Kárný rok soudní?

Tento justiční rok se zdá být poněkud kárným. V kárném řízení se nalézají dva vrcholní justiční funkcionáři, byť každý pro diametrálně odlišné skutky. Poslanecká sněmovna začala projednávat novelu zákona o soudech a soudcích a zdá se, že se hromadí politická vůle pro změnu dosavadního typu kárného řízení ve věcech soudců. Nad rámec těchto „vysoko-profilových“ kauz, které jistě budou v tomto roce dostatečně plnit stránky tisku, bych rád upozornil na případ, který by neměl, i když se neřadí mezi politicky sledované kauzy, zapadnout: jedná se o kárnou dohru několik let starého případu soudce Nejvyššího soudu (nyní Vrchního soudu v Praze) JUDr. Zdeňka Sováka. Její (poslední?) kolo lze očekávat v průběhu tohoto roku.

Pro připomenutí: v průběhu roku 2003 publikoval JUDr. Z. Sovák spolu s dalšími sérii textů v časopise Trestní právo (tehdejšího) nakladatelství Orac. Jednalo se o vícero textů v celkovém rozsahu přibližně 150 stran. JUDr. Sovák však nebyl autorem žádného z textů; jak se ukázalo, tyto texty byly téměř doslova převzaty z publikace „Podnikání a ekonomická kriminalita v ČR“ a „Základy práva pro střední a vyšší odborné školy“, jejichž autory jsou mimo jiné soudci Nejvyššího soudu Pavel Šámal a František Púry. Vznik plagiátu vysvětloval „spoluautor“ JUDr. Sováka, Libor Nedorost z Nejvyššího státního zastupitelství, v podání denního tisku tak, že „[...] plagiáty vznikly nedopatřením. Chyba prý vznikla poté, co mu kolega Sovák poslal texty k rozpracování a mezi nimi byly i texty jeho kolegů, což údajně přehlédli. Originální a "opsané" texty se od sebe lišily jen jediným: podpisem, uvedla MfD.“ [Zpráva ČTK „Soud projedná případ opisování odborných justičních textů“ ze dne 24. 5. 2006].

Nechme stranou debatu nad hodnověrností podobného vysvětlení stejně jako hledání důvodů, pro které tehdy nový ministr Pavel Němec ruší rozhodnutí svého předchůdce Karla Čermáka o dočasném zproštění JUDr. Sováka z funkce soudce. JUDr. Z. Sovák následně opouští Nejvyšší soud a přechází na Vrchní soud v Praze. Zajímavá je však dohra soudní. Ta probíhá ve dvou úrovních: trestní a kárné.

Trestní stíhání, které bylo vedeno pro porušování autorského práva, bylo z důvodu narovnání dosaženého mezi obžalovanými a poškozeným (nakladatelstvím C. H. Beck) zastaveno. Dohoda o narovnání (která mimo jiné také potvrzuje vývody Pavla Molka o nevhodnosti trestního postihu svojí podstatou civilně-právního deliktu porušování cizích autorských práv) obsahovala závazek, že obžalovaní se autorům veřejně omluví ve dvou nejčtenějších právnických periodicích Trestně-právní revue a Právnické rozhledy. Zároveň složili každý na veřejně prospěšné účely sto tisíc korun. Na okraj: dohoda o narovnání mimo jiné potvrzuje spáchání skutku (§ 309 odst. 1 písm. a) tr. řádu) ze strany obžalovaného. S ohledem na zavinění (tedy údajné nedbalostní „přehlédnutí“ při použití přeposlaných textů) uvedla poškozená stranu (C. H. Beck zastoupen prof. Helenou Válkovou): „"Ani jeden z nás, kdyby tam byla nedbalost, bychom tu dohodu nepodepsali," uvedla Válková.“ [Zpráva ČTK „Soud zastavil stíhání za opisování odborných justičních textů“ ze dne 26. 5. 2006].

Zpět ke kárnému postihu: návrh na kárné řízení podala dne 23. prosince 2003 předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci nejprve vyčkal rozhodnutí trestního soudu. Po jeho rozhodnutí, kterým bylo schváleno výše uvedené narovnání (doprovázené o několik dalších procesních uliček, které však nejsou pro naše zkoumání nyní podstatné), kárný senát řízení rozhodnutím ze dne 21. prosince 2006 zastavil.

Souběh trestního a kárného řízení proti soudci je upraven v § 15 zákona č. 7/2002 Sb. Druhá věta druhého odstavce stanoví, že po právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce potrestán za stejný skutek v trestním či správním řízení, pokračuje kárný senát v řízení pouze tehdy, „[...] má-li zato, že postih ve správním nebo trestním řízení není dostačující; jinak kárné řízení zastaví.“ Kárný senát Vrchního soudu měl za to, že trestní narovnání bylo v dané kauze postačující. Soud si navíc položil obecnou otázku, zda aplikací sankce, stanovené na kárné provinění, na skutek, který má charakter činu soudně trestného, nedochází k porušení zásady ne bis in idem, tedy zda osoba není potrestána dvakrát za stejný skutek.

Nejvyšší soud k odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, která byla původní kárnou žalobkyní, rozhodnutí Vrchního soudu zrušil. Soud postavil své odůvodnění na odlišení typu zájmů, které oba typy řízení sledují: „[...] v rovině trestní odpovědnosti zejména o porušení zájmů soukromých, reprezentovaných normami autorského práva, a jen méně závažnou částí trestního jednání obviněných došlo k porušení obecných zájmů, vyjádřených v zájmu na ochranu vlastnictví. Naproti tomu v rovině kárné odpovědnosti soudce je kárným proviněním dotčen především veřejný (obecný, společenský) zájem, jež je vyjádřen již ve skutkové podstatě kárného provinění tím, že za kárné provinění lze považovat pouze takové zaviněné porušení povinností soudce, resp. pouze takové jeho zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.“

„[...] postih kárně obviněného soudce v trestním řízení, spočívající v narovnání mezi poškozenými a obviněnými, není v této kárné věci [...] dostačující, neboť nevyjadřuje v rovině kárné odpovědnosti žádoucí (dostatečnou) míru ochrany veřejného (společenského, obecného) zájmu.“ (rozhodnutí ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 1 Skno 1/2007, přístupné zde).

Věc se tedy vrací znovu před Vrchní soud v Olomouci. Dovolím si podotknout: díky Bohu, respektive tedy díky zásahu Nejvyššího soudu, s jehož odůvodněním plně souhlasím. Přístup, který ve svém původním rozhodnutí zvolil Vrchní soud v Olomouci, je podle mého názoru neudržitelný. Kárnou odpovědnost soudce by totiž redukoval na otázky (trestní?) zákonnosti: soudce, který byl trestně postižen, již nemůže být stíhán kárně. S trochou nadsázky by se pak kárná řízení omezila na ukládání snížení platu v důsledku průtahů v řízení, tedy na „zbytkovou“ agendu v kauzách, které to „nedá“ na trestní stíhání. O tom ale kárné řízení není; jedná se o etický soud, který jednak, jak uvedl Nejvyšší soud, sleduje jiný zájem než obecný trestní (či civilní) postih, a dále může a musí jít nad rámec pouhé zákonnosti. Požadavky na ty, co mají soudit, musí být nastaveny jinde než požadavky (trestní) zákonnosti pro ty, co jsou souzeni.

Poté, co z kauzy „Budil“, která vyšuměla do ztracena, stejně jako z kauz jiných, plyne, že česká akademie se není s plagiátorstvím schopna vypořádat, byla by zpráva, že justice to dokáže, osvěžující změnou. Uvidíme, co přinese kárný rok soudní.