Tereza Nováková: Odpovědnost za škodu před vznikem smlouvy

Institut culpa in contrahendo (doslova „zavinění při vyjednávání“) se vyvinul na ochranu dobré víry obchodních subjektů při vyjednávání smlouvy, tedy v době, kdy neexistuje formální smlouva, která by jejich právní postavení upravila.

Tento institut vznikl na ochranu té strany, která se v dobré víře spoléhala na poctivé úmysly svého obchodního partnera. Nesporným faktem však je, že naráží na jinou, pro soukromé právo esenciální zásadu smluvní svobody, tedy možnost samostatně se rozhodnout, zda smlouvu uzavřeme, s kým ji uzavřeme a za jakých podmínek ji uzavřeme.

V České republice nemá institut culpa in contrahendo prakticky žádnou historii. Až do roku 2006 rozhodovací praxe českých soudů důsledně respektovala smluvní svobodu. Zákonná úprava předsmluvní odpovědnosti existuje v ČR až od 1. 1. 2014, kdy ustanovení § 1728 – 1730 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („OZ“), obsahují základ pro obecnou úpravu tohoto institutu. Od roku 2006 až do přijetí OZ se její uplatňování v právním styku dovozovalo pouze z judikatury.

 Dobrá víra v předsmluvní fázi je dle mého názoru hodna právní ochrany a taková ochrana má ekonomické vysvětlení. Při rigidní ochraně smluvní svobody na úkor ochrany dobré víry budou totiž strany spíše odrazeny od realizace vyjednávání komplexních a nákladných transakcí, když nepoctivost jednání obchodního protějšku je nepostižitelná a veškeré ztráty utrpěné během vyjednávání jsou podnikatelským rizikem. Naopak, pokud bude stanovena obecná povinnost jednat v dobré víře i v předsmluvní fázi pod sankcí odpovědnosti za škodu a pokud soudci zajistí její flexibilní uplatňování v praxi, kdy případ od případu zohlední jejich faktická specifika, může tento institut sloužit jako incentiva pro vyjednávání obchodních transakcí a následné uzavírání smluv.

Ustanovení § 1729 OZ spojuje ukončení vyjednávání o smlouvě „za pět minut 12“, aniž pro to má obchodní subjekt spravedlivý důvod, se vznikem předsmluvní odpovědnosti.

Výhodnější nabídka jako spravedlivý důvod?

Na následujícím příkladu demonstruji konflikt mezi smluvní svobodou a požadavkem na ochranu dobré víry v předsmluvní fázi a navrhnu jeho řešení.

Obchodní partneři začnou vyjednávat o uzavření kupní smlouvy na pozemky. Vyjednávání trvá v řádu měsíců, kdy předsmluvní strany zajišťují vypracování projektové dokumentace, právní poradenství k zajištění souladu celé transakce s veřejnoprávními předpisy, jakož i zajišťování veřejnoprávních povolení k výstavbě. Prodávající vynaložil náklady na úpravu pozemků dle požadavků kupujícího, k čemuž by bez vidiny uzavření smlouvy prodávající nepřistoupil.

Těsně před podpisem připravené smlouvy dostane kupující výhodnější nabídku od jiného obchodního subjektu, jež spočívá například v nižší kupní ceně za obdobné pozemky. V takovém případě dle mého názoru může dojít k aplikaci předsmluvní odpovědnosti, pokud kupující z tohoto důvodu ukončí vyjednávání v době, kdy mezi subjekty existuje materiálně vztah velmi obdobný vztahu smluvnímu.

Kdybychom totiž přistoupili na výklad, podle nějž by výhodnější nabídka v této pokročilé fázi vyjednávání znamenala legitimní důvod pro jeho ukončení, ztratila by skutková podstata institutu culpa in contrahendo uvedená v ustanovení § 1729 odst. 1 OZ smysl. Ta je totiž založena na ochraně dobré víry a poctivého jednání mezi předsmluvními stranami. A právě ukončení jednání pro výhodnější nabídku v době, kdy mezi stranami existuje důvěrný vztah, by bylo v rozporu s poctivým jednáním.

Jak je ve skutkových okolnostech naznačeno, vynaložil prodávající náklady na úpravu pozemků dle přání kupujícího. Pokud by tedy soudy judikovaly, že lepší nabídka, kterou jedna předsmluvní strana obdržela v pokročilé fázi jednání, je legitimním důvodem pro změnu obchodního partnera, došlo by k zřejmé preferenci ochrany smluvní svobody před ochranou dobré víry a tím i k možné demotivaci obchodních partnerů k takto rizikovému vyjednávání komplexních smluv. Veškeré náklady vynaložené před uzavřením smlouvy by tak byly obchodním rizikem každé předsmluvní strany.

Konfliktem ekonomického oportunismu a dobré víry se zabývají i zahraniční akademici[1], kteří se domnívají, že v případě, kdy vyjednávání o smlouvě dospěla tak daleko, že druhá strana důvodně očekává její uzavření a již došlo k vynaložení nákladů jednou stranou dle požadavku druhé předsmluvní strany, nemůže obstát výklad ve prospěch ekonomického oportunismu.

Zákonné zakotvení předsmluvní odpovědnosti do OZ je jistě správným krokem, který může pozitivně stimulovat obchodní subjekty ke vstupu do vyjednávání moderních komplexních transakcí. Její význam však nelze přeceňovat a bude úkolem judikatury, aby zajistila její flexibilní uplatňování případ od případu tak, aby nedošlo k přílišnému omezení smluvní svobody. Hlavní význam obecných principů, jakým je např. povinnost jednat poctivě, spatřuji v možnosti soudce odsoudit k plnění, pokud má za to, že odsouzená strana jednala nepoctivě, čímž vytvoří postupně prostředí, ve kterém bude eliminována obava ze zneužití mezer v právu.

PS: Tereza Nováková prezentovala tento příspěvek na workshopu Právo a ekonomie: druhý studentský workshop

---

[1] Např. Campbell D., Collins H.,Wightman, Implicit Dimensions of Contract, Hart Publishing, Oxford 2013, 396 s., str. 131.