Bílá hora očima ekonoma

Před 400 lety české stavy prohrály povstání proti králi a nastolený režim „stabilizoval společnost“ na další čtvrt tisíciletí. Pohled na pobělohorský režim, jaký jsme dostali ze školních lavic, dnes neobstojí. Zde nabízím pohled očima své profese, institucionální ekonomie. Ta zkoumá zejména, jak pravidla hry ve společnosti – politický a právní systém - ovlivňují ekonomickou výkonnost. Závěr bude až překvapivě jednoznačný: pobělohorský režim byl ještě horší, než nám ve škole tvrdili.

Ve velmi čtené knize Why Nations Fail popisují ekonomové Daron Acemoglu a James Robinson vývoj Západu jako trnitou cestu od extraktivních institucí k institucím více a více inkluzivním. Tento proces vyvedl masy lidí z bídy do dnešního blahobytu. Inkluzivní instituce znamenají, že široké vrstvy mohou participovat na ekonomickém i politickém životě. Typickými inkluzivními institucemi jsou ochrana vlastnických práv, svoboda podnikání, účast na správě věcí veřejných. Extraktivní instituce naopak koncentrují politickou moc v rukou úzké privilegované vrstvy a slouží k posilování jejího ekonomického bohatství na úkor širokých vrstev. České země počátku 17. století byly v mezinárodním srovnání slušně inkluzivní v politické oblasti díky reálné moci stavů, v nichž byla zastoupena i nižší šlechta a města. Poskytovaly na svou dobu mimořádnou míru náboženské svobody a tolerance (i to je inkluzivní instituce). Ekonomické instituce byly zaostalejší, ale se zpožděním sledovaly západní trendy.

Tyto trendy mohly pokračovat, obdobně jako například ve Švýcarsku či Nizozemí, které byly v mnohém podobné výchozí situaci, pokud jde o náboženskou toleranci a konflikty s Habsburky, ale s opačným výsledkem. Uvažovat o alternativních, kontrafaktuálních historiích je vždy ošemetné. V tomto případě však se snad o všech jakž takž smysluplných alternativních scénářích dá říci, že by vedly k více inkluzivním politickým i ekonomickým institucím. (Za touto úvahou je fakt, že vedení stavů bylo poměrně pluralitní - zastoupení vyšší i nižší šlechty a měst, zastoupení katolíků.) Pobělohorský režim však nastolil instituce, které i na svou dobu byly zcela extraktivní:

1) Utužení nevolnictví bylo logickou reakcí vládnoucí vrstvy šlechtických vlastníků půdy na nedostatek pracovní síly. Ten nastal v důsledku toho, že české země ztratily emigrací a válečnými útrapami dle různých odhadů až třetinu (!) obyvatel. Nevolnictví na staletí zakonzervovalo zaostalou feudální zemědělskou ekonomiku, zatímco na Západě se postupně uvolňovaly feudální povinnosti a s nimi i pracovní síly a kapitál pro řemesla, obchod a průmysl. Robotní povinnosti udržovaly masy obyčejných lidí v bídě, snižovaly produktivitu v zemědělství a brzdily rozvoj řemesel a měst. Měřitelným dokladem je, že v roce 1800 žilo ve městech jen asi 5% obyvatel, zatímco ve většině západních zemích byl tento podíl dvoj- až trojnásobný.

2) Konfiskace majetku a jeho koncentrace v rukou úzké vrstvy politicky loajální šlechty byly tím, čemu v ekonomii říkáme „bad wealth“ – bohatství získané nikoli prací, inovacemi a investicemi, ale přerozdělováním na úkor druhých. Jeho negativní dopady na prosperitu jsou v moderních kontextech zdokumentovány. Nelze v současnosti kritizovat divokou privatizaci ruskými oligarchy či domácími tuneláři a zároveň při pohledu do minulosti legitimizovat ve své podstatě stejné procesy po Bílé hoře. Jejich vrcholem bylo inflační ražení mincí a následná měnová reforma roku 1623, které proběhly v režii monopolního konsorcia tvořeného Karlem z Lichtenštejna, Albrechtem z Valdštejna, jedenácti dalšími šlechtici a dvěma pražskými kupci. Členové konsorcia na akci pohádkově zbohatli na úkor dlužníků, drobných střadatelů hotovosti, i samotného císaře.

