Občanská svoboda a falešní hrdinové
V posledních měsících bylo veřejné mínění České republiky dvakrát konfrontováno s využitím jednoho ze základních lidských práv, práva shromažďovacího, osobami z neonacistické scény. Prvním plánovaným shromážděním byl pochod ulicemi pražského Starého města v místech, kde se kdysi nacházelo židovské ghetto a které se dodnes vyznačuje mimo jiné koncentrací několika synagog, v den blízký výročí tzv. Křišťálové noci, pro úplnost dodejme, že v sobotu. Druhý případem byl pochod plánovaný v Plzni, mimo jiné okolo synagogy, v den transportu plzeňských židů do koncentračního tábora, opět v sobotu. Ponechme v tuto chvíli stranou skutečnost, že hájení lidských práv, resp. práva shromažďovacího, na takovém „podvozku“ nemusí být šťastné a mnohdy bude působit kontroverzně, a zamysleme se nad otázkami, které oba případy vznesly. Z hlediska ochrany lidských práv v České republice se jedná o otázky zásadní, které se navíc pouze na první pohled týkají jen práva shromažďovacího. K problému se vracím poté, kdy debatu na toto, zdá se stále živé, téma vyprovokoval i tematicky ne úplně související post na Jiném právu.
K prvnímu z pochodů – pražskému, se vyjádřil Nejvyšší správní soud. Připomeňme přitom, že ve vztahu k samotnému výkonu shromažďovacího práva a jeho možnému omezení hovořil pouze obiter dictum. Argumentaci Nejvyššího správního soudu co do možnosti zákazu shromáždění lze pak rozdělit do několika rovin.
První z nich se odvíjí od rámce důvodů, pro něž lze shromáždění zakázat na základě zákona o právu shromažďovacím, jakkoliv Nejvyšší správní soud dodává, že správní orgán může vycházet nejen z oznámeného, ale ze skutečného účelu shromáždění. V tomto směru ovšem jednoznačně konstatuje, že pouhá příslušnost svolavatele k extremistické skupině nemůže být sama o sobě důvodem k zákazu shromáždění.
Možný důvod takového zákazu Nejvyšší správní soud shledává v kombinaci příslušnosti k extremistické skupině a historicky významnému datu a místu [zde můžeme nalézt, Nejvyšším správním soudem nevyslovený, byť vcelku zřejmý, odkaz na § 10 odst. 1 písm. a) zákona o právu shromažďovacím a možnost zákazu shromáždění, pokud by jeho účel směřoval k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů]. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v této souvislosti použil spojení, že za takových podmínek může být dán důvod k zákazu shromáždění, nikoliv, že je za těchto podmínek dán důvod zákazu shromáždění automaticky. Jinými slovy, paušalizace není na místě a na půdorysu každého jednotlivého případu je třeba zkoumat, zda jsou podmínky zákazu dány a zda lze dostatečně jistě uzavřít, že účel shromáždění je nezákonný.
Posledně zmíněný závěr tedy musíme číst ve světle další argumentace Nejvyššího správního soudu. Podle ní správní orgán nese důkazní břemeno co do prokázání závadného účelu shromáždění a nalezneme zde i obecné interpretační vodítko, podle nějž je třeba vnímat jakékoliv omezení shromažďovacího práva s krajní obezřetností. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal na rozhodnutí amerického odvolacího soudu ve věci Collin v. Smith, byť dodal, že se jedná o rozhodnutí z evropského úhlu pohledu radikální. Tento dodatek ovšem nijak nerelativizuje předchozí část odůvodnění Nejvyššího správního soudu, v níž soud upozorňuje většinu na nutnost akceptovat konfrontaci s menšinovými názory.
Druhá rovina, v níž se Nejvyšší správní soud pohyboval, je ústavní. Důvod k zákazu shromáždění Nejvyšší správní soud shledává v možném střetu shromažďovacího práva s ústavním pořádkem chráněným právem jiné osoby či skupiny osob. Řešení tohoto střetu Nejvyšší správní soud nalézá v (z podstaty věci nezbytném) upřednostnění jednoho z konfliktních práv, odkazuje zde ovšem k testu proporcionality. V jeho rámci je nutné vždy hledat řešení, které povede k co možná nejmenšímu omezení obou práv – a Nejvyšší správní soud zde zdůrazňuje, že dostane-li přednost jiné právo než právo shromažďovací, je před absolutním řešením v podobě zákazu shromáždění vždy nutné vážit možnost řešení konfliktu změnou data či místa shromáždění. Právě k této rovině argumentace je nutné vztáhnout zmínky Nejvyššího správního soudu o tom, že datum oznámeného shromáždění připadlo na sobotu, tedy den, kdy se v synagogách, kolem nichž měl průvod procházet, židé modlí. Ne vždy musí samozřejmě shromáždění v okolí svatostánku (a je jedno, zda se jedná o kostel, synagogu či mešitu) znamenat konflikt mezi právem shromažďovacím a zejm. právem na svobodný projev náboženství představovaný bohoslužbou, může tomu tak ovšem být. I zde bude třeba bez předchozí paušalizace vždy zkoumat konkrétní skutkové okolnosti toho kterého případu a za pomoci testu proporcionality nalézt řešení (zřejmě v této souvislosti bude spíše možné navrhnout svolavateli změnu data nebo místa shromáždění, než měnit místo či ritem daný den bohoslužby).
Jak jsem již shora zmínil, Nejvyšší správní soud se k možnosti zakázat shromáždění vyjádřil pouze obiter dictum a v obecné rovině, z jeho rozsudku se však zdá, že v případě pražského pochodu považoval důvody pro zákaz shromáždění za naplněné, a to s ohledem na skutečný účel shromáždění odůvodňující zákaz i s ohledem na střet s ústavním pořádkem chráněnými právy jiných osob. Na druhé straně ovšem zmínky o proporcionalitě a významu shromažďovacího práva (s výslovným poukazem na možné řešení změnou data nebo místa shromáždění – zde zdůrazňuji, že spojku nebo používám bez čárky – tedy ve významu a/nebo) ukazují směr, kterým je vhodné se v podobných hraničních případech ubírat.
Zároveň je třeba připomenout důležitou okolnost, která byla většinou komentátorů rozhodnutí přehlížena a k níž se ještě později vrátím. Pražský magistrát totiž vydal své rozhodnutí o zákazu shromáždění zjevně po zákonné třídenní lhůtě. Nejvyšší správní soud se touto skutečností nezabýval pouze díky tomu, že shromáždění nebylo řádně oznámeno – což byla zásadní skutečnost pro argumentaci ratio decidendi.
I k druhému z pochodů se již Nejvyšší správní soud vyjádřil. Postavil se přitom za právní názor krajského soudu, který zrušil rozhodnutí o zákazu shromáždění. Rozsudek Nejvyššího správního soudu stojí na dvou pilířích – rozhodoval nepříslušný orgán a rozhodoval se značným prodlením po zákonné lhůtě. Nejvyšší správní soud se velmi podrobně vypořádal s důsledky, ke kterým tyto nezákonnosti mohou vést a přesvědčivě odůvodnil, proč se v posuzované věci postavil na stranu krajského soudu a potažmo svolavatele shromáždění. Považuji za vhodné na tomto místě dodat, že Nejvyšší správní soud považuje zákonné požadavky za neprolomitelné, a zejm. v případě lhůty zdůraznil, že později vydané rozhodnutí o zákazu je třeba považovat za nezákonné vždy.
Jedině v případě posledně uvedeného závěru bych si přitom dovolil se závěrem Nejvyššího správního soudu polemizovat, přičemž jak dále vyplyne, jedná se o polemiku zcela teoretickou bez praktických důsledků.
Rozhodování mimo zákonnou lhůtu, a tím spíše rozhodování mimo příslušnost, představuje nezákonnost, a je v rozporu s ústavním imperativem, podle nějž lze státní moc vykonávat pouze na základě zákona a v zákonných mezích. V souladu s úvahou o možném střetu ústavních práv, kterou Nejvyšší správní soud nastínil v pražském rozhodnutí, lze pak teoreticky uvažovat o situaci, kdy zájem na ochraně ústavním pořádkem chráněných práv třetích osob vyváží nejen omezení shromažďovacího práva svolavatele shromáždění, ale dokonce i porušení požadavku na výkon státní moci v zákonných mezích, tedy např. prolomení lhůty pro rozhodnutí. Vážení těchto práv za použití principu proporcionality pak samozřejmě neznamená kupecké počty dvou práv proti jednomu, ale velmi velmi opatrné vážení všech okolností konkrétního případu. Hovořím-li ovšem v této souvislosti o konkrétním případu, jedná se o eufemismus – při nejbujnější fantazii mne nenapadá příklad situace, ve které by nastíněná teoretická konstrukce mohla dojít praktického uplatnění. Vázanost a omezení státu zákonem totiž řadím do „nejtvrdšího jádra“ Ústavy, jehož bytí souvisí se zachováním základních náležitostí demokratického právního státu. Jak jsem tedy již uvedl, považuji svoji pochybnost za čistě akademickou a nemyslím, že by mohla mít praktického uplatnění.
Rozhodování pražského magistrátu i plzeňského magistrátu má shodné rysy (byť v pražském případě pochybení při oznámení shromáždění vedlo k „vítězství“ /a uvozovky je nutno zdůraznit/ magistrátu). Podíváme-li se na případy věcně, zjistíme, že v obou případech zřejmě důvody k zákazu shromáždění byly dány, v obou případech shromáždění nebylo zakázáno v zákonné lhůtě a v obou případech se veřejná správa snažila problém řešit nezákonnou cestou poté, kdy na problém upozornila média. Cesta tohoto řešení byla v obou případech spojena se silnou mobilizací veřejného mínění a ze strany příslušných úřadů chyběl již jen projev ve stylu „We shall go on to the end, we shall fight in France, we shall fight on the seas and oceans, we shall fight with growing confidence and growing strength in the air, we shall defend our island, whatever the cost may be, we shall fight on the beaches, we shall fight on landing grounds, we shall fight in the fields and in the streets, we shall fight in the hills…” (W. S. Churchill, projev v Dolní sněmovně 4. 6. 1940).
Problém je, že dnes se nacházíme v odlišné situaci než Evropa roku 1940. Winston S. Churchill působil při přednesení zmíněného projevu předpokládám impozantně, pro naši dnešní situaci by ovšem vyvolala spíše asociaci o dělu a vrabcích. Je varující, když se veřejná správa snaží svá případná pochybení „napravit“ nezákonnou cestou a je otázkou, zda toto napravení neznamená ve svém důsledku stejné či větší zlo než to, které hrozilo v důsledku nenapraveného pochybení. Konec konců, má-li řada občanů této země negativní zkušenost s hrůzami nacistického režimu, má jejich neméně dlouhá řada i následující zkušenost s režimem, pro který byly normy často jen prázdnou floskulí.
Na jiném místě jsem varoval, že bychom měli žárlivě střežit základní práva a instituce, které je chrání. Tleskám proto Nejvyššímu správnímu soudu za jeho plzeňské rozhodnutí – tleskám mu přes kritiku, která se na jeho hlavu může snést, tleskám mu přesto, že budu prvního března se skřípěním zubů sledovat zprávy o pochodu, který se v Plzni uskuteční. S obavou se pak dívám na stát, který je připraven učinit ze zákona cár papíru a s očekáváním pochvaly mne přesvědčovat, že je to pro mé dobro.
Bylo-li něco namístě v okamžiku, kdy se ukázalo, že shromáždění nebylo zakázáno ač mělo, a že může dojít např. k porušení náboženských práv a výkonu bohoslužby, byla to omluva. „Promiňte, je nám líto. Nečinili jsme, co jsme měli a situaci již nemůžeme napravit, způsobili-li bychom tím ještě větší škodu. V průběhu shromáždění učiníme vše proto, aby nebyl porušen zákon a omezení vašich práv bylo minimalizováno“.