Judikát roku 2011

Časopis Jurisprudence oznamuje, že do ukončení nominací na Judikát roku 2011 zbývá už jen necelý měsíc. Cena Judikát roku navazuje na původní poslání časopisu Jurisprudence – podporovat roli judikatury na utváření práva, a to nejen v České republice, ale i na evropské úrovni. Klade si za cíl představit odborné i laické veřejnosti nejen významné, přelomové nebo také odvážné judikáty, které zásadním způsobem ovlivnily právo a jeho prostřednictvím celou společnost, ale také judikáty, které vynikají brilantní argumentací a mimořádnou silou přesvědčivosti.

Porota složená z členů redakční rady časopisu Jurisprudence a dalších přizvaných odborníků udělí cenu na základě zaslaných nominací, a to podle následujících kriterií:

- Právní argumentace: brilantnost, síla a přesvědčivost právní argumentace odůvodnění rozhodnutí.

- Společenský dopad: význam rozhodnutí z hlediska jeho dopadu na společnost.

- Elegance rozhodnutí: celkový sloh, struktura, přehlednost a literární zpracování rozhodnutí.

Své nominace můžete zadávat buďto na portále http://www.pravnickeforum.cz anebo na email redakce@jurisprudence.cz. Nominátor vítězného judikátu získá knižní cenu od nakladatelství Wolters Kluwer ČR.

Nominace judikátů

• Nominovat judikáty do soutěže může odborná i laická veřejnost.
• Nominováno může být rozhodnutí kteréhokoli soudu (bez rozdílu instancí) České republiky, Soudního dvora Evropské unie nebo Evropského soudu pro lidská práva. V případě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie nebo Evropského soudu pro lidská práva musí mít judikát přímou relevanci k právu České republiky.
• Nominované judikáty se mohou týkat jakéhokoli odvětví práva (soukromého i veřejného).
• Pro zařazení do soutěže musí nominovaný judikát splňovat podmínky zadání formuláře dostupného z www.judikatroku.cz.
• Každý nominátor může nominovat více judikátů.
• Pro ročník 2012 mohou být do soutěže nominovány judikáty vyhlášené v roce 2011. Rozhodnutí nemusí být v době nominace pravomocné.
• Nominovat judikáty lze výlučně prostřednictvím formuláře dostupného na portálu www.pravnickeforum.cz.
• Při nominaci nového judikátu musí nominátor uvést platný odkaz na internetový zdroj, kde lze nalézt plné znění judikátu, anebo musí přiložit dokument s plným zněním judikátu (ve formátu pdf, doc, rtf, html).
• Přiložený text judikátu musí být nominátorem anonymizován. Redakce si vyhrazuje možnost anonymizovat nominovaný judikát, který nominátorem nebyl anonymizován.
• Již nominovaný judikát může být podpořen nominacemi dalších nominátorů.
• Nominátor může při nominaci přidat krátké věcné zdůvodnění své nominace, k němuž hodnotící porota může přihlédnout.

Uzávěrka nominací judikátů byla prodloužena do 31. března 2012. O průběhu soutěže bude informovat portál www.pravnickeforum.cz a časopis Jurisprudence.

Celý příspěvek

Letní škola: CLS Summer School '12 - European Union Law: The View From a Mountain

V minulých letech jsme na stránkách Jiného práva propagovali letní školy ve Florencii, Budapešti a jinde. Letos si ale studenti v Common Law Society (z nichž někteří zmíněné školy absolvovali) řekli „dost“ a rozhodli se letní školu uspořádat sami. Tématem pro letošek je právo EU – nejen instituce, ale třeba i právně-ekonomické pohledy na vznikající fiskální unii a jiné odpovědi Evropské unie na krizi společné měny. V malebném prostředí Krkonoš, na horské chatě Patejdlovka, s učiteli z LSE, Oxfordu, Cambridge a dalších špičkových evropských univerzit, společně s právníky z praxe – institucí, které se Evropskou unií zabývají, ať už v Bruselu (či Lucemburku nebo Štrasburku), nebo v Praze. Akademické přednášky budou střídat diskusní semináře se zmíněnými praktiky, součástí kurzu bude i moot court.

Podrobnosti k letní škole najdete zde, níže je program letní školy.

EUROPEAN UNION LAW: THE VIEW FROM A MOUNTAIN

Common Law Society
Patejdlova bouda, Krkonoše, Czech Republic
2 – 13 July 2012

PROGRAMME:

DISTINGUISHED LECTURE:
“Perfectionism and Failure in EU Law”

Professor Damian Chalmers
European Institute & Department of Law, London School of Economics and Political Science

GENERAL COURSE:
“Law and Institutions of the EU”

The general course will run through the whole summer school. It will focus on various aspects of the decision-making in the EU, the internal workings of its institutions and their mutual relationship. It will use both legal and political theory/political science literature in order to explore the selected topic beyond the confines of the “black letter law”. The lectures and seminars are complemented by workshops with people from practice: those who have (or had) a direct experience from the institutions and processes studied in the course. The first week will finish with a moot court competition.

Jan Komárek, Lecturer in EU law, European Institute & Department of Law, London School of Economics and Political Science

1. Neither “United States of Europe”, nor “European Trade Organisation”: The nature of the EU and its legal order

2. Constitutional essentials: Direct effect and primacy

3. Enforcing directives: the law of diminishing coherence?

4. Fundamental Rights

5. Competences: Creep and Control

WORKSHOP: Adéla Šuchmanová (Head of the Department for the EU, Office of the Senate of the Parliament of the Czech Republic), National parliaments’ involvement

6. ‘Those Magnificent Men in their Unifying Machines’ and other tales of legislative lawmaking in the EU

7. The true "Brussels bureaucrats"?: The Council and the Commission

WORKSHOP: Petr Bříza (advocate, AK Havel & Holásek, former advisor to the Minister of Justice, former Head of Department of EU law, Ministry of Justice), Steering the Council

8. Government by judges? The place of courts in the EU

MOOTCOURT: judicial panel composed of Petr Bříza (advocate, AK Havel & Holásek), Floris De Witte (PhD candidate LSE, member of the winning team of the 2005-2006 European Moot Court Competition, best pleader in the final round) and Alexandre Saydé (référendaire at the CJEU)

9. National courts as European courts

WORKSHOP: Jan Passer (Judge of the Supreme Administrative Court of the Czech Republic), A national judge’s view

10. Enforcing EU law: Centralised enforcement

WORKSHOP: Martin Smolek (Czech Government Agent before the ECJ), Defending the State

11. Who are the Masters? Law and Politics of the Treaty amendment

WORKSHOP: Emil Rüffer (Head of the Department of EU Law, Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic), The master’s faithful servant

GUEST LECTURES:
Matej Avbelj, Assistant Professor of European Law at and the Dean of the Graduate School of Government and European Studies, Kranj, Slovenia: “Transformation of European Union: Differentiated Integration”

