření vadí, přece
může jít jinam. A pokud náhodou nemá kam, může si za to sám, protože dostatečně
nepoptává nekuřáckou službu.
Čistý vzduch je otázka zvyku. V minulosti byly
normální zakouřené nemocnice, školy i autobusy. Lidé (nekuřáci i kuřáci) si na
těchto místech rádi zvykli na čistý vzduch. Dodnes jsou normální zakouřené
restaurace. Nepochybuji o tom, že stejně jako v zahraničí si lidé rádi zvyknou
na čistý vzduch i zde.
IV.
Role státu
Jednotlivé státy světa přistupují
k tabáku spíše liberálně nebo spíše paternalisticky. Paternalistický
přístup znamená aktivní politiku státu, jejímž cílem je v průběhu
nejbližších desítek let kouření téměř úplně vymýtit (např. Austrálie).
Liberální přístup takové ambice nemá, ale snaží se o škodlivosti kouření
informovat, zabránit tomu, aby s kouřením začínaly děti, a ochránit před
pasivním kouřením (např. Česká republika). Tabáková propaganda namítá, že o
všem se lze dohodnout, vše má být výsledkem střetu tržních sil.[13] To je argumentace
anarchokapitalistické ideologie: nepotřebujeme pravidla, zákony ani stát. Není
však legitimní zneužívat anarchokapitalistické argumenty proti regulaci kouření
a současně nebýt anarchokapitalistou systémově, tedy uznávat jen ta pravidla,
která se nám zrovna hodí.
Každý má právo na život, na ochranu zdraví a na příznivé životní prostředí.[14] Každý má právo na prostředí bez kouře. S tím musí korespondovat povinnost státu prostředí bez kouře zajistit.[15]
Text tohoto blogového příspěvku Tomáše Kindla o vztahu zákazu kouření a svobody vyšel dne 22. 6. 2015 jako článek v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 12, s. 442. Autor je právník, jehož koníčkem je tabáková legislativa. Pro nakladatelství Leges připravuje publikaci Zákazy kouření, v jejímž úvodu bude zařazen také tento text. K problematice více viz autorův blog Tabák a právo (http://tabakapravo.blogspot.cz).
[1] Philip Morris ČR, a.
s., největší výrobce a prodejce tabákových výrobků v České republice, přiznává:
„Kouření způsobuje mnoho vážných onemocnění včetně kardiovaskulárního
onemocnění (srdeční onemocnění), rakoviny plic a chronického obstruktivního
onemocnění plic (rozedma plic, chronická bronchitida). U kuřáků hrozí
mnohem větší riziko nákazy některým z těchto onemocnění než u nekuřáků. Kouření
je také návykové a může být velice složité s ním přestat. Na těchto názorech se
shodují všechny vedoucí lékařské a vědecké organizace po celém světě. A s
těmito názory souhlasí také společnost Philip Morris International.“ Z http://www.pmi.com/cs_cz/tobacco_regulation/smoking_and_health/pages/smoking_and_health.aspx
citováno 29. 4. 2015. „[P]asivní kouření u dospělé nekuřácké populace způsobuje
onemocnění, jakými jsou rakovina plic a srdeční onemocnění. U dětí pak dále
vytváří podmínky pro vznik astmatu, onemocnění horních cest dýchacích, kašle,
dýchavičnosti, zánětu středního ucha a syndromu náhlého úmrtí u novorozenců.
Dále [...] pasivní kouření může zhoršit astma u dospělých a způsobovat
podráždění očí, krku a nosu. [...] Je třeba, aby se veřejnost [závěry odborné
zdravotní veřejnosti o škodlivosti pasivního kouření] řídila při rozhodování,
zda pobývat na místech, kde hrozí pasivní kouření, a v případě kuřáků, kdy a
kde budou v přítomnosti ostatních kouřit.“ Viz http://www.pmi.com/cs_cz/tobacco_regulation/smoking_and_health/pages/secondhand_smoke.aspx
(navštíveno 29. 4. 2015).
