Knížka vznikala v sérii patnácti rozhovorů, které měl Tomáš Němeček se současným předsedou Ústavního soudu od května 2011 do srpna 2012 v kavárnách i v Rychetského kanceláři na Ústavním soudu. Text knihy je koncipován chronologicky jako dialog obou autorů, počínaje seznámením Rychetského rodičů až po jeho současnou činnost na Ústavním soudě. Současně je prokládán texty, které psal buď Němeček sám, nebo například záznamy Státní bezpečnosti, které jsou zajímavým protipólem Rychetského vyprávění. Čtenář se dozví informace ze zákulisí politického i justičního života, ale často velmi otevřeně též informace z Rychetského soukromí. Kniha tak činí čest svému názvu. V podstatě tak máme šanci seznámit se s celým Rychetského životem. Na druhé straně je kniha i jakousi kronikou života v Československu a Česku v posledních sedmdesáti letech.
První kapitola se věnuje předválečnému Československu, životu rodiny v Protektorátu (Rychetský se narodil v roce 1943) až po dětství v 50. létech. Dozvíme se třebas, že Rychetského dědeček padl za prvé světové války na italské frontě, zjistíme, že Rychetského příbuznou je i malířka Helena Zmatlíková, kterou zná asi každé české dítě atd. Protože Rychetského rodiče pocházeli z nuzných poměrů, nepřekvapí, že jako mnozí jiní z idealistických důvodů již v květnu 1945 vstoupili do komunistické strany.
V druhé kapitole vidíme Rychetského jako dvacátníka v 60. letech. Centrum kapitol se soustředí na postupnou liberalizaci poměrů v Československu, která vygradovala v Pražské jaro 1968. Zjistíme, proč byl Rychetský na sklonku 60. let trestně stíhán, jak se v Československu tehdy legálně užívalo LSD, jak se jako trestně stíhaný stal asistentem na pražské právnické fakultě, nahlédneme do zákulisí právnické fakulty v době společenského kvasu a násilně přetržených proměn. Hned v další kapitole pak nahlédneme do počátku normalizace fakulty (velmi mne překvapilo, že se na ní účastnil i Jaromír Kincl, byť Rychetský velmi hezky vysvětluje, proč se asi k normalizátorům tento český romanista připojil), i o diskusích, které se ještě v roce 1969 vedly o postihu emigrantů. Desítky dalších stran pak jsou věnovány disentu, Chartě 77, ale i agentům, které na Rychetského donášeli – nebo naopak nedonášeli.
V páté a šesté kapitole se vrátíme do listopadu revoluce roku 1989 a změně režimu. Nahlédneme do zapomenuté ústavy narychlo napsané v prosinci 1989, ale i o výběru českého ministra spravedlnosti (neúspěšného prvého nominanta Občanského fóra, kterého Rychetský nepovažoval za vhodného kandidáta pro jeho chaotičnost, znalý čtenář i přes Rychetského diskrétnost snadno pozná). Podíváme se s Rychetským do české generální prokuratury (zde mi trochu chyběly Rychetského názory na další vývoj právní úpravy prokuratury, neboť Rychetský byl kritikem právního vývoje úpravy státního zastupitelství po roce 1992), ale i do fungování federální vlády před volbami v roce 1992. Vrátíme se k divokým lustracím, přijetí lustračního zákona, s jehož dnešní podobou Rychetský nesouhlasí. Podíváme se i na vznik Listiny základních práv a svobod.
V osmé až desáté kapitole sdílíme s Rychetským jeho krátký čas mimo politiku, abychom následně sledovali jeho opětovný vstup do politiky v barvách sociální demokracie, úspěšnou kandidaturu do Senátu a vstup do vlády „sebevrahů“. V deváté kapitole sledujeme podrobně etapu české politiky v době Zemanovy vlády a opoziční smlouvy, kde asi nejzajímavější jsou detaily z doby bombardování Kosova. Sám jsem měl tehdy proti bombardování Srbů dost veliký odpor, a čtenáře asi nepřekvapí reálná (tedy nulová) role, kterou na celé akci česká vláda měla (byť čistě teoreticky mohla akci NATO blokovat) V desáté kapitole zjistíme, proč neměl Vladimír Špidla rád Miloše Zemana (svou roli v tom hrál i alkohol), a pak již sledujeme sociální demokracií totálně zpackanou volbu prezidenta, která vynesla Václava Klause na Hrad a Rychetského do Joštovy ulice v Brně.
Jedenáctá kapitola se na 20 stranách věnuje Ústavnímu soudu. Zjistíme věci neznámé a připomeneme si věci relativně známé, všimneme si, že Rychetský si dobře rozuměl s oběma svými místopředsedy, byť každý je úplně jiný. Stejně tak asi nepřekvapí, že uvnitř Ústavního soudu panuje značná animozita mezi některými soudci, která je umocňována konfliktními kauzami typu zdravotnických poplatků či Ústavu pro studium totalitních režimů. Špatná atmosféra uvnitř obdobných tribunálů je asi rysem, který jde napříč právními kulturami – o americkém Nejvyšším soudě se říká, že někteří soudci spolu vůbec nehovoří a stýkají se jen v naprosto nutných, tedy úředních záležitostech. Skoro se zdá, že zatímco politici jsou spolu v rétoricky velkých sporech, ovšem v soukromí si spolu často dobře rozumí, je situace na ústavních soudech dána tím, že spory soudců, kumulované za zavřenými dveřmi soudní porady, nejsou ventilovány veřejně - jedinou ventilací těchto sporů jsou disenty. S Rychetského desítkou nejvýznamnějších rozhodnutí bych asi souhlasil jen tak z poloviny, naprosto ale souhlasím se zařazením jeho disentu ve věci zdravotnických poplatků, který nález těsné většiny pléna naprosto převálcoval (je ale pravdou, že argumentačně velmi slabý a místy až nechtěně úsměvný nález k tomu poskytl snadný terč).
„Jakýkoliv pokus o „objektivní“ líčení osobních vzpomínek je asi odsouzen k nezdaru – přinejmenším v tom, že lidská paměť je zoufale nespolehlivá a každý má tendenci vytěsňovat vše, co mu není či nebylo milé, či zač by se musel stydět. Doufám, že toho v našem případě nebylo příliš mnoho“, končí upřímně své vyprávění předseda ÚS. V každém případě lze tuto knihu doporučit jako skvělý příspěvek ke studiu našich moderních dějin, z pozice člověka, který toho během posledního půlstoletí zkusil opravdu mnoho.