11 listopadu 2008

Musí soud opravdu vždy rozhodnout?

Zdeněk Kühn v diskusi k jednomu ze svých příspěvků zde na blogu napsal: „[...] právo se liší od diskuse v hospodě nebo na blogu v tom, že v právu nakonec někdo musí rozhodnout (viz zákaz denegatio iustitiae). Můžeme se například donekonečna rozhodovat, zda má k realitě blíže ta či ona teorie, ale soudce nakonec rozhodnout musí, a učiní to na základě autority, kterou mu dává právní systém. Soudce poslední instance pak celý spor vyřeší finálně.“ Lze však po právu spravedlivě požadovat, aby – v dnešní době – dalo odpověď na všechny sporné otázky na to, jak věci mají být? Je opravdu tak nepřijatelné, aby soud řekl: sorry, ale nevím?

Náš mozek jakoby si sám se sebou nevěděl rady. V posledních dvou stoletích se stále rapidně zdokonalují jeho tvůrčí schopnosti. Tentýž mozek však již pokulhává, má-li se dobrat pochopení toho, co vlastně činí. „Vědecko-technická revoluce“ chrlí neustále nové a nové věci, které se mnohem rychleji dostávají do praktického užívání velkým počtem lidí. Ale návod k použití jen málokdy obsahuje i upozornění, co to vlastně pro život člověka znamená.

Za posledních dvacet let prodělal vyspělý svět další obrovský skok. Účinek vynálezu počítače byl znásoben rozšířením Internetu, vynález telefonu nabyl nových rozměrům v podobě boomu telefonů mobilních. Všechny tyto vynálezy rozšiřují možnosti dnešního člověka: jeho schopnost bojovat s prostorem a časem.

Tyto nové možnosti však staví člověka před otázku etickou: jak s těmito možnostmi nakládat, na co člověk vlastně má a nemá právo?

Člověk (zdá se) získává větší možnosti, než jaké (jak se domnívá) mu byly od přírody dány. Přirozená podstata člověka vyvolává tak stále více otazníků, což se nemůže neprojevit při pátrání po obsahu jeho přirozených práv. Denně dnes stojíme před problémy, kdy se sami sebe ptáme, jak se zachovat, na co vlastně máme právo, a na co už ne.

Hroutí se dnes (nezhroutila-li se už dávno předtím) náboženská koncepce pokory před Bohem stvořitelem. Člověk se již dávno naučil rozhodovat o bytí či nebytí. Daří se mu oddalovat smrt: pacientovi je operačně vyjmuto srdce a on přesto žije. Je schopen manipulovat s narozením (resp. početím): antikoncepční prostředky jsou známé již dlouho, moderní doba však přinesla také umělá oplodňování, ženy se staly nosičkami cizích plodů.

Vrcholem lidské stvořitelské dovednosti je však nepochybně klonování; člověk si tak sám určil způsob reprodukce svého druhu. Není možná daleko doba, kdy bude možné vyrábět děti na zakázku s dopředu danými vlastnostmi podle přání zákazníků. Genetická výbava lidstva bude za několik generací vytříbená: vypreparujeme geny smrtelných chorob, odstraníme sekvence provokující sklon ke kriminalitě. Soulož se stane trestným činem, neboť neřízená reprodukce by mohla ohrozit celý lidský genetický kód. Heterosexualita se stane vzácným a zbytečným omezením svobody jednotlivce, podobně jako o něco později homosexualita. Majoritní populace bude autosexuální.

Je nepochybné, že člověk jakožto druh směřuje ke stále větší dokonalosti. Stvořil-li si Bůh člověka k obrazu svému, pak při pohledu na dějiny lidstva zdá se být nasnadě, že se člověk rozhodl uzpůsobit sebe sama k obrazu svého Boha. Snaží se mu přiblížit ve všech atributech. Snaží se zastavit čas a stát se věčným (třebas zatím naivně pomocí fotografie, filmu), snaží se ovládnout prostor a stát se všudypřítomným (dopravní prostředky, komunikační technologie).

Člověk vůbec není nějakou ustálenou kategorií, nějakou jasně definovatelnou formou života. Daleko spíše je jen jakousi přechodnou fází mezi stvořeným a tvořícím, mezi stvořenou přírodou a Bohem. Každý lidský život, každá velká lidská civilizace i lidstvo jako celek prochází zřejmě během své existence stejnými fázemi. Fází vzestupu (dětství), optima (dospělosti) a pádu (stáří). Člověk, jako jedinec i jako druh, je kategorií bytostně dynamickou. Neustále se vyvíjíme během svého života, neustále se vyvíjí i lidstvo. Vždyť ani hvězdy, příroda neživá, není tak neživá jak by se mohlo zdát, i ony se rodí, žijí a hynou. Ostatně astronomové hovoří i o zrodu a konci vesmíru. Je-li tedy všechno v neustálém pohybu, proč by zrovna člověk měl být stále stejný?

Jestliže si ale člověk osvojuje některé Boží schopnosti, dostává se mu ve stejné míře také Boží rozhodnosti? Nebyl problém přijít na to, že člověk se dá klonovat, nebyl problém objevit veškeré možné způsoby léčení, jež mají oddálit smrt. Problém je, jak s těmito schopnostmi zacházet. Ať jde o otázku potratů na straně jedné nebo euthanasie na straně druhé, stojí dnes člověk před nimi bezradný. Před očima se nám rozpadá náš vlastní obraz jako Božího stvoření, naplněného pokorou a bojností před vlastním stvořitelem, na jehož místo se dnes sami snažíme vystoupat. Ostatně snaha po dosažení Boží velikosti je již dlouhý čas v podezření, že je tím pravým smyslem života člověka.

Až donedávna šlo však vesměs o pokusy, které bylo možné ironizovat, poslední dobou však již nezávislému pozorovateli musí tuhnout úsměv na rtech. Člověku se jeho úkol začíná dařit. Božena Komárková v závěru své knihy Původ a význam lidských práv napsala, že žádné z lidských práv (až na právo na duchovní svobodu) není pochopitelné bez konkrétních souvislostí, politických a sociálních; každé z práv je odpovědí na sociální krizi, je nouzí lidskosti. Zdá se, že dnes stojíme před další krizí, další nouzí lidskosti. Nebezpečím zde nejsou státy s absolutními vládci, státy s totalitními ideologiemi či státy s paternalistickými nařízeními svazujícími lidskou činorodost. Jde spíše o nouzi reflexe, jde o nedostatek reflexe důsledků vlastních možností.

Člověk se vydává na cestu za všemohoucností, ale nedostává se mu morálky všemohoucího. Tlačíme se na místo vyšší formy bytí - Boha, nevíme ale, jak na to bude Bůh reagovat. (Jak bychom reagovali my, kdyby nás v inteligenci a schopnostech dohnali šimpanzi? Přiznali bychom jim stejná práva jako nám lidem? Nebo snad by se tím již bez dalšího stali lidmi?).

Lidská spravedlnost – podobně jako všechno lidské – je nedokonalá. Tato nedokonalost může spočívat v rozhodnutích špatných, může však spočívat i v nemožnosti vůbec jakkoli rozhodnout: sorry, ale nevím, protože – zatím – nemohu vědět.
Neměli bychom odložit využívání našich možností, dokud nebudeme vědět, jak s nimi správně nakládat?