Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS VII.
V návaznosti na předchozí VI. díl Sporných přestupkových judikátů NSS pokračuji druhou dvojí diskutabilních rozsudků. První rozhodnutí (sub 15.) se týká situace, kdy je správní orgán nucen soudem znovu rozhodnout o pořádkovém deliktu účastníka řízení, i kdyby už pořádkovou pokutu znovu uložit nechtěl. Druhý rozsudek (sub 16.) se zabývá mj. otázkou, zda ublížení na cti může být trvajícím přestupkem.
15. Nucení k rozhodnutí o pořádkovém deliktu – rozsudek NSS ze dne 24.1.2013, č.j. 6 Ans 13/2012 – 36:
V dané věci správní orgán prvního stupně uložil účastnici řízení o dopravním přestupku pořádkovou pokutu dle § 62 odst. 2 s.ř. za hrubě urážlivé podání, odvolací správní orgán toto rozhodnutí potvrdil, krajský soud je však zrušil (proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, o níž k datu projednávání níže uvedené věci nebylo ještě rozhodnuto). Následně účastnice podala žalobu na nečinnost a domáhala se vydání rozhodnutí v „řízení“ o uložení pořádkové pokuty, které krajský soud vyhověl, když uložil správnímu orgánu v řízení o uložení pořádkové pokuty povinnost rozhodnout. Žalovaný správní orgán podal podrobně odůvodněnou kasační stížnost (viz cit. rozsudek), v níž mj. poukazoval na to, že stran pořádkové pokuty (po jejím zrušení) žádné řízení neběží a není tedy o čem rozhodovat. NSS kasační stížnosti nevyhověl a ztotožnil se s krajským soudem.
NSS většinu prostoru věnoval zdůvodňování nutnosti rozhodnout v intencích rozsudku krajského soudu i v případě pozdějších odlišných rozhodnutí NSS (a případných problémů vyplývajících z vršení protichůdných rozhodnutí správního orgánu). Argumentaci týkající se nelogičnosti povinnosti znovu rozhodnout o pořádkové pokutě se naopak nevěnoval vůbec, a pouze odkázal na údajně výstižné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku krajského soudu. NSS zcela opominul, že rozhodnutí krajského soudu je nesprávné a rozporné s charakterem rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty.
Je třeba upozornit, že uložení pořádkové pokuty je prvním úkonem správního orgánu, jde-li o postih pořádkového deliktu, jímž se „řízení“ i končí (není-li podáno odvolání). O uložení pořádkové pokuty se nevede žádné zvláštní (k „hlavnímu“ řízení paralelní) řízení, které by se nějak „zvlášť“ zahajovalo a ukončovalo.
Uložení pořádkové pokuty (tedy postih pořádkového deliktu) je dále závislé na správním uvážení správního orgánu, tj. uložení pořádkové pokuty je fakultativní. Jakkoliv může být pro správní orgán zavádějící, pokud je pokuta případně zrušena a věc mu je vrácena „k novému projednání“ (jako zde krajským soudem, výjimkou to ale není ani na úrovni správních orgánů), neznamená to, že tím správnímu orgánu vzniká povinnost znovu pořádkovou pokutu uložit, s ohledem na fakultativnost tohoto úkonu. Tím spíše to platí v situaci, kdy je pokuta zrušena z důvodu, že neměla být vůbec uložena, nebo pokud „hlavní“ řízení mezitím skončilo (pokuta by už neměla zajišťovací funkci) nebo z jiného důvodu pominuly důvody k uložení pořádkové pokuty. Částečně lze užít i přirovnání k uložení blokové pokuty – pokud by tato byla v přezkumném řízení zrušena z důvodu, že vůbec neměla být uložena, také postrádá smysl znovu „ve věci blokové pokuty“ rozhodnout.
Soud přesto trval na tom, aby správní orgán (o pořádkovém deliktu) nějak rozhodl. Jediným způsobem, jak by správní orgán mohl rozhodnout, by však bylo opakované uložení pořádkové pokuty, byť byla zrušena (zřejmě z důvodu neopodstatněnosti), což je ovšem absurdní. „Řízení“ se zahajuje i končí právě uložením pokuty, jiné vyústění toto „řízení“ mít nemůže. „Řízení“ o pořádkovém deliktu nezná nějaké formalizované zahajování, poučování o procesních právech, seznamování s podklady a vícero variant výstupu takového „řízení“ (vedle rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty např. nějakou formu zastavení „řízení“). Správní orgán zkrátka pořádkovou pokutu buď uloží, nebo neuloží, veškeré své úvahy činí „najednou“ a učiní-li závěr o spáchání pořádkového deliktu a potřebě jej postihnout, přímo vydá rozhodnutí. Pokud nikoliv, nekoná ničeho.
