26 června 2013
Použití privátně pořízených nahrávek v civilním řízení může narážet na problémy třecích ploch, které vyplývají zejména z ochrany osobnosti a soukromí (§ 11 násl. ObčZ 1964, § 81 NObčZ, čl. 7 odst. 1 Listiny). Je obvyklé, že pokud nahrávaná osoba o nahrávání neví, nemusí dát posléze souhlas k použití takto pořízené nahrávky v civilním řízení. To samozřejmě platí, pokud by nahrávka vyzněla v její neprospěch. Nedávno tak například sobotní Lidové noviny informovaly o rozdílném procesním zacházení s videonahrávkami, které si pojišťovna přes soukromého detektiva obstará jako důkaz, že pojištěnec ve skutečnosti netrpí tak závažnou zdravotní újmou, jakou v rámci pojistných nároků vůči pojišťovně uplatnil. Takto pořízené důkazy budou nezřídka opět v podobě fotografií či ještě lépe videonahrávky, ukazující, že žalobce ve skutečnosti zvládne všechny běžné úkony. O podobném problému jsem již na blogu psal, nyní jsem si ale všiml, že nový občanský zákoník snad dá celou věc konečně do pořádku.
Problémy s použitím nahrávek a obecně zvukových a obrazovýách záznamů v civilní justici začaly s nálezem Ústavního soudu ze 13.9. 2006 (sp. zn. I. ÚS 191/05). V tomto pohříchu dosti stručném nálezu řešil Ústavní soud otázku ústavnosti použití tajně pořízeného audiozáznamu telefonního hovoru v civilním řízení. Záznamem prokazovali žalovaní ve sporu na ochranu osobnosti pravdivost jejich údajně difamačních výroků. Ústavní soud zde řešil, zda je takovéto použití odůvodněno zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 ObčZ, tedy k účelům úředním na základě zákona: „Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“ Ústavní soud proto uzavřel, že jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, „došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny – a důsledně vzato i do základního práva [žalobce] na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny – a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.“
S tímto judikátem dlouhodobě nesouhlasím a důvody svého nesouhlasu jsem popsal už jinde. Ratio judikátu Ústavního soudu padá s účinností nového občanského zákoníku. Ten sice rovněž chrání soukromí člověka proti zásahům, včetně pořizování a následného využívání zvukových či obrazových záznamů (§ 86). Využití a šíření takovýchto záznamů je možné jen se svolením (§ 87). Svolení však není třeba nejen, bude-li záznam využit na základě zákona k úřednímu účelu (§ 88 odst. 2), ale nově též pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (§ 88 odst. 1 NObčZ). Neumím si představit lepší situaci pro aplikaci § 88 odst. 1, než legitimní využití v utajení pořízeného audio či videozáznamu v civilním řízení.
To samozřejmě neznamená, že nový občanský zákoník umožňuje nijak neregulované a privátně fungující orwellovské „velké bratry“. Předpokladem aplikace § 88 odst. 1 je výkon nebo ochrana jiných práv nebo právem chráněných zájmů. Soukromé právo nemůže umožnit zneužití či šikanu nahrávaných osob. V soukromoprávních vztazích je proto třeba rozlišit projevy osobní povahy a projevy, které osobní povahu nemají. Osobní povahu nemají zejména projevy související s výkonem povolání nebo podnikání (např. nahrávka číšníka, který odmítá obsloužit hosta, nebo manažera během pohovoru, který z rasistických důvodů odmítá přijmout uchazečku o zaměstnání). Projevy, které nemají osobní povahu, nutno vykládat extenzivně, a to i se zřetelem na to, zda se hrubě dotýkají základních hodnot právního systému (např. nahrávka pedagoga, který obtěžuje studentku, pořízená onou studentkou, jistě nemá osobní povahu ve vztahu k onomu pedagogovi). Naopak záznamy projevů osobní povahy, bez zákonné opory soukromou osobou pořízené, jsou občanským právem chráněny a jejich použití v civilním řízení jako důkaz je přinejmenším problematické (srov. k tomu také § 86 NObčZ). Příkladem může být tajně nahraný soukromý hovor manažera v restauraci s přítelem, z něhož plyne, že manažer zastává sexistické názory. Takovýto privátní rozhovor nelze použít pro účely řízení o žalobě, podle níž propustil svého zaměstnance z důvodu diskriminace na základě pohlaví.
Na závadu nebude podle mne ani to, pokud bude důkaz pořízen v rozporu s veřejnoprávními předpisy, typicky například záznam z kamerového systému, který nebyl oznámen Úřadu pro ochranu osobních údajů. Jak totiž od 1. 1. 2014 zdůrazňuje občanský zákoník ve svém prvním paragrafu, uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 NObčZ).
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Nejčtenější příspěvky všech dob
- Zadržení zloděje v samoobsluze podle nového občanského zákoníku
- (Auto)regulace a kartelizace: návrh na prodloužení koncipování ze 3 na 5 let
- Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních
- Nejnespravedlivější rozsudky
- Znalecký posudek - dobrý sluha, ale zlý pán
- Kubo Mačák: Banánový judikát?
- Právo davu
- Obrana feminismu
- Tomáš Sobek: Disciplinární řízení v Plzni
- Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část I.