Nejméně nebezpečná větev

Doufám, že nebudeme muset přejmenovat náš blog na „Fanzin soudce Breyera“, ale nedá mi, abych se nepodělil o své dojmy z diskuse, na kterou tady již odkazoval Zdeněk Kühn (a kde zaznělo mnohé z toho, co soudce Breyer přednesl v rámci své Clarendon Lecture na Oxfordské univerzitě). Pokud nemáte čas sledovat celý záznam, který trvá déle než hodinu, klikněte si alespoň na odkaz, kde Breyer mluví (nejen) o případu Bush v. Gore, 531 U.S. 98 (2000). Zde Nejvyšší soud „přiřkl“ volební vítězství G. Bushovi poté, kdy panovaly závažné pochyby o regulérnosti voleb v několika státech (zejména tam, kde byli guvernéry Bushovi přívrženci).

Breyer při vzpomínání na tento případ říká, že přesto, že byla celá země rozdělena v tom, zda soud rozhodl správně či nikoliv, přičemž sám Breyer byl v přehlasované menšině, velké vítězství pro Spojené státy byla skutečnost, že všichni přijali rozhodnutí soudu bez toho, aby vyšli do ulic se zbraněmi. Stejně tak rozhodnutí respektovali politici včetně poraženého Ala Gorea.

Breyer v té souvislosti připomenul, jak malá je skutečná moc soudu. „Skutečná“ myšleno moc uplatňovaná násilím, na které má státní moc někdy právo. V třicátých letech devatenáctého století se indiánský kmen Čerokézů soudil se státem Georgia o půdu, která mu měla podle smlouvy se Spojenými státy náležet. Ke smůle kmene se tam však nacházela ložiska zlata. Ze smlouvy se tedy, alespoň v očích úřadů státu Georgia, stal cár papíru. Indiáni nesáhli po tomahavcích a puškách, ale po jednom z nejschopnějších právníků tehdejší doby Willardovi Wirtovi. Wirt pak skutečně jejich případ (byly dva, v jednom se však Nejvyššímu soud podařilo se rozhodnutí vyhnout - Cherokee Nation v. Georgia, 30 U.S. 1 (1831) a Worcester v. Georgia, 31 U.S. 515 (1832)) dotáhl až k Nejvyššímu soudu a vyhrál.

Asi tušíte, že tady je teprve začátek příběhu. První věc, kterou totiž tehdy zákonodárce státu Georgia udělal, bylo přijetí zákona, podle kterého měl být pověšen každý, kdo by vkročil na území státu s úmyslem vynutit rozsudek. Prezident Jackson prý tehdy prohlásil: „John Marshall, předseda soudu, učinil rozhodnutí. Tak ať si ho také vynutí.“ Nic se nestalo, i když nakonec federální jednotky na území Georgie přišly - aby vyhnaly Indiány z území, které jim podle rozsudku Nejvyššího soudu náleželo.

V roce 1958 Nejvyšší soud rozhodoval v jiném kontroverzním případu: Cooper v. Aaron, 358 U.S. 1 (1958). Navazoval na slavné rozhodnutí Brown v. Board of Education, 347 U.S. 483 (1954), kde Nejvyšší soud prohlásil rasovou segregaci na školách za protiústavní. Guvernér státu Arkansas se tehdy postavil do dveří školy v Little Rock a prohlásil, že do ní černé děti nevstoupí. Něco se však od třicátých let devatenáctého století ve Spojených státech změnilo. President Eisenhower už neřekl, ať si předseda Nejvyššího soudu vynucuje své rozhodnutí sám. Místo toho vyslal do Arkansasu federální vojsko, aby rozsudek Nejvyššího soudu vynutilo.

Cooper v. Aaron je příkladem toho, že výkonná moc ve fungující demokracii chápe nutnost respektování soudních institucí – ač se třeba její rozhodnutí nemusí krýt s jejími aktuálními požadavky či tužbami. Bush v. Gore, zmíněný na začátku pak ukazuje, jak je respektovaný soud důležitý v momentě, kdy je celá společnost rozdělena a neexistuje politický proces či prostředek, který by zajistil její jednotu. Pak alespoň existuje pojistka panství práva, která zabrání tomu, aby lidé s odlišnými (mnohdy i hluboce odlišnými) názory nesáhli po zbrani.