Alicia Hinarejos, University Lecturer in Law and a Fellow of Downing College, Cambridge, UK: “Evolution and Scope of EU Citizenship: Towards Federal Citizenship?” and “The Eurozone Crisis and the Limits of Economic Integration”

Stefan Van den Bogaert, Professor of European law and Director of the Europa Institute at Leiden University: “The EMU and Eurocrisis”

Floris De Witte, PhD candidate, Department of Law, London School of Economics and Political Science: “European Union law and the Question of Justice”

Alexandre Saydé, référendaire, Cabinet of Judge Sir Konrad Schiemann, CJEU: “Abuse of Union Law”

THE OUTER LIMITS OF EU LAW

In the specialisation course running in the second week, we shall try to define the outer limits of EU law: when and according to which criteria can one determine that a case falls within the scope of EU law? We shall try to infer some overreaching general principles from various substantive areas of EU law and the case law of the Court of Justice relating for instance to the internal market, competition law, citizenship, human rights, remedies in national courts and overall EU legislative competence. Are there universal rules applicable to all these areas? If yes, what are they? Do they differ if applied by the Court of Justice and in national courts?

Michal Bobek, Anglo-German Fellow, Institute for European and Comparative Law, Faculty of Law, University of Oxford

Celý příspěvek

Za Davidem Seikelem

Vážení přátelé a kolegové,

mám smutnou povinnost oznámit Vám, že nás navždy opustil náš dlouholetý spolupracovník, poradce a přítel, dr. David Seikel.

Veřejné rozloučení s Dr. Davidem Seikelem se uskuteční dne 8. března v 8:40 v Malé obřadní síni Krematoria Strašnice, Vinohradská 2807, Praha 3. Prosím předejte informaci o rozloučení mezi ostatní kolegy a
přátele, kteří Davida znali.

Obřadu se rovněž zúčastní Davidovi přátelé, kteří ve středu odpoledne přilétají z USA a projevili zájem setkat se s Davidovými studenty. Prosím dejte mi vědět, pokud byste se s jeho přáteli chtěli ve středu večer setkat, či na rozloučení pronést pár slov. Květiny ponechané pro Davida v hale PF UK budou přeneseny na obřad. Děkuji všem za pěknou vzpomínku.

Chcete-li si připomenout, kým byl tento obdivuhodný člověk, dovolil jsem si připojit nekrolog.


Po velmi intenzivní kariéře advokáta ve Spojených státech se David usadil v Praze. Od roku 2004 intenzivně předával studentům své zkušenosti v oblasti moot courtů jako kouč a poradce řady soutěžních týmů úspěšně reprezentujících Právnickou fakultu UK na mezinárodních soutěžích ve Washingtonu (Jessup), Vídni (Willem C. Vis) a dalších městech Evropy (CEEM). V roce 2007 rovněž působil jako Národní administrátor pro soutěž Jessup v ČR a v posledních letech se účastnil Pražského Vis Pre-Mootu jako rozhodce. V roce 2005 také vyučoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze kurz "Legal Advocacy". Během svého studia právnické fakulty v Texasu se David zúčastnil osmi soutěží - moot courtů a vyhrál řadu ocenění, včetně šampionátu v Jessupu v roce 1971, a ceny Best Oralist Award (nejlepší řečník). Davidovo úmrtí bohužel jeho dlouhodobou spolupráci se studenty Právnické fakulty ukončilo. Pro nás studenty byla spolupráce s Davidem radost, účast na moot courtech byla úžasným zážitkem. David nás naučil hodně potřebného pro naší budoucí právní praxi. Za to vše bychom chtěli vyjádřit naše poděkování.

2004/2005 - Legal Advocacy: How to Prepare and Present An International Law Moot Court Case - výuka výběrového předmětu

2003/2004 - Jessup Moot Court - kouč a poradce
2004/2005 - Jessup Moot Court - kouč a poradce
2006/2007 - Jessup Moot Court - národní koordinátor pro ČR

2005/2006 - Central and Eastern European Moot Court Competition - kouč a poradce
2006/2007 - Central and Eastern European Moot Court Competition - kouč a poradce

2009/2010 - Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot - poradce a rozhodce
2010/2011 - Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot -
poradce a rozhodce
2011/2012 - Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot -
poradce a rozhodce

___________________________________________________________________________

Dear friends and colleagues,

We regret to inform you that our colleague, advisor and friend, David Seikel has passed away.

As a reminder of this admirable person, please find attached his obituary.

You are invited to join us in the public memorial ceremony and goodbye to David Seikel that will take place on 8th March at 8:40 am in the Small ceremonial hall (Mala obradni sin) of the Krematorium Strasnice, Vinohradská 2807, Praha 3. Please distribute the information about the funeral ceremony among other Davids students and friends, so that they can attend. Thank you,

David Seikel was a retired US lawyer, specialized in business, securities, and investment litigation. In Prague, he has found a new pursuit in working with students. In 2005, he taught "Legal Advocacy" at the Charles University Faculty of Law. Also, he has helped coach Charles teams in the Jessup and in the Central & Eastern European mooting competitions. In 2007, he was the Czech National Administrator for the Jessup Competition. For the last two years, he served as an arbitrator at the Prague Vis Pre-Moot. Last year, he worked with the Charles Vis team. David Seikel was also former top USA debater and moot court champion. During law school, he competed in eight mooting competitions, winning numerous awards, including the 1971 Jessup Championship and Best Oralist Award. Unfortunately this sad news has ended his longterm cooperation with students of law school in Prague. For us, students, the cooperation with David Seikel was a source of pleasure, participation on moot courts was a tremendous experience and we have learned much for our legal practice. For all that, we would like to express our thanks.

2004/2005 - Legal Advocacy: How to Prepare and Present An International Law Moot Court Case - teaching facultative course

2003/2004 - Jessup Moot Court - coach and advisor
2004/2005 - Jessup Moot Court - coach and advisor
2006/2007 - Jessup Moot Court - national coordinator for the Czech Republic

2005/2006 - Central and Eastern European Moot Court Competition -
coach and advisor
2006/2007 - Central and Eastern European Moot Court Competition -
coach and advisor

2009/2010 - Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot -
advisor and arbitrator
2010/2011 - Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot -
advisor and arbitrator
2011/2012 - Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot -
advisor and arbitrator

With kind regards,

Vojtěch Bartoš
President of the Common Law Society,

Celý příspěvek

A co tam u teho ombucmana vlasně děláš?