3) Pro prosperitu země je klíčový lidský kapitál. Emigrace velké části obyvatel, a zejména velké části intelektuální elity, se nemohla nepodepsat na následném ekonomickém zaostávání. Komenský byl jen špičkou ledovce; ale samotný fakt, že zakladatel moderní pedagogiky pomáhal s reformou školství panovníkům ve Švédsku a Sedmihradsku, zatímco z domova byl vyhnán, říká mnohé.

4) Násilná rekatolizace měla nejspíš ještě jeden negativní dopad na lidský kapitál. Empirické studie například od německých ekonomů Sashi Beckera a LudgeraWoessmanna ukazují, že protestantismus měřitelně přispěl ke zvýšení gramotnosti. Důvodem byl zájem o četbu Bible a obecně důraz na vzdělání. Analogické výzkumy na českých datech chybějí, ale z odhadů z německých částí říše lze dovodit, že rekatolizace mohla dlouhodobě snížit podíl gramotného obyvatelstva o 10 až 15 procent.

5) Ve zdravě prosperujících zemích mají města vysokou míru politické i ekonomické samostatnosti. Pobělohorský režim nahradil jejich samosprávu tuhou centrální správou a zbavil je politického vlivu. K tomu jim naložil jako trest za účast na povstání dluhy, ze kterých se ekonomicky dlouho nevzpamatovaly. Paradoxně řemeslné cechy na toto reagovaly utužením svých cechovních monopolů, čímž do budoucna ještě více podvázaly rozvoj kapitalistického podnikání.

Obrozenecká interpretace doby temna až příliš akcentovala národnostní stránku a úpadek češtiny. Oproti tomu dle názoru některých historiků by v alternativní historii, ve spojení země s německým protestantským panovníkem, jazyková germanizace proběhla rychleji. Tyto akcenty jsou z mého pohledu ekonoma vlastně nezajímavé. Nevolnictvím nestrádal „národ“ či „jazyk“, ale obyčejní lidé všech národností, které tehdy české země obývaly. Však také za konec strádání nelze považovat rok 1918. Odbourávání extraktivních institucí začalo josefínskými reformami a bylo prakticky dovršeno v letech 1861-1867. Od té doby už jsme byli plně součástí západního vývoje a nastal fantastický rozmach průmyslu, kultury a občanské společnosti.

Na počátku mého dlouholetého zájmu o Bílou horu byla snaha si tradiční negativní hodnocení korigovat. Poznání ekonomických dopadů pobělohorských institucí, a poznání škodlivosti extraktivních institucí obecně, mě však přivedly k ještě více negativnímu hodnocení. Poslední dobou jsou – přinejmenším mediálně – viditelné radikální revize líčící pobělohorskou dobu téměř růžově. Některé revizionistické argumenty – například že se rozvíjelo baroko – jsou z hlediska metodiky sociálních věd chybné. Nelze přece automaticky předpokládat, že bez Bílé hory by se baroko jakožto umělecký styl celé Evropy u nás nerozvíjelo (důkazem budiž Drážďany). Ale revizionistické pohledy zejména jako by uhýbaly před klíčovou otázkou: V čem byly ony zásadní instituce pobělohorského režimu – nevolnictví, konfiskace, koncentrace majetku v rukách úzké šlechtické vrstvy, náboženská nesvoboda – pro obyčejné lidi dobré? V čem širokým vrstvám obyvatel prospěly?

Z ekonomického pohledu se jednalo o jednoznačně extraktivní instituce, které několik staletí udržovaly široké vrstvy obyvatel v bídě a zaostalosti.

PS. Článek vyšel v Lidových novinách 12.11. v redakcí zkrácené verzi a změněným titulkem. Zde je plná verze.