Myslím, že česká společnost není tak polarizovaná mezi, řekněme losnovci a mažňákovci, a k sahání ke zbrani taky máme pořádně daleko. Při sledování vystoupení soudce Breyera jsem si říkal spíše jinou věc: že se mělo stát součástí konference o nezávislosti justice, kterou můžete shlédnout zde. Při sledování některých příspěvků mi totiž připadalo, že jsou diskutující myšlenkami někde ve třicátých letech devatenáctého století. Ačkoliv ne na divokém západě, ale kdesi ve střední Evropě. Možná by jim příklad soudce Breyera pomohl nalézt stroj času, kterým by se přenesli do století jedenadvacátého, které na funkci soudů ve společnosti nahlíží přece jenom jinak...

_________________

Více k jednotlivým případům se můžete dozvědět z článku S. Breyera, Reflections of a Junior Justice, 54 Drake Law Review 7 (2005).

Celý příspěvek

Diskuse se soudcem Breyerem na New Yorkeru

Týdeník New Yorker má na svých webových stránkách zajímavou diskusi se soudcem NS USA Stephenem Breyerem, o kterém jsme už několikráte hovořili níže. Je tam spousta zajímavých témat včetně třebas mediální role soudce v americké demokracii nebo otázky soudcovské nezávislosti (Breyer hovoří o svých zážitcích s ruskými kolegy, ale jistě by stejně tak mohl hovořit o zážitcích s kolegy českými).

Celý příspěvek

Sjednoceni v nesmyslnosti

Venku se smráká a mě posedla touha se dozvědět, co je nového v českém publikačním rybníčku. Za tímto účelem využívám služeb Beckovského iPrávníka, který uveřejňuje obsahy nově vyšlých právních periodik. Po načtení stránky padl můj zrak na titulek: „EU vyzývá k diskusi o tzv. flexikuritě“. Cože?

Kliknutím na odkaz zjišťuji, že „Předseda Evropské komise José Manuel Barroso, finský ministerský předseda Matti Vanhanen společně s komisařem Vladimírem Špidlou a zástupci členských států vyzvali zástupce zaměstnavatelů a pracovníků, aby se aktivně zapojili do diskuse o tzv. flexikuritě, tj. kombinace flexibility a jistoty zaměstnání.“ Vida, že se jedná o nějakou akci finského předsednictví v EU, vzpomenu si, že jsem dneska četl na Aktuálně.cz článek o tom, jak „Alkohol kosí Finy“. Že by to byla tisková zpráva vytvořená nějakým úředníkem tiskového odboru finského ministerstva zahraničních věcí (Ulkoasianministeriö, ve skandinávských úřednických kruzích nicméně s ohledem na spotřebu alkoholu na hlavu intimně přezdívaného „Finlandia“) těsně před zavíračkou? Není tomu tak. Termín skutečně existuje: jedná se o sloučení anglického či francouzského flexibilité (flexibility) a securité (security).

Nevím. Cit pro jazyk mateřský, jestli jsem ho někdy měl, jsem zřejmě v důsledku snaživého osvojování si jazyků cizích a životu v zahraničí potratil. To sice neznamená, že bych, jak jsem se o sobě nedávno dozvěděl, usch fůbecz nemlufil tschechisch czy sche bých mlufil s džasným englickým pfízvoukem. Nicméně mnoho věcí, které lidem s tímto darem rvou uši či rovnou způsobují epileptický záchvat, mě nechává chladným. Natolik chladným, že jsem nedávno od kolegů v práci dostal výše vyobrazenou hodnotnou publikaci, s jejíž pomocí snad tuto drobnou vadu na charakteru překonám. Jestli sami váháte, co si pořídit, dobrý přehled publikací na trhu je zde.

Výše uvedená zrůdnost však nebude o jazyce. Pojem zní zřejmě úděsně v každém jazyce z komunitárních jazyků, do kterého se flexikurita pro jistotu raději nepřekládá a ponechává se v anglicko-francouzském „originále“. V tomto ohledu jde evropské ptydepe nejlepší Orwellovskou cestou rétorického slučování protikladů: Válka je mír, svoboda je otroctví a neznalost je moc. Myslím, že i profesionální žongléř s termíny jako je R. Dworkin, který se své čtenáře ve svém posledním výtvoru snaží (opět) přesvědčit o tom, že svoboda a rovnost jsou v podstatě to samé, že není žádný hodnotový pluralismus a rozpory nejsou a že se vše slévá v jedno (co to asi bude?), před tímhle prostě musí zblednout.

Co dodat? Že by stylové "United in nonsensicality/Im Unsinn geeint/Unie dans l´absudité"?

Celý příspěvek

Nabídka Višegrádských stipendií

International Visegrad Fund nabízí pregraduální (po ukončení druhého ročníku) a postgraduální stipendia pro studium v jiné zemi Višegrádské čtyřky (Polsko, Maďarsko, Slovensko) anebo v zemích jižní a východní Evropy. Uzávěrka je 31. ledna 2007. Níže jsou převzaté obecné informace z webu IVF.

