(Auto)regulace a kartelizace: návrh na prodloužení koncipování ze 3 na 5 let

Svým usnesením ze dne 13. března 2012 (a znovu dne 17. května 2012) se představenstvo České advokátní komory rozhodlo prosazovat novelu Zákona o advokacii, která by mimo jiné prodloužila délku požadované koncipientské praxe ze tří na pět let. Tento návrh považuji za nemravný. Jeho text nejsem bohužel schopen dohledat na stránkách ČAK. Visí nicméně coby „únik“ v internetu: návrh novely zde, návrh „důvodové zprávy“ zde. Tento návrh je empirickým ověřením tvrzení, že samosprávné organizace mají sklon ke kartelizaci. Jejich rozhodnutí zasahující do práv třetích osob (stojících mimo profesi), stejně jako jejich vlastních členů, musí proto podléhat vnějšímu dozoru (v obecné rovině legislativnímu a v konkrétním/semi-obecném soudnímu).

K návrhu samotnému pár poznámek.

1/ Současný model právnického studia v ČR studenty na výkon advokátní praxe příliš nepřipraví. To asi nebude sporné (tedy přinejmenším na tomto blogu). Nakolik skutečně „školí“ systém koncipientské praxe je nicméně také slovo do pranice. Kdyby byl nicméně návrh myslen vážně a byl veden skutečnou snahou o výchovu kvalitních a všeho-znalých advokátů, tak by tento návrh novely Zákona o advokacii vlastně vystavoval českému vzdělání právníků jednu z nejdrsnějších vizitek od Listopadu 1989: pětileté studium práva absolventa vůbec ničemu nenaučí. Aby mohl absolvent cokoliv vlastním jménem a na vlastní triko napsat, potřebuje dalších pět let „výuky praxí“. Co takový návrh vlastně říká? Že pět let studia na fakultě je k ničemu? Anebo také (či spíše) že Komora není schopna uspořádat vlastní systém vzdělávání tak, aby absolventa, který i kdyby třeba nakrásně vážně nic neuměl, naučila něčemu smysluplnému za tři (opakuji: tři) roky povinné praxe?

2/ Je patrné, že jádro pudla bude trochu jinde. V reálném fungování současného systému je koncipient levná pracovní síla, která nemá ekonomicky na výběr než pracovat za minimální mzdu. I v případech, kdy je mzda rozumná (nerozumná je pak jenom pracovní doba), je koncipientský „bezzemek“ svázán s lénem svého advokátního pána: k profesní zkoušce se nějak dostat musí. Praxe je pak taková, že ve většině advokátních kanceláří dělá šikovný koncipient po pár měsících či roce už v podstatě jakoukoliv práci, která je v poměru k tomu, za jaký obolus je účtována, velice levná. Hlavní zájem tak není na „vzdělávání“ koncipienta, ale na zisku. V podobné situaci mi březnový návrh představenstva připomíná scénu, kde se lenní panstvo sejde na hostině a v jejím rámci dojde k závěru, že by přeci vůbec nebylo špatné, kdyby se napřístě muselo „na panském“ pracovat ne jeden den v týdnu, ale dva či tři. Kde jinde by se přeci ti bezzemci mohli naučit jak správně okopávat tu řepu, což?

Ale třeba jsem k ČAKu jenom ošklivý a skutečně má v plánu vytvořit skvělý systém vzdělávání koncipientů, na který bude potřebovat 5 let (a který nestihne za současné 3 roky). Pokud tomu skutečně tak je, pak by bylo vhodné podobný plán v podrobnostech přestavit před případným navržením prodloužení délky koncipování, aby bylo jasné, že všechny výše uvedené ošklivosti jsou liché. Důvodová zpráva v podobě jednoho odstavce v tomto ohledu příliš důvěry nevzbuzuje.

3/ Netroufám si předvídat, jak by se případná změna podobného typu podepsala na sociálním pozadí a fungování advokacie. Mám nicméně podezření, že prodloužení v zásadě „neproduktivní“ fáze advokáta in spe na 10 let by z advokacie činilo více a více dědičné řemeslo (pardon, dědičnou vědu, neboť na její řádné provozování je nezbytné druhé pětileté studium). „Neproduktivní“ fází myslím období, kdy jedinec buď vůbec nevydělává (fakulta), či vydělává minimum (koncipování), a v konečné fázi je tak stále ekonomicky závislý na někom jiném (v drtivé většině případů rodičích). Jinak řečeno, budou rodiče muset budoucího advokáta živit až do 30 let? Kdo se pak bude stávat advokátem? Dcery a synové současných advokátů, kteří nemají problém s tím živit svoji ratolest, která převezme praxi, o pár let déle? Co by podobný krok znamenal pro mladé dámy, které se někdy v rozumné době chtějí stát matkami?

