čtvrtek 10. května 2018

Jan Vučka: Odlišný přístup obhájce a znalce k důkazům (nový judikát ÚS)

Kritice zacházení se znaleckými posudky jsme se zde věnovali již dříve (zde a zde). Obecně lze konstatovat, že od českých soudů dodnes úplně nevymizelo chápání znaleckého posudku jako nezpochybnitelného důkazu na úrovni božího soudu. Nové rozhodnutí Ústavního soudu bohužel tento stav utvrdilo.

Jeden zasloužilý kolega mi před lety vyprávěl příběh, který si dovolím zjednodušeně přetlumočit:

Advokát strany: „… a ABC činí xyz, jak dokládá námi přeložený znalecký posudek.“
Advokát protistrany: „Slavný soude, to nesouhlasí, protože znalec má ve výpočtu zjevnou numerickou chybu, snadno ověřitelnou na kalkulačce.“
Soud: „Pana advokáte, je to znalecký posudek, takže je to správně!“

Tehdy jsem to pokládal za advokátní latinu a říkal jsem si, že nic takového se přece nemohlo stát. A kdyby se to náhodou někdy stalo, tak určitě se to nemůže přihodit dnes! Máme rok 2018 a nejnovější, dosud nepublikovaný judikát Ústavního soudu na téma „nezpochybnitelnost znalce pouhým advokátem“ tuto neblahou praxi jen potvrdil. Kdyby šlo o ojedinělý exces u okresního soudu, který by byl napraven vyšší instancí, dalo by se nad tím mávnout rukou. Nyní však tento právní názor úspěšně probublal všemi instancemi až k Ústavnímu soudu.

Protože jde (bohužel) o dobrou ilustraci typického českého justičního nešvaru, popišme si případ od prvopočátku: proti obviněnému byla podána obžaloba, přičemž jediným údajně usvědčujícím důkazem bylo odborné vyjádření policejní laboratoře, že podle profilu DNA nalezené na místě činu byl ztotožněn právě obviněný. Tento holý text nebyl doprovázen žádnými přílohami, které by takové tvrzení podporovaly. Prostě holý odstaveček; klasické odborné vyjádření z oboru kriminalistika/genetika od krajského OKTE.

Obhajoba v hlavním líčení prohlásila, že chce závěr odborného vyjádření nezávisle přezkoumat a že za tím účelem žádá o předložení veškerých podkladů, o které se závěr odborného vyjádření opíral. Ač je to trochu složitější, představme si to jako nějaký papír, co vyjede z přístroje. Teoretik by řekl, že odborné vyjádření bylo důkazem odvozeným, a obhajoba chtěla vidět původní důkaz (papír). Bez prostudování papíru z přístroje lze závěru odborného vyjádření věřit či nevěřit, ale dokazování by mělo mít v trestním řízení přednost před vírou. [1]

Okresní soud Praha-západ odmítl doplnit dokazování o provedení důkazu „papírem z přístroje“. V odsuzujícím rozsudku k tomu uvedl: „Pachatelství obžalovaného stíhanou trestnou činností pak soud dovodil z této stopy, neboť na ní byl zajištěn shora uvedený vzorek slin, obsahující DNA vhodný ke zkoumání, které bylo provedeno Policií České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor kriminalistické techniky a expertiz, zapsaný jako znalecký ústav oboru kriminalistika, pro znalecké posudky vyžadované orgány činnými v trestním řízení, pro znalecké posudky vyžadované v řízení o přestupcích orgány Policie České republiky a pro znalecké posudky vyžadované ve správním řízení správními orgány působícími v Policii České republiky, odvětví mechanoskopie, trasologie, elektrotechnika, defektoskopie, metalografie a technická diagnostika, balistika, zkoumání ručního písma, technické zkoumání dokladů a písemností, daktyloskopie, chemie, fyzikální chemie, biologie, genetika, zkoumání videozáznamů, zkoumání fotografií a fotografické techniky, analýza dat a zkoumání nosičů dat. […] Stěží si lze představit jinou autoritu pro zkoumání nalezené stopy než uvedený ústav […]“.

Princip kontradiktornosti řízení tady dostal na frak. Obhajoba přece vždy musí mít možnost zpochybnit důkazy předkládané policií.

U Krajského soudu v Praze se opakovalo to samé odmítnutí, jen s tou změnou, že soud již teoreticky připustil možnost zpochybnit autoritu středočeského OKTE, ovšem: „Pokud odvolatel namítá, že tím byla porušena zásada rovnosti stran v jeho neprospěch, byl-li zamítnut soudem I. stupně i soudem odvolacím návrh, aby byly předloženy protokoly o odborném zkoumání zajištěné biologické stopy, pak lze jen uvést, že obhajoba jistě měla možnost zvolit svého nezávislého odborníka – znalce, který by znalecký posudek zpracoval, a to na základě protokolů, které by mu Odborem kriminalistické techniky a expertiz Krajského ředitelství policie Středočeského kraje nepochybně předloženy byly. Pokud tak obhajoba neučinila a soud I. stupně a následně ani odvolací soud o tomto důkazu neměl žádné pochybnosti, pak neměl jakýkoli důvod vyžadovat jiný znalecký posudek či jiné odborné vyjádření. Nepostupovala-li obhajoba tímto způsobem, tedy nepředložila svůj nezávislý posudek na základě důkazů, které by nepochybně k své žádosti obdržela, pak skutečně není důvod, aby soud I. či II. stupně tímto způsobem nahrazoval činnost obhajoby a z úřední povinnosti vyžadoval nový znalecký posudek, má-li za to, že odborné vyjádření, které ve spise založeno je, je zcela správné a zákonné.

