Another Good Idea from Cambridge: funkční LLM, pohádka o třech dějstvích

„Ovšem studium není věc snadná. Řekl bych, že je přímo nelehká.“

                                                                                         (princův kumpán, Tři oříšky pro Popelku)


LLM! Zaklínadlo, které je pro zavedené univerzity příjemnou příjmovou položkou a pro nově se emancipující právnické školy mokrým snem. Jak přesvědčit potenciální uchazeče a pracovní trh, že jde stále o plnohodnotné studium? Jak zabránit, aby nezdegenerovalo jako v případě manažerského programu MBA? Jak si s tím poradili v Cambridge? A co na to Jan Opletal?

Vytvořit atraktivní postgraduální program tak, aby vydělal, ale přitom se pořád dal ještě nazvat prezenčním vysokoškolským studiem je pro univerzity opravdový oříšek. A ne jeden, hned několik jich musela Cambridge rozlousknout, než vyjela s kůží na trh. Úspěšně?

Oříšek č. 1: efektivita a tradice proti stádu

Univerzity v Anglii jsou stále veřejnými vysokými školami.

Na jak dlouho? V říjnu 2012 Cambridge vydala své

první dluhopisy...

Pokušení, kterému čelí lepší právnické fakulty nabízející LLM po celém světě, je obrovská poptávka po tomto zpravidla jednoletém postgraduálním studiu a možnost diktovat si velmi šťavnaté sumy za školné a další, často neviditelné poplatky. Anglické univerzity, coby veřejné instituce, si nemohou tolik vyskakovat kvůli regulaci, která nyní stropuje školné na £ 9000 ročně pro studenty z UK, z čehož těží i zbytek Evropy díky imperativu rovného zacházení. Pro „overseas“ studenty se pak cifra pro jednoduchost rovnou zdvojnásobuje. V kontrastu se školným v USA je to plivnutí do vody, ale i tak nejde o malé peníze. Stojí LLM za to? Záleží, co očekáváte. Pokud toužíte vyrazit na NYU okouzlit Josepha Weilera, nejspíš budete zklamaní z toho, že jej zblízka potkáte zhruba jednou za modrý měsíc. To samé platí o Cambridge, Oxfordu a tamních právních superstar. Ovšem to není důvod k zoufání, pokud vaším hlavním cílem není branding a networking a kdoví jaký -ing ještě. Univerzity v UK totiž lákají spoustu kvalitních post-doců i seniorních akademiků na excelentní zázemí pro výzkum, a když už se takový akademik dostane do vyhřátého univerzitního pelíšku, fakulta ho zpravidla donutí věnovat hodinku či dvě týdně také výuce postgraduálních studentů.  Na Cambridge je výuka předmětů organizována tak, že univerzitní či kolejní profesor (o profesorských křeslech viz minulý příspěvek) garantuje kvalitu výuky a sám se angažuje v lektorování zejména přednášek pro více studentů (nejvíce kolem 50-60 studentů). Tým kolem něj pak má na starosti vyučování malých studijních skupin včetně opravování esejů, které se průběžně v rámci každého předmětu posílají na hodnocení a feedback.

V Cambridge ale při utváření postgraduálních programů působil i jiný faktor, tj. železná košile tradiční výuky pregraduálních studentů, která je založená primárně na individuálním přístupu v rámci tzv. „supervisions“, tedy metody výuky jeden na jednoho nebo ve skupinkách max. 3 studentů. Na Oxfordu je tradiční pregraduální výuka podobná, jen se supervizím říká „tutorials“, což dalo vzniknout vtipu, že zatímco šikovným cambridžským studentům stačí dohled, „Oxonians“ potřebují poručníka.

Idealizovaná podoba "supervision" ze stránek 
programu LLM. Uprostřed cambridžská 
právnická superstar prof. Catherine Barnard 
v seminární místnosti své alma mater 
Trinity College. Takhle opravdu jen na obrázku -
supervisions z programu pomalu ale jistě mizí.

