Řečtí Kypřané ze severu nemohou domů; může za to Česká republika?
O co v ní konkrétně jde? Pan Artemi (nar. 1911) žil ve vesnici Tymbou v severní části kyperského ostrova až do srpna 1974, kdy uprchl před tureckými vojsky. Pan Gregory (nar. 1965) je vnukem prvního stěžovatele a oba tvrdí, že je jim od té doby bráněno se do vesnice vrátit.
Narozdíl od jiných řeckých Kypřanů však svoji stížnost nesměřují proti Turecku a nenamítají porušení svého práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod či práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy (viz např. rozsudek ze dne 18. prosince 1996 ve věci stížnosti č. 15318/89 Loizidou proti Turecku a rozsudek ze dne 27. ledna 2009 ve věci stížnosti č. 18407/91 Kyriakou proti Turecku – ano, vidíte dobře, stěžovatel se rozsudku „dočkal“ po téměř 18 letech od podání stížnosti a bohužel již více než 14 let po své smrti), ale proti všem výše jmenovaným státům, a to zejména s poukazem na své právo na svobodu pohybu (článek 2 Protokolu č. 4) a zákaz vyhoštění občanů (článek 3 Protokolu č. 4).
Článek 2
Svoboda pohybu
1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti.
Článek 3
Zákaz vyhoštění státních občanů
1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem.
2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem.
Teď asi většině čtenářů vrtá hlavou, jak stěžovatelé dospěli k přesvědčení, že státy jako Česká republika, Malta či Estonsko by měly být odpovědné za porušení těchto jejich práv. Argumentace je v kostce následující:
1/ Stěžovatelé se především odvolávají na Protokol č. 10 ke Smlouvě o přistoupení Kypru a dalších devíti zemí k Evropské unii, ve kterém se mimo jiné praví: „Uplatňování acquis se pozastavuje na těch územích Kyperské republiky, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu.“ (článek 1 odst. 1).
2/ Dále stěžovatelé tvrdí, že pozastavení uplatňování acquis communautaire je sice de iure pouze dočasné, de facto však trvalé. V této souvislosti upozorňují na to, že žalované státy nevyvíjejí v rámci jednání o možném přistoupení Turecka do EU na Ankaru dostatečný tlak, aby respektovala práva řeckých Kypřanů postižených událostmi z roku 1974.
3/ Tvrzení, že žalované státy mají povinnost prosazovat práva a svobody osob, které nejsou jejich občany, a to na území, nad nímž tyto státy nemají skutečnou kontrolu, stěžovatelé dovozují zejména z rozsudku ze dne 8. července 2004 ve věci stížnosti č. 48787/99 Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku.
Možná se argumentace stěžovatelů může leckomu zdát, eufemicky řečeno, poněkud odvážná. Vzhledem k tomu, že ESLP již žalované vlády vyzval k předložení stanoviska k této stížnosti – což se poštěstí zhruba tak každé dvacáté stížnosti doputovavší do Štrasburku –, je zřejmé, že její akcie významným způsobem stouply.
Dostály žalované státy své společné odpovědnosti v tomto ohledu pozastavením aplikace acquis communautaire v severní části Kypru?
3/ Měli stěžovatelé k dispozici účinný prostředek nápravy výše uvedených námitek porušení Úmluvy, jak to vyžaduje článek 13 Úmluvy?