Odvolat, neodvolat, odvolat, neodvolat …

Testovací otázka: jaký ústavní činitel má v případě svého odvolání k dispozici patrně nejvíce soudních opravných prostředků?
(Nepodvádějte a skutečně se zamyslete předtím, než si kliknete na „Celý příspěvek“.)

Patrně správná odpověď: guvernér České národní banky. Nejenom, že by se mohl dle vzoru předsedkyně Nejvyššího soudu obrátit jak na Ústavní soud, tak na správní úsek Městského soudu v Praze. V protokolu o Statutu Evropského systému centrálních bank, který je součástí primárního práva ES, je totiž velice zajímavé ustanovení čl. 14.2., o kterém asi příliš mnoho lidí neví:

„14.2. Statuty národních centrálních bank stanoví zejména, že funkční období guvernéra národní centrální banky trvá nejméně pět let.

Guvernér může být z funkce odvolán pouze tehdy, přestane-li splňovat podmínky požadované k jejímu výkonu nebo se dopustí vážného pochybení. V případě odvolání guvernéra z funkce může dotyčný guvernér národní centrální banky nebo Rada guvernérů podat žalobu k Soudnímu dvoru, a to z důvodu porušení této smlouvy nebo některé právní normy vydané k jejímu provedení. Tyto žaloby je nutné podat do dvou měsíců ode dne vyhlášení či oznámení žalobci nebo v případě, že se tak nestalo, do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce o rozhodnutí dozvěděl.“

Toto ustanovení je unikát. Nejenom že zakotvuje přímý přístup odvolaného guvernéra k Soudnímu dvoru. Zakotvuje také pro právo ES velice atypickou situaci, kdy by měl Soudní dvůr pravomoc zrušit rozhodnutí orgánu členského státu, v případě České republiky pak buď rozhodnutí prezidenta republiky (pokud by chtěl guvernéra úplně odvolal z Bankovní rady) anebo rozhodnutí prezidenta republiky kontrasignované předsedou vlády (pokud by ho pouze sesazoval jako guvernéra, nicméně ten by zůstával nadále členem Bankovní rady).

V rámci tohoto přezkumu by, ostatně stejně jako před Ústavním soudem, železná logika „Kdo jmenuje, ten odvolává“, a to bez udání důvodu, asi neprošla.