Pomohl by Ústavnímu soudu návrat k „samosoudcům“?

V posledních letech jsme svědky stále vyšších a vyšších vln nápadu nových stížností na brněnské Joštově ulici. Dřív nebo později si to vyžádá určitá systémová opatření, jejichž smyslem a účelem bude zabránit tomu, že Ústavní soud tsunami nových stížností jednoho dne podlehne. Možností mě napadá hned několik (reálná selekce nápadu, nová kritéria nepřijatelnosti, formulář na stížnost apod.). V tomto postu bych se ovšem rád zaměřil na jedno možné opatření, se kterým již má náš strážce ústavnosti krátkou zkušenost – pravomoc soudce zpravodaje odmítnout stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.

 

Tuto možnost znal zákon o Ústavním soudu do května 1998, od té doby však mohou ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout jen a pouze senáty Ústavního soudu. Zajímavý je pohled do důvodové zprávy k zákonu č. 77/1998 Sb., díky kterému k této změně došlo. Dočteme se v ní totiž poměrně vtipné konstatování, že „odmítnutí návrhu jediným soudcem je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, zakotvenými v pravidlech řízení před mezinárodními soudy (…)”. Důvodová zpráva se poté opírala o tehdejší praxi Mezinárodní organizace práce, Výboru OSN pro lidská práva nebo Evropské komise pro lidská práva, u nichž se rozhodovalo kolegiálně.

Přesuňme se nyní ale za Rýn, kde Evropskou komisi pro lidská práva a jejího nestálého soudního brášku od listopadu 1998 nahradil stálý Evropský soud pro lidská práva. Jak známo, ESLP se stal obětí svého úspěchu a postupně se začal potápět pod návalem nedodělků. V roce 2011 jich registroval cca 160 000. Přišel ovšem Protokol č. 14, který do Úmluvy zakotvil novou soudní formaci – samosoudce. Ti získali pravomoc prohlásit individuální stížnost za nepřijatelnou nebo ji vyškrtnout ze seznamu případů ESLP, pokud takové rozhodnutí lze učinit bez dalšího přezkoumání. Důvodem nepřijatelnosti je přitom i zjevná neopodstatněnost (čl. 35 odst. 2 písm. a) Úmluvy). A samosoudci, kteří podle Úmluvy nesmí rozhodovat o stížnostech namířených proti zemi, za kterou byli zvoleni, se přes některé kritické hlasy ukázali být velmi efektivním nástrojem. V průběhu tří let se podařilo s nedodělky hnout, už je jich méně než 100.000. Předseda Spielmann na tiskové konferenci letos v lednu informoval, že např. v roce 2013 ESLP rozhodl o cca 93.000 stížnostech, z čehož skoro 90.000 stížností bylo odmítnuto samosoudcem (viz statistiky za rok 2013). Neexistuje bohužel statistika, kolik z těchto 90.000 stížností bylo zjevně neopodstatněných. Dovoluji si ovšem spekulovat, že šlo ze všech kritérií přijatelnosti o nejčastější kámen úrazu individuálních stížností.

Ústavní soud se samozřejmě pohybuje v jiných číslech, přesto je varovné, že v dnešní době dostává minimálně osmkrát více ústavních stížností než v počátcích svého fungování (od 523 v roce 1993 k 4 078 v roce minulém. V roce 2012 to bylo dokonce 4 946. Viz strana 40 - 41 aktuální ročenky Ústavního soudu). Soudce zpravodaj ovšem může mimo senát odmítnout stížnost čistě pro procesní překážky v řízení (neodstranění vad, opožděnost, neoprávněnost navrhovatele, nepříslušnost Ústavního soudu a nepřípustnost návrhu). Nebylo by proto pro stále větší zatížení Ústavního vhodné přenést zpět na soudce zpravodaje i kvazimeritorní přezkum ústavních stížností? Zákon č. 77/1998 Sb. ostatně vycházel i z fungování štrasburského kontrolního mechanismu, proto lze dovozovat, že se vstupem 14. protokolu v platnost a zakotvením samosoudců do Úmluvy odpadlo jeho ratio legis. Soudce/soudkyně Ústavního soudu by navíc měl/a být zárukou toho, že bude stížnost kvalitně a odpovědně vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná. Senáty by se poté mohly věnovat pouze věcem, které zaslouží plný meritorní přezkum. Měly by k rozhodování o nich i více času, což by mělo pozitivní dopad na odůvodnění věcí, které by prošly „samosoudcovským sítem".

Osobně bych proto byl zastáncem inspirace ze Štrasburku a zakotvení možnosti soudce zpravodaje odmítnout ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost. ESLP je důkazem, že je to na nedodělky účinná pilulka (a co se důvodové zprávy k zákonu č. 77/1998 Sb. týče – ne, vedlejším účinkem takové pilulky by nebylo porušení zásad spravedlivého procesu).