Visegrad Master Scholarships (VMSP) are provided for study projects of applicants who had successfully finished at least 4 semesters of bachelor studies at the sending university.

Intra-Visegrad scholarships - to scholars coming from one of the V4 countries who plan to study one or two semesters in other V4 country.
Out-Going scholarships - outstanding students from V4 countries for studies at acknowledged universities in Albania, Belarus, Bosnia and Herzegovina, Croatia, Macedonia, Moldova, Montenegro, Serbia and Ukraine
In-Coming scholarships - to scholars coming from one of the following countries: Belarus, Croatia, Romania, Russia, Serbia and Montenegro, and Moldova.

Visegrad Post-Graduate Scholarships (VPSP) are provided for study/research projects of applicants who had successfully finished their master studies.

Intra-Visegrad scholarships - to scholars coming from one of the V4 countries who plan to study one or two semesters in other V4 country.
Out-Going scholarships - outstanding students from V4 countries for studies at acknowledged universities in Albania, Belarus, Bosnia and Herzegovina, Croatia, Macedonia, Moldova, Montenegro, Serbia and Ukraine
In-Coming scholarships - to scholars coming from one of the following countries: Belarus, Croatia, Romania, Russia, Serbia and Montenegro, and Moldova.

Celý příspěvek

Tomáš Richter: Kupónová privatizace a její vlivy na správu a financování českých akciových společností. Praha: Karolinum 2005, 132 str.

Před nedávnem se mi dostala do ruky výše uvedená knížka. Tomáš Richter, který mj. přednáší právo korporačního financování na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, popisuje dopady kupónové privatizace z počátku české transformace na správu a financování akciových společností. Jakkoliv nejsem expert na zmiňované právní odvětví, útlou knížku jsem přečetl během několika mála nocí. Proto knížku doporučuji touto formou též na tomto blogu.

Autor se netají již v úvodu svým negativním názorem na český způsob kupónové privatizace, který vedl nejen ke ztrátě podstatné části privatizovaného majetku, ale též ke ztrátě důvěry podstatné části veřejnosti v politický a ekonomický liberalismus, pod jehož prapory byla kupónová privatizace realizována. Autor se tak hlásí ke zcela dominantnímu skeptickému pohledu zahraniční ekonomické i právní teorie na českou cestu privatizace státního majetku; tyto názory jsou Richterovi ostatně i s ohledem na jeho četné zahraniční studijní pobyty velmi dobře známy. Richter upozorňuje na „fatální chybu“ kupónové privatizace, totiž na „kombinaci privatizační metody vedoucí ke zprostředkované rozptýlené kontrole nad privatizovanými akciovými společnostmi v institucionálně velmi slabém prostředí, při současné absenci efektivní regulace finančních zprostředkovatelů“ (str. 11, zvýraznění v originále), což vedlo k rozsáhlé defraudaci majetku privatizovaných společností.

V druhé kapitole nastiňuje autor základní fakta týkající se procesu kupónové privatizace, ptá se, proč vlastně tato vize spjatá s týmem neokonzervativních ekonomů kolem Václava Klause uspěla a nakolik tu existovala nějaká alternativa. Z ekonomických důvodů pro použití kupónové metody privatizace měla podle Richtera zásadní význam nízká zahraniční zadluženost Československa. Právě vysoká míra zahraničního zadlužení byla rozhodující pro nemožnost realizace kupónové privatizace v Maďarsku nebo Polsku. Kupónová privatizace v ČR nicméně připravila vynikající laboratoř pro studium problémů zmocnění, vznikajících ve veřejné akciové společnosti v důsledku oddělení práv řídit podnikání společnosti od práv k peněžním tokům vytvářeným podnikáním společnosti.

