Nicméně tento „kritický vývoj“ se v budoucnu již
tak kritickým být neukázal, neboť množství věcí týkajících se mezinárodní
ochrany před Nejvyšším správním soudem vytrvale klesá (zatímco počet soudců i
odborného aparátu v průběhu poslední dekády naopak vzrostl):
Rok
|
Počet azylových věcí
před NSS
|
2003
|
409
|
2004
|
3124
|
2005
|
2651
|
2006
|
1503
|
2007
|
985
|
2008
|
841
|
2009
|
553
|
2010
|
326
|
2011
|
269
|
2012
|
313
|
2013
|
230
|
Přes tento trend však zákonodárce
usoudil, že procesní standard poskytovaný žadatelům o mezinárodní ochranu před
Nejvyšším správním soudem je pořád ještě příliš vysoký. Novelou soudního řádu
správního (č. 303/2011 Sb.) tak s účinností od 1. 1. 2012 nově stanovil,
že i ve věcech mezinárodní ochrany budou nadále rozhodovat klasické tříčlenné
senáty.
Kouzlo
nepřijatelnosti
Výhoda institutu
nepřijatelnosti dle § 104a s. ř. s. tkví především v tom, že umožňuje
Nejvyššímu správnímu soudu selektovat „zrno
od plev“. Již delší dobu je totiž obecně známo, že drtivá většina žadatelů
o mezinárodní ochranu pouze využívá tuto možnost k faktickému prodloužení
jejich pobytu na území České republiky (a někteří přitom snad i tajně doufají,
že to třeba vyjde). Nejvyšší správní soud však od října roku 2005 (vyzbrojen
mocným § 104a s. ř. s.) připustí k věcnému přezkumu jen minimum „azylových“ kasačních stížností, a to
zpravidla pouze takové, které vyžadují jeho mentorující judikatorní pozornost,
či ty, kde v řízení jim přecházejících došlo ke zcela zásadním pochybením
(„test přijatelnosti“ v této
souvislosti formuloval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 4.
2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, kterýžto je citován
v podstatě v každém rozhodnutí tohoto soudu v oblasti mezinárodní
ochrany a velmi pravděpodobně tak aspiruje na jeden z nejčastěji
citovaných českých judikátů vůbec).
Aniž bychom přeceňovali význam
statistik, pojďme se podívat, jak si jednotlivé (již pouze tříčlenné) senáty
stojí v aplikaci institutu nepřijatelnosti v řeči čísel (přehled
zahrnuje věci týkající se mezinárodní ochrany rozhodnuté v minulém roce):
Senát
|
Počet rozhodnutých
věcí v roce 2013
|
Odmítnuto pro
nepřijatelnost
|
Zamítnuto
|
Zrušeno + vráceno
|
Odmítnuto
z jiných důvodů
|
Zastaveno
|
1.
|
19
|
10
|
1
|
4
|
3
|
1
|
2.
|
22
|
9
|
1
|
6
|
3
|
3
|
3.
|
36
|
19
|
3
|
4
|
7
|
3
|
4.
|
40
|
27
|
2
|
5
|
6
|
0
|
5.
|
23
|
6
|
4
|
7
|
4
|
2
|
6.
|
36
|
26
|
1
|
4
|
3
|
2
|
7.
|
29
|
16
|
3
|
5
|
3
|
2
|
8.
|
24
|
15
|
1
|
1
|
3
|
4
|
9.
|
30
|
21
|
1
|
0
|
6
|
2
|
Celkem
|
259
|
149
|
17
|
36
|
38
|
19
|
Z uvedeného vyplývá, že téměř
80 % všech kasačních stížností ve věcech mezinárodní ochrany (u některých
senátů je tento poměr ještě větší) se ke klasické meritornímu přezkumu nedostane.
Zhruba 57 % z celkového počtu těchto stěžovatelů si přitom vyláme zuby
právě na institutu nepřijatelnosti.
Bylo by však zbrklé (a poněkud
unfair) hodnotit rozhodovací činnost jednotlivých senátů – jejichž složení se
navíc od 1. 1. 2014 značně promíchalo, k čemuž vznikl nově i 10. senát –
na základě těchto čísel. Jako každý správný příběh má totiž i ten o
Nepřijatelných cizincích jeden háček (o selanku nikdo nestojí), přičemž takovou
zákeřnou vílu sudičku představuje nenápadný § 104a odst. 3 s. ř. s., dle
kterého „[u]snesení podle odstavce 1
nemusí být odůvodněno“. Nemusí být, ale může, ale nemusí… To jednoho
pořádně zmate.
Mnohem důležitější než čísla
je tak způsob, jakým se jednotlivé senáty staví ke způsobu odůvodňování
usnesení, kterými je kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítána. Praxe Nejvyššího
správního soudu zde totiž rozhodně není jednotná. V této souvislosti je
možné vysledovat typově tři odlišné přístupy, se kterými se lze
v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu setkat.
