Má odvolání dlužníka suspenzivní účinky i vůči ručiteli?
Svůj poslední příspěvek bych rád věnoval problematice, která stojí na pomezí procesního a hmotného práva. Ze strany civilistů bývá tato „šedá zóna“ mezi procesem a hmotou často opomíjena. Pro procesualistiku, jako vývojově mladší právní disciplínu, má však velký význam. Právě na ní lze totiž nejlépe zkoumat vzájemné vazby mezi procesním a hmotným právem. Budu se věnovat praktické otázce suspenzivních účinků odvolání proti meritornímu rozhodnutí, které podal pouze žalovaný dlužník v řízení, v němž na straně žalovaného vystupoval rovněž ručitel.
Tato podstatná otázka, zdá se, zůstávala literaturou a judikaturou dlouhou dobu neřešena. Mohlo tomu být z důvodu, že její řešení vypadá na první pohled jasně. Není totiž žádných pochyb o tom, že jsou-li v řízení žalováni na jedné straně dlužník i ručitel, mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o.s.ř.). Informovaný čtenář se v té souvislosti rozpomene na sbírkové rozhodnutí R 3/2000 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.3.1999, sp.zn. 2 Odon 176/97), z něhož jasně vyplývá, že samostatný společník může podat odvolání jen za sebe.
Na mysli nám možná vytane i důležitý judikaturní závěr, podle kterého řízení o splnění dluhu mezi věřitelem a dlužníkem nezakládá překážku věci zahájené (§ 83 o.s.ř.) pro řízení o splnění téhož dluhu mezi věřitelem a ručitelem dlužníka (R 46/2001). Tento závěr lze přirozeně rozšířit i na další z negativních procesních podmínek a sice na překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o.s.ř.). V řízeních mezi věřitelem a dlužníkem, resp. mezi věřitelem a ručitelem dlužníka jde zkrátka o práva se samostatným skutkovým základem (právní skutečnost zakládající hlavní závazek x dohoda o ručení) a řízení má rovněž odlišné účastníky (věřitel – dlužník x věřitel – ručitel). Objektivní i subjektivní meze právní moci rozhodnutí vydaných v těchto řízeních jsou tedy odlišné. Skutečnost, že žalobce (věřitel) oba procesní nároky zažaluje současně, by z tohoto pohledu měla zůstat bez významu.
V poslední době však lze ze strany odvolací praxe vysledovat jisté pochybnosti v řešení položené otázky. Důkazem toho je i článek předsedkyně odvolacího senátu KS v Hradci Králové dr. Mazákové uveřejněný v Právních rozhledech (č. 1/2011, str. 22-24). Autorka v něm dochází k závěru, že „v případě, kdy podá odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze dlužník, odvolací soud není vázán mezemi odvolání a musí přezkoumat rozsudek také ve vztahu k ručiteli“. Podle uvedeného názoru tedy odvolání dlužníka má suspenzivní účinky i vůči té části rozsudku, v níž bylo soudem prvého stupně rozhodnuto o vztahu mezi věřitelem (žalobcem) a ručitelem. Jak lze k takovému závěru – při vědomí toho, že mezi společně žalovanými dlužníkem a ručitelem jde o samostatné společenství – dospět?
Argumentace je sice překvapivá, ale ve své podstatě jednoduchá. Podle Mazákové se na vztah žalovaného dlužníka a ručitele vztahují ustanovení § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a § 212 písm. d) o.s.ř., která odvolání přiznávají širší suspenzivní účinek, resp. rozšiřují meze odvolacího přezkumu v případě, jestliže „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Autorka tvrdí, že „v případě procesního společenství daného na straně žalované dlužníkem a ručitelem jde o specifický střet povinností, kde nedostatek povinnosti na straně dlužníka vylučuje povinnost ručitele a právě akcesorická povaha ručitelského závazku musí vést soud k závěru, že v případě, kdy podá odvolání dlužník, z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a hmotněprávní povaha věci vyžaduje, aby odvolání dlužníka mělo suspenzivní a devolutivní účinky též ohledně výroků týkajících se ručitele.“
Jinými slovy - podle autorky je třeba předcházet situacím, v nichž by dlužník byl s odvoláním plně úspěšný a žaloba by vůči němu byla zamítnuta, kdežto ručitel, který odvolání nepodal, byl na základě rozsudku soudu prvého stupně zavázán k plnění věřiteli. Takové rozhodnutí by bylo podle autorky „v rozporu s hmotným právem“ a „zájem zákonodárce na důsledném prosazení hmotného práva“ vyžaduje rozšíření mezí odvolacího přezkumu. Cesta k tomu vede přes aplikaci obou shora zmíněných ustanovení o.s.ř. na odvolání podané dlužníkem, neboť v případě vztahu dlužníka a ručitele „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“.