V třetí kapitole vytváří autor základní teoretický aparát pro analyzování dopadů kupónové privatizace na české kapitálové společnosti. Nejprve vysvětluje základní charakteristiku a význam akciových společností, aby se dále věnoval zodpovězení klíčové otázky tohoto oboru – jak zajistit, aby kapitálové společnosti byly spravovány v zájmu svých vlastníků (tedy otázka nákladů zmocnění). Náklady zmocnění nevznikají pouze tehdy, pokud je společnost vlastněna stoprocentně jedním akcionářem. V okamžiku, kdy ale ve společnosti existuje významný, nikoliv však stoprocentní akcionář, vznikají na straně tohoto akcionáře silné motivy pro to, aby na úkor zbývajících akcionářů začal požívat privátní požitky z kontroly. Základním problémem je samozřejmě to, že takovémuto akcionáři plynou zisky z podnikání společnosti jen úměrně jeho podílu na společnosti, s ohledem na svou pozici a ovládnutí managementu je však s to zajistit dosahování zvýšeného profitu na úkor menšinových akcionářů. Teoreticky lze ochranu zájmů vlastníků dosahovat jak nástroji tržními (např. pokles ceny akcií špatně spravované společnosti nebo problematickým uplatněním neúspěšných managerů), tak právními (kontrolní oprávnění menšinových akcionářů, nabídky odkoupení akcií atd.). Tržní mechanismy samy o sobě nejsou dostatečné, čímž je dána nevyhnutelnost právní regulace.

Čtvrtá a klíčová kapitola analyzuje správu českých akciových společností privatizovaných kupónovou metodou. Autor vychází z teze, že efektivita správy českých akciových společností privatizovaných kupónovou metodou byla významně ovlivněna problémy zmocnění, danými právě specifiky kupónové metody. Tržní ani právní mechanismy nebyly s to v 90. letech minulého století těmto problémům čelit. Hlavní tržní nástroj, který měl sloužit k řízení problémů zmocnění – privatizační fond – se sám stal zdrojem problémů zmocnění nevídaného rozsahu.

Autor nezastává obvyklou kritiku české privatizace 90. let, tedy tezi, že nejprve měl být vytvořen institucionální rámec, a teprve poté mělo dojít k privatizaci. Základním problémem privatizace nebyl takto pojímaný útěk ekonomů před právníky, ale podle Richtera spíše to, že za neexistence efektivního právního rámce došlo k použití metody, která vedla k oddělení práv k řízení privatizovaných akciových společností od reziduálních nároků na majetek společnosti. Řešením tedy byl podle Richtera prodej podniků formou přímého prodeje jedinému nabyvateli, což by eliminovalo problémy zmocnění. Jádrem této kapitoly je pak důkladná empirická analýza hospodaření privatizovaných akciových společností a zpronevěry majetku těchto společností. Autor upozorňuje na to, že až do roku 1996 chyběly téměř všechny právní nástroje kontroly problému zmocnění (popisované ve třetí kapitole). K problémům akciových společnosti nadto přispělo i zákonem stanovené omezení podílů privatizačních fondů na privatizovaných společnostech. To přispělo jednak k posílení oddělení vlastnictví společností od jejich řízení, jednak ke zvýšení transakčních nákladů v důsledku vzniku komplikovaných kapitálových struktur, zakrývajících skutečné vlastnické poměry ve společnosti. Autor ukazuje i na celou řadu dalších problémů tehdy platného práva, uzavírá však, že i kdyby snad právo v knihách bylo kvalitnější, nemohlo by to nic změnit na celkové institucionální nepřipravenosti postkomunistické společnosti regulovat takové množství veřejných akciových společností, které se s kupónovou privatizací v 90. letech v Československu objevilo.

Stručnější kapitola pátá analyzuje vliv kupónové privatizace na financování akciových společností, když se zaměřuje zejména na externí financování.

Základní devízou knihy je využití ekonomické analýzy práva obchodních společností, tedy využití metody, která v českém právním prostředí zůstává doposavad v zásadě neznámou nebo přinejmenším neaplikovanou (jak Richter sám velmi výstižně na str. 11 uvádí, „česká právní věda … zpravidla přistupuje k zásadním normativním otázkám korporačního práva v podstatě stejně, jak tomu bylo v Římě v roce 60 př.n.l. – tj. intuicí a nesystematickými odkazy na jakákoliv dostupná fakta“). Těm, kdo by snad měli pochybnosti o praktické využitelnosti této metody, třetí a čtvrtá kapitola recenzované knihy názorně ukazují přednosti ekonomické analýzy práva. Namísto suchopárného dogmatického rozboru platných právních předpisů jsou v podání Richtera právo a jeho metodologie ovlivňovány konkrétními ekonomickými procesy a zákonitostmi. Tak se současně z Richterova textu stává skutečně vědecká publikace, jejíž použitelnost není dána jen jepičím životem českých zákonů.

Kniha je založena na mimořádné znalosti evropských i amerických autorit v oblasti ekonomické analýzy korporačního práva a v podobě, ve které je napsána, nemá v dané oblasti v české právnické literatuře obdobu. Autor současně doprovází text obšírným seznamem literatury a důkladným poznámkovým aparátem. Protože současně jasně preferuje zdarma dostupné veřejné internetové databáze, poslouží též dost dobře jako přehledný vstup do problematiky ekonomické analýzy práva obchodních společností.

