Evropská odpověď na migraci aneb solidarita po evropsku

Není týdne, abychom neslyšeli o dalších úmrtích migrantů, kteří se snažili na přeplněných chatrných bárkách překonat Středozemní moře ve snaze dostat se do Evropy. Dle Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN (UNHCR) se v roce 2014 snažilo takto do Evropy dostat 207 tisíc migrantů (z nichž přes tři tisíce na cestě zemřelo) a čísla za rok 2015 naznačují, že bude hůř. Dle Frontexu, evropské agentury monitorující hranice, totiž přes 90 % migrantů volí Středozemní moře jako cestu, jak se do Evropy dostat. Evropská unie nese odpovědnost za řešení tohoto problému – její politika zavřených dveří či ”pevnosti Evropa” migranty nutí k tomu, aby hledali nelegální a velmi nebezpečné cesty vstupu na její území. V tomto postu se budu věnovat několika bodům, které by dle mého měly být součástí diskuze o migraci do EU.

Média nám bohužel často prezentují pouze následky a nevěnují se příčinám, které ke zvyšujícím se počtům migrantů na moři vedou. Dle poslední čtvrtletní zprávy Frontexu (mezi červencem a zářím 2014) překročilo hranice EU bez vědomí členských států přes 110 tisíc migrantů. Z nich 46 % byli Syřani (37.533), druhé místo obsazuje Eritrea (13.672). Tato čísla potvrzují vzestupný trend migrace občanů těchto dvou národností. Je nezpochybnitelné, že vliv na zvýšený počet migrantů směřující do Evropy má syrská krize (vysvětlení pro zvýšení počtu Eritrejců je zde), tedy lidé, kteří jsou ohroženi na životě a nebezpečnou cestu podnikají proto, aby v Evropě požádali o azyl. Nejedná se o ekonomické migranty (zajímavý článek se statistikami zde).

Členské státy EU slovem migrant nicméně často chtějí ukázat, že mezi osobami snažícími se dosáhnout evropských břehů nejsou pouze osoby, kterým náleží mezinárodní ochrana, ale i ekonomičtí migranti, ke kterým státy závazky nemají (nebo ještě lépe teroristi, a ti ať v moři zhynou). Společně se jim říká většinou “mixed flow”, tento termín je řekněme politicky korektní. Podobně je to i s termínem “nelegální imigrace”, který může být problematický, když (třeba i neúmyslně) zahrnuje i ty osoby, které právo na azyl mají (podle ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 se smluvní státy zavázaly, že nebudou kriminalizovat nepovolený vstup uprchlíků na jejich území, pokud se úřadům přihlásí). Místo nelegální migrace se tedy našel pro všechny strany schůdný termín “neregulérní migrant” (irregular migrant), který nikomu neříká vůbec nic, leda to, že není regulérní. I když se to může zdát banální, použitím vhodné terminologie se dá čtenář velmi dobře zmanipulovat a lze v něm vzbudit negativní pocity vůči migraci, což se v poslední době děje.

Zpět k syrským uprchlíkům. V Sýrii je 11 milionů občanů, kteří potřebují akutní pomoc – uprchlíci jsou buď v okolních státech (momentálně přes 3 miliony), nebo jako vnitřně vysídlené osoby v Sýrii (přes 7 milionů). Okolní státy (zejména Jordánsko a Libanon) jsou administrativně a finančně přetíženy a je neudržitelné, aby na ně EU vytvářela tlak, aby zachovaly hranice se Sýrii otevřené pro vstup dalších uprchlíků. Pokud se členské státy EU nebudou v přijímání uprchlíků více angažovat, a tím nemyslím pouze finanční pomoc, ale také přesídlování uprchlíků a další alternativy vstupu, ztratí EU v regionu důvěryhodnost. V rámci EU existují mechanismy, jak se s extrémním nárůstem uprchlíků v důsledku krize vyrovnat – například i směrnice o poskytování dočasné ochrany 2001/55/ES, která obsahuje i jakýsi distribuční klíč, aby některé členské státy EU uprchlíky nebyly neúměrně zatíženy. Směrnice nicméně nebyla použita ani jednou, protože není dostatečná politická vůle.

V reakci na krizi v Sýrii a v okolních státech EU v únoru zveřejnila regionální strategii, s kterou spojila finanční pomoc ve výši jedné miliardy eur. Tyto peníze půjdou na boj s terorismem, vzdělávání, humanitární pomoc v hostujících státech atd. Co ale Sýrie zoufale potřebuje, je politické řešení. A to je v nedohlednu. EU si dle mého názoru onou miliardou ”myje ruce”, protože se mezi sebou členské státy EU stále nejsou schopny dohodnout, jak se ke krizi, která je na našem prahu, postavit. Jedině politické řešení ale zastaví další příliv uprchlíků.

Další bod, kterému bych zde věnovala pár slov, je záchranná operace EU Mare Nostrum, která byla vedená italským námořnictvem pod vlajkou EU ve Středozemním moři. Mare Nostrum byla spuštěna v říjnu 2013 jako reakce na tragédii v Lampeduse a dle informací UNHCR za doby svého fungování operace pomohla kolem 150 tisíc uprchlíků. Nicméně Mare Nostrum byla nahrazena v listopadu 2014 operací Triton, která je pod vedením Frontex a má za úkol monitorování hranic, nikoliv tedy záchranné akce. Prý nebyly peníze (Triton má třetinový rozpočet) a také podle některých členských států EU Mare Nostrum migraci podporovalo, protože uprchlíci věděli, že je někdo cestou zachrání. Toto tvrzení bylo čísly vyvráceno, nicméně adekvátní nahrazení Mare Nostrum je v nedohlednu. Je zde vidět, jak EU k problému přistupuje -  prioritou je chránit hranice.

Chtěla bych skončit optimisticky, ale pak jsem přemýšlela, že napíšu ještě něco o společném evropském azylovém systému... Radši to ukončíme tady. EU a její členské státy v otázce migrace ukazují překvapivě nízkou míru solidarity, a to jak s uprchlíky samotnými, tak se zeměmi, které uprchlíky hostí. Nízká solidarita panuje i mezi členskými státy EU navzájem – jak je možné, že Německo přesídlí 30 tisíc syrských uprchlíků a ČR pouze 70? Ačkoliv na úrovni politické je stále omíláno to, že je nutné řešit příčiny problémů, ne jen jejich následky, v otázce středomořské migrace EU selhává jak v řešení příčin, tak následků.  

Velký dík patří Elišce Flídrové za odbornou pomoc a Pavlí Hubkové za jazykovou korekturu!