Dovolil jsem si svůj první příspěvek na Jiném právu zahájit otázkou mé brněnské babičky (původem z Vyškovska), kterou mi nedávno položila. Babička posléze bohužel přidala nikoliv další otázku, ale oznamovací větu: „Tata řikal, že se tam zastáváš cigánů. Voni só furt ukřivdění.“ Následovalo ještě dalších pár vět z její strany. Po chvíli snahy jsem pochopil, že babička vlastně nechce vůbec vědět, čím se ve svém zaměstnání skutečně zabývám, ale chtěla mi, jako mnoho dalších, otevřít oči, „abys věďél, jací oni só“.

Ve svém úvodním  příspěvku se však nebudu věnovat otázce, jací oni só, ale chtěl bych čtenářům přiblížit práci českého Equality body, či tělesa pro rovné zacházení. Ve svých dalších postech bych se rád věnoval diskriminaci v souvislosti s důstojností a diskurzu lidských práv, který pomalu přestává být v kurzu. Poslední post ke konci měsíce bych věnoval Michalovi Bobkovi, který mne loni osočil, že na svoje názory na zeleň ve městě balím ženský a že k vínu si nemá smysl čichat, protože každý, koho Michal Bobek nad sklenkou vína kdy potkal, mu sdělil, že v předloženém víně cítí buď a) nalomenou větvičku zimostrázu v posledním říjnovém týdnu či b) brokátovou deku zpoceného hucula, co se prošel v letním odpoledni po Králově Poli. Nemohu tedy zůstat pozadu za znalci vín, které měl Michal možnost potkat, a přispěchal bych s předběžným hodnocením ročníku 2011 a také vysvětlením, proč nemám rád v Brně sady na Kolišti, parčík na Mendláku a trávník na Moravském náměstí.

Nyní, abych po právnicku neutekl z otázky, kterou moje babička nastolila, bych se ve stručnosti pokusil popsat, čím se zabývá oddělení rovného zacházení Kanceláře veřejného ochránce práv. Dle ustanovení § 21b našeho zákona (č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv) od konce roku 2009 přispívá ochránce k prosazování práva na rovné zacházení se všemi osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru nebo světový názor, a za tím účelem: a) poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodů diskriminace, b) provádí výzkum, c) zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací, d) zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty. Metodická pomoc však není snad pomoc výhradně metodistům a mám takové tušení, že se snad čtenáři dere na ret otázka, co že to ta metodická pomoc tedy je. Pojem prosadil do zákona JUDr. Motejl. S jeho posvěcením vykládáme a plníme obsahem pojem metodické pomoci tím způsobem, že nejprve zjišťujeme (zpravidla šetřením), zda je osoba, která se na nás obrátí, obětí diskriminace. Pokud ombudsman sezná, že ano (oběť obdrží zprávu, ve které ombudsman tvrdí, že došlo k diskriminaci), poskytne ombudsman oběti metodickou pomoc, aby mohla své případné nároky vzniklé diskriminačním jednáním protistrany uplatnit u soudu či mimosoudní cestou. Jako milník v naší práci bych viděl letošní rok, v němž ochránce začal spolupracovat při poskytování bezplatné právní pomoci ve věcech diskriminace s neziskovou organizací Pro bono aliance (www.probonoaliance.cz). 

Práce tělesa pro rovné zacházení stojí na třech pilířích: 1. informovat (www.ochrance.cz/diskriminace: doporučení, stanoviska, výzkum), 2. vzdělávat (semináře, workshopy, přednášky pro různé a někdy i dost exotické cílové skupiny) a 3. pomáhat (metodická pomoc obětem diskriminace). Oddělení má 7 zaměstnanců (4 právničky, 2 právníci a 1 vedoucí výzkumu/socioložka). Od počátku své činnosti v souvislosti s diskriminací poskytl veřejný ochránce práv pomoc či kvalifikovanou právní radu ve 481 případech. Ve srovnání s loňským rokem je nápad za stejné období zhruba dvojnásobný (pozn. pro babičku: babi, budeme se teď vídat méně, ale můžeš mi zavolat do práce na pevnou). Případy, kterými se ochránce zabýval, je možné shlédnout na výše uvedených webových stránkách ochránce, včetně resumé v anglickém jazyce.

Na konferenci o ombudsmanovi jako o specifickém kontrolním a ochranném mechanismu hovořil profesor Sládeček. Vznikem další, nové působnosti – antidiskriminační agendy, přirovnal ombudsmana ke sběrnému dvorečku. Mohu vás (čtenáři a babi) ujistit, že já i mí kolegové máme náš sběrný dvoreček rádi. Třídíme s nasazením a zápalem v srdci černé sklo od bílého, starý papír od mladého, stejně orientované dipóly magnetů od různě orientovaných, oděvy naší i cizí provenience, zlámané koaxiální kabely od televizorů statečně třídíme na samce a samice; navzdory našemu vyznání, jsme připraveni třídit v sobotu i neděli... 

Už teda víš, co u teho ombucmana dělám, babi? .

Celý příspěvek

Mohou hrát při určování výše přiměřeného zadostiučinění v difamačních sporech roli majetkové poměry mluvčího?

Ve stávající judikatuře ESLP týkající se střetu svobody projevu a osobnostních práv (typicky práva na čest) lze podle mě vysledovat tři základní přístupy: (1) zdůraznění rozdílů mezi skutkovým tvrzením a hodnotovými soudy a potlačení kritérií „o kom, kdo, co a kde“; (2) potlačení rozdílů mezi skutkovým tvrzením a hodnotovými soudy (zejména u politického projevu) a zdůraznění kritérií „o kom, kdo, co a kde“, resp. jednoho či více z těchto kritérií; a (3) důraz na přiměřenost sankce a s tím spojené vyhnutí se otázce, zda daný výrok jako takový požívá ochrany čl. 10 EÚLP. V tomto postu bych se chtěl zaměřit na jeden aspekt týkající se problematiky sankcí za projev nepožívající ochrany, a to konkrétně na to, zda při určování výše přiměřeného zadostiučinění hrají (resp. by měly hrát) roli majetkové poměry mluvčího (tj. žalovaného v žalobě na ochranu osobnosti).

Krátký úvod do problematiky

U soukromoprávních sankcí za zásah do osobnostních práv je v kontextu difamace nejspornějším bodem judikatury ESLP určování výše přípustného přiměřeného zadostiučinění. Ačkoliv ESLP s ohledem na doktrínu prostoru pro uvážení a princip subsidiarity ponechává smluvním stranám při určení přiměřeného zadostiučinění v penězích značnou volnost, opakovaně zdůraznil, že částka přiznaná za zásah do osobnostních práv musí být v rozumném vztahu ke způsobené újmě na cti [Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, rozsudek, 13. 7. 1995, č. 18139/91, § 49; či Steel a Morris proti Spojenému království, rozsudek, 15. 2. 2005, č. 68416/01, § 96]. Z tohoto důvodu shledal ESLP jako excesivní zadostiučinění ve výši 1,5 miliónu liber za urážku Lorda Aldingtona [Tolstoy Miloslavsky proti Spojenému království, § 49-51]. Zde je ale nutno dodat, že tento případ je hodně specifický, neboť šlo nejen o nejvyšší přiznanou částkou přiznanou v difamačním sporu v historii anglického soudnictví, ale tato částka byla dokonce třikrát vyšší než druhá nejvyšší přiznaná částka.

