19 srpna 2014
Už jste někdy přemýšleli o tom,
jak by vypadala Vaše vysněná právnická fakulta? Určitě se Vám honilo hlavou,
kdo by tam učil a co by se tam učilo. Ale hrálo by roli, jak by se tam učilo?
Jak by vypadala Vaše ideální právnická fakulta po stránce metod výuky? Řeknu
Vám, jak by vypadala moje.
Za prvé by na takové fakultě
vůbec nebyly přednášky. Když si vzpomenu na svá vlastní studia, asi nikoho moc
nepřekvapím, když uvedu, že přednášky nebyly žádná sláva. Každému
přednášejícímu jsem vždycky dal šanci, a když to bylo špatné (což často bylo),
už jsem nepřišel. Přednášky mi bohužel většinově nic nedaly. Bývalo rozumnější
a efektivnější si samostatně k tématu někde něco přečíst. A touhle „Do It Yourself
formou“ s většinovou absencí na přednáškách a naopak povinnou účastí na
seminářích jsem vlastně ta práva vystudoval.
Přednášky měly úspěch, jen když
se objevil někdo z praxe (např. přednášky „hostujících“ soudců NSS ze
správního práva byly vždycky skvělé), nebo nás přednášející dokázal strhnout
svým zápalem a nadšením pro věc (jaksi mi teď u psaní naskočil profesor Josef
Fiala, který se před svými přednáškami z občanského práva vždy rozčiloval, že přednáškový
sál nejde zamknout, aby nerušili opozdilci). Chyba byla taky na mé straně,
protože jsem si mnohdy připadal jako „dřevák“. Vnímat hodinu a půl mluveného
slova o tématech, o kterých jsem moc netušil, nefandil jim, nebo jsem se
v nich někde na počátku ztratil, bylo zkrátka nad mé síly. Pokud tedy
přednášející neměl úspěch, většinou jsem po půl hodině doufal
v rychlý flash-forward na konec protrpěné devadesátiminutovky.
Z fakulty jsem si pak
nejvíce odnesl z těch seminářů, které byly koncipovány interaktivně (např.
z občanského či správního práva). A úplně jednoznačně nejvíc z předmětů
dovednostních, konkrétně např. z účasti na Vis mootu. Proto si zpětně na základě
téhle své zkušenosti říkám, že přednášky většinově neměly mnoho smyslu.
Vlastně jsem je ani nepotřeboval a obešel se bez nich. A bojím se, že výše
uvedené by se dalo bez větších aktualizací přenést i do současného stavu
přednášení na všech našich právnických fakultách.
Abych se pokusil najít i
argumenty na druhé straně břehu, legitimním cílem pro konání přednášek může být
např. absence dobrého učebního textu k danému předmětu, snaha o
zaměření se pouze na problematickou nadstavbu toho, co se studenti dočtou
v učebnicích, či efektivita přenosu informací od přednášejících ke stovkám
studentů naráz. Nicméně pokud po večerech netrénujete stenozápis, škrábete (jako
např. já), nemáte tu odvahu se přednášejícího na něco
zeptat (někteří by Vám to totiž pěkně spočítali…), nebo si jeho přednes
k pozdějšímu přehlednějšímu zpracování dokonce nahrát, nebude ta
efektivita přenosu informací příliš vysoká. Tomu samozřejmě nenahrává,
když je půlka obecenstva podobně „dřevěná“ jako jsem býval já.
Pro zařazení do curricula mé
pohádkové fakulty by zkrátka přednášky musely být většinově mnohem „akčnější“,
jako tomu bývá na zahraničních univerzitách. Nikdy například nezapomenu na
přednášku Kathariny Pistor ze srovnávacího práva na Columbii. Byl to vlastně
spíš megaseminář, který měl větší grády než mnohé české semináře
s desetinovou účastí. Adresná nečekaná otázka přednášejícího sem, rychlá a
chytrá odpověď studenta tam, diskuze, nesouhlas, boj argumentů, všechno tam
bylo. Záživné a účinné. Tak nějak by to muselo vypadat. Třeba bych se ani tak
nestyděl za svůj tehdejší Acer mezi samými MacBooky jako tenkrát.
