03 června 2018

Jan Vučka: Soudní protokoly porušují zásadu kontradiktornosti řízení

Feministky to mají jednoduché, protože mají slovo „sexistický“. Jak však jednoslovně popsat narušování rovnosti obžaloby a obhajoby před soudem?

Podívejme se na následující protokol:



Státní zástupce je hned po předsedkyni senátu, pak teprve přijdou na řadu na přísedící a protokolující úřednice. Obžalovaný a obhájce následují až později.
Zástupce jedné strany (obžaloby) tedy patří také k soudu, a dokonce je ještě významnější osobou než přísedící. Druhá strana (tzv. sprostý obviněný), patří až kamsi na konec, kde je její zasloužené místo! Vždyť je to přece sprostý obviněný ...
Přijde vám to v pořádku?
Dlužno dodat, že vzory soudních protokolů podléhají kreativitě místních soudních úředníků, takže shora uvedená ukázka nezobrazuje jediné možné uspořádání osob v protokolu. Lze se též setkat s jediným sloupečkem, a to jak se státním zástupcem nad členy senátu, tak pod členy senátu – zásadně však před protokolujícím úředníkem, takže stále platí zásada, že „pan prokurátor je přece náš a patří k soudu“.
Obžalovaný někdy následuje bezprostředně za protokolujícím úředníkem, jindy je oddělen výraznou mezerou (pár prázdných řádek), aby se dalo najevo, že nemá rovné postavení se zástupci obžaloby. U jistého soudu jsem se sešel i s oddělením sprostého obviněného pomocí tlusté čáry, aby se zvlášť zdůraznilo, že přece nemůže být srovnáván s panem prokurátorem!
Asi není třeba ptát se na oficiální stanovisko ministerstva spravedlnosti, protože si je lze snadno domyslet: soudci jsou natolik nezávislí, že na jejich rozhodování absolutně nemůže mít sebemenší vliv, ani když je budeme od počátku nenápadně vychovávat, že strany si nejsou rovny a sprostý obviněný nemá před soudem stejné postavení s panem prokurátorem.
Tento názor samozřejmě rozporovat nebudeme. Je jasné, že jmenování soudcem je natolik mystickou transformací, že automaticky způsobí imunitu vůči podprahové reklamě, hypnóze i předsudkům, způsobí, že soudci budou činit racionální ekonomická rozhodnutí, porozumí statistickým testům a nebudou činit chyby ve formální logice (pročež lze zrušit odvolací řízení) atd. atd.
Nicméně, přesto – pro ten zcela nepravděpodobný případ, že to nějakou roli hraje – bychom snad mohli v oficiálních soudních dokumentech přijmout fakt, že strana obžaloby nesmí být soudem nijak privilegovaná proti straně obhajoby. Jde konečně o jeden ze základních rysů moderního trestního procesu.
Někdo by si dokonce mohl myslet, že výchova k nerovnosti stran před soudem má pozorovatelný vliv na jednání soudů. Proč jinak by se tak často stávalo, že při poradě senátu si státní zástupce smí nechat na svém stole věci, ale obhájce je soudem vyzván, aby si vše sbalil a vzal s sebou na chodbu? Pak si člověk říká, zdali má cenu obtěžovat se s nějakou argumentací, podáními či závěrečnou řečí, když soud stejně bez obalu předem rozhlásí „panu prokurátor je náš a jemu věříme, zato obhájce je pochybná osoba a nebudeme mu nic věřit ani náhodou“.
A kdo si troufne s vážnou tváří tvrdit, že když soud takto nápadně favorizuje jednu stranu během líčení a ani se to nenamáhá tajit, tak že na samotné rozhodnutí to sebemenší vliv mít nebude a při rozhodování se soud najednou, nějak tajemně, stane naprosto nestranným?
Máme rok 2018, tak snad už je na čase posunout se od středověko-socialistického procesu k modernímu procesu důstojnému 21. století. Státní zástupce není součástí soudu, je to jen jedna ze stran, a protokol tomu musí odpovídat. Konání soudu samozřejmě též.