Daleko spornější je již závěr ve věci Steel a Morris proti Spojenému království [rozsudek, 15. 2. 2005, č. 68416/01, § 96-97], kde ESLP shledal jako nepřiměřenou povinnost zaplatit zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 36 000 liber u prvního stěžovatele a 40 000 liber u druhého stěžovatele. V tomto případě vzal ESLP v potaz mj. závažnost sankce vzhledem ke skromným příjmům a majetku obou stěžovatelů, poměrně malý dopad „letákové akce“ stěžovatelů [a contrario Hertel proti Švýcarsku, rozsudek, 25. 8. 1998, č. 25181/94, § 96] a skutečnost, že poškozeným subjektem byla nadnárodní společnost McDonald’s [Steel a Morris proti Spojenému království, § 96]. Na závěru ESLP ve věci Steel a Morris proti Spojenému království nezměnila nic ani skutečnost, že přiznané zadostiučinění nebylo po stěžovatelích vymáháno [tamtéž, § 97].

Podobně jako ve věci Steel a Morris proti Spojenému království přihlédl k majetkovým poměrům mluvčího ESLP i ve věci Koprivica proti Černé Hoře, kde shledal relativně nízkou částku přiměřeného zadostiučinění v penězích (5.000 EUR) nepřiměřenou, a to s ohledem na výši penze stěžovatel, jež byla pětadvacetkrát nižší, a rovněž s přihlédnutím k příjmům obvyklým v Černé Hoře v daném období [rozsudek, 2. 11. 2011, č. 41158/09, § 65 a 73].

Otázka k diskusi

Výše zmíněné rozsudky ve věcech Steel a Morris proti Spojenému království a Koprivica proti Černé Hoře naznačují, že majetkové poměry mluvčího se stávají jedním z faktorů, které by měly vnitrostátní soudy při určování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích za zásah do osobnostních práv brát v potaz. Podobně se ESLP vyjádřil i v několika dalších kauzách z posledních let [srov. např. Lepojić proti Srbsku, rozsudek, 6. 11. 2007, č. 13909/05, § 77 in fine; či Sorguç proti Turecku, rozsudek, 23. 6. 2009, č. 17089/03, § 37]. Podle mě tak už nejde pouze o jednotlivé judikáty, ale o trend v judikatuře ESLP.*

Otázka zní: Je tento postup, kdy se výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění odvíjí (přinejmenším do jisté míry) od majetkových poměrů „škůdce“, správný/vhodný? Osobně nemám na tuto otázku zcela vyhraněný názor, ale ESLP mě zatím nepřesvědčil o tom, proč by měly vnitrostátní soudy přihlížet k majetkovým poměrům „škůdce“, když jde o náhradu újmy, a nikoliv o peněžitý trest (jako tomu je například u určování výše pokuty ve správním řízení). Nebo snad „personifikace práva“ dospěla tak daleko, že se závažnost újmy (nikoliv přípustnost projevu) mění podle bohatství/chudoby kritizující osoby? Rád se dozvím rovněž názory čtenářů JP ohledně kritérií používaných u určování výše přiměřeného zadostiučinění v difamačních sporech obecně.

* V judikatuře ESLP lze dohledat i rozsudky jdoucí proti tomuto trendu. Například v čerstvém rozsudku ve věci Růžový panter, o. s., proti České republice ESLP akceptoval přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, i když to mělo pro dané občanské sdružení v podstatě likvidační účinky [rozsudek, 2. 2. 2012, č. 20240/08, § 36].

Celý příspěvek

Kratogoogle a Čermapark

S tímto na první pohled naprosto inkoherentním titulkem se loučím s naším únorovým hostem a vítám hosta březnového. Moc děkujeme Janu Kratochvílovi za jeho příspěvky. Asi má pravdu: byť opakovaně zadávám do Googlu různá spojení a kombinace jeho jména, stále se nemohu dobrat ničeho dostatečně šťavnatého. Na chviličku jsem zaplesal zde, ale pak jsem zklamaně zjistil, že v této případě byl Jan Kratochvil údajně za a nikoliv před objektivem. 

V neméně seriózní tónu vítám Michala Čermáka: diskriminobijce, znalce vín a zavilého nepřítele parků a městské zeleně obecně. Moc se těšíme na jeho zajímavé a vtipné příspěvky. Jeho hostování v březnu je navíc velice příhodné: bývá to právě v březnu, kdy se po dlouhé zimě probouzí městská zeleň, v parcích se nalévají a pak otevírají první poupata, svěží trávník počíná opět oživovat unavenou zimní šeď betonu...

Celý příspěvek

Nenárokové dovolání je protiústavní?

V úterý rozhodl ÚS další z řady svých problematických a kontroverzních nálezů. V něm zrušil pro protiústavnost institut tzv. nenárokového civilního dovolání. Rozhodnutí vyvolává řadu otazníků a následuje proto několik mých stručných úvah.

1. Nový typ přezkumu ústavnosti?
Jednou z nejlepších záruk dělby moci je to, že soud je ve svém rozhodování vždy „reaktivní“, tedy rozhoduje jen o tom, co mu strany samy přednesou, a k čemu má pravomoc dle příslušných právních předpisů. Soud tedy nemůže kauzu procesně „ohnout“ tak, aby se dostal k řešení otázky, která je pro věc nepodstatná, případně ke které mu procesní předpisy vůbec neumožňují přistoupit.

Obávám se, že v kauze Pl. ÚS 29/11 ÚS postupoval přesně opačně (stejně jako byl krkolomně dohledáván implicitní návrh na odklad vykonatelnosti například v kauze Melčák). Velmi pochybný je způsob, jakým se plénum dostalo k rozhodování o ústavnosti § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nález k tomu v bodě 1 jen stručně říká, že „[ú]stavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 se stěžovatelka VY.PO. 2010, s.r.o. domáhala mj. zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007“ (zvýraznění doplnil ZK). Věc je poněkud komplikovanější, oč jde se však dozvíme až z disentu J. Nykodýma: napaden byl jednak rozsudek NS ze dne 22. 12. 2009, kterým byl zrušen rozsudek VS v Praze ze dne 19. 9. 2006, a dále rozsudek VS v Praze ze dne 25. 10. 2010 a usnesení NS ze dne 31. 5. 2011, č. j. 29 Cdo 1113/2011-279, kterým bylo odmítnuto dovolání směřující proti rozsudku VS v Praze ze dne 25. 10. 2010. Zrušení zákona měl iniciovat rozsudek nejstarší, nadto ještě zrušující! Podle dosavadní judikatury a nepřetržité praxe ÚS nebyla ústavní stížnost proti kasačnímu rozsudku NS z roku 2009 vůbec přípustná, ÚS však velmi nepřesvědčivě tvrdí opak. V tomto se naprosto a nečekaně odklonil od své po dvě desetiletí budované judikatury – viz disent M. Výborného, body 6 násl.