Ještě než se pokusíme o interpretaci tajemného výrazu o „určitém způsobu vypořádání“, poukažme opětovně na jednu skutečnost. Z čistě procesního hlediska jsou rozsudky ve sporech mezi věřitelem a dlužníkem, resp. věřitelem a ručitelem o splnění téhož dluhu na sobě zcela nezávislé. Vzhledem k odlišně vymezenému předmětu řízení a odlišným účastníkům nemá rozhodnutí o jednom z těchto sporů účinky nezměnitelnosti (§ 159a odst. 5 o.s.ř.) ani závaznosti (§ 159a odst. 1 o.s.ř.) na druhý spor. Lze si vedle sebe dobře představit rozhodnutí odsuzující dlužníka k plnění dluhu a zamítavé rozhodnutí ve vztahu mezi věřitelem a ručitelem, jakož i opačně. Již s ohledem na to, že dlužník i ručitel jednají každý za sebe, nemůže např. ručitel ovlivnit, zda žalovaný dlužník procesní nárok uzná (§ 153a o.s.ř.), zmešká první jednání ve věci (§ 153b o.s.ř.) nebo prostě nesplní svou povinnost tvrzení a důkazní [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.]. Taková skutečnost však ručiteli nemůže bránit v tom, aby se proti žalobě bránil např. s tvrzením, že hlavní závazek vůbec nevznikl.
Vezměme si z těchto vývodů alespoň ten mezitímní závěr, že procesní právo nebazíruje jen na tom, aby rozhodnutí byla v souladu s hmotněprávním poměry. Jde mu v první řadě o to, aby byl každému zajištěn spravedlivý proces.
Určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky
V poslední době se problematikou „právního předpisu, z něhož vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“ podrobně zabýval Spáčil (Právní fórum č. 8/2007, str. 288-292). Zcela správně přitom poukazuje na skutečnost, že při doslovném výkladu by pod daný výraz bylo možno subsumovat „prakticky celou oblast hmotného práva“. Vždyť téměř z každého právního vztahu vyplývá „určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Tak kupuji-li si věc, mám prodávajícímu zaplatit kupní cenu a on mi zase má dodat předmět koupě; není i zde vypořádání našeho vztahu určitým způsobem upraveno zákonem?
Aby však uvedený výraz, použitý zákonodárcem nejen v ust. § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a § 212 písm. d) o.s.ř., ale především v § 153 odst. 2 o.s.ř., měl rozumný smysl, pokouší se Spáčil o jeho kritickou analýzu a na jejím základě dospívá k „charakteristickým rysům“ případů, kdy „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Jde podle něj o případy, v nichž:
1) dochází k vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který
2) lze vypořádat konstitutivním rozhodnutím a
3) hmotněprávní úprava ponechává soudu uvážení při volbě způsobu rozhodnutí.
Uvedené podmínky by měly být – chápu-li autora správně - splněny zároveň. Kdybychom tedy Spáčilovy teze bez dalšího přijali, mohli bychom (negativní) odpověď na otázku uvedenou v názvu příspěvku podat hned. Jenže…
Mám jisté pochybnosti hned o prvé Spáčilově podmínce, podle které má jít v případech „určitého způsobu vypořádání“ o „vypořádání právně relevantního společenského vztahu“. Tato podmínka totiž ve své přílišné obecnosti neříká vůbec nic. Vyplývá z ní pouze, že za případy „určitého způsobu vypořádání“ lze považovat jak situace, kdy je vypořádáván existující právní vztah (např. náhrada škody způsobená více škůdci), tak stavy, kdy právní vztah ještě neexistuje (např. zřízení věcného břemene nezbytné cesty) nebo již zanikl (vypořádání zaniklého společného jmění manželů). Do takového vymezení nám ovšem zapadá každá interakce mezi subjekty upravená právem a tento předpoklad nás tedy nikam neposouvá.
