Oříšek č. 2: dotace
výuky versus samostudium
Obecné informace k programu
LLM na Cambridge lze nalézt zde.
Zevrubně to vypadá tak, že aby univerzita udělila titul Master of Law, student musí
ve velikonočním trimestru složit zkoušku ze čtyř předmětů (papers), které si
volí z poměrně atraktivního seznamu asi 40 různorodých tematických okruhů.
Písemnou tříhodinovou examinaci lze také nahradit napsáním výše zmíněné diplomové
práce (thesis) v rozsahu 18.000 slov, která sebou také nese bonus několika
hodin supervision nad dílčími výsledky tvorby, a to klidně i od některé z profesorských
celebrit, pokud ji student výběrem zajímavého tématu dokáže jako supervizora zlákat.
Navíc si nelze představit lepší a důkladnější předehru ke studiu Ph.D.
 |
Pokud vám tyto židle připomínají
první třídu ZŠ, vězte, že právě
tak je pociťuje i studentská zadnice |
Poměrně kontroverzní je
nízká dotace vyučovacích hodin. Čistý čas strávený na standardních přednáškách
a seminářích činí týdně přesně 8 hodin a spolu s občasnými supervisions či
vyučováním v malých skupinách týdně student víc než 12 hodin ve škole
nestráví. Fakulta sice předpokládá, že studenti využívají pestrou nabídku
obědových seminářů a večerních přednášek z úst zajímavých hostů, ale i tak je důraz kladený hlavně
na samostudium a přípravu na supervisions pro zpětnou vazbu. Předepsaná
literatura a judikatura dosahuje na každý seminář i 500 stran což nutí studenty
učit se černému umění selekce a skimmingu. Pro ulehčení břemena čtení se
spontánně zakládají study groups a někdy se studenti neostýchají ani sdílet
výpisky z předepsané literatury (rozhodně tu panuje spíš kooperativní
atmosféra, oproti dravé soutěži třeba na Harvardu, jak psala Daniela Ratajová).
Každý předmět (paper) se pak liší svou formou. Masivní předměty (přes 50
studentů) se učí formou přednášek a potom malých studijních skupin, které vedou
Ph.D. studenti nebo post-docové. Jiné předměty jsou komornějšího rázu (5-10
studentů) a většinou jsou právě díky prostoru k diskuzi nad načtenou
literaturou nejzajímavější. A hlavně tam lze při rozvážném výběru narazit na
skutečné učitelské skvosty. Setkal jsem se i s tutorem, který nás
překvapil slovy: „Vy mi řekněte, o čem si tu budeme povídat.“ Vyklubal se
z toho úžasný seminář o metafyzice evropského práva a obecně o
problematice přístupu ke spravedlnosti. Každý paper provází psaní esejí, které
jsou individuálně hodnocené nejen známkou, ale i tou zpětnou vazbou.
Zajímavé je, že zatímco
dotace výuky kupříkladu na masovém programu MBA značně převyšuje čas
k samostudiu (tuším, že mají přednášky i v sobotu), neznamená to
nutně, že se studenti více naučí. Naopak, vzhledem k tomu, že si
organizátoři MBA dobře uvědomují, že networking je pro již zkušenější manažery
tou hlavní prioritou, vycházejí tím vstříc vytvářením prostředí pro aktivní
setkávání a brainstorming. Stinnou stránkou LLM přístupu je, že velký důraz na
samostudium a také výzkumná práce v případě psaní thesis může vést
k poměrně značné izolaci studenta, jenž se pak začne podobat Ph.D. zombiím
stále ťukajícím do počítače kdesi v podzemí. Nízká dotace výuky také
souvisí s tím, jak celkově život v Cambridge funguje. Mýlil by se ten,
kdo čekal studium jako prioritu č. 1! Ale o tom víc v dalším příspěvku.
Milým bonusem od právnické
fakulty v Cambridge je luxusní servis v posledně zmiňované Squire Law
Library, která vyčlenila zvláštní sekci pro LLM studenty obsahující ve speciálních
boxech jen a pouze předepsané monografie a odborné články, pokud jsou k sehnání
na internetu jen s obtížemi. Nejprve se nažhavený student nad takovou berličkou
pousměje, později však v LLM sekci tráví celé mládí. Orientaci na
přednáškách a seminářích také usnadňuje Handout Office, kam všichni učitelé dodávají
před vyučování kompletní osnovy, slidy či poznámky a sympatická asistentka je
pro všechny rozmnoží. Nepříliš ekologické, zato velmi pohodlné.
Oříšek č. 3: Mixáž
studentstva
Byť mi Michal Bobek vysekl poklonu coby mladé jinoprávní
ještěrce, v Cambridge se Čechoslovák nemůže zbavit pocitu, že je strašidelně
starý. Tedy zejména, když se večer vypraví do báru s anglickými studenty.
Ti totiž na studium LLM a další postgraduální programy napříč obory vyplují
většinou hned po dokončení tříletého bakaláře, tedy kolem své jednadvacítky.
Sem tam se objeví i zázraky typu třiadvacetiletého držitele Ph.D. ze Švýcarska,
(a historie oplývá dalšími pikantériemi, např. Jeremy Bentham byl poslán na
Oxford ve svých 12 letech…) ale jinak jsou z anglofonního světa studenti nejmladší.
Opačným extrémem jsou zástupci krajin, kde se právo studuje povinně delší dobu
a zejména právníci z Německa, kteří často před nástupem na LLM završili celé
kolečko v systému Rechtsreferendare, tedy praxi u advokátů, na soudech a vůbec
všude možně před druhou Staatsexamen.
Byť studentský mix není žádný oříšek k rozlousknutí
ale prostá realita, nelze přehlédnout, že věková i národní pestrost studentů se
promítá nejen do výdrže v hospodě, nýbrž i do fungování přednášek a
seminářů. A na tomto místě je třeba vyvrátit jeden mýtus – mýtus
angloamerického studenta. Alespoň z mé zkušenosti, i z povídání
spolužáků z jiných oblastí právního studia, vyplývá, že paradoxně
studenti, kteří si na Cambridge odskočili ze studií JD na Harvardu nebo
Yale (mají mezi sebou zvláštní výměnné programy) nebo jsou absolventi Oxbridge
a dalších místních univerzit, jsou relativně pasivní. Pasivní ve smyslu
interakce na seminářích, propracovanosti argumentů v diskuzích a kvalitě
pokládaných otázek. Proč? Protože semináře naprosto suverénně ovládají Němci. Nejen
počtem hlav (některé skupiny by mohly do němčiny přepnout rovnou), ale především
kvalitou. Semináře tak někdy připomínají vtip, že právnická fakulta není od
toho, aby se tam člověk něco naučil, nýbrž aby tam zazářil, protože občas
pochybuju, že spolužáci dokážou přítomným Germánům dodat potřebný challenge. A
pokud jej dodá učitel, ostatní přestávají tušit, o čem se dotyční baví (zažil
jsem několik neformálních setkání, kde se ostatním musel obsah semináře ještě
jednou polopatě převyprávět). Hned jsem si vzpomněl na prof. Alana Dershowitze,
který kdysi na pražské fakultě opěvoval metodu platónského dialogu, kterou se
spolu s Robertem Nozickem a dalšími snaží vyučovat právnické elévy na
Harvardu. Nevím, jestli neměl na mysli, že on je Sokrates a studenti jen
přitakávači ala Charmides, kteří měli zrovna smůlu, že do něj vrazili na
athénské agoře. Nechci se zde nikoho dotknout, a navíc moje zkušenost stojí na
relativně malém vzorku studentů a předmětů. Úlek z tohoto soumraku bohů mi
ale nasadil brouka tak, že jsem se o tom tady nemohl nezmínit. Těším se na
komentáře absolventů jiných LLM programů, zejména z USA, kteří mi pomohou zklamání
z angloamerických studentů vyléčit. Ještě jednou – pro jistotu – ne že by
byli špatní, ale Němci jsou prostě o třídu výš.
Nuže, myslím, že řada z vás se mnou bude souhlasit, že
rozlouskat všechny oříšky a vybudovat smysluplný postgraduální program za
rozumné peníze je docela kumšt a že vždy je na univerzitě co vylepšovat, byť by
to byla světová jednička. Jak jsem ale předeslal, studium není vždy to, co by
student Cambridge označil za primární náplň svého univerzitního života. O
báječném prostředí, které univerzita nabízí pro mimoškolní aktivity,v dalším
postu!