Naprosto souhlasím s M. Výborným, že ve svém nálezu ÚS vytvořil jakousi novou proceduru abstraktní kontroly ústavnosti, kde přezkoumávané soudní rozhodnutí plénum ÚS nijak neomezuje v jeho judikatorním rozletu. Tím se však popírá shora zmíněná „reaktivnost“ soudního rozhodování, a zásadně zpochybňuje dělba moci. Soud přestává být soudem: ve skutečnosti si okruh případů, které bude posuzovat, určuje zcela volně nezávisle na jakémkoliv zákonném omezení.

2. „Diskurs“ s amici curie
ÚS se v průběhu řízení obrátil s otázkou ústavnosti nenárokového dovolání na řadu institucí, které nebyly účastníky řízení – kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP, Ministerstvo spravedlnosti, předsedkyni NS, ČAK. Od všech těchto institucí dostal odpovědi, že zpochybněná právní úprava občanského soudního řádu není protiústavní (toho si všímá např. disentující J. Mucha, bod 8). Takováto stanoviska přinejmenším teoreticky kladou ještě větší nároky na argumentaci ÚS. Bohužel, namísto toho, aby ÚS takovéto odpovědi zohlednil ve svém právním názoru, případně s těmito názory vstoupil v diskusi (onen kýžený právní diskurs), omezil se jen na břitkou kritiku některých dotázaných institucí. Nejvíce to asi „schytal“ vládní zmocněnec pro ESLP (srov. bod 67, kde nad jeho stanoviskem ÚS vyslovil „údiv“, v bodě 47 je zase kritizován nad tím, že si neuvědomuje odchylnost od konstrukce certiorari v USA atd.).

Pikantní je, že Ústavnímu soudu bylo doručeno také „nevyžádané vyjádření Nejvyššího soudu“, totiž předsedy senátu 29 Cdo. O jeho obsahu se ovšem mnoho nedozvíme, totiž jen to, že NS zde obsáhle argumentoval k nepřípustnosti ústavní stížnosti a vznesl výhrady k procesnímu postupu II. senátu Ústavního soudu a jeho složení (bod 9). ÚS nicméně uzavřel, že NS není účastníkem řízení o zrušení zákona, a nevznesl ve vztahu k řízení sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ani relevantní argumentaci. Proto prý nebylo třeba jeho podání v rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí rekapitulovat a blíže se s touto argumentací zabývat. Je nicméně otázkou, zda nepřípustnost řízení o kontrole norem se vskutku míjí s podstatou věci. Podle mne nikoliv.

Zajímavé je, že kritiku procesního postupu II. senátu v této věci ÚS ignoroval též ve stanovisku předsedkyně NS Ivy Brožové, kterou jinak k vyjádření vyzval (srov. bod 15).

Neporušil ÚS tímto postupem svou novátorskou tezi z nejnovějšího nálezu ve věci slovenských důchodů o soudu jako straně řízení, která, není-li vyslechnuta, může argumentovat dotčením principu Audiatur et altera pars?

3. Meritum – protiústavnost současné úpravy nenárokového dovolání
Nález je podle mne napsán nesmírně zdlouhavě. I pozorný čtenář bude mít velký problém najít v několika desítkách odstavců nosné důvody zrušení části zákona o nenárokovém dovolání.

Některé úvahy ÚS jsou jednoduše nesprávné. Jde například o srovnání úpravy amerického certiorari s českým nenárokovým dovoláním (bod 47). ÚS kritizuje českou úpravu, neboť v USA o přípustnosti certiorari rozhoduje soud jako celek, zatímco v Česku jen malý senát. Ovšem v USA přece devítičlenný Nejvyšší soud rozhoduje jako celek vždy! Naopak v Česku skoro desetkrát větší NS nikdy (ostatně jen občanskoprávní a obchodní kolegium má více než čtyři desítky soudců). Protože jsou kontinentální nejvyšší soudy nastaveny na rozhodování tisíců případů, na rozdíl od jejich angloamerických protějšků, rozhodujících desítky případů, nese to s sebou odlišné počty soudců (a samozřejmě odlišnou prestiž toho být soudcem nejvyššího soudu). Americký Nejvyšší soud má navíc při selekci věcí (až na zcela zanedbatelné výjimky) naprostou a ničím neomezenou diskreci.

Naopak s ÚS lze souhlasit v jeho kritice, pokud k odmítnutí nenárokového dovolání může senát NS dospět i přes disent některého ze soudců. V tomto případě je podle mne následováníhodná úprava zákona o ÚS, kde disent soudce znamená automaticky povinnost o věci rozhodnout meritorně.

Velmi pochybný argument ÚS spočívá v tom, že přes 80 % nenárokových dovolání je odmítáno pro nepřípustnost. Podle ÚS skutečnost, že všichni odvolatelé jsou zastoupeni advokáty, prokazuje, že i pro ně je rozhodování NS naprosto neodhadnutelné (body 48). Velmi trefně k tomu podotýká disentující I. Janů, že v takovém případě by neobstála ani úprava zákona o ÚS, neboť jako zjevně neopodstatněných je tam odmítáno zcela srovnatelné procento ústavních stížností. Mimochodem, u nepřijatelnosti věcí mezinárodní ochrany v řízení před NSS by to číslo bylo pro stěžovatele ještě podstatně horší.

ÚS zdůrazňuje nejednotu judikatury NS v posuzování nenárokových dovolání. V tom má jistě pravdu, a uvádí zarážející množství zcela rozporných rozhodnutí NS (body 58 násl.). Na druhou stranu NS v průběhu řízení před ÚS, asi i v reakci a v obavách z výsledku tohoto řízení, vydal nová rozhodnutí, kterými se pokusil sjednotit nejednotnou praxi (srov. bod 16). Je nepochybně možné, aby ÚS zrušil úpravu i proto, že jednoduše není možno ji ústavně konformně aplikovat, což se prokáže též z aplikační praxe. V tom tedy nelze souhlasit s některými disentéry – ostatně přesně to udělal ÚS ve svém nálezu, kterým na počátku tohoto století zrušil starou úpravu správního soudnictví. Udělal to však až po řadě svých kritických nálezů, v nichž postupně gradovalo varování ÚS správním soudům i zákonodárci nad pochybnou úpravou. Když se ani po řadě nálezů situace nezlepšila, přistoupil ÚS k derogaci části páté o.s.ř. (Pl. ÚS 16/99). Naopak v nyní komentovaném nálezu přichází zásah ÚS jako blesk z čistého nebe, poté, co ve stovkách svých rozhodnutí ÚS nenašel na aplikované úpravě ústavněprávní vadu.