Zkoumáme-li druhou podmínku, má Spáčil jistě pravdu v tom, že pod případy „určitého způsobu vypořádání“ jsou tradičně podřazována některá konstitutivní rozhodnutí (vypořádání podílového spoluvlastnictví či společného jmění, zrušení společného nájmu bytu, apod.). To platí i pro rozhodnutí o vypořádání náhrady škody způsobené několika škůdci podle § 438 odst. 2 o.z., které sem taktéž bývá řazeno. I zde se jedná o konstitutivní rozhodnutí, neboť soudu je zde v odůvodněných případech dáno zmocnění změnit rozsah povinnosti jednotlivých škůdců oproti obecnému pravidlu zakotvenému § 438 odst. 1 o.z.
Avšak jiné významné případy, které jsou pod § 153 odst. 2 o.s.ř. [a tedy i pod § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a 212 písm. d) o.s.ř.] literaturou a judikaturou (srov. R 16/1970) tradičně řazeny, této druhé Spáčilově podmínce nevyhovují. Jedná se například o vypořádání náhrady škody způsobené několika zaměstnanci podle § 257 odst. 5 zák. práce, resp. podle § 260 zák. práce (srov. již § 6 odst. 2 a § 9 zákona č. 71/1958 Sb. nebo § 179 odst. 5 a § 182 býv. zák. práce). Rozhoduje-li soud o náhradě škody způsobené několika zaměstnanci, nečiní tak konstitutivním rozhodnutím, nýbrž podle předem daných zákonných pravidel pouze deklaruje, v jakém rozsahu jednotliví zaměstnanci za škodu odpovídají. Konstitutivní povahu by mělo až rozhodnutí, kterým je výše náhrady škody u jednotlivého zaměstnance přiměřeně snížena (§ 264 zák. práce).
Mezi případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání účastníků, řadí judikatura i případy odpovědnosti více dědiců za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví, upravené v § 470 odst. 2 o.z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2007, sp. zn. 33 Odo 572/2005). I takové rozhodnutí soudu - ve sporu mezi věřitelem a zůstavitelovými dědici – má pouze deklaratorní povahu.
Uvedené příklady ukazují, že možnost vydání konstitutivního rozhodnutí nelze označit za „charakteristiký rys“ těch případů, v nichž „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Co tedy mají případy, které domácí judikatura a literatura tradičně subsumuje pod slova „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“, společného?
Je třeba předeslat, že dotčené případy lze rozdělit do dvou skupin. Na jedné straně jde o situace, kdy se způsob vypořádání týká obou sporných stran (žalobce i žalovaného; např. při zrušení práva společného nájmu bytu) a na straně druhé o případy, kdy se vypořádání vztahu týká zejména účastníků stojících na jedné straně sporu (typicky žalovaných; např. více škůdců, dědiců apod.). Oběma skupinám je podle mého názoru společné jen to, že žalobce může konkrétní způsob vypořádání těchto vztahů soudním rozhodnutím v době podání žaloby, resp. v průběhu řízení jen obtížně předpokládat. Mám za to, že tímto směrem mířil i Spáčil při formulaci své „třetí“ podmínky [srov. shora pod 3)].
Věci, které jsou pod § 153 odst. 2 o.s.ř. podřazovány se totiž vyznačují tím, že hypotéza a/nebo dispozice právní normy, na jejímž základě soud rozhoduje, je relativně neurčitá (příklad relativně neurčité hypotézy: § 705 odst. 3 o.z.; příklad relativně neurčité dispozice: § 151o odst. 3 o.z.). Případně se jedná o věci, v nichž je hypotéza/dispozice rozhodné právní normy sice určitá, avšak žalobce zpravidla nemůže rozhodné skutečnosti s jistotou znát a tedy ani konkrétně tvrdit (např. míru zavinění nebo účasti jednotlivých škůdců na způsobené škodě; poměr dosažených hrubých výdělků zaměstnanců odpovědných za schodek; poměr toho, co jednotliví dědici z dědictví nabyli, k celému dědictví).
S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že o „určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ podle platných ustanovení o.s.ř. půjde právě tehdy, jestliže způsob tohoto vypořádání vyplývající z právního předpisu je „neurčitý nebo (z hlediska žalobce) nejistý“.
