19 listopadu 2009

Michal Ryška: To je vražda, napsala aneb Když lékař zachrání život

Motto:

„Lékař zachránil dítěti život. Pro mě je taková žaloba neetická.“

(Primář jihlavské gynekologie obhajující pochybení nemocnice při nezdařené interrupci)

Úvod

Cílem tohoto příspěvku není a nemůže být vyřešení složité etické otázky, který z myslitelných přístupů k potratům je ideální (je-li vůbec takový). Úkolem postu je toliko vrátit se po již skončené bitvě k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ohledně tzv. wrongful birth žaloby, které před časem vzbudilo značnou pozornost odborné i laické veřejnosti. Michal Bobek si myslí, že Jiné právo takový post i možnou diskuzi k němu unese, tak uvidíme.

Když mi Vojtěch Cepl poslal minulý měsíc odkaz na článek z Hospodářských novin spolu se zprávou, že jsme podle úsudku Vrchního soudu v Praze přiznáním peněz při narození nechtěných dětí oba posvětili nemravnost, odpověděl jsem mu s odvoláním na rozhodnutí olomouckého vrchního soudu, kterým byl brněnský rozsudek potvrzen, že v Olomouci si to nemyslí. Mediálně sledované kauzy právních soubojů "krkavčích matek" s nedbalými lékaři (slovy Matěje Šustera) totiž dopadly (pro Tomáše Němečka možná překvapivě) u obou vrchních soudů zcela odlišně - v Olomouci úspěchem ženy, v Praze jejím neúspěchem (mimo jiné) s poukazem na nemravnost žaloby.

Pokusím se objasnit, proč i jako milující a starostlivý otec obecně nepovažuji v našich liberálních právních a společenských podmínkách uplatnění obdobných nároků žen za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak tento institut konstantně chápou Nejvyšší i Ústavní soud. Budu se přitom soustředit na problematiku interrupcí a pokusím se objasnit, proč byl spor o nezdařenou interrupci rozhodnut v rozporu s míněním citovaného primáře o tom, že lékař svým pochybením zachránil dítěti život. Radek Policar mi jistě může po společné přednášce pro management nemocnic a studenty MBA ve zdravotnictví potvrdit, že i mezi zdravotníky tento argument obecně sdílen není. Abych byl přesnější: z několika desítek lidí působících v oblastech zdravotnictví i práva nepoužil v sále při proběhlé diskuzi k výslovnému dotazu tento argument nikdo z přítomných. Interrupce konaná s cílem, aby byl zachráněn život dítěte, je totiž contradictio in adjecto.

Okolnosti sporu

Žena se žalobou podanou z titulu ochrany osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za újmu vzniklou v důsledku vadného provedení interrupčního zákroku, při kterém v rozporu s učiněnou volbou ženy nedošlo k ukončení nechtěného těhotenství. Původně nechtěné dítě si ponechala a postupně k němu získala citový vztah. Soudem byla s využitím znalce zjištěna pochybení lékaře při provádění zákroku a při bezprostřední kontrole jeho výsledků. Naopak na straně ženy (v době zákroku studentky střední školy bez perspektivního partnera i základních sociálních a materiálních podmínek pro rodinný život) byl zjištěn neodpovědný přístup k otázce předcházení nežádoucího těhotenství a rovněž z její strany došlo k zanedbání stanovených lékařských kontrol po provedení zákroku, k nimž se dostavila opožděně. Mimosoudní řešení nemocnice odmítala a žena tak byla nucena absolvovat náročný soudní spor.

Rozsudkem krajského soudu byla po zohlednění spoluodpovědnosti ženě přiznána částka 80 tisíc z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na soukromí, tj. osobnostního práva (§ 11 obč. zák.) a současně i základního lidského práva ústavně garantovaného (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny s možným přihlédnutím k čl. 15, čl. 31, čl. 32 Listiny). Soudem zjištěná újma ženy spočívala ve dvou složkách. Jednak došlo v důsledku znemožnění realizace práva svobodně se rozhodnout o vlastním těhotenství a mateřství k zásadnímu ovlivnění celého budoucího osobního života ženy, který byl pochybeními lékaře orientován jiným způsobem, než pro který se v rámci svobodné volby sama rozhodla. Jinými slovy: žalobkyně byla v důsledku pochybení lékaře "zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si přála a jaký plánovala" (viz. Matějem Šusterem uváděné rozhodnutí Rees v. Darlington Memorial Hospital NHS Trust, Velká Británie, House of Lords, 2003). Další složka újmy pak spočívala v intenzivních obavách ženy o vývoj plodu a dítěte po nezdařeném zákroku. Soudem bylo konstatováno, že každý rodič má v tomto směru přirozené obavy o zdárný vývoj potomka a v konkrétním případě musely být obavy ženy po drastickém nepovedeném zákroku nutně intenzivnější.

Rozhodnutí krajského soudu bylo před časem potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci a nemocnice již ženě na základě pravomocného rozsudku peníze dle dostupných informací vyplatila. Lhůta pro dovolání před pár týdny marně uplynula a jedna právní bitva tím skončila.

Češi: Potraty si vzít nedáme

Česká právní úprava umělého přerušení těhotenství je ve smyslu § 27a odst. 3 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zakotvena v zák. č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a dále v prováděcí vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. S účinností od 1.1.1987 upustil český právní systém od konstrukce vytvořené zák. č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, tj. od nutnosti zvláštního povolovacího řízení před interrupčními komisemi a od vázání umělého přerušení těhotenství na důvody hodné zvláštního zřetele. Projednávání před interrupčními komisemi a častá fiktivní konstrukce "důvodů hodných zvláštního zřetele" byly totiž v rozporu s osobnostní ochranou těhotné ženy a jejích blízkých (viz. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha a.s., str. 237).

Prvostupňový rozsudek ve věci nezdařeného potratu vyvolal značnou mediální bouři, v níž zaznívaly hlasy příznivců obdobných nároků (Matěj Šuster, Jiří Havel) i jejich morálních odpůrců (Tomáš Němeček, Jaromír Jirsa) s návrhem na řešení symbolickým odbytným ve výši jedné koruny. Vydání rozsudku i veřejná debata kolem něj se odehrály v České republice, léta Páně 2008, tj. ve státě, který má dlouhodobě uzákoněnou liberální úpravu potratů, což společnost majoritně schvaluje a nesnaží se většinově o změnu. 71 % Čechů je proti omezování práva žen svobodně se rozhodnout o ukončení těhotenství a to, že je potrat vražda dítěte, by napsala pouhá menšina zdejší společnosti (23% Čechů). Češi zkrátka říkají: "Potraty si vzít nedáme." Tuto společenskou situaci aktuálně vystihl i Miroslav Kalousek, když o potratech v souvislosti s odloženými a nyní již pomalu se blížícími volbami prohlásil: "Je to společenská realita upravená zákonem, a ať už si o tom myslíme cokoli, tak rozhodně nechceme zvyšovat frustraci dotčených žen hysterickou předvolební rétorikou.“

Slováci: Potraty nejsou v rozporu s Ústavou

Závěru, že česká zákonná úprava interrupcí obstojí z ústavního hlediska i z pohledu mezinárodních dokumentů, jednoznačně nasvědčuje nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. PL. ÚS 12/01 ze dne 4.12.2007 vydaný ve zcela srovnatelných právních a značně obdobných společenských podmínkách (pravděpodobně dokonce o něco méně pro-choice zaměřených než u nás). Na základě velmi rozsáhlé právní argumentace týkající se i mezinárodních úmluv a evropské judikatury slovenský ústavní soud neshledal, že by potraty byly (s výhradou jediného ustanovení prováděcí vyhlášky) v rozporu s ústavou. Zájemce odkážu přímo na text tohoto rozhodnutí.

Pouze zdůrazním že slovenský Ústavní soud konstatoval, že rozhodování ženy o vlastní duševní a tělesné integritě a o jejích vrstvách, mimo jiné i to, zda počne dítě a jaký bude mít její těhotenství průběh, je ústavně chráněno. Otěhotněním (plánovaným, neplánovaným, dobrovolným nebo v důsledku násilí) se žena nevzdává svého práva na sebeurčení. Jakékoli omezování rozhodování ženy o tom, zda tyto překážky v autonomní seberealizaci míní snášet, a tedy zda v daném stavu těhotenství míní setrvat až do jeho přirozeného ukončení, proto představuje zásah do ústavního práva ženy na soukromí. Tento zásah může být ústavně oprávněný nebo ústavně neoprávněný. Hodnota spojená s ochranou nenarozeného lidského života v pomyslné hierarchii ústavních práv, principů a hodnot nestojí a vzhledem k formě svého ústavního vyjádření ani nemůže stát a priori výše než jiná ústavní práva, principy nebo hodnoty související s problematikou umělého přerušení těhotenství, in concreto právo na soukromí v jeho celostním chápání.

Dobré mravy jako ultima ratio

Korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je obecně chápán jako krajní prostředek (ultima ratio), který nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv a tím i k nežádoucímu narušování principu právní jistoty. Porušenému právu je zásadně nutno poskytnout právní ochranu a lze ji odepřít pouze výjimečně právě s poukazem na institut dobrých mravů. Takové odepření výkonu práva se ale nikdy nemůže stát předmětem svévole soudce a mocenským vyzdvižením minoritních názorů ve společnosti, neboť pak by se jednalo o denegatio iustitiae.

Podmínkou pro to, aby některé etické zásady a přístupy bylo možno hodnotit jako dobré mravy, je jejich obecné zachovávání a sdílení rozhodující částí společnosti. Závěru, že dobré mravy jsou výsledkem obecného vědomí ve společnosti, jednoznačně odpovídá i judikatura vrcholných soudních instancí - Ústavního i Nejvyššího soudu. Ústavní soud dobré mravy interpretuje mimo jiné jako "obecně zachovávané a uznávané zásady" (II. ÚS 249/97 z 26.2.1998), Nejvyšší soud pak vyžaduje, aby byly "sdíleny rozhodující částí společnosti"
(3 Cdon 69/96 z 26.6.1997) s tím, že se musí jednat o "obecně uznávaná pravidla" (30 Cdo 664/2002 z 27.11.2003).

Soudobá společnost je však ohledně etického přístupu k potratům a otázkám s tím souvisejícím přespříliš rozštěpená a nejednotná, než aby bylo možno stanovit pro řešení těchto otázek převažující konsenzus a převládající a sjednocující mravní imperativ. V rámci přirozeného společenského konfliktu se zde mísí (převládající) názory zastávající právo ženy na svobodnou volbu (pro-choice) s názory zdůrazňujícími právo na život (pro-life) v jejich nejryzejších podobách s kompromisními názory v podobě etického schválení potratu toliko v případě některých indikací. Logickým důsledkem pro-choice přístupu k věci (uznání práva ženy na rozhodnutí) je pak přiznání nároku na náhradu škody či újmy ženě, jejíž právo volby bylo zmařeno. Zohlednění pro-life přístupu může mít za existující právní situace z hlediska zákona své místo v konkrétním případě toliko v odepření nároku žalobkyně s poukazem na rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. jako nároku amorálního s tím, že narození každého dítěte je požehnání, štěstí a dar a nikdy nemůže být chápáno jako škoda či újma.

Za dané společenské konstelace by bylo zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nikoli zohledněním rozdílných etických přístupů ve společnosti, ale naopak jejich totálním nezohledněním a svévolným autoritativním vyzdvižením toliko jednoho z těchto názorů (v daném případě pro-life) bez existence potřebné většinové společenské shody. Etický argument, že narození každého dítěte je vždy požehnáním, darem a štěstím, ostatně dogmaticky nerespektuje právním řádem již zvolené řešení kolize práv a zájmů a vychází v tomto směru ad hoc z nesprávných premis. Kolize práv a zájmů mezi osobnostními právy ženy na straně jedné a zájmem plodu na život i zájmem společnosti na ochraně hodnoty nenarozeného života na straně druhé je v českém právním řádu v období prvního trimestru těhotenství, v němž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, jednoznačně řešena ve prospěch svobodného rozhodnutí ženy, které je v rámci práva na soukromý život jako součást osobnostních práv kladeno nad ostatní kolidující zájmy. Z podstaty věci plyne, že žena, která využije svého (ústavně garantovaného) práva a umělé přerušení těhotenství v souladu se zákonem podstupuje, chápe začasté možnost narození dítěte právě jako újmu, které se chce v konkrétním případě vyvarovat, a nikoli jako požehnání, štěstí či dar. S cílem, aby ve své situaci nebyla tímto požehnáním a štěstím obdařena, hradí navíc žena v případech dle § 11 odst. 1 a 2 zák. č. 66/1986 Sb. příplatek či úhradu za umělé přerušení těhotenství. I při současné úrovni antikoncepce je množství žen, které se pro umělé přerušení těhotenství rozhodnou, v České republice počítáno v řádu desítek tisíc ročně. S vědomím možných výjimek (zejména v podobě zdravotních a eugenických indikací, majících však z právního hlediska své relevantní místo až po skončení prvního trimestru těhotenství) si lze jen stěží představit, že by tyto ženy podstupovaly natolik traumatizující zákrok, jakým interrupce je, a platily za něj případně i příplatkové či úhradové platby, pokud by ve své situaci možnost narození třeba i zdravého dítěte nechápaly právě jako hrozící újmu, které se zákrokem chtějí vyvarovat.

Etické úvahy proto nalezly své místo toliko v rozhodnutí soudu o výši přiznané satisfakce. Jakkoli jsou obecně komparace s částkou 240 tisíc (jednorázovým paušálem dle § 444 odst. 3 obč. zák.) nevhodné, zde bylo ad hoc tohoto limitu využito. Bylo by totiž výsměchem každému rodiči, který za úmrtí chtěného a milovaného dítěte může bez dalšího očekávat právě tuto částku, aby rozhodnutí soudu ve věci wrongful birth žaloby znělo na nárokované plnění v řádu statisíců.

To je vražda, napsala

Zvyšování frustrace nešťastných žen jejich hlasitou skandalizací není namístě (bylo již uvedeno, že stanovisko, dle kterého je potrat vražda dítěte, zastává pouze menšina zdejší společnosti). Za určitých okolností může dokonce nerespektování oprávněných zájmů těchto žen veřejností představovat i další neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených žen, jak dokládá pokračování příběhu Polky Alicje Tysiac. Tato žena byla po úspěchu před Evropským soudem pro lidská práva ve věci újmy způsobené nepovolením potratu při zdravotní indikaci skandalizována polským církevním časopisem, který jí vytvářel mediální stigma vražednice rovné nacistům. Polský soud poskytl ženě právní ochranu, když soudkyně Ewa Solecka ve zdůvodnění rozsudku prohlásila, že katolíci sice smí označovat potrat za vraždu, ale ne ve vztahu ke konkrétní osobě. Když jsme o tom v souvislosti s přednáškami pro studenty brněnské žurnalistiky s Martinem Škopem hovořili, shodli jsme se, že polská soudkyně projevila výrazný smysl pro proporcionalitu a vyváženost.

Závěr

Stát, jenž je dlouhodobě postaven na liberálním přístupu k otázkám potratů, ani společnost, která takové pojetí majoritně akceptuje, nemohou ženě, která byla dotčena ve svém výlučném osobnostním právu, odpírat právní ochranu před pochybením druhých při volbě, za níž si nese vlastní morální odpovědnost toliko ona sama. Při liberální právní i společenské konstelaci by bylo licoměrné vylučovat právní záruky fungování systému v podobě odpovědnosti každého za protiprávní jednání, v daném případě tedy odpovědnosti zdravotnického zařízení za chybné provedení interrupčního zákroku v rozporu s účelem tohoto zákroku a projeveným přáním ženy. Přiznání symbolické satisfakce ve výši pouhé jedné koruny by nepředstavovalo pro zdravotnická zařízení dostatečný stimul k respektování práv dotčených žen a takový rozsudek by ve vztahu k nedbalosti lékařů postrádal potřebnou informační a preventivní hodnotu. To tím spíše za situace, kdy se zejména pod vlivem mezinárodních dokumentů dřívější paternalistické pojetí vztahu lékař - pacient obecně stále více mění ve prospěch svobodného individuálního postavení a rozhodování pacienta, tj. ve vztah více či méně partnerský.