ÚS razí tezi, že pravidla pro přípustnost dovolání mají být nastavena lépe, totiž co nejurčitěji (body 53, 57). Ani po několikerém přečtení nálezu mi však není jasné, jakou „určitější“ právní úpravu má tedy zákonodárce přijmout. ÚS ve skutečnosti s ničím novým nepřichází, což asi nejlépe glosuje V. Kůrka v bodě IV. svého disentu. Pokud ÚS říká, že nová úprava musí být do té míry předvídatelná, že „přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potencionálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije“ (bod 23), domnívám se, že takto prostě nenárokové dovolání v obecné rovině nastavit nelze.

Na závěr lze jen stručně upozornit na bod 71, který se mi jeví ve skutečnosti klíčový. ÚS totiž v podstatě volnou selekci kauz ze strany NS vylučuje, neboť jeho rozhodnutí musí v každém případě obstát v řízení o ústavních stížnostech. To je asi jádro problému. Český justiční systém je dnes nastaven jako systém se dvěma nejvyššími soudy, nad nimiž de facto (nikoliv de iure) stojí soud „supernejvyšší“. Pravomoc ÚS odmítat ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost je ve skutečnosti variací na certiorari. Nepraktickým aspektem věci je však nutnost všechna odmítavá usnesení odůvodňovat, což zabírá velkou část energie soudců a jejich asistentů. Je logické, že možnost selekce u obou nejvyšších soudů, jejichž rozhodnutí mohou být podrobena ústavnímu přezkumu ze strany ÚS, vyvolává velké pnutí uvnitř justičního systému. Dobré fungování systému ku prospěchu jeho adresátů, tedy účastníků soudních řízení, předpokládá rozumné nastavení podmínek přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k nenárokovým opravným prostředkům uvnitř obecné justice (to říká i J. Nykodým v závěru svého disentu, shodně V. Kůrka). Tato úprava by měla zajistit, aby ÚS nebyl nucen sjednocovat judikaturu obecných soudů namísto soudů nejvyšších.

Celý příspěvek

Ochrana osobních údajů na internetu

S hostováním na Jiném právu bych se rád rozloučil postem, který je spíše anekdotou. Už víckrát jsem se setkal s názorem, že tím hlavním lidskoprávním problémem, který před ESLP bude stát v nadcházející dekádě, bude ochrana osobních údajů v souvislosti s novými technologiemi jako jsou vzorky DNA (viz rozsudek velkého senátu S. a Marper v. Spojené království), či internet.

Podle některých zpráv se v oblasti ochrany osobních údajů na internetu připravuje nová legislativa jak v EU, tak v USA.

Domnívám se, že tato oblast je po hříchu stále podceňovaná a ne vždy si uvědomujeme, k čemu všemu informace, které, často i sami, na internetu zveřejňujeme, mohou sloužit. Asi většina z nás, když si o někom chce zjistit nějakou informaci, tak první, co zkoušíme, je “googlit”, případně se podívat na facebookový profil. Nedávno jsem potřeboval zjistit datum narození jedné kamarádky, která nemá účet na facebooku. Spíš jen tak ze zvyku, než že bych si myslel, že to k něčemu povede, jsem její jméno vložil do Googlu. Nestačil jsem se divit, když jsem skutečně tímto způsobem zjistil i její datum narození.

Jiná známá mi nedávno říkala, jak vybírali člověka na volnou pozici do jejich firmy. Po přečtení CV vybrali pár nadějných kandidátů a jejich jména „progooglili“. U jednoho slibného adepta jim hned vyjela jeho zcela růžová, svatební stránka. Šéf prý dostal záchvat smíchu a řekl něco ve smyslu, že toho člověka tedy rozhodně ne. Známá, které se nezdálo, že by taková stránka měla někoho v konkurzu diskvalifikovat namítla, že třeba to vůbec nebyl jeho nápad, že stránku mohla vytvořit manželka. Na to šéf opáčil, že to je ještě horší pokud se nechá řídit svou ženou. Kandidát místo nezískal.

Ze zvědavosti jsem si zkusil vygooglit své jméno. Mám výhodu, že mám poměrně časté české jméno, čili není zas až tak jednoduché něco o mně na internetu najít. Informace, co jsem však našel, mi naštěstí nijak kompromitující nepřišly. V zásadě je lze všechny zjistit také z mého CV.

Děkuji za možnost hostovat na Jiném právu.
Celý příspěvek

Ivo Telec: Padělané léky

Vášně kolem Obchodní dohody proti padělatelství (ACTA) neutichají. Soudě alespoň podle aktuálního tisku a dalších médií. Bývalý český ministr zahraničí ostře obvinil premiéra, vládu a úředníky ze selhání, když Česko podepsalo Dohodu ACTA. Obsahově ale trefil vedle. Říkáme tomu „trefit kozla“.

Dílčím přínosem Dohody ACTA je povinné použití celního standardu prosazování práv duševního vlastnictví, pokud jde o celní dohled nad obchodním zbožím spočívajícím v zásilkách malé povahy. Zdůrazňuji, že se jedná o obchodní zboží, nikoli o osobní zavazadla cestujících.

Účelem celního dohledu (a tedy i celní kontroly) je odhalit a přetnout pašerácké kanály zejména padělaných léků (farmaceutických patentů ztělesněných ve výrobku) a taktéž padělaných parfémů, kabelek, peněženek apod. Nutno dodat, že i obchodního zboží elektronického. Zároveň bylo nutno stanovit, aby takovéto celního zásahy mezinárodně obchodně nebránily nakládání s obchodním zbožím, které hromadně obíhá po celém světě.

Pravda, padělkem se v právu duševního vlastnictví rozumí nedostatek „oprávněnosti“ zboží z hlediska nehmotných soukromých práv. Tedy, jedná se o obchodní zboží, které je právně vadné (tzn. obchodované bez smluvní nebo úřední, popř. zákonné licence). Nemusí to samo sebou ještě znamenat, že by právně vadné obchodní zboží muselo pokaždé být horší jakosti nežli obchodní zboží po právu. Teoreticky může být i lepší kvality. Většinou se ale zároveň jedná o již na první pohled věcně horší zboží nebo dokonce o zboží zdravotně závadné nebo nebezpečné, což bývá vážný společenský problém zejména (ovšem nejen) u padělaných léků nebo hraček obchodně dovážených nebo vyvážených i v „malých zásilkách“. Nejde jen o zakoupené parfémy, které „nevoní“, a o kabelky, které se po týdnu nošení trhají a ztrácejí barvu po prvním dešti. Zde končí ideologická „svoboda kopírovatelů“, neboť jde o skutečnou, hromadnou a dlouhodobou mezinárodní hrozbu veřejnému zdraví; individuální zdraví našich dětí nebo nás samých nevyjímaje.

