Institut culpa in contrahendo (doslova „zavinění
při vyjednávání“) se vyvinul na ochranu dobré víry obchodních subjektů při
vyjednávání smlouvy, tedy v době, kdy neexistuje formální smlouva, která
by jejich právní postavení upravila.
Tento institut vznikl na ochranu té strany, která
se v dobré víře spoléhala na poctivé úmysly svého obchodního partnera.
Nesporným faktem však je, že naráží na jinou, pro soukromé právo esenciální
zásadu smluvní svobody, tedy možnost samostatně se rozhodnout, zda smlouvu
uzavřeme, s kým ji uzavřeme a za jakých podmínek ji uzavřeme.
V České
republice nemá institut culpa in contrahendo prakticky žádnou historii. Až do
roku 2006 rozhodovací praxe českých soudů důsledně respektovala smluvní svobodu.
Zákonná úprava předsmluvní odpovědnosti existuje v ČR až od
1. 1. 2014, kdy ustanovení § 1728 – 1730 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník („OZ“), obsahují
základ pro obecnou úpravu tohoto institutu. Od roku 2006 až do přijetí OZ se
její uplatňování v právním styku dovozovalo pouze z judikatury.
Dobrá víra v předsmluvní fázi je dle mého
názoru hodna právní ochrany a taková ochrana má ekonomické vysvětlení. Při
rigidní ochraně smluvní svobody na úkor ochrany dobré víry budou totiž strany
spíše odrazeny od realizace vyjednávání komplexních a nákladných transakcí,
když nepoctivost jednání obchodního protějšku je nepostižitelná a veškeré
ztráty utrpěné během vyjednávání jsou podnikatelským rizikem. Naopak, pokud
bude stanovena obecná povinnost jednat v dobré víře i v předsmluvní
fázi pod sankcí odpovědnosti za škodu a pokud soudci zajistí její flexibilní
uplatňování v praxi, kdy případ od případu zohlední jejich faktická
specifika, může tento institut sloužit jako incentiva pro vyjednávání
obchodních transakcí a následné uzavírání smluv.
Ustanovení § 1729 OZ spojuje ukončení vyjednávání
o smlouvě „za pět minut 12“, aniž pro to má obchodní subjekt spravedlivý důvod,
se vznikem předsmluvní odpovědnosti.
Výhodnější nabídka jako spravedlivý důvod?
Na následujícím příkladu demonstruji konflikt mezi
smluvní svobodou a požadavkem na ochranu dobré víry v předsmluvní fázi a
navrhnu jeho řešení.
Obchodní partneři začnou
vyjednávat o uzavření kupní smlouvy na pozemky. Vyjednávání trvá v řádu
měsíců, kdy předsmluvní strany zajišťují vypracování projektové dokumentace,
právní poradenství k zajištění souladu celé transakce
s veřejnoprávními předpisy, jakož i zajišťování veřejnoprávních povolení
k výstavbě. Prodávající vynaložil náklady na úpravu pozemků dle požadavků
kupujícího, k čemuž by bez vidiny uzavření smlouvy prodávající
nepřistoupil.
Těsně před podpisem připravené
smlouvy dostane kupující výhodnější nabídku od jiného obchodního subjektu, jež
spočívá například v nižší kupní ceně za obdobné pozemky. V takovém
případě dle mého názoru může dojít k aplikaci předsmluvní odpovědnosti,
pokud kupující z tohoto důvodu ukončí vyjednávání v době, kdy mezi
subjekty existuje materiálně vztah velmi obdobný vztahu smluvnímu.
Kdybychom totiž přistoupili na
výklad, podle nějž by výhodnější nabídka v této pokročilé fázi vyjednávání
znamenala legitimní důvod pro jeho ukončení, ztratila by skutková podstata
institutu culpa in contrahendo uvedená v ustanovení § 1729 odst. 1 OZ
smysl. Ta je totiž založena na ochraně dobré víry a poctivého jednání mezi předsmluvními
stranami. A právě ukončení jednání pro výhodnější nabídku v době, kdy mezi
stranami existuje důvěrný vztah, by bylo v rozporu s poctivým
jednáním.
Jak je ve skutkových
okolnostech naznačeno, vynaložil prodávající náklady na úpravu pozemků dle
přání kupujícího. Pokud by tedy soudy judikovaly, že lepší nabídka, kterou
jedna předsmluvní strana obdržela v pokročilé fázi jednání, je legitimním
důvodem pro změnu obchodního partnera, došlo by k zřejmé preferenci
ochrany smluvní svobody před ochranou dobré víry a tím i k možné
demotivaci obchodních partnerů k takto rizikovému vyjednávání komplexních
smluv. Veškeré náklady vynaložené před uzavřením smlouvy by tak byly obchodním
rizikem každé předsmluvní strany.
Konfliktem ekonomického
oportunismu a dobré víry se zabývají i zahraniční akademici,
kteří se domnívají, že v případě, kdy vyjednávání o smlouvě dospěla tak
daleko, že druhá strana důvodně očekává její uzavření a již došlo
k vynaložení nákladů jednou stranou dle požadavku druhé předsmluvní
strany, nemůže obstát výklad ve prospěch ekonomického oportunismu.
Zákonné
zakotvení předsmluvní odpovědnosti do OZ je jistě správným krokem, který může
pozitivně stimulovat obchodní subjekty ke vstupu do vyjednávání moderních komplexních
transakcí. Její význam však nelze přeceňovat a bude úkolem judikatury, aby
zajistila její flexibilní uplatňování případ od případu tak, aby nedošlo
k přílišnému omezení smluvní svobody. Hlavní význam obecných principů,
jakým je např. povinnost jednat poctivě, spatřuji v možnosti soudce
odsoudit k plnění, pokud má za to, že odsouzená strana jednala nepoctivě,
čímž vytvoří postupně prostředí, ve kterém bude eliminována obava ze zneužití
mezer v právu.
PS: Tereza Nováková prezentovala tento příspěvek na workshopu Právo a ekonomie: druhý studentský workshop
Např.
Campbell D., Collins H.,Wightman,
Implicit Dimensions of Contract, Hart
Publishing, Oxford 2013, 396 s., str. 131.