Závěrem
Co z uvedeného plyne pro řešení naší otázky po suspenzivních účincích odvolání dlužníka?
Jednak, že při řešení procesních otázek nelze vždy spoléhat na to, jak věc řeší hmotné právo. Akcesorická povaha ručení ve vztahu k hlavnímu závazku nemůže mít za následek negaci takového procesního principu jakým je dispoziční zásada. Jestliže ručitel nepodal proti jemu nepříznivému rozhodnutí odvolání, měl k tomu zřejmě důvody a je třeba jeho chování respektovat. A to i za cenu, že z hmotněprávního pohledu může případný výsledek řízení vypadat nelogicky. Snad by bylo možno v té souvislosti vyslovit zásadu, že dostane-li se v oblasti civilního řízení hmotněprávní a procesní úprava určité otázky do vzájemného střetu, je třeba dát přednost řešení vycházejícímu z úpravy procesní.
Za druhé, že v případech, kdy jsou věřitelem současně žalováni dlužník i ručitel, nejde o „určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Je tomu tak zejména proto, že vzájemné vypořádání dlužníka a ručitele je upraveno dostatečně určitě (srov. § 546 o.z., § 303 obch.z.). Judikatura zde s oblibou používá větu, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného“. V důsledku toho nevzniká z hlediska žalujícího věřitele žádná pochybnost o tom, co či kolik může po každém z nich požadovat. Tím se tento případ významně odlišuje od případů vypořádání náhrady škody způsobené několika škůdci (např. § 438 odst. 2 o.z.) či od odpovědnosti více dědiců na dluhy zůstavitele (470 odst. 2 o.s.ř.). I když si lze představit i jiné řešení, lze snad v posléze uvedených případech vysledovat i určitý zájem na tom, aby právní vztah mezi věřitelem a škůdci/dědici byl vyřešen jednotně a pravidlo o „určitém způsobu vypořádání“ obhájit i ve vztahu k odvolacímu řízení (§ 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a 212 písm. d) o.s.ř.).
Mám tedy za to, že odvolání dlužníka nemá suspenzivních účinků vůči ručiteli.
Tato podstatná otázka, zdá se, zůstávala literaturou a judikaturou dlouhou dobu neřešena. Mohlo tomu být z důvodu, že její řešení vypadá na první pohled jasně. Není totiž žádných pochyb o tom, že jsou-li v řízení žalováni na jedné straně dlužník i ručitel, mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o.s.ř.). Informovaný čtenář se v té souvislosti rozpomene na sbírkové rozhodnutí R 3/2000 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.3.1999, sp.zn. 2 Odon 176/97), z něhož jasně vyplývá, že samostatný společník může podat odvolání jen za sebe.
Na mysli nám možná vytane i důležitý judikaturní závěr, podle kterého řízení o splnění dluhu mezi věřitelem a dlužníkem nezakládá překážku věci zahájené (§ 83 o.s.ř.) pro řízení o splnění téhož dluhu mezi věřitelem a ručitelem dlužníka (R 46/2001). Tento závěr lze přirozeně rozšířit i na další z negativních procesních podmínek a sice na překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o.s.ř.). V řízeních mezi věřitelem a dlužníkem, resp. mezi věřitelem a ručitelem dlužníka jde zkrátka o práva se samostatným skutkovým základem (právní skutečnost zakládající hlavní závazek x dohoda o ručení) a řízení má rovněž odlišné účastníky (věřitel – dlužník x věřitel – ručitel). Objektivní i subjektivní meze právní moci rozhodnutí vydaných v těchto řízeních jsou tedy odlišné. Skutečnost, že žalobce (věřitel) oba procesní nároky zažaluje současně, by z tohoto pohledu měla zůstat bez významu.