4/ Zamyslel se někdo nad vztahem Zákona o advokacii a jím upravené délky praxe k ostatním profesním předpisům v okamžiku, kdy profesní předpisy vycházejí v zásadě ze vzájemné uznatelnosti profesní zkoušky (a minimálně částečné započitatelnosti praxe)? Advokátní zkouška po pěti letech, justiční zkouška po třech letech, odborná zkouška státního zástupce po třech letech, exekutorská zkouška po třech letech, notářská zkouška po pěti letech? Namísto snah o sjednocení jednotlivých drah i požadavků (osobně si myslím, že nejlepší by byla jednotná profesní zkouška pro všechny právnická povolání po vzoru německé druhé státní zkoušky) se nám budou jednotlivé profese dále rozcházet? Co by podobný krok v advokacii znamenal pro ostatní profese? Následovat notářství? To ale není zrovna zářný vzor s ohledem na prostupnost a otevřenost profese, o jejím dědění ani nemluvě (ale argumenty pětiletou notářskou praxí dobře ukazují, kam by se představenstvo ČAKu asi vydat chtělo). Přišel by větší zájem o justici, především tedy o místa asistentů, (Stejná kvalifikace za méně muziky...?) doprovázený následně dalším uzavíráním advokacie (ta justiční odborná zkouška není dostatečně kvalitní, protože vyžaduje jenom tři roky praxe, takže ji napříště nechceme uznávat ...?).

5/ Požadavek pětileté praxe v návaznosti na pětileté studium by dostal ČR na evropský unikát co se týká délky vyžadované přípravy pro výkon funkce advokáta. Na evropském kontinentu převažující model je zdá se 5 + 1,5 až 5 + 3 roky max, často ještě níže (jedinou výjimkou je zdá se Finsko s modelem 5 + 4). V anglosaských zemích je pak doba kratší, zpravidla 3 + 2. S výjimkou Finska se však v Evropě zdá se nikdo nevydává nad celkem 8 let požadovaného vzdělání pro výkon funkce samostatného advokáta oprávněného zastupovat před soudy (pro prosté „právní poradenství“ je pak často celková doba či požadavky nižší).

Nezbývá než se ptát, co je na české právu tak unikátně složitého, že by mělo vyžadovat celkem desetiletou profesní přípravu pro výkon funkce advokáta? Pokud může anglický advokát, přinejmenším teoreticky s ohledem na dosaženou kvalifikaci, zastupovat složité mezinárodní kauzy v londýnské City ve svých 24 letech (3 + 2 s nástupem na univerzitu v 18 či 19 letech), proč by se před Obvodní soud pro Prahu X smělo až de facto ve 30 letech?

Pravda, jeden zahraniční vzor zde nicméně je: slovenský. A rozhodně není hoden následování. Ekonomické a sociální otázky a pozadí obdobné, novela zákona napsaná zdá se přímo ve Slovenské advokátní komoře a prohnaná Národní radou je již na světě (viz zde a zde). Byť je hezké, že „(m)ezi Českou a Slovenskou advokátní komorou jsou velmi úzké vazby“, v tomto ohledu by bylo vhodné je výrazně rozvolnit. Ostatně slovenskou justici máme také rádi (tedy přinejmenším já řadu lidí v ní). Její cestou „justiční samosprávy“ bychom se však také rozhodně vydat nechtěli, tedy já určitě ne...

Sečteno a podtrženo, několik návrhů:
Pro legislativní proces a zákonodárný sbor: nastává ideální chvíle ukázat, že český zákonodárný proces je stále ještě alespoň trochu o střetávání partikulárních zájmů, ze kterého se vynoří zájem obecný, a nikoliv pouze o násilném prosazování zájmů jedné úzké skupiny, která si to "ošetří". Diskutovaný návrh na zvýšení praxe advokátního koncipienta je čítankovým příkladem situace, ve které se systém profesní autoregulace stává nefunkčním a musí být kontrolován politickým procesem. Ekonomický zájem skupiny advokátů, jehož smyslem je zvýšit vlastní zisk na úrok celé společnosti (která v konečné fázi ponese náklady na dva přidané roky „přípravy na výkon povolání“) a vytlačit mladší konkurenci, není zájmem ani veřejným, a ostatně ani profesním.

Pro studenty, koncipienty a další bezzemky: Křičte! A křičte nyní, dokud to jde.

Douška pro ČAK: pokud je navrhovaná změna vedena skutečně deklarovanou snahou o „zabezpečení řádného výkonu advokacie“ a nezbytností, aby „advokátní koncipienti načerpali během právní praxe dostatečné znalosti“ (jak tvrdí zvláštní část důvodové zprávy ve svém bodě 1), a nikoliv pouze snahou o další vykořisťování nevolníků a eliminaci konkurence, jak si myslí tento příspěvek, tak co se začít skutečně a seriózně zajímat o kvalitu vzdělávání, kterou studenti na fakultách získávají? V řadě států, především angloamerického právního okruhu, ale i jinde, je běžné, že profesní organizace (a hlavně advokátní komory) aktivně spoluutvářejí obsah právního vzdělávání, hodnotí kvalitu škol apod. (ABA ve Spojených státech dokonce provozuje systém akreditace fakult). Kdo jiný než praktici mohou poskytnout smysluplnou zpětnou vazbu na téma nakolik škola připravuje pro praxi? To by však znamenalo přijít se skutečnými argumenty na téma výstupů, potřeba a změn, nikoliv jednostrannými a hodně pochybnými návrhy, které diplomaticky řečeno ani trochu nevoní.