24 března 2009

Co nám řekne o právní kultuře soudní citace rozhodnutí

Pokud se ve světovém měřítku podíváme, jak soudci citují svá rozhodnutí, vidíme drastické rozdíly. V tomto postu se snažím ukázat, že rozdíly reflektují právní kulturu, ve které se soudce pohybuje.

Německý dogmatický styl
Německé soudy citují svá rozhodnutí v podobě, která je pro neprávníka i pro právníka nepohybujícího se v německém prostředí jen obtížně srozumitelná. Např. citace rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (srov. např. typickou ukázku tady) je velmi krátká: typicky ve formátu BVerfGE 62, 392 <396>, kde zkratka označuje Sbírku rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (Entscheidungen des Bundesverfassungsgerichts), číslovka 62 svazek, 392 stranu, na které rozhodnutí začíná, a 396 stranu, na které najdeme dotčenou citaci. Jde o citační formát zažitý, nad kterým většina Němců nijak nepřemýšlí.

O německé právní kultuře vypovídá nejlépe to, co v citaci rozhodnutí nenajdeme. Především je takto pojatá citace vyňata z prostoru a času – vůbec nevíme (a musíme složitě dohledávat), kdy vlastně bylo dané rozhodnutí Spolkovým ústavním soudem přijato. Takováto otázka přitom vůbec nemusí být pro právníka irelevantní (srov. jen působení judikatury, které je svázáno s prostorem a časem, a tedy v průběhu doby se může její normativní dopad proměňovat).

Odůvodnění německého rozhodnutí opatřené desítkami obdobných citací tak vytváří dojem, že jde o dokonalou skládanku logického a již a priori existujícího celku, který ve svém celkovém výsledku tvoří správný výklad práva. I proto není pohledu německého stylu datace rozhodnutí podstatná – podstatné je, že bylo nalezeno něco, co existuje objektivně, nezávisle na soudu, a co je jen elementem do logicky pojaté skládanky správné interpretace.

Rozhodnutí samozřejmě postrádá též jakékoliv uvedení procesních stran, které byly na věci účastny. Není to podstatné, neboť z německého pohledu tu mluví právo: právní myšlenky rozhodnutí se okamžikem jeho vynesení osamostatňují z kontextu případu, a stávají se částí oné skládanky, která dohromady vytváří správný výklad práva. Jako prvek oné skládanky je na jednu stranu citace důležitá (německý ústavní soud cituje v jednom rozhodnutí podle studie z počátku 90. let průměrně deset judikátů), na stranu druhou citované rozhodnutí samo o sobě nic neváží, a proto citovaná kauza nemusí mít ani jméno.

Nutno pro pořádek dodat, že v praxi si Němci nicméně vytvářejí neformální označení pro své kauzy, když je tedy již musí anonymizovat – viz Solange I, Solange II, Maastricht nebo třebas Román Esra (k posledně jmenovanému pikantnímu nálezu srov. post. M. Bobka tady).

Americký diskursivní styl
Z formátu americké citace zjistíme mnohem více informací než z formátu německého. Např. z citace Barnhart v. Thomas, 540 U. S. 20, 26 (2003) víme, že jde o citaci rozhodnutí, ve kterém se svářely tam zmíněné procesní strany, přičemž citace je ze svazku 540 United States Reports, kauza začíná na s. 20, citace je na s. 26. Dále víme, že jde o rozhodnutí z roku 2003. Z obdobných východisek vychází též citace rozhodnutí ESD a ESLP.

Tento způsob citace ukotvuje precedent do určitého prostoru a času. Navíc vychází z toho, že soudní nalézání práva je v prvé řadě nalézáním práva mezi stranami soudního sporu, jde tedy řečeno s Iheringem o onen „boj o právo“, který probíhá mezi stranami, a jehož je soud nestranným „třetím“. Aplikovatelnost precedentu je dána v prvé řadě kontextem dané kauzy, v jiném kontextu proto nemusí být právní myšlenka tam vyřčená vůbec použitelná (distinctions).

Precedent není ani teoreticky nedůležitým prvkem velké skládanky, který si nezaslouží jméno ani jiné zapamatovatelné označení. Naopak, je zdrojem, z něhož vychází správný výklad práva, proto musí být jasně pojmenovaný. Pro právníka argumentujícího judikaturou je tak tento přístup i podstatně praktičtější - kdo ze čtenářů tohoto postu si pamatuje spisové značky rozhodnutí?

A český styl? Jak jsme psali obsažně jinde, v české právní kultuře zatím jednotná forma citace judikatury nevznikla. Vytvořila se však již přinejmenším v judikatuře NSS, který více méně jednotně cituje svá rozhodnutí tímto formátem: „rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, též jako č. 689/2005 Sb. NSS“. Takto pojatá citace nevytrhává cit. judikát (na rozdíl od německého stylu) z jeho časového kontextu. Judikát však bohužel stále zůstává bezejmenným atomem ve skládance správného výkladu práva. Myslím si, že pojmenování rozhodnutí alespoň tam, kde již nejsou tato rozhodnutí anonymizovaná, by přehlednosti soudního rozhodnutí prospěla. Bylo by to možno učinit např. tímto formátem: „usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. října 2008, čj. 9 Afs 58/2007 - 96 (věc Čechofracht, a. s.)“ – srov. tady.