V poslední době však lze ze strany odvolací praxe vysledovat jisté pochybnosti v řešení položené otázky. Důkazem toho je i článek předsedkyně odvolacího senátu KS v Hradci Králové dr. Mazákové uveřejněný v Právních rozhledech (č. 1/2011, str. 22-24). Autorka v něm dochází k závěru, že „v případě, kdy podá odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze dlužník, odvolací soud není vázán mezemi odvolání a musí přezkoumat rozsudek také ve vztahu k ručiteli“. Podle uvedeného názoru tedy odvolání dlužníka má suspenzivní účinky i vůči té části rozsudku, v níž bylo soudem prvého stupně rozhodnuto o vztahu mezi věřitelem (žalobcem) a ručitelem. Jak lze k takovému závěru – při vědomí toho, že mezi společně žalovanými dlužníkem a ručitelem jde o samostatné společenství – dospět?
Argumentace je sice překvapivá, ale ve své podstatě jednoduchá. Podle Mazákové se na vztah žalovaného dlužníka a ručitele vztahují ustanovení § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a § 212 písm. d) o.s.ř., která odvolání přiznávají širší suspenzivní účinek, resp. rozšiřují meze odvolacího přezkumu v případě, jestliže „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Autorka tvrdí, že „v případě procesního společenství daného na straně žalované dlužníkem a ručitelem jde o specifický střet povinností, kde nedostatek povinnosti na straně dlužníka vylučuje povinnost ručitele a právě akcesorická povaha ručitelského závazku musí vést soud k závěru, že v případě, kdy podá odvolání dlužník, z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a hmotněprávní povaha věci vyžaduje, aby odvolání dlužníka mělo suspenzivní a devolutivní účinky též ohledně výroků týkajících se ručitele.“
Jinými slovy - podle autorky je třeba předcházet situacím, v nichž by dlužník byl s odvoláním plně úspěšný a žaloba by vůči němu byla zamítnuta, kdežto ručitel, který odvolání nepodal, byl na základě rozsudku soudu prvého stupně zavázán k plnění věřiteli. Takové rozhodnutí by bylo podle autorky „v rozporu s hmotným právem“ a „zájem zákonodárce na důsledném prosazení hmotného práva“ vyžaduje rozšíření mezí odvolacího přezkumu. Cesta k tomu vede přes aplikaci obou shora zmíněných ustanovení o.s.ř. na odvolání podané dlužníkem, neboť v případě vztahu dlužníka a ručitele „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“.
Ještě než se pokusíme o interpretaci tajemného výrazu o „určitém způsobu vypořádání“, poukažme opětovně na jednu skutečnost. Z čistě procesního hlediska jsou rozsudky ve sporech mezi věřitelem a dlužníkem, resp. věřitelem a ručitelem o splnění téhož dluhu na sobě zcela nezávislé. Vzhledem k odlišně vymezenému předmětu řízení a odlišným účastníkům nemá rozhodnutí o jednom z těchto sporů účinky nezměnitelnosti (§ 159a odst. 5 o.s.ř.) ani závaznosti (§ 159a odst. 1 o.s.ř.) na druhý spor. Lze si vedle sebe dobře představit rozhodnutí odsuzující dlužníka k plnění dluhu a zamítavé rozhodnutí ve vztahu mezi věřitelem a ručitelem, jakož i opačně. Již s ohledem na to, že dlužník i ručitel jednají každý za sebe, nemůže např. ručitel ovlivnit, zda žalovaný dlužník procesní nárok uzná (§ 153a o.s.ř.), zmešká první jednání ve věci (§ 153b o.s.ř.) nebo prostě nesplní svou povinnost tvrzení a důkazní [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.]. Taková skutečnost však ručiteli nemůže bránit v tom, aby se proti žalobě bránil např. s tvrzením, že hlavní závazek vůbec nevznikl.
Vezměme si z těchto vývodů alespoň ten mezitímní závěr, že procesní právo nebazíruje jen na tom, aby rozhodnutí byla v souladu s hmotněprávním poměry. Jde mu v první řadě o to, aby byl každému zajištěn spravedlivý proces.
Určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky
V poslední době se problematikou „právního předpisu, z něhož vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“ podrobně zabýval Spáčil (Právní fórum č. 8/2007, str. 288-292). Zcela správně přitom poukazuje na skutečnost, že při doslovném výkladu by pod daný výraz bylo možno subsumovat „prakticky celou oblast hmotného práva“. Vždyť téměř z každého právního vztahu vyplývá „určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Tak kupuji-li si věc, mám prodávajícímu zaplatit kupní cenu a on mi zase má dodat předmět koupě; není i zde vypořádání našeho vztahu určitým způsobem upraveno zákonem?