Tolik k tomu, jak by se na
mé „snové“ právnické fakultě neučilo. Jak by se na ní ale učit mělo? Asi také
nepřekvapím, když se přiznám k tomu, že bych nejradši měl celý studijní
program zaměřen jen a pouze klinicky. Studenti by pracovali v několika malých
„advokátních kancelářích“ a nedělali by nic jiného, než že by řešili reálné
problémy svých (nejdříve virtuálních a později živých) klientů. Hlavním metodou
výuky by byl výhradně tzv. problem-based learning (PBL). Víte, o co jde?
PBL je jednoduše pecka. Funguje
na základě opačného principu oproti tradici, která nám káže se nejdříve obecně
naučit teorii, kterou budeme později konkrétně aplikovat.
V rámci PBL jako první přichází problém, konkrétní případ. A až
v jeho kontextu se studenti „za chodu“ učí o relevantních právních
principech, které souvisí s jeho možným řešením. Myslím, že budu mluvit za
mnohé z Vás, když napíšu, že takhle jsme se stejně všichni naučili
v praxi nejvíc. Nejlepší platformou pro PBL je pak „klasická“ právní
klinika se živými klienty, kterou lze případně nahradit „instantní“ simulací.
Spolu s relevantní teorií
studenti díky PBL také rozvíjí dovednosti. Například poprvé zjistí, že v praxi
Vám nikdo neřekne, v jakém jste zrovna předmětu, a že je důležité znalosti
propojovat. Musejí se tak vydat do doposud zcela neznámých končin práva a jako
jednotná kancelář svému klientovi prakticky pomoci. Nejvíc se přitom dost možná
naučí od sebe samých a z chyb, které dělají a napravují. Zjistí, že nemá
v každodenní praxi cenu řešit teoretické dišputace a začnou přemýšlet nad
reálnými dopady, které jejich rada nebo rozhodnutí bude pro klienta mít. Týmová spolupráce,
komunikační dovednosti, výzkum, analýza skutkového stavu a příslušného práva,
spolu s uměním řešit problémy a organizovat si čas jsou také dovednosti,
které právník využije, ale právnická fakulta mu mnoho příležitostí k jejich potrénování nedá.
A víte, co je na tom všem
nejvtipnější? Že ta moje pohádková fakulta zas tak moc pohádková není. Právě
jsem Vám vlastně popsal, jak učí právo na právnické fakultě v anglickém Yorku.
Strůjcem tohoto revolučního přístupu k právnímu vzdělávání je Richard Grimes, jehož workshopy a příspěvky na nedávné konferenci v Olomouci byly
jedním slovem dechberoucí. Více se o PBL dočtete např. zde. Richarda
Grimese popisujícího PBL si pak můžete poslechnout zde (zhruba od času 2:23),
což vřele doporučuji, stojí to za to.
Nabídka ze strany fakulty se
podle mého názoru v Yorku o mnoho více potkává s poptávkou studentů. Ti přednášky zřejmě úplně nevyžadují, naopak touží být (když ne přímo
použitelní, tak alespoň) použitelnější v praxi. Samozřejmě je nutné uvést,
že tam mají trochu jiné podmínky co do zázemí a počtu studentů, jde o poměrně
malou a prestižní fakultu. Přesto nám tam (a ještě třeba v Maastrichtu)
v plné nahotě ukazují, že v dnešní době tradičnímu pojetí výuky práva
v podobě přednášek a navazujících seminářů zvoní hrana.
Zhruba za měsíc nám ale v
Čechách začíná nový semestr, takže prozatím zvoní zvonec a pohádky je konec.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Nejčtenější příspěvky všech dob
- Zadržení zloděje v samoobsluze podle nového občanského zákoníku
- (Auto)regulace a kartelizace: návrh na prodloužení koncipování ze 3 na 5 let
- Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních
- Nejnespravedlivější rozsudky
- Kubo Mačák: Banánový judikát?
- Znalecký posudek - dobrý sluha, ale zlý pán
- Právo davu
- Obrana feminismu
- Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část I.
- Tomáš Sobek: Disciplinární řízení v Plzni