Knihu lze doporučit nejenom těm, kteří se zajímají o důvody neslavného konce na počátku 90. let tak opěvované kupónové metody privatizace národního majetku, ale obecně všem těm, kteří mají zájem o nové teoretické směry analýzy práva obchodních společností, jako je právě ekonomická analýza práva.

Celý příspěvek

Druhé místo asistenta na NSS

Nad rámec níže uvedeného inzerátu hledá Nejvyšší správní soud (druhého)

ASISTENTA SOUDCE.

Požadavky:

- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
- schopnost a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
- znalost cizího jazyka (cizích jazyků) vítána

Výhodou, nikoliv požadavkem, je odborné zaměření na finanční, správní, příp. ústavní právo.

Hlavní náplň práce asistenta soudce spočívá ve zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. Práce je vhodná pro začínající právníky, pomýšlející na práci v některém z judiciálních povolání. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí Zákoníkem práce. Plat je stanoven na základě nařízení vlády ČR č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění novel, s ohledem na zkušenosti a praxi.

Strukturovaný životopis zasílejte prosím kdykoliv na adresu: petra.novakova[at]nssoud.cz, kam můžete případně směřovat též Vaše dotazy a v kopii na adresu: blanka.novakova[at]nssoud.cz.

Celý příspěvek

Místo asistenta soudce na NSS

Jan M. Passer, soudce Nejvyššího správního soudu, hledá vhodné kandidáty na místo

ASISTENTA SOUDCE

Požadavky:

• magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
• bezúhonnost;
• nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
• schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
• znalost cizího jazyka (cizích jazyků) vítána.

Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce.

Práce je vhodná pro začínající právníky, pomýšlející na práci v některém z judiciálních povolání. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí Zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtovýcha v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů a nařízením vládyč. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší správní soud v Brně je vrcholným soudním orgánem správního soudnictví. Jeho úkolem je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob a dbát o jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů. Nejvyšší správní soud je relativně mladou a dynamickou ústavní institucí.

Strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte na adresu: jan.passer[at]nssoud.cz a v kopii na adresu blanka.novakova[at]nssoud.cz.

Celý příspěvek

Můj ctěný a vážený kolega vykládá nesmysly...

Vždy znovu a znovu mě fascinují rozdíly v anglosaské soudní rétorice, tedy rozdíly v míře veřejného respektu a soudcovské zdvořilosti mezi stejně postavenými soudci navzájem, demonstrované v rozsudcích.

Na jedné straně pomyslného spektra by byl tradičně velice zdvořilý styl „Law Lords“, tedy členů Odvolacího výboru Sněmovny lordů. Souhlasné odkazy na „projevy“ ostatních kolegů jsou činěny ustálenou floskulí: "I have had the great advantage of reading in draft the speech of my noble and learned friend Lord X. For the reasons he gives, with which I agree, I would also dismiss this appeal." Nicméně i v případě, kdy jejich lordstva vzájemně nesouhlasí či nesouhlasí plně, styl zůstává až úzkostlivě zdvořilý: „I have had the great advantage of reading in draft the speeches of my noble and learned friends Lord X and Lord Y, in which the background to this appeal is so comprehensively and helpfully set out. I feel however obliged to add …..“ Právě v poslední větě je zakopán pes: „cítit nucen cosi přidat“ znamená v podstatě nesouhlasit, to však nic nemění na elegantní zdvořilosti.

Celý příspěvek

Chcete publikovat ve Spojených státech?

Tady je několik jednoduchých tipů jak na to, aby měl váš článek šanci, že jej některý časopis přijme. Užitečné rady, jak takový článek napsat, Vám poskytne kniha "Academic Legal Writing" Eugena Volokha (UCLA School of Law). Na jeho stránkách naleznete kromě odkazů na tuto knihu třeba pěknou šablonu k článku psanému ve wordu, nebo základní rady, jak postupovat při psaní.

No a pokud chcete být také citováni, pak nelze než doporučit článek Jacka Balkina (Yale Law School) a Sanforda Levinsona (The University of Texas at Austin Law School) "How to Win Cites and Influence People", 71 Chicago-Kent Law Review 843 (1996) . Zde je jejich desatero:

Celý příspěvek

Konference o nezávislosti justice

Česká advokátní komora minulý týden uspořádala konferenci o nezávislosti justice. Videozáznam je dostupný zde, doporučuji např. příspěvek prof. Přibáně z Cardiffu, který se mi moc líbil.

Celý příspěvek