Pokud Dohoda ACTA snad nějak souvisí se „společenským strachem“, pak je tomu právě u strachu z účinků padělaných léků a hraček horší kvality nežli originál. Kdo nevěří, ať si na webu přečte veřejná varování Státního ústavu pro kontrolu léčiv a seznámí se s jeho kampaní proti padělkům léků; zde www.nebezpecneleky.cz

V souvislosti s Dohodou ACTA byly občas vznášeny blíže nekonkretizované politické obavy o osud generik. Na chvíli se u toho zastavme. S generiky se totiž můžeme setkat v každé lékárně. I u nás za rohem. V případě generik se jedná o léčivé přípravky – podléhající z důvodu ochrany veřejného zdraví veřejnoprávní registraci podle zákona o léčivech –, které jsou zásadně podobné původnímu výrobku (léčivému přípravku), který zdruhověl (stal se druhovým, generickým), a to uplynutím obchodního monopolu na určitý patentovaný farmaceutický výrobní postup.

Mluvíme proto o druhových (generických) – obvykle levnějších – léčivových ekvivalentech původních patentově chráněných léčivých přípravků, které jsou patentově právně volně uváděny na trh po uplynutí patentově právní ochrany původního farmaceutického výsledku anebo tam, kde patent nepůsobí. V podstatě se jedná o zdruhovělé, patentově právně volné, farmaceutické výrobní postupy vtělené do druhu výrobku (léčivého přípravku).

Samy generické léčivé přípravky nesou buď vlastní obchodní název výrobku (značková generika), na nějž může být udělena průmyslověprávní výsada ochranné známky, anebo mohou být věcně označeny zjednodušeným názvem příslušné biologicky účinné látky (neznačková generika).

Možná se mýlím, ale nevím o ničem, čím by Dohoda ACTA (nebo Dohoda TRIPS) zásadně bránila obchodům s generickými léčivými přípravky. Samozřejmě, že i generika mohou být padělená. Nejen známkoprávně (a samozřejmě patentově, kdy by se jednalo o falešná generika), ale i nekalosoutěžně. Rovněž tak může dojít k porušení veřejného práva léčivového, které je určeno k ochraně veřejného zdraví. I generické léčivé přípravky mohou být z podnikatelské touhy po nízkých výrobních nákladech a vysokém zisku například obsahově ošizené, a tím i přímo nebo nepřímo zdravotně nebezpečné. A to je skutečný společenský problém!

Právní problém může vznikat tehdy, jestliže určitý farmaceutický výrobní postup je dočasně patentován pro území některých států (např. členů Evropské patentové organizace nebo Evroasijské patentové organizace), zatímco ve třetích zemích se jedná o světově zveřejněný výsledek výzkumu, který je ve třetích zemích patentově právně volný; tudíž ve třetích zemích mohou být vyráběna a obchodována generika jakožto druhové výrobky (druhové léčivé přípravky), neboť patentová ochrana zde nepůsobí, a to od počátku, kdy farmaceutický výsledek vešel ve veřejnou známost.

To je ovšem obecný problém územně omezených účinků práv průmyslového vlastnictví, který vyplývá z úředních udělujících (zápisných) aktů zápisných úřadů, jež nemohou vyvolat účinky na cizím území, aniž by se cizí státy těmto účinkům samy dobrovolně, o své vůli, nepodvolily. Rozdíl mezi patentově právním stavem dočasné ochrany a stavem volnosti bývá spíše na překážku mezinárodního obchodu, a proto bývá různě překonáván; srov. např. trh v Evropském hospodářském prostoru apod.

Jistěže nelze v konkrétním celním (ani jiném) případě vyloučit obchodní střet mezi léčivým přípravkem, jehož farmaceutický výrobní postup je ve státě dovozu patentován, a dováženým generikem, které bylo volně vyrobeno ve třetí zemi, kde příslušný patent nepůsobí. To je ale obecná otázka, kterou Dohoda ACTA neřeší ani nevyřeší. Proto můžeme za mezinárodně obchodně bezpečná generika považovat jen ta, u nichž patentová ochrana zanikla na všech územích, kde předtím působila; tj. hledisko uplynutí doby dočasné ochrany.

Dodávám, že mezinárodní, evropské unijní i české právo již po delší dobu výslovně řeší střet mezi ochranou veřejného zdraví (veřejným blahem), a to i s ohledem na země rozvojové a nejméně rozvinuté, a soukromým patentovým monopolem (dočasnou a územně omezenou obchodní výsadou) týkajícím se farmaceutických výrobků a zajištění návratnosti investice do jejich výzkumu.

Připomínám Protokol, kterým se mění Dohoda TRIPS, přijatý v roce 2005, který je od roku 2007 závazný i pro Česko, jakož i předchozí prozatímní rozhodnutí Světové obchodní organizace z roku 2003 na základě Prohlášení o Dohodě TRIPS a veřejném zdraví z roku 2001; dále viz nařízení z roku 2006, pokud jde o EU, a československý zákon z roku 1990 (nemluvě o starších předpisech). Ve všech případech se tak děje průmyslověprávně obvyklým způsobem; tzn. udělením úřední (nucené) licence, která nahrazuje chybějící projev vůle majitele farmaceutického patentu (i kdyby nechtěl).

Světové společenství i EU si dokáže rutinně poradit se „zlými“ korporacemi, které by zneužívaly svého patentového monopolu na úkor veřejného zdraví (nebo jiného veřejného blaha). Pokud by stoupenci Internacionály pirátských stran a podobných západních politických hnutí nebo někteří jiní západní politici měli zájem o politický boj proti „zlým“ korporacím, mohli a měli by politicky tlačit na státy, aby plně využívaly možností mnohostranné Úmluvy o biologické rozmanitosti z roku 1992, které se účastní i Česko. A to k ochraně tradičního vědění domorodých a místních společenství z hlediska hospodářského využívání jejich vědění obchodními korporacemi například ve farmaceutickém průmyslu, resp. farmaceutických patentech. Úmluva o biologické rozmanitosti předpokládá možné zapojení vlastníků tradičního vědění (kolektivního tradičního know-how) do hospodářského využívání jejich vědění, jakož i skupinové právo na spravedlivé rozdělení zisku z tohoto využívání. Právo tradičního vědění, vyznačující se skupinovým subjektivním majetkovým právem, totiž patří mezi obory práva duševního vlastnictví. Svědčí o tom například oblastní, africký, Swakopmundský protokol o ochraně tradičního vědění a folklorních projevů z roku 2010, který ale dosud nevstoupil v platnost. Za politickou podporu by v tomto směru stála i činnost Světové organizace duševního vlastnictví a jejího mezivládního výboru.

