Není týdne, abychom neslyšeli o dalších úmrtích migrantů, kteří se snažili
na přeplněných chatrných bárkách překonat Středozemní moře ve snaze dostat se
do Evropy. Dle Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN (UNHCR) se v roce 2014 snažilo
takto do Evropy dostat 207 tisíc migrantů (z nichž přes tři tisíce na cestě
zemřelo) a čísla za rok 2015 naznačují, že bude hůř. Dle Frontexu, evropské
agentury monitorující hranice, totiž přes 90 % migrantů volí Středozemní moře
jako cestu, jak se do Evropy dostat. Evropská unie nese odpovědnost za řešení
tohoto problému – její politika zavřených dveří či ”pevnosti Evropa” migranty
nutí k tomu, aby hledali nelegální a velmi nebezpečné cesty vstupu na její
území. V tomto postu se budu věnovat několika bodům, které by dle mého měly být
součástí diskuze o migraci do EU.
Média nám bohužel často prezentují pouze následky a nevěnují se příčinám,
které ke zvyšujícím se počtům migrantů na moři vedou. Dle poslední čtvrtletní
zprávy Frontexu (mezi červencem a zářím 2014) překročilo hranice EU bez vědomí
členských států přes 110 tisíc migrantů. Z nich 46 % byli Syřani (37.533),
druhé místo obsazuje Eritrea (13.672). Tato čísla potvrzují vzestupný trend
migrace občanů těchto dvou národností. Je nezpochybnitelné, že vliv na zvýšený
počet migrantů směřující do Evropy má syrská krize (vysvětlení pro zvýšení
počtu Eritrejců je zde), tedy lidé, kteří jsou ohroženi na
životě a nebezpečnou cestu podnikají proto, aby v Evropě požádali o azyl. Nejedná
se o ekonomické migranty (zajímavý článek se statistikami zde).
Členské státy EU slovem migrant nicméně často chtějí ukázat, že mezi
osobami snažícími se dosáhnout evropských břehů nejsou pouze osoby, kterým
náleží mezinárodní ochrana, ale i ekonomičtí migranti, ke kterým státy závazky
nemají (nebo ještě lépe teroristi, a ti ať v moři zhynou). Společně se jim říká
většinou “mixed flow”, tento termín je řekněme politicky korektní. Podobně je
to i s termínem “nelegální imigrace”, který může být problematický, když (třeba
i neúmyslně) zahrnuje i ty osoby, které právo na azyl mají (podle ženevské
úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 se smluvní státy zavázaly, že
nebudou kriminalizovat nepovolený vstup uprchlíků na jejich území, pokud se
úřadům přihlásí). Místo nelegální migrace se tedy našel pro všechny strany
schůdný termín “neregulérní migrant” (irregular migrant), který nikomu neříká
vůbec nic, leda to, že není regulérní. I když se to může zdát banální, použitím
vhodné terminologie se dá čtenář velmi dobře zmanipulovat a lze v něm vzbudit
negativní pocity vůči migraci, což se v poslední době děje.
Zpět k syrským uprchlíkům. V Sýrii je 11 milionů občanů, kteří potřebují
akutní pomoc – uprchlíci jsou buď v okolních státech (momentálně přes 3
miliony), nebo jako vnitřně vysídlené osoby v Sýrii (přes 7 milionů). Okolní
státy (zejména Jordánsko a Libanon) jsou administrativně a finančně přetíženy a
je neudržitelné, aby na ně EU vytvářela tlak, aby zachovaly hranice se Sýrii
otevřené pro vstup dalších uprchlíků. Pokud se členské státy EU nebudou v
přijímání uprchlíků více angažovat, a tím nemyslím pouze finanční pomoc, ale
také přesídlování uprchlíků a další alternativy vstupu, ztratí EU v regionu
důvěryhodnost. V rámci EU existují mechanismy, jak se s extrémním nárůstem
uprchlíků v důsledku krize vyrovnat – například i směrnice o poskytování
dočasné ochrany 2001/55/ES, která obsahuje i jakýsi distribuční klíč, aby
některé členské státy EU uprchlíky nebyly neúměrně zatíženy. Směrnice nicméně
nebyla použita ani jednou, protože není dostatečná politická vůle.
V reakci na krizi v Sýrii a v okolních státech EU v
únoru zveřejnila regionální strategii, s kterou spojila finanční
pomoc ve výši jedné miliardy eur. Tyto peníze půjdou na boj s terorismem,
vzdělávání, humanitární pomoc v hostujících státech atd. Co ale Sýrie zoufale
potřebuje, je politické řešení. A to je v nedohlednu. EU si dle mého názoru
onou miliardou ”myje ruce”, protože se mezi sebou členské státy EU stále nejsou
schopny dohodnout, jak se ke krizi, která je na našem prahu, postavit. Jedině
politické řešení ale zastaví další příliv uprchlíků.
Další bod, kterému bych zde věnovala pár slov, je záchranná operace EU Mare
Nostrum, která byla vedená italským námořnictvem pod vlajkou EU ve Středozemním
moři. Mare Nostrum byla spuštěna v říjnu 2013 jako reakce na tragédii v
Lampeduse a dle informací UNHCR za doby svého fungování operace pomohla kolem
150 tisíc uprchlíků. Nicméně Mare Nostrum byla nahrazena v listopadu 2014
operací Triton, která je pod vedením Frontex a má za úkol monitorování hranic,
nikoliv tedy záchranné akce. Prý nebyly peníze (Triton má třetinový rozpočet) a
také podle některých členských států EU Mare Nostrum migraci
podporovalo, protože uprchlíci věděli, že je někdo cestou zachrání. Toto
tvrzení bylo čísly vyvráceno, nicméně adekvátní nahrazení
Mare Nostrum je v nedohlednu. Je zde vidět, jak EU k problému přistupuje - prioritou je chránit hranice.
Chtěla bych skončit optimisticky, ale pak jsem přemýšlela, že napíšu ještě
něco o společném evropském azylovém systému... Radši to ukončíme tady. EU a
její členské státy v otázce migrace ukazují překvapivě nízkou míru solidarity,
a to jak s uprchlíky samotnými, tak se zeměmi, které uprchlíky hostí. Nízká
solidarita panuje i mezi členskými státy EU navzájem – jak je možné, že Německo přesídlí
30 tisíc syrských uprchlíků a ČR pouze 70? Ačkoliv na úrovni politické je stále
omíláno to, že je nutné řešit příčiny problémů, ne jen jejich následky, v
otázce středomořské migrace EU selhává jak v řešení příčin, tak následků.
Velký dík patří Elišce Flídrové za odbornou pomoc a Pavlí Hubkové za
jazykovou korekturu!