Aby však uvedený výraz, použitý zákonodárcem nejen v ust. § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a § 212 písm. d) o.s.ř., ale především v § 153 odst. 2 o.s.ř., měl rozumný smysl, pokouší se Spáčil o jeho kritickou analýzu a na jejím základě dospívá k „charakteristickým rysům“ případů, kdy „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Jde podle něj o případy, v nichž:
1) dochází k vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který
2) lze vypořádat konstitutivním rozhodnutím a
3) hmotněprávní úprava ponechává soudu uvážení při volbě způsobu rozhodnutí.
Uvedené podmínky by měly být – chápu-li autora správně - splněny zároveň. Kdybychom tedy Spáčilovy teze bez dalšího přijali, mohli bychom (negativní) odpověď na otázku uvedenou v názvu příspěvku podat hned. Jenže…
Mám jisté pochybnosti hned o prvé Spáčilově podmínce, podle které má jít v případech „určitého způsobu vypořádání“ o „vypořádání právně relevantního společenského vztahu“. Tato podmínka totiž ve své přílišné obecnosti neříká vůbec nic. Vyplývá z ní pouze, že za případy „určitého způsobu vypořádání“ lze považovat jak situace, kdy je vypořádáván existující právní vztah (např. náhrada škody způsobená více škůdci), tak stavy, kdy právní vztah ještě neexistuje (např. zřízení věcného břemene nezbytné cesty) nebo již zanikl (vypořádání zaniklého společného jmění manželů). Do takového vymezení nám ovšem zapadá každá interakce mezi subjekty upravená právem a tento předpoklad nás tedy nikam neposouvá.
Zkoumáme-li druhou podmínku, má Spáčil jistě pravdu v tom, že pod případy „určitého způsobu vypořádání“ jsou tradičně podřazována některá konstitutivní rozhodnutí (vypořádání podílového spoluvlastnictví či společného jmění, zrušení společného nájmu bytu, apod.). To platí i pro rozhodnutí o vypořádání náhrady škody způsobené několika škůdci podle § 438 odst. 2 o.z., které sem taktéž bývá řazeno. I zde se jedná o konstitutivní rozhodnutí, neboť soudu je zde v odůvodněných případech dáno zmocnění změnit rozsah povinnosti jednotlivých škůdců oproti obecnému pravidlu zakotvenému § 438 odst. 1 o.z.
Avšak jiné významné případy, které jsou pod § 153 odst. 2 o.s.ř. [a tedy i pod § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a 212 písm. d) o.s.ř.] literaturou a judikaturou (srov. R 16/1970) tradičně řazeny, této druhé Spáčilově podmínce nevyhovují. Jedná se například o vypořádání náhrady škody způsobené několika zaměstnanci podle § 257 odst. 5 zák. práce, resp. podle § 260 zák. práce (srov. již § 6 odst. 2 a § 9 zákona č. 71/1958 Sb. nebo § 179 odst. 5 a § 182 býv. zák. práce). Rozhoduje-li soud o náhradě škody způsobené několika zaměstnanci, nečiní tak konstitutivním rozhodnutím, nýbrž podle předem daných zákonných pravidel pouze deklaruje, v jakém rozsahu jednotliví zaměstnanci za škodu odpovídají. Konstitutivní povahu by mělo až rozhodnutí, kterým je výše náhrady škody u jednotlivého zaměstnance přiměřeně snížena (§ 264 zák. práce).
Mezi případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání účastníků, řadí judikatura i případy odpovědnosti více dědiců za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví, upravené v § 470 odst. 2 o.z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2007, sp. zn. 33 Odo 572/2005). I takové rozhodnutí soudu - ve sporu mezi věřitelem a zůstavitelovými dědici – má pouze deklaratorní povahu.
Uvedené příklady ukazují, že možnost vydání konstitutivního rozhodnutí nelze označit za „charakteristiký rys“ těch případů, v nichž „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Co tedy mají případy, které domácí judikatura a literatura tradičně subsumuje pod slova „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“, společného?
Je třeba předeslat, že dotčené případy lze rozdělit do dvou skupin. Na jedné straně jde o situace, kdy se způsob vypořádání týká obou sporných stran (žalobce i žalovaného; např. při zrušení práva společného nájmu bytu) a na straně druhé o případy, kdy se vypořádání vztahu týká zejména účastníků stojících na jedné straně sporu (typicky žalovaných; např. více škůdců, dědiců apod.). Oběma skupinám je podle mého názoru společné jen to, že žalobce může konkrétní způsob vypořádání těchto vztahů soudním rozhodnutím v době podání žaloby, resp. v průběhu řízení jen obtížně předpokládat. Mám za to, že tímto směrem mířil i Spáčil při formulaci své „třetí“ podmínky [srov. shora pod 3)].
Věci, které jsou pod § 153 odst. 2 o.s.ř. podřazovány se totiž vyznačují tím, že hypotéza a/nebo dispozice právní normy, na jejímž základě soud rozhoduje, je relativně neurčitá (příklad relativně neurčité hypotézy: § 705 odst. 3 o.z.; příklad relativně neurčité dispozice: § 151o odst. 3 o.z.). Případně se jedná o věci, v nichž je hypotéza/dispozice rozhodné právní normy sice určitá, avšak žalobce zpravidla nemůže rozhodné skutečnosti s jistotou znát a tedy ani konkrétně tvrdit (např. míru zavinění nebo účasti jednotlivých škůdců na způsobené škodě; poměr dosažených hrubých výdělků zaměstnanců odpovědných za schodek; poměr toho, co jednotliví dědici z dědictví nabyli, k celému dědictví).
S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že o „určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ podle platných ustanovení o.s.ř. půjde právě tehdy, jestliže způsob tohoto vypořádání vyplývající z právního předpisu je „neurčitý nebo (z hlediska žalobce) nejistý“.
Závěrem
Co z uvedeného plyne pro řešení naší otázky po suspenzivních účincích odvolání dlužníka?
Jednak, že při řešení procesních otázek nelze vždy spoléhat na to, jak věc řeší hmotné právo. Akcesorická povaha ručení ve vztahu k hlavnímu závazku nemůže mít za následek negaci takového procesního principu jakým je dispoziční zásada. Jestliže ručitel nepodal proti jemu nepříznivému rozhodnutí odvolání, měl k tomu zřejmě důvody a je třeba jeho chování respektovat. A to i za cenu, že z hmotněprávního pohledu může případný výsledek řízení vypadat nelogicky. Snad by bylo možno v té souvislosti vyslovit zásadu, že dostane-li se v oblasti civilního řízení hmotněprávní a procesní úprava určité otázky do vzájemného střetu, je třeba dát přednost řešení vycházejícímu z úpravy procesní.
Za druhé, že v případech, kdy jsou věřitelem současně žalováni dlužník i ručitel, nejde o „určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Je tomu tak zejména proto, že vzájemné vypořádání dlužníka a ručitele je upraveno dostatečně určitě (srov. § 546 o.z., § 303 obch.z.). Judikatura zde s oblibou používá větu, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného“. V důsledku toho nevzniká z hlediska žalujícího věřitele žádná pochybnost o tom, co či kolik může po každém z nich požadovat. Tím se tento případ významně odlišuje od případů vypořádání náhrady škody způsobené několika škůdci (např. § 438 odst. 2 o.z.) či od odpovědnosti více dědiců na dluhy zůstavitele (470 odst. 2 o.s.ř.). I když si lze představit i jiné řešení, lze snad v posléze uvedených případech vysledovat i určitý zájem na tom, aby právní vztah mezi věřitelem a škůdci/dědici byl vyřešen jednotně a pravidlo o „určitém způsobu vypořádání“ obhájit i ve vztahu k odvolacímu řízení (§ 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a 212 písm. d) o.s.ř.).
Mám tedy za to, že odvolání dlužníka nemá suspenzivních účinků vůči ručiteli.
A ještě poznámku na závěr. Nemám v zásadě nic proti tomu, aby z žalobce byla v určitých případech sejmuta odpovědnost za to, že správně „odhadne“ výrok soudu. Nepovažuji však za šťastné řešení, kdy zákonodárce pro odvolací řízení vytváří jakousi zvláštní kategorii případů „samostatného společenství s prvky společenství nerozlučného“. Vytváření takovéto třetí kategorie společenství účastníků vyvolává vcelku zbytečné problémy toho typu, o kterých jsme právě pojednali.