Jenže, co je západní internetové komunitě po domorodcích „někde“ v Amazonii?

Celý příspěvek

Důležitost sociálních práv

Předcházející host na Jiném právu, Láďa Vyhnánek, psal o soudním přezkumu sociálních práv. V debatě pod jedním postem M. Pohl obhajoval tezi, že nelze použít údajný pozitivní charakter sociálních práv jako dělící kritérium mezi nimi a právy občanskými a politickými. S touto tezí plně souhlasím. Obsáhlejší argumentaci, proč se domnívám, že sociální práva nemají jinou podstatu než práva občanská a politická lze nalézt v mé knize o ochraně sociálních práv.

V dnešním postu bych však rád stručně přednesl několik argumentů, proč si myslím, že sociální práva nejsou méně důležitá než práva občanská a politická a neměla by být opomíjena (text je z velké míry převzat ze zmíněné knihy). Pro ty, kdo by chtěli sofistikovanější obranu sociálních práv mohu odkázat například na výtečnou esej Jeremy Waldrona „Liberal Rights: Two sides of the same coin“, který odůvodňuje důležitost sociálních práv z pozic liberalismu.

Lidská práva chrání život a důstojnost každé lidské bytosti. Jsou postavena na principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva má každý člověk. Lidská práva vycházejí ze samé podstaty toho, co znamená být člověkem, a představují minimální standardy nutné pro respektování přirozené důstojnosti každého jednotlivce. Lidská práva chrání tuto lidskou důstojnost prostřednictvím ochrany základních lidských potřeb. V podstatě všechna lidská práva jsou odvozena od této přirozené lidské důstojnosti. Podle převládající, tzv. zájmové teorie práv, právo existuje, pokud „aspekt blaha jednotlivce (jeho zájem) je dostatečným důvodem k tomu, aby jiným lidem vznikla povinnost“ (Joseph Raz). Lidská práva jsou odvozena od těch nejzákladnějších lidských zájmů (potřeb), které představují dostatečný důvod k tomu, aby každému vznikla určitá povinnost.

Názor, že skutečná lidská práva jsou pouze občanská práva a svobody, a sociální práva jsou druhořadá, či dokonce pouhými nezávaznými deklaracemi, je nepochopením lidské podstaty a důstojnosti. Zájmy (potřeby) za sociálními právy, která zahrnují právo na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdraví a právo na přiměřenou životní úroveň, dostatečnou výživu, šatstvo a obydlí, jsou stejně podstatné jako ty, které najdeme v pozadí občanských, či jiných práv. Lidskou důstojnost lze stejně porušit tím, že člověka zbavíme osobní svobody tím, že ho bezdůvodně uvrhneme do vězení, jako tím, že mu zbouráme střechu nad hlavou a vezmeme veškeré oděvy a prostředky, aby si nemohl obstarat žádné jídlo. Z lidské přirozenosti vyplývá zcela stejná touha komunikovat s ostatními, získávat informace (svoboda projevu), jako potřeba pravidelně jíst (právo na výživu). Zájem na uchování života může být zrovna tak porušen zabitím (právo na život), jako neposkytnutím zdravotní péče (právo na zdraví).

Uznání sociálních práv je přirozenou součástí proudu politické filozofie nazývané liberalismus. Hlavní myšlenkou liberalismu je ochrana osobní autonomie, tedy právo každého jednotlivce zvolit si svůj vlastní styl života (samozřejmě v mezích dovoleného), neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt. Nelze nevidět, že nedostatek jídla nebo nemoc tento projekt znemožní naprosto stejným způsobem, jako uvržení jedince do vězení. Obojí je negací svobody jednotlivce. Hlavní proud liberální filosofie se proto naprosto přirozeně zabývá ochranou sociálních práv (viz seminální dílo Johna Rawlse Teorie spravedlnosti, či texty Jeremy Waldrona).

Od liberalismu se liší proud politické filozofie nazývaný libertarianismus, který je v právním prostředí nejčastěji spojován se jménem Roberta Nozicka. Nozick staví na klasické teorii laissez-faire a jeho koncepce státu je naprosto minimalistická. Nozick uznává pouze minimum lidských práv, ta „základní“ občanská práva a svobody, a navíc pouze v jejich negativním aspektu. V jeho pojetí tedy lidská práva nemohou nikdy vyžadovat po státu aktivní konání. Nozick dovádí pojetí svobody ad absurdum, když ho ztotožňuje se svobodou individuální volby. Opomíjí však zcela fakt, že v jeho systému možnosti volby mohou být velmi omezené. Shestack uvádí příklad chudých rozhodnout se, pod kterým mostem budou spát. Libertarianismus tak zcela opomíjí již zakotvenou nerovnost ve společnosti a nerovnost příležitostí mezi jednotlivci. Jak shrnuje Viljanen, libertarianismus „se nezajímá o to, zda jednotlivec skutečně bude daná práva požívat. Tato teorie se omezuje na vyžadování právní svobody a ne faktické svobody.“

V případě lidských práv je zájem, na kterém jsou vystaveny, představovaný ochranou přirozené lidské důstojnosti a života. Ochrana tohoto zájmu si vyžaduje uznání celé palety lidských práv a ne pouze nějakého vzorku. Lidé mají zcela zásadní zájem nejen na tom nebýt mučeni, moci svobodně vyslovovat své názory, či víru, ale také na tom, aby neměli hlad, netrpěli bolestmi v nemoci a nemuseli spát na ulici. Názor, že jeden druh práv je více důležitý než jiný, je nepochopením toho, co znamená být člověkem. Samozřejmě nelze říci, že by všechna lidská práva byla stejně důležitá, nebo lépe řečeno, že by všechna porušení byla stejně závažná. Záleží opět na tom, jaký zájem dané právo chrání. Například porušení zákazu mučení bude asi závažnější než zákaz uzavřít manželství. Důležité však je si uvědomit, že dodržování všech lidských práv je nezbytné pro plné respektování přirozené lidské důstojnosti.

To že připustíme, že sociální práva jsou důležitá samozřejmě ještě nic neříká o tom, jak mají být chráněna v jednotlivých právních řádech (to je primárně věcí ústavního práva), případně jaké metody jejich soudní ochrany jsou vhodné, o čemž psal Láďa Vyhnánek. Můžeme si představit jak měkké prostředky nápravy (soudy budou požadovat po vládě vypracovávání různých koncepcí a postupů, jak dosáhnout lepší ochrany sociálních práv), tak tvrdší prostředky nápravy, kde soudy přímo vydávají příkazy ke strukturálním změnám. David Landau v nedávném článku na základě empirické studie argumentuje, že tvrdé prostředky jsou v konečném důsledku lépe schopny chránit sociální práva chudých. Z jiných metod profitují spíše střední vrstvy společnosti.

Celý příspěvek