Tutoriály mají vůbec zajímavou historii, vznikly na konci středověku nebo v raném novověku jako by-produkt porušování univerzitních a kolejních statutů. Podle nich měl totiž každý „Fellow“, tedy seniorní člen koleje, na starosti dva až tři pregraduální studenty. Pečoval o jejich studium, i styl života a vlastně spolu trávili veškerý univerzitní čas. Fellows se ale časem začali flákat a tak čistě z pragmatických důvodů se výuky osiřelých studentů chopili jen někteří Fellows, kteří si za extra práci nechali od studentů platit. Byť to nebyla oficiální kolejní pozice, říkalo se jim „tutors“ (odtud „tuition fee“). Těm ještě pomáhali „assistant tutors“ a „lecturers“. Dokud se na univerzitě učily jen klasická studia a matematika, systém fungoval, protože každý fellow, pokud se chtěl do tutoriální výuky zapojit, byl schopný tyto základní předměty vyučovat. S diverzifikací studia a zejména s rozvojem přírodních věd, které vyžadovaly drahé laboratoře a vybavení, ale došlo postupně k centralizaci vyučování pod křídly univerzitních profesorů a jejich týmů, dnes tedy univerzitních fakult a departmentů. V moderním hávu tutoriál, na Cambridge supervision, vypadá tak, že studenti před každou seancí pošlou svému kolejnímu tutorovi zpracovanou esej na dané téma a diskuze je pak vlastně detailní zpětnou vazbou k předloženému dílu. Je jasné, že postgraduální studijní program s více než stovkou studentů nebylo možné budovat na stejném základě.  Zatímco oxfordská obdoba LLM - program MJur/BCL formálně tutoriály podržel (ovšem zřejmě nikoliv individuální, nýbrž pro malé skupiny studentů), Cambridge supervisions vesměs nahradila vyučováním v malých skupinách, jejichž velikost se ovšem oxfordskému tutoriálu většinou blíží. Navíc, pokud si student zvolí místo vykonání zkoušky z určitého předmětu možnost napsat diplomovou práci (okolo 18,000 slov), dostane k dobru několik hodin pravého supervision, tedy jeden na jednoho. Mezi přispěvovateli tohoto blogu je řada Oxoniánů, tak by mě osobně zajímalo, jak je to s těmi tutoriály v rámci MJur doopravdy. Těším se na vaše komentáře!

Cambridge taky dost spoléhá na svůj brand (jistě jste si všimli, jak se ho snažím podsouvat v záhlaví každého postu). Na druhou stranu je třeba ocenit, že přestože by si sebevědomá univerzita mohla dovolit kleštit postgraduální programy ještě víc, snaží se tak nečinit. Určitou zásluhu na tom má i profesorka Catherine Barnard, která byla do loňského roku ředitelkou programu LLM a dle některých zdrojů se právě ona zasloužila o to, že zbytky „supervisions“ a další formy individuální výuky ještě nezmizely úplně. Bohužel byla tento rok vystřídána jinou dámou, a proto se v dalších letech očekává více či méně výrazný posun v organizaci programu LLM směrem ke stádnosti. Určitým Cimrmanovským úkrokem stranou bylo vytvoření nového postgraduálního programu MCL (Master of Corporate Law), za jehož absolvování se uděluje stejně znějící titul, údajně první zcela nově vytvořená akademická hodnost na Cambridge v posledních dvou stoletích. Je dost drahý (kolem £ 20 tis. shodně pro domácí, EU i overseas studenty), ale zato jej navštěvuje jen cca 20 lidí sakumprásk. Obava, že časem LLM skončí úplnou degenerací, jako současný masový a přitom na britské poměry extrémně drahý program MBA na cambridžské Judge Business School, je tedy bohužel oprávněná.

Oříšek č. 2: dotace výuky versus samostudium

Obecné informace k programu LLM na Cambridge lze nalézt zde. Zevrubně to vypadá tak, že aby univerzita udělila titul Master of Law, student musí ve velikonočním trimestru složit zkoušku ze čtyř předmětů (papers), které si volí z poměrně atraktivního seznamu asi 40 různorodých tematických okruhů. Písemnou tříhodinovou examinaci lze také nahradit napsáním výše zmíněné diplomové práce (thesis) v rozsahu 18.000 slov, která sebou také nese bonus několika hodin supervision nad dílčími výsledky tvorby, a to klidně i od některé z profesorských celebrit, pokud ji student výběrem zajímavého tématu dokáže jako supervizora zlákat. Navíc si nelze představit lepší a důkladnější předehru ke studiu Ph.D.

Pokud vám tyto židle připomínají
první třídu ZŠ, vězte, že právě
tak je pociťuje i studentská zadnice

Poměrně kontroverzní je nízká dotace vyučovacích hodin. Čistý čas strávený na standardních přednáškách a seminářích činí týdně přesně 8 hodin a spolu s občasnými supervisions či vyučováním v malých skupinách týdně student víc než 12 hodin ve škole nestráví. Fakulta sice předpokládá, že studenti využívají pestrou nabídku obědových seminářů a večerních přednášek z úst zajímavých hostů, ale i tak je důraz kladený hlavně na samostudium a přípravu na supervisions pro zpětnou vazbu. Předepsaná literatura a judikatura dosahuje na každý seminář i 500 stran což nutí studenty učit se černému umění selekce a skimmingu. Pro ulehčení břemena čtení se spontánně zakládají study groups a někdy se studenti neostýchají ani sdílet výpisky z předepsané literatury (rozhodně tu panuje spíš kooperativní atmosféra, oproti dravé soutěži třeba na Harvardu, jak psala Daniela Ratajová). Každý předmět (paper) se pak liší svou formou. Masivní předměty (přes 50 studentů) se učí formou přednášek a potom malých studijních skupin, které vedou Ph.D. studenti nebo post-docové. Jiné předměty jsou komornějšího rázu (5-10 studentů) a většinou jsou právě díky prostoru k diskuzi nad načtenou literaturou nejzajímavější. A hlavně tam lze při rozvážném výběru narazit na skutečné učitelské skvosty. Setkal jsem se i s tutorem, který nás překvapil slovy: „Vy mi řekněte, o čem si tu budeme povídat.“ Vyklubal se z toho úžasný seminář o metafyzice evropského práva a obecně o problematice přístupu ke spravedlnosti. Každý paper provází psaní esejí, které jsou individuálně hodnocené nejen známkou, ale i tou zpětnou vazbou.

Zajímavé je, že zatímco dotace výuky kupříkladu na masovém programu MBA značně převyšuje čas k samostudiu (tuším, že mají přednášky i v sobotu), neznamená to nutně, že se studenti více naučí. Naopak, vzhledem k tomu, že si organizátoři MBA dobře uvědomují, že networking je pro již zkušenější manažery tou hlavní prioritou, vycházejí tím vstříc vytvářením prostředí pro aktivní setkávání a brainstorming. Stinnou stránkou LLM přístupu je, že velký důraz na samostudium a také výzkumná práce v případě psaní thesis může vést k poměrně značné izolaci studenta, jenž se pak začne podobat Ph.D. zombiím stále ťukajícím do počítače kdesi v podzemí. Nízká dotace výuky také souvisí s tím, jak celkově život v Cambridge funguje. Mýlil by se ten, kdo čekal studium jako prioritu č. 1! Ale o tom víc v dalším příspěvku.

Milým bonusem od právnické fakulty v Cambridge je luxusní servis v posledně zmiňované Squire Law Library, která vyčlenila zvláštní sekci pro LLM studenty obsahující ve speciálních boxech jen a pouze předepsané monografie a odborné články, pokud jsou k sehnání na internetu jen s obtížemi. Nejprve se nažhavený student nad takovou berličkou pousměje, později však v LLM sekci tráví celé mládí. Orientaci na přednáškách a seminářích také usnadňuje Handout Office, kam všichni učitelé dodávají před vyučování kompletní osnovy, slidy či poznámky a sympatická asistentka je pro všechny rozmnoží. Nepříliš ekologické, zato velmi pohodlné.

Oříšek č. 3: Mixáž studentstva

Byť mi Michal Bobek vysekl poklonu coby mladé jinoprávní ještěrce, v Cambridge se Čechoslovák nemůže zbavit pocitu, že je strašidelně starý. Tedy zejména, když se večer vypraví do báru s anglickými studenty. Ti totiž na studium LLM a další postgraduální programy napříč obory vyplují většinou hned po dokončení tříletého bakaláře, tedy kolem své jednadvacítky. Sem tam se objeví i zázraky typu třiadvacetiletého držitele Ph.D. ze Švýcarska, (a historie oplývá dalšími pikantériemi, např. Jeremy Bentham byl poslán na Oxford ve svých 12 letech…) ale jinak jsou z anglofonního světa studenti nejmladší. Opačným extrémem jsou zástupci krajin, kde se právo studuje povinně delší dobu a zejména právníci z Německa, kteří často před nástupem na LLM završili celé kolečko v systému Rechtsreferendare, tedy praxi u advokátů, na soudech a vůbec všude možně před druhou Staatsexamen.

Byť studentský mix není žádný oříšek k rozlousknutí ale prostá realita, nelze přehlédnout, že věková i národní pestrost studentů se promítá nejen do výdrže v hospodě, nýbrž i do fungování přednášek a seminářů. A na tomto místě je třeba vyvrátit jeden mýtus – mýtus angloamerického studenta. Alespoň z mé zkušenosti, i z povídání spolužáků z  jiných oblastí právního studia, vyplývá, že paradoxně studenti, kteří si na Cambridge odskočili ze studií JD na Harvardu nebo Yale (mají mezi sebou zvláštní výměnné programy) nebo jsou absolventi Oxbridge a dalších místních univerzit, jsou relativně pasivní. Pasivní ve smyslu interakce na seminářích, propracovanosti argumentů v diskuzích a kvalitě pokládaných otázek. Proč? Protože semináře naprosto suverénně ovládají Němci. Nejen počtem hlav (některé skupiny by mohly do němčiny přepnout rovnou), ale především kvalitou. Semináře tak někdy připomínají vtip, že právnická fakulta není od toho, aby se tam člověk něco naučil, nýbrž aby tam zazářil, protože občas pochybuju, že spolužáci dokážou přítomným Germánům dodat potřebný challenge. A pokud jej dodá učitel, ostatní přestávají tušit, o čem se dotyční baví (zažil jsem několik neformálních setkání, kde se ostatním musel obsah semináře ještě jednou polopatě převyprávět). Hned jsem si vzpomněl na prof. Alana Dershowitze, který kdysi na pražské fakultě opěvoval metodu platónského dialogu, kterou se spolu s Robertem Nozickem a dalšími snaží vyučovat právnické elévy na Harvardu. Nevím, jestli neměl na mysli, že on je Sokrates a studenti jen přitakávači ala Charmides, kteří měli zrovna smůlu, že do něj vrazili na athénské agoře. Nechci se zde nikoho dotknout, a navíc moje zkušenost stojí na relativně malém vzorku studentů a předmětů. Úlek z tohoto soumraku bohů mi ale nasadil brouka tak, že jsem se o tom tady nemohl nezmínit. Těším se na komentáře absolventů jiných LLM programů, zejména z USA, kteří mi pomohou zklamání z angloamerických studentů vyléčit. Ještě jednou – pro jistotu – ne že by byli špatní, ale Němci jsou prostě o třídu výš.

Nuže, myslím, že řada z vás se mnou bude souhlasit, že rozlouskat všechny oříšky a vybudovat smysluplný postgraduální program za rozumné peníze je docela kumšt a že vždy je na univerzitě co vylepšovat, byť by to byla světová jednička. Jak jsem ale předeslal, studium není vždy to, co by student Cambridge označil za primární náplň svého univerzitního života. O báječném prostředí, které univerzita nabízí pro mimoškolní aktivity,v dalším postu!