1. Kvazimeritorní
přezkum – tj. usnesení, která se ve svém odůvodnění poměrně podrobně
vypořádávají prakticky se všemi kasačními námitkami (např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38).
2. Systém
odkazů na prejudikaturu – tj. usnesení, ve kterých Nejvyšší správní soud
k jednotlivým kasačním námitkám pouze odkazuje na svá dřívější rozhodnutí,
čímž zdůvodňuje, proč v daném případě není dán podstatný přesah vlastních
zájmů stěžovatele, a tedy nejsou splněny podmínky přijatelnosti kasační
stížnosti (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8
Azs 1/2013-32). Tento způsob odůvodňování usnesení odmítajících pro
nepřijatelnost je v posledních letech asi nejčastější.
3. Usnesení
bez odůvodnění – k tomu asi není co dodat, snad jen, že taková usnesení
jsou naštěstí spíše výjimkou [např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 11. 2013, č. j. 6 Azs 20/2013-27, k němuž byla vytvořena i kouzelná
právní věta: „Není-li usnesení o
odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno (§ 104a odst. 1 a
odst. 3 s. ř. s.), nemusí být odůvodněny ani navazující výroky o nákladech
řízení a o odměně ustanoveného advokáta.“].
Konec
příběhu?
Nelze přehlédnout, že
problematika mezinárodní ochrany patří ve svých důsledcích mezi to nejvážnější,
o čem Nejvyšší správní soud v rámci své pravomoci rozhoduje (aniž by takové
konstatováním snižovalo význam ostatních agend). Jakkoli jistě drtivá většina
žadatelů o mezinárodní ochranu podmínky pro její udělení nesplňuje, stále je
zde určité procento těch, kteří ji opravdu potřebují. A v těchto případech
může jít bez nadsázky i o život. Přesto je těmto stěžovatelům poskytován
významně nižší procesní standard než ostatním.
Rozumné důvody, které na
počátku za zavedením institutu nepřijatelnosti stály, tj. především zahlcenost
Nejvyššího správního soudu, dnes už neplatí (ne, že by Nejvyšší správní soud
neměl co na práci, ale za jeho vytíženost nyní rozhodně nemohou případy, na
které se institut nepřijatelnosti vztahuje). Je tak diskutabilní, zda by § 104a
s. ř. s. vůbec obstál při přezkumu ústavnosti před Ústavním soudem, neboť současná
procesní nerovnost mezi žadateli o mezinárodní ochranu a ostatními stěžovateli
(např. i v pobytových věcech!) zcela postrádá nejen legitimní cíl, ale ukazuje
se i jako nepotřebná.
Pokud navíc nepřijmeme praxi rozhodování
v těchto věcech bez odůvodnění, Nejvyššímu správnímu soudu institut
nepřijatelnosti ani neušetří příliš práce, neboť nejvíc času při psaní soudních
rozhodnutí zpravidla beztak spolkne (vedle studia spisu) rešerše relevantní
judikatury, o kterou se lze opřít.
Z druhé strany ovšem
můžeme namítnout, že institut nepřijatelnosti je pouhou (byť prozatím
nekoncepční) vlaštovkou, která sice nepředznamenává jaro, avšak ukazuje, kudy
by se koncepce Nejvyššího správního soudu mohla v budoucnu ubírat. Dnes je
patrně již nepochybné, že Nejvyšší správní soud se pozvolna stal více soudem
odvolacím, než orgánem rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku. Filtr,
který § 104a s. ř. s. poskytuje, by tak při rozšíření i na další agendy
Nejvyšší správní soud posunul do pozice, která pro něj byla nejspíše v prvopočátku
zamýšlena. To ale a priori neznamená,
že by šlo o posun žádoucí, a rozhodně by nepřispěl k vyšší
míře ochrany veřejných subjektivních práv jednotlivců.
Současný stav přitom rozhodně není
ideální. Zůstává ovšem otázkou, jakým způsobem se bude dále vyvíjet. Příběh Nepřijatelných
cizinců tak nejspíš ještě není zcela u konce…
Zahrnuje i případy, kdy bylo vedle
rozhodnutí krajského soudu zrušeno i rozhodnutí správního orgánu.
[2] Typicky pro opožděnost, neodstranění
vad podání či nedostatek zastoupení.
V jednom případě (č. j. 7 Azs
22/2013-81) Nejvyšší správní soud ve vztahu k jedné stěžovatelce kasační
stížnost odmítl pro opožděnost a ve vztahu k druhému stěžovateli kasační
stížnost odmítl pro nepřijatelnost – toto rozhodnutí je však pro jednoduchost
zahrnuto pouze v kolonce „Odmítnuto pro nepřijatelnost“.