14 listopadu 2007

Ostravo, Ostravo ...

Tak je to tu: když v září v Bruselu na jedné konferenci u oběda nejmenovaná soudkyně ESLP zmínila, že ČR bude asi překvapena rozhodnutím Velkého senátu ve věci D. H. proti České republice (kauza rómských dětí ve zvláštních školách v Ostravě), tušil jsem, že se něco peče. Už se upeklo: Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v rozhodnutí vydaném včera zvrátil rozhodnutí senátu ESLP, který došel v únoru 2006 k závěru, že k diskriminaci v přístupu ke vzdělání umisťováním rómských dětí do zvláštních škol na Ostravsku nedocházelo.

Velký senát konstatoval (hlasování 13:4, nesouhlasná stanoviska Zupančič, Jungwiert, Borrego Borrego a Šikuta), že došlo k porušení čl. 14 (zákaz diskriminace) ve spojení s čl. 2 Prvního dodatkového protokolu (přístup ke vzdělání). Rozhodnutí je přístupné zde (fr) a zde (ag), tisková zpráva k němu zde. Rozhodnutí jsem zatím pouze zběžně prolétl, takže níže nabízím jenom několik krátkých glos k věcem, které mě zaujaly, a budu se těšit na názory pečlivějších čtenářů rozsudku:


§ 180 – Přípustnost argumentace statistikou? Ve spojení s § 209, kde ESLP říká, že nepotřebuje zkoumat kauzy jednotlivých stěžovatelů, protože „globální“ zacházení bylo diskriminační, se jedná o dost smrtící důkazní koktejl (nevyvratitelný) pro každou vládu.

§ 183 – Zde se rozhodnutí argumentačně „láme“ – v okamžiku, kdy ESLP akceptuje argument stěžovatelů, že zavedení režimu zvláštních škol bylo samo o sobě diskriminační, namísto toho, že se jednalo o speciální typ vyrovnávacího opatření, které mělo právě znevýhodněné skupině pomoci, tak je vcelku dobojováno. Zde je zajímavý paradox, kdy argument rovností může, v závislosti na kulturním pozadí a litigační strategii stěžovatele, být použit pro získání přístupu menšiny do většinového režimu (tedy rovnost jako inkluzivní argument) stejně jako pro vytvoření zvláštního, menšinového režimu.

§ 187 – Zajímavá je míra argumentace právem ES v projednávaném případě, tedy kauzy, která se týká Evropské úmluvy. Trochu to vypadá jako snadný způsob, jak se vyhnout argumentačně obtížným místům, zde kupříkladu vysvětlení, jak mi statistická data důkazně přispívají pro objasnění skutkových okolností konkrétního případu.

§ 190 – Kouzelný důkazní prostředek – stěžovatel si pošle dotazník ředitelům škol, které si vyhlédne? Tady se vládě zpětně vrací nemožnost zjišťování etnické příslušnosti při sčítáních lidu apod.?

§ 203 – Přemýšlím, zde se napříště nebudou do zvláštních škol posílat raději rodiče?

§ 205 – 208 - Je hezké, že něco děláte, ale děláte to blbě, tak to raději nedělejte vůbec ... ?

§ 209 – Vítej, statistická spravedlnosti ...

Odlišná stanoviska jsou vskutku zajímavá. Ač mám slabost pro citaci Schopenhauera v odlišných stanoviscích, klíčový argument stanoviska K. Jungwierta mi nepřijde přesvědčivý: protože Česká republika posílá rómské děti do zvláštních škol, zatímco Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko nebo Slovensko je neposílá vůbec nikam, tak proto je v ČR všechno v pořádku?

Stanovisko soudce Borrega Borrega naproti tomu vypichuje důkazní „obtíže“, které jsou z rozhodnutí patrné: soudce naznačuje, že právní zástupci v životě neviděli stěžovatele, soud nikdy neviděl stěžovatele ani něco jako správní spis, důkazy či cokoliv jiného. Vypichuje také paušální odsouzení mentálních schopností rómských rodičů rozhodovat o vlastních potomcích. Poněkud patetický závěr jeho stanoviska jsem však příliš nepochopil, tedy s výjimkou toho, že v mládí asi fandil Kennedymu při návštěvě Západního Berlína.