Ponechejme stranou, že jde o čítankovou ukázku překvapivé argumentace odvolacího soudu (až z textu rozhodnutí o odvolání se strana dozví, že se podle soudu měla pro důkaz obrátit na jiné místo). Hlavním problémem je však představa soudu, že odborné vyjádření má jakési speciální postavení mezi důkazy a že by je bylo možné zpochybnit (v rozporu mj. se všemi běžnými učebnicemi) jen jiným odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem.

Co když se zjistí, že „papír z přístroje“ neexistuje? Nebo že došlo k administrativnímu omylu a stojí na něm jiné jméno? To by obhájce platně namítat nesměl a soud by to pak ignoroval??? Nebo konečně proč by si obhájce nemohl načíst důkazy sám a až pak je konzultovat se znalcem obhajoby? Nebo dokonce proč by obhájce nemohl něčemu rozumět sám a být schopen potom argumentovat proti znalci obžaloby a třeba ho před soudem rozcupovat? Kde je to zakázané? Představa krajského soudu, že obhajoba má studovat odborné důkazy jen prostřednictvím znalce, je prostě zvláštní.

Věc se překulila do řízení o dovolání a obhajoba namítala porušení principů spravedlivého procesu, protože přes opakované žádosti obhajoby jí soud nepředložil údajný jediný usvědčující důkaz.

Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedlo: „Navíc považuji požadavek dovolatele na „zpřístupnění úplných podkladů“ analýzy DNA za předčasný, když analýza DNA je jednoznačně úkonem, který je schopna provést pouze osoba odborně znalá. Samotné podklady žádný důkazní význam mít nemohou, nejsou-li takovým odborníkem zpracovány. Stejně jako například nemohou mít důkazní význam samotné pachové konzervy bez provedení pachové zkoušky. Proto měl dovolatel právo na to, aby byly podklady pro provedenou analýzu DNA předloženy konkrétnímu odborníkovi ochotnému zpracovat ohledně zajištěné DNA odborné vyjádření nebo znalecký posudek. Takovou osobu dovolatel neuvedl. Proto souhlasím s již zmíněnou argumentací odvolacího soudu, že zatím nebyl důvod předkládat mu podklady pro analýzu DNA.

Toto vyjádření je pozoruhodné použitím slova „předčasný“ a obratu „zatím nebyl důvod“. Na světě je už pravomocný odsuzující rozsudek, ale podle NSZ je ukázání údajného jediného usvědčujícího důkazu obhajobě „předčasné“. Právní názor Nejvyššího státního zastupitelství by se dal trefně shrnout: „Žádné důkazy vám neukážeme, stejně byste jim nerozuměli!

Opět lze konstatovat, že zdali obhajoba něčemu rozumí nebo nerozumí a nastuduje si něco sama nebo za pomoci znalce, je věc obhajoby a ani státnímu zastupitelství, ani soudu do toho nic není. Obhajoba prostě musí vidět důkazy, a basta. Zdali bude potom obhajoba u soudu argumentovat inteligentně a věcně nebo mimózně, je součást autonomie obhajoby jako strany řízení. Nad takovouto banalitou snad není potřeba rozmýšlet!

Nejvyšší soud se rozhodl, že toto řešit nemusí: „Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že uváděné námitky nelze pod řadit dovolacímu důvodu tak, jak jej dovolatel uplatil (tedy podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. .) [dovolatel ve skutečnosti výslovně odkázal na porušení principů spravedlivého procesu jako samostatný dovolací důvod podle judikatury ÚS], ani žádnému jinému v zákon ě uvedenému dovolacímu důvodu.

Když nebyl přístup obhajoby ke klíčovému důkazu vyřešen u Nejvyššího soudu, nezbylo než podat ústavní stížnost a znovu namítat, že obhajobě soud nepředložil podklady, o které se (údajně) opíral závěr odborného vyjádření. Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 2642/16 odmítlo ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a k problému uvedlo toto:

16. [...] Obhajoba ostatně měla možnost zvolit si svého nezávislého znalce, kterému by byly na jeho žádost zajisté všechny požadované podklady příslušným odborem kriminalistické techniky a expertíz předloženy.

Tato argumentace má dvě zásadní vady. 

Zaprvé, těžko souhlasit s tím, že důkazy se mají ukazovat někde bokem, místo před soudem. Řízení se vede před soudem a když obhajoba trvá na odhalení usvědčujících důkazů před soudem, tak je nepřípustné říci obhajobě, že si je má shánět nějak privátně. To by příště mohl soud obhajobě říci, ať si nějak sama shání protokoly o výpovědích svědků, že soud se o to starat nebude!

Zadruhé, což je kardinální problém, ona věta z usnesení není formulovaná „NA ŽÁDOST OBHÁJCE by mu byl jediný usvědčující důkaz předložen“. Kdepak – NA ŽÁDOST ZNALCE by mu byl jediný usvědčující důkaz předložen!

Ústavní soud tak vlastně jen kultivovanější formou přejal myšlenkový rámec, ve kterém se pohyboval už prvostupňový soud: Nějakej obhájce, co je mu, proboha, do důkazů? S obhájcem se bavit nebudeme a nic mu ukazovat nebudeme! Jo, takhle pan znalec, to by bylo něco jiného ... 
Pokud se touto logikou řídí justiční orgány od okresu až po Ústavní soud a Nejvyšší státní zastupitelství, pak je něco tragicky špatně. Obávám se, že český trestní proces se do 21. století teprve musí dostat a bude to bolet a trvat (patrně až po nějaké prohře u ESLP).
A té historce od kolegy už samozřejmě věřím ...



Děkuji klientovi za laskavý souhlas s anonymní publikací citací.

[1] Dodejme, že nepřezkoumatelnost podobného odborného vyjádření byla již předmětem rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 8 Tdo 337/2013.

Žádné komentáře: