Human right is human right, business is business
Kamarád mi kdysi vyprávěl o semináři, na němž se mimo jiné probíralo spojování otázky lidských práv s obchodní politikou v mezinárodních vztazích, resp. ekonomické sankce související s porušováním lidských práv v té které zemi. Semináře se prý účastnil i nějaký Číňan, který nesouhlasně vrtěl hlavou a když dostal slovo, uvedl své vystoupení větou Human right is human right, business is business.
Úsměvná historka. Ekonomické sankce provázejí porušování lidských práv relativně zřídka a relativně účelově (což možná platí spíše než to zřídka). Zdá se, že se často jedná o prostředek, jehož cíle se nemusí krýt s těmi deklarovanými ani s ochranou jakýchkoliv práv obyvatel postižené země či regionu.
Nehodlám se na tomto místě zamýšlet nad tím, nakolik má být obchod obchodem a lidská práva lidskými právy, zda má náš náhled na míru demokracie v Číně ovlivňovat účast na olympijských hrách, vyhýbám se úvaze, nakolik můžeme zemím z jiného civilizačního okruhu nabízet naše kulturní a právní vidění světa, a nakolik je můžeme za jeho nerespektování přehlížet či penalizovat. Co mne zajímá je, zda nás naše uspořádání společnosti činí lepšími, zda a nakolik my tvoříme systém a zda systém spíše netvoří nás.
K úvaze – a ke vzpomínce na historku popsanou v úvodu postu, mne inspirovala cca půl roku stará událost. Dva čínští novináři byli mučeni a odsouzeni na základě identifikace e-mailových adres a dalších informací, které příslušným úřadům sdělilo o těchto novinářích a jejich on-line aktivitách Yahoo (HN, 30. 8. 2007, iHNed, 9. 11. 2007). Čínský trh je veliký, možné zisky z něj plynoucí jsou takřka pohádkové - a respekt Číny ke svobodě projevu a některým dalším lidským právům se dá srovnat s tím, jaký měla svého času Stb. Přes náhradu později zaplacenou za deset let novinářské svobody (iHNed 14.11.2007) se ovšem pro Yahoo stále jedná o více než výhodný obchod. Inu, i pro děti euroatlantické civilizace jsou lidská práva lidskými právy, ale byznys je byznys.
Nevím, zda můžeme Čínu nutit, aby dodržovala ve vztahu ke svým občanům práva, jichž si my vážíme. Myslím ovšem, že my sami musíme ctít hodnoty, které nás činí těmi, kým jsme. Měli bychom je ctít ať jsme kdekoliv – aniž bychom nezbytně nutně nutili ostatní, dodržovat je také. Neotevřu-li cizí dopis doma, ale učiním tak za plotem, neplatím-li ve své zemi výpalné, ale vesele spolupracuji s teroristickými skupinami v zahraničí („banánový“ post 4.10.2007), zřídím-li věznici na území umožňujícím spekulovat o vyloučení soudní kontroly, abych mohl porušovat zákony a hodnoty, o které se opírá podstata světa, v němž žiji, mohu tvrdit, že v „mém světě“ jsou lidská práva chráněna (i) díky mně, nebo je to spíše tak, že jsou chráněna mně navzdory?
Zdá se, že historicky se vytvořivší systém ochrany lidských práv má větší vliv, než bychom si s idealizací sebe sama byli ochotni připustit. Nenechme se proto ukolébat poklidem počátku jednadvacátého století v euroatlantickém regionu. Homo homini lupus a poklid není dán tím, že by se z vlků stali beránci. Měli bychom žárlivě střežit základní práva a instituce, které je chrání, protože jsou na rozdíl od nás samých hranicí, dělící nás od světa, v němž má slovo svoboda jiný význam, než známe.