Lukáš Křístek: Nejvyšší soud nahrazuje judikaturu a obchází moc zákonodárnou i výkonnou
Nejvyšší soud na svých internetových stránkách a také v denním tisku prezentoval v půlce dubna metodiku, kterou sestavili někteří soudci nejvyššího soudu a další zainteresovaní lidé. Jedná se o Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 občanského zákoníku. Metodika je prezentovaná na www.nsoud.cz. Soud prostřednictvím svého občanskoprávního a obchodního kolegia doporučuje ostatním soudům, aby metodiku využívalo, a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených.
Impulzem pro vznik metodiky je § 2958 nového občanského zákoníku: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“
§ neupravuje konkrétní postup, ten moc zákonodárná nechala na moci výkonné či soudní. Analogii můžeme vidět ve „větším než malém množství“, kdy moc zákonodárná použitím záměrně neostrého termínu nechala výklad na moci výkonné či soudní. Problém je řešen judikaturou.
Protože § 2958 neobsahuje zmocňovací ustanovení, nemůže být daný problém řešen vyhláškou ministerstva. Pokud by se moc výkonná rozhodla problematiku upravit, může tak učinit prostřednictvím vlády, respektive vládního nařízení. Vláda takto v minulosti řešila například stanovení výše úroku a poplatku z prodlení. Z denního tisku se dovídáme, že ministerstvo spravedlnosti nenavrhne zahrnout metodiku do plánovaných novel občanského zákoníku. "V zákoně nikdy nevystihnete veškeré nuance poškození, ke kterému došlo," vysvětlila Válková.
Při normálním běh věcí, by se v průběhu let daná problematika řešila judikaturou, což pokládám za standardní (zdlouhavý) postup. Nicméně utváření judikatury je postup, při kterém strany sporu argumentují, názory se tříbí, soudní jednání je veřejné, noviny referují, atd.
Nejvyšší soud zvolil jiný postup, a domnívám se, že se jedná o postup, který je v rozporu s dělbou moci ve státě.
Myslím, že soudci mají soudit. Soudci nejvyššího soudu mají navíc sjednocovat judikaturu, a to je vše. Pokud soudci iniciativně vytvoří metodiku, musíme se na ni dívat stejně, jako by ji vytvořil kdokoli jiný. I takto zpracovaná metodika musí projít diskusí, a protože se jedná o problém, který se může dotknout každého, měla by to být diskuse nejen odborná, ale i laická. Ohledně metodiky musí proběhnout diskuse ve společnosti. Pokud v diskusi bude metodika obhájena a bude odpovídat názoru vlády, pak ať vláda vtělí metodiku do vládního nařízení. Stane se pramenem práva, a bude moci být případně podrobena testu ústavnosti.
A právě široké diskuse se zde nedostává. Na internetových stránkách nejvyššího soud je sice formálně napsáno, že „metodika soudu nemá a nemůže mít závazný charakter“. Nejvyšší soud se však materiálně chová tak, aby bylo jasné, že podle dané metodiky bude rozhodovat.
Kromě metodiky na svých stránkách také upozorňuje, že budou organizovány speciální kurzy pro znalce, kteří podle metodiky budou chtít pracovat. A že právě tito speciálně poroškolení znalci budou danou problematiku řešit. Je už pro ně i přepravena excelovská tabulka, kam budou psát své zjištěné koeficienty.
Nejvyšší soud sám určuje pravidla, podle kterých bude soudit (metodika se tímto stává soudcovským pramenem práva). Aby pravidla byla pochopena dle jeho představ, soud upozorňuje, že danou problematiku budou řešit speciálně vyškolení znalci na metodiku. Školení bude garantovat fakulta vysoké školy, která se na metodice společně s nejvyšším soudem podílela. Na danou problematiku je již vyvinut počítačový program, a znalci budou jen „sázet“ koeficienty do excelu, až jim „vypadne“ výsledek. Znalec tak nebude řešit otázky odborné skutkové podle svých názorů, zkušeností a odbornosti. Stane se jen vyplňovačem tabulek. Obdobně, jako dnes znalci, kteří administrativně oceňují nemovitosti. K čemu pak budeme potřebovat moc zákonodárnou a výkonnou? Tento postup odporuje dělbě moci ve státě, znemožňuje odbornou i laickou diskusi o problému. Protože metodika není pramenem práva, znemožňuje či velmi ztěžuje i její ústavní přezkum.
Nejvyšší soud si vytvořil metodiku, doporučil ji nižším soudům. Nechá si na ni proškolit znalce, kteří mají dané případy řešit. Z materiálního hlediska nevím, kde bere soud jistotu, že metodika je správná. Otázka, kolik stojí lidský život je otázkou společenskou, a společnost by se k ní měla vyjádřit (nejvyšší soud řekl, že v současných cenách lidský život stojí cca 10 mil. Kč). Je to moc? Nebo málo?
Diskuse ani nezačala, a nejvyšší soud má jasno. Ví, jak bude soudit. Tříbení názorů v rámci odvolání a případně dovolání tím eliminuje. Metodikou nahrazuje moc zákonodárnou (ministerstvo nepočítá, že by navrhlo v rámci novely NOZ vtělit metodiku do zákona), i moc výkonnou (nepředpokládá se metodiku vtělit do nařízení vlády). Pro tento postup nejvyššího soudu jsem nenašel ani oporu v zákonu o soudech a soudcích.
Lukáš Křístek