[2] Peníze, které lidé při
omezení kouření ušetří, utratí za jiné zboží a služby – zpráva Světové banky Curbing the Epidemic: Governments and
Economics of Tobacco Control, dostupná na http://go.worldbank.org/20HVZ6A4J0
(navštíveno 11. 4. 2015). Ekonomickým přínosem nejsou „ušetřené“ náklady na
starobních důchodech způsobené předčasnými úmrtími – Philip Morris se omlouvá
za českou studii o kouření (orig. Philip
Morris Issues Apology For Czech Study on Smoking), New York Times, 27. 7.
2001, dostupné na http://www.nytimes.com/2001/07/27/business/philip-morris-issues-apology-for-czech-study-on-smoking.html
(navštíveno 29. 4. 2015).
[3] Variace základní
ústavní zásady „svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného“,
zmíněné např. v odstavci 25 nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. Pl.
ÚS 69/04 (44/2007 USn.).
[4] „Nekuřákem“ je myšlen
ten, kdo právě nekouří. Pasivní kouření škodí i kuřákům, právo na ochranu před
kouřem má každý (srov. diskriminačně znějící úpravu kouření na pracovištích
v zákoníku práce).
[5] §
30 odst. 1 písm. p) PřesZ: „Přestupku se dopustí ten, kdo [...] prodá, podá
nebo jinak umožní užití tabákového výrobku osobě mladší 18 let nebo neodepře
jejich prodej fyzické osobě, o níž lze mít pochybnost, že splňuje podmínku
věku.“
[6] „Vyžadují-li to
okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si
při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví
nebo na vlastnictví jiného.“ Srov. § 415 ObčZ 1964: „Každý je povinen počínat
si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním
prostředí.“ Nově stanovená podmínka „[v]yžadují-li to okolnosti případu nebo
zvyklosti soukromého života“ je v tomto případě nepochybně splněna,
protože pasivní kouření škodí zdraví, tato skutečnost je obecně známá a za
důležitější hodnotu, než je „svoboda kouřit“, jsou považovány život a zdraví.
[7] § 2899 ObčZ: „Kdo pro
sebe přijal nebezpečí oběti, byť tak učinil za takových okolností, že to lze
považovat za neprozřetelné, nevzdal se tím práva na náhradu proti tomu, kdo
újmu způsobil.“
[8] Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní
část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 1511.
[9] Pokyny týkající se
ochrany proti expozici tabákovému kouři provádějící čl. 8 FCTC z roku 2007,
zásada 1: „Neexistuje bezpečná hladina expozice tabákovému kouři a pojmy, jako
například prahová hodnota toxicity nepřímého kouře, by měly být odmítnuty,
neboť jsou v rozporu s vědeckými důkazy.“
[10] Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 423, komentář k § 30 odst. 1
TrZ: „Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o
nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.“
[11] Čl. 26 odst. 1 LPS: „Každý
má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat
a provozovat jinou hospodářskou činnost.“
[12] Čl. 26 odst. 2 LPS: „Zákon
může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.“
[13] Praktické zkušenosti
ukazují, že dobrovolná regulace nefunguje: „V Paříži se dobrovolný režim
zaměřil na 12 452 kaváren, bister a brasserií; tyto podniky byly vyzývány, aby
zakázaly kouření, ale učinilo tak stěží 30 zařízení.“ Zdroj: Zelená kniha
KOM(2007) 27.
[14] Čl. 6 odst. 1 věta
první, čl. 31 věta první, čl. 35 odst. 1 LPS.
[15] Pokyny týkající se
ochrany proti expozici tabákovému kouři provádějící čl. 8 FCTC z roku
2007, bod 4 písm. a): „povinnost chránit před tabákovým kouřem [je] implicitně
obsažena kromě jiného v právu na život a právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň
zdraví, jak uznává mnoho mezinárodních právních nástrojů (včetně Ústavy Světové
zdravotnické organizace, Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o odstranění všech
forem diskriminace žen a [Paktu] o hospodářských, sociálních a kulturních
právech)“.