Pro úplnost dodejme, že NSS ve svém rozsudku ze dne 31.7.2008, č.j. 8 Afs 40/2007 – 49, uvádí, že: „...ukládání pořádkových pokut se neděje a nemůže dít v nějakém vlastním pseudosamostatném řízení (ať virtuálním nebo skutečném), které by muselo být zahajováno a které by pokračovalo ve stejných procesních formách jako řízení ve věci hlavní. (...)“ Že účelem ukládání pořádkové pokuty není vést „řízení v řízení“, vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 27.3.2013, č.j. 8 As 16/2012 – 52, v němž je na výše citovaný rozsudek odkazováno (posledně uvedeným rozhodnutím NSS byl zároveň shora zmíněný rozsudek krajského soudu o zrušení pořádkové pokuty zrušen). Nevede-li se tedy „řízení v řízení“, není nejen co zahajovat, ale ani v čem pokračovat či co ukončovat – je-li pořádková pokuta zrušením ze strany nadřízeného orgánu či soudu odstraněna, tedy bez náhrady sprovozena ze světa.
S poukazem na fakultativnost uložení pořádkové pokuty, které podléhá správnímu uvážení, je dále třeba upozornit, že soud nemůže nahrazovat správní uvážení správního orgánu. Může sice posoudit, zda jednou již užité správní uvážení nevybočilo ze zákonných mezí, nemůže však správní uvážení sám nahradit, a – jako zde – v důsledku přikázat správnímu orgánu, aby znovu rozhodl o pořádkovém deliktu (tj. znovu uložil pořádkovou pokutu – jiná možnost není), jakkoliv si to jistě nepřál ani účastník řízení a zřejmě ani soud).
NSS tedy dle názoru autora pochybil, pokud výše uvedená specifika „řízení“ o uložení pořádkové pokuty nevzal v potaz, a v podstatě bez jakékoliv polemiky s kasační argumentací potvrdil závěr, že správní orgán je povinen ve věci pořádkové pokuty, přesněji ve věci pořádkového deliktu, (znovu) rozhodnout.
16. Trvající ublížení na cti - rozsudek NSS ze dne 23.1.2013, č.j. 6 As 57/2012 – 28:
V dané věci bylo předmětem řízení rozhodnutí o (návrhovém) přestupku ublížení na cti dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, jehož se měl pachatel dopustit krom jiného tím, že na svých webových stránkách publikoval mj. urážlivé invektivy na adresu jednoho úředníka krajského úřadu (lokálně proslulého tím, že prostřednictvím svého občanského sdružení ve volném čase obstrukčně zdržoval a komplikoval různá stavební řízení a kverulačními podáními šikanoval obecní úřad v místě bydliště). V prvním stupni byl obviněný z přestupku uznán vinným ze spáchání šesti komplexních jednání urážlivého charakteru, v odvolacím řízení však bylo rozhodnutí zrušeno a dílem bylo řízení zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek a dílem byla věc vrácena k novému projednání. S tím se navrhovatel nehodlal smířit a podal žalobu ke správnímu soudu. Krajský soud dovodil aktivní legitimaci navrhovatele k podání žaloby dle § 65 odst. 1 s.ř.s., žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil. Některé ze skutků zároveň posoudil jako trvající přestupek (pachatel stále udržoval vyvěšením urážlivých sdělení na webových stránkách, které měl pod svou kontrolou, protiprávní stav – dle krajského soudu z tohoto důvodu nepočala běžet prekluzívní lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek).
Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, jíž NSS vyhověl. Předem je třeba říci, že NSS správně rozpoznal, že navrhovatel nemohl být legitimován k podání žaloby dle § 65 odst. 1 s.ř.s., neboť rozhodnutím o přestupku nemohl být dotčen na svých právech (žádná práva se mu nezakládají, nemění ani neruší, nemá též nárok na vydání rozhodnutí, že někdo jiný je vinen přestupkem). Legitimován mohl být nanejvýš dle § 65 odst. 2 s.ř.s. z důvodu porušení procesních práv, která jediná mu jako navrhovateli v řízení o přestupku příslušela.
NSS se však zároveň vymezil i proti závěru, že by ublížení na cti mohlo být trvajícím přestupkem. Lze poznamenat, že závěr krajského soudu, že nemohlo dojít k zániku odpovědnosti za přestupek z důvodu trvajícího protiprávního stavu udržovaného obviněným, je také sporný. Zahájením řízení o přestupku (resp. časovým vymezením skutku v návrhu na projednání přestupku, jímž se řízení zahajuje), byl skutek časově ohraničen a protiprávní jednání pokračující (trvající) po zahájení řízení (resp. následující intervalu vymezenému v návrhu) už by bylo novým skutkem (viz též rozsudek NSS ze dne 18.7.2012, č.j. 9 As 25/2012 – 32). Byť v případě podání dalšího návrhu na projednání téhož trvajícího skutku by se zřejmě jednání posuzovala jako jeden celek, došlo by k vymezení nové hranice pro eventuálně „nově“ páchaný trvající přestupek a rovněž k odpovídajícímu posunutí lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek.
NSS však šel „na věc“ jinak a „rozseknul“ ji vcelku elegantně (ukončil trápení všech dotčených subjektů), dle mého názoru ovšem nesprávně. NSS vyložil ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ („přestupku se dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch“) tak, že dle něj trvajícím přestupkem (nikdy) být nemůže. To NSS dovozuje jednak z dokonavého vidu slovesa („ublíží“, „urazí“, „vydá“) užitého ve formulaci § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, a jednak ze závěru, že smyslem cit. ustanovení je dle NSS postihnout jen narušení občanského soužití, nikoliv už udržování tohoto protiprávního stavu. Trvajícím přestupkem prý může být jen přestupek, jehož zákonným znakem je udržování protiprávního stavu; zde NSS používá příměr k přečinu krádeže, která je dokonána zmocněním se věci, nikoliv ukončením protiprávního stavu spočívajícího v držení odcizené věci pachatelem.
Jde-li o gramatický výklad, domnívám se, že nemůže být jediným hlediskem. Zákon o přestupcích používá dokonavý vid i při formulaci jiných skutkových podstat, aniž by ale dle mého názoru bylo vyloučeno, že se může jednat o trvající přestupek. Přestupku se tak např. dle § 47 odst. 1 písm. b) PřesZ dopustí ten, kdo poruší noční klid – bylo by ovšem absurdní považovat za přestupek jen prvotní akt porušení nočního klidu (pachatel např. v okně pustí v noci sousedům oblíbenou metalovou kapelu), nikoliv už udržování rušení nočního klidu, třeba i po řadu hodin, dní či měsíců. Podobně dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití (mj.) schválnostmi. Pokud by např. pachatel v pomstě svedl močůvku ze svého pozemku do zahradní pergoly souseda, jen velmi obtížně by se postiženému vysvětlovalo, že sankcionovat lze jen akt svedení močůvky, nikoliv už přetrvávající a pachatelem (jakkoliv už jen nekonáním) udržovaný stav vtékání fekálií na pozemek. Z důvodu, že vid slovesa v cit. ustanovení PřesZ je dokonavý.
Jde-li o logický výklad, nedomnívám se, že lze vycházet jen z formulace skutkové podstaty přestupku, resp. z posouzení, zda je zákonným znakem přestupku výslovně i udržování protiprávního stavu. Zde vycházím ze závěru, že: „Trvajícím (...) správním deliktem je takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu.“ – viz rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2005, čj. 5 A 164/2002-44 (č. 832/2006 Sb. NSS). Trvá-li tedy v důsledku zavinění pachatele protiprávní stav (způsobující škodlivý následek), trvá dle mého názoru i přestupek. Příměr ke krádeži nepovažuji za přiléhavý – protiprávní stav dle mého nelze ztotožňovat s následkem. Pachatel trvajícího přestupku svým zaviněným konáním či nekonáním udržuje protiprávní stav, a ten (jako aktivní činitel) následek působí (po stejnou nebo delší dobu než trvá působení protiprávního stavu).
V posuzované věci se tedy domnívám, že není zcela udržitelný pohled, který (s)páchání přestupku váže jen na prvotní vystavení urážek na osobních stránkách pachatele, nikoliv už na udržování tohoto stavu. Znamenalo by to, že za urážku zaplatím pokutu, ale „plody své práce“ na internetu mohu nerušeně užívat dál, ačkoliv se ublížení na cti každým dalším dnem prohlubuje a s difamací se seznamují další a další čtenáři. Postižený je ovšem bezmocný, neboť jednou už jsem pokutu zaplatil, a další postih za udržování protiprávního stavu mi tak nehrozí (s výjimkou obrany cestou práva občanského). Takový výklad pak stěží přispívá k cíli zajistit, aby nebylo rušeno občanské soužití (srovnej § 1 PřesZ in fine).
NSS tak sice ukončil jeden komplikovaný spor, kde nebylo úplně jednoduché určit, na čí straně je pravda a právo, ovšem způsobem dle mého názoru nesprávným a do budoucna neudržitelným, s ohledem na zájem na efektivní ochraně obětí přestupků a postihu společensky škodlivých jednání.
11 komentářů:
ad 15.
Z rozebíraného rozhodnutí NSS skutečně není moc jasné, jak by měl prvostupňový správní orgán o pořádkové pokutě rozhodnout. Vycházíme-li z toho, že je pořádková pokuta ukládaná podle § 62 odst. 1 s.ř. (pokuta podle odst. 2 má poněkud jiný účel) řazena mezi tzv. zajišťovací úkony ve správním řízení, pak lze shodně s Honzou Potměšilem konstatovat, že ji lze uložit pouze v průběhu správního řízení, nikoli po jeho skončení. V tomto směru se ostatně vyjadřuje i judikatura (byť k osř, kde je ale ustanovení o pořádkové pokutě formulováno obdobně jako v s.ř.) - viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1.4.1995 (ObP sv. 10, roč. 1995, str. 18 nebo ASPI: JUD7154CZ).
Až dosud jsem se domnívala, že pokud dojde po skončení řízení ke zrušení rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, pak se tím věc končí, právě proto, že již není důvod k ukládání tohoto zajišťovacího úkonu a protože v daném případě není vedeno "klasické" správní řízení, ale jde o řízení sui generis, které se v rámci první instance koncentruje do jediného úkonu, jímž je vydání rozhodnutí. Správní orgán buď důvody k uložení pořádkové pokuty vidí, a pak ji uloží, nebo je nevidí a pak nic nekoná.
Pokud ale NSS chce rozhodovat o uložení pořádkové pokuty i po skončení správního řízení, tak se asi domnívá, že se zrušením rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty věc vrátila do stavu, kdy je zahájeno řízení o uložení pořádkové pokuty a kdy je tedy toto řízení nutno ukončit. Situaci tak připodobňuje spíše k příkaznímu řízení, než k řízení blokovému (k němuž jí přirovnal Honza Potměšil). To mi ale nepřipadá příliš vhodné, protože pokud už budeme hledat nějakou analogii se zkrácenými řízeními, pak, shodně s Honzou Potměšilem, považuji za případnější přirovnání k řízení blokovému. Je pravda, že jsou zde nezanedbatelné odchylky, ale základní myšlenka je, myslím, obdobná. V případě bloku musí být splněny určité zákonné předpoklady pro jeho vydání, pokud tomu tak je, může správní orgán blok uložit a tím to na prvním stupni končí (tedy ono to končí i na všech dalších stupních). Zatímco pokud je vydán příkaz, může jej obviněný odporovat, čímž dojde ke zrušení příkazu a v řízení se nadále pokračuje na prvním stupni. Když už náhodou dojde ke zrušení bloku (v přezkumném řízení), pak prostě blok nadále není, žádné další úkony v "běžícím" blokovém řízení se nečiní, protože nic neběží.
Budeme-li akceptovat rozebírané rozhodnutí NSS, pak asi nezbývá než dojít k závěru, že řízení o uložení pořádkové pokuty bude nutno za daného stavu zastavit podle § 66 odst. 2 s.ř. (odpadl důvod řízení). Tím se asi nic nezkazí, na druhou stranu je to jen zbytečná administrativa, která stojí čas i peníze.
Jitka Morávková
ad 16.
Souhlasím s HP, že i urážka na cti může být deliktem trvajícím, a to právě třeba v jím popsaném případě, kdy se následek neustále prohlubuje, resp. rozšiřuje. Nevím, proč by mělo platit, že trvání protiprávního stavu musí být výslovně znakem skutkové podstaty přestupků, podstatné podle mne je, zda jsou naplněny znaky trvajícího deliktu, tj. zda byl vyvolán protiprávní stav a ten je udržován (příp. je udržován protiprávní stav, aniž by zákon vyžadoval jeho vyvolání). V trestním právu jsme se na fakultě učili, že u trestných činů trvajících se stupeň nebezpečnosti pro společnost postupem doby buď nemění, nebo se dokonce zvětšuje tím více, čím déle čin trvá (viz např. Trestní právo hmotné, I. obecná část, Novotný, Dolenský, Jelínek, Vanduchová, CODEX - teď z hlavy nevím, jaké je aktuální vydání, ale jde o výklad u trvajících trestných činů). To je v popisovaném případě bezezbytku splněno, stejně jako jsou splněny další znaky trvajícího deliktu.
Jitka Morávková
Ad JM:
Děkuji velmi za reakce, zejména za snahu "vžít se" do úvah NSS, resp. spíše krajského soudu, k čemuž jsem