14 ledna 2010

Robert Fremr: Nenastal čas odtajnit hlasování soudců?

Tímto tématem bych si dovolil navázat na post JUDr. Elišky Wagnerové (Tajnosti soudní…, Jiné právo, 1.11.2007), kterým otevřela poněkud tabuizované téma tajnosti hlasování. Autorka se v něm soustředila především na situaci u Ústavního soudu, já bych se chtěl podívat na téma z pohledu obecných soudů, přesněji z pohledu trestního soudce.

Pokud jde o současnou právní úpravu, ta v případě rozhodování obecných soudů v trestním řízení nedává možnost výsledky hlasování ani odlišný názor publikovat. Podle § 58 odst. 4 tr.ř. se protokol o hlasování zalepí a připojí k protokolu o jednání. Otevřít jej smí jen předseda senátu u nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku a předseda senátu Nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona (zákonodárce zde zjevně zapomněl doplnit i dovolání), jakož i soudce pověřený vyhotovením rozsudku. Po nahlédnutí jej opět zalepí a otevření potvrdí svým podpisem.

Principu tajného hlasování určitě nelze upřít historickou opodstatněnost, jak o ní psala JUDr. Wagnerová, spočívající v ochraně odlišně hlasujícího soudce před – dříve panovníkem, později před jinými negativními důsledky, k nimž by jeho nekonformní postoj při rozhodování mohl vést. Nabízí se ovšem otázka, zda je tato ochrana soudce v našem soudním sytému nutná ještě dnes, kdy se Česká republika přinejmenším z pohledu legislativních záruk nezávislosti soudce řadí mezi vyspělé demokracie. Zda už nepřišla doba, kdy by měla ustoupit zájmu na publikaci odlišného stanoviska přehlasovaného soudce, které, byť je menšinové, může být velice inspirativní jak pro účastníky předmětného řízení, tak pro právnickou veřejnost a judikaturu. V průběhu svého působení u Rwandského tribunálu jsem se opakovaně setkal s tím, že mezi aplikovanými precedenty se objevily i „dissenting opinions“.

Tajnost hlasování s sebou nese i aspekty, které osobám na hlasování nezúčastněným zůstávají utajeny, a právě ty se chci pokusit na některých příkladech z mé praxe popsat.

V úvodu mé soudcovské kariéry u obvodního soudu mě v trestní věci v otázce viny přehlasovali laičtí přísedící (tehdy soudci z lidu), kteří trvali na tom, že obžalovaného je nutno zprostit obžaloby. Šlo sice o bagatelní delikt, ale přesto mi, jak si asi dokážete představit, dělalo určité obtíže verdikt v jednací síni ústně odůvodnit. Pochopitelně jsem respektoval soudcovskou etiku a nedal jsem na sobě své odlišné stanovisko znát. Ještě těžší dilema mě čekalo při písemném vyhotovení rozhodnutí, kde jsem musel systematicky a co nejpřesvědčivěji snášet argumenty opačné mému vlastnímu názoru.

Svůj odlišný názor jsem pak podrobně rozvedl v protokolu o hlasování a s napětím očekával, jak rozhodne odvolací senát. Ten nakonec odvolání státního zástupce (tehdy prokurátora) proti zprošťujícímu verdiktu zamítl jako nedůvodné, když k mému zklamání obálku s protokolem o hlasování nerozlepil. Bylo by zajímavé vědět, jestli by jeho rozhodování ovlivnila znalost odlišného názoru i fakt, že zprošťující výrok byl dílem soudců z lidu.

Mimochodem jako soudce odvolacího soudu jsem vícekrát využil práva rozlepit obálku s protokolem o hlasování. Přistoupil jsem k tomu v případech, kdy jsem z poněkud nepřesvědčivého odůvodnění rozhodnutí nabyl dojmu, že autor jeho argumentaci zcela nesdílí a že může být právě důsledkem nejednotného hlasování. Předpokládal jsem, že v obálce objevím „votum separatum“. Můj odhad se ale ukázal být správný jen zcela výjimečně, snad ve dvou případech.

Je ovšem otázkou, zda každý z odlišných názorů je vůbec do protokolu o hlasování zaznamenán. Například v době mého působení v odvolacím senátu Městského soudu v Praze se odlišné názory vyskytovaly poměrně často, přičemž jsme je zcela rutinně uváděli do protokolu o hlasování, aniž by to někdo z kolegů bral nějak osobně. Jinde jsem se ale u kolegů setkával v tomto ohledu s určitou zdrženlivostí. Přestože v průběhu závěrečné porady asertivně hájili odlišný názor, nakonec jeho zaznamenání do protokolu o hlasování odmítli. O motivaci jejich postoje jsem se mohl jen dohadovat. Ještě kurióznější přístup jsem zažil při neshodě názorů v senátech Rwandského tribunálu, kde se ovšem dissenting opinions publikovaly. Hned několikrát se mi stalo, že když jsem po skončení naší porady trval na svém odlišném názoru s tím, že jej připojím k písemnému vyhotovení rozhodnutí, mí kolegové svůj postoj změnili a nakonec mě v mém názoru podpořili.

To mě vrací zpět k obecným úvahám o výhodách a nevýhodách odtajnění názoru jednotlivých soudců.

Veřejnost a velmi často i média mají tendenci chápat rozhodnutí soudu jako rozhodnutí předsedy senátu, který je v jednací síni vyhlašuje a později podepisuje jeho písemné vyhotovení. Přitom opomíjejí, že při hlasování jsou mu další dva soudci (a to i v případě laických přísedících) zcela rovni – jediné privilegium předsedy senátu je, že hlasuje jako poslední. To ovšem může vést, a podle mých poznatků někdy skutečně vede, k určitému alibismu i u soudců profesionálů. Podvědomě spoléhají na to, že eventuální kritika rozhodnutí ze strany médií či veřejnosti se soustředí právě na předsedu senátu. To u některých z nich oslabuje jejich pocit odpovědnosti za rozhodnutí.

Z toho dovozuji, že publikace odlišných názorů by byla přínosem v tom, že by posílila osobní odpovědnost každého soudce za jeho podíl na konečném verdiktu. Za optimální bych ale považoval publikaci odlišného názoru jen, pokud to dotčený soudce žádá (jako v případě ústavních soudců). Obávám se totiž, že pokud by publikace odlišného názoru byla povinná, méně odvážné soudce by to mohlo od zaujetí odlišného názoru odrazovat. Dokážu si představit, jak čtenář tohoto postu zareaguje na výraz „méně odvážný soudce“. Moc bych si přál, aby mezi námi soudci nebyli žádní „méně odvážní“, ale zůstávám v tomto směru realistou.

Diskutabilní je, nakolik by bylo ku prospěchu věci, pokud by strany věděly, že rozhodnutí bylo přijato nikoli jednomyslně, ale pouze většinou hlasů (v současném systému obecných soudů připadá v úvahu jen poměr 2:1). Ilustrativní v tomto směru bylo zpochybňování významu některých rozhodnutí Ústavního soudu, která nebyla přijata jednoznačnou většinou. Domnívám se ale, že i s tím by se měla demokratická společnost vyrovnat.

Největší přínos „odtajnění“ hlasování ovšem spatřuji nikoli ve zveřejnění poměru hlasů, ale v publikaci samotného odlišného názoru. Jeho znalost by umožnila jak stranám, tak nadřízenému soudu se na rozhodnutí podívat i z jiného pohledu, než který převážil a z něhož vyšlo jeho ústní i písemné odůvodnění. Může se jevit možná poněkud paradoxní, že by odlišné stanovisko soudce mohlo posloužit jako základ argumentace opravného prostředku, kterým bude napadena správnost tohoto rozhodnutí. Nicméně, pokud by nadřízený soud zaujal stanovisko i k němu (a potvrdil správnost většinového názoru), nepochybně by to respekt k takovému rozhodnutí jen posílilo.

Nejsem si vědom toho, že by se připravované změny trestního řádu měly dotknout i ust. § 58. Proto budu rád, pokud reakce na tento post naznačí, zda vůbec právnická veřejnost považuje naznačené otázky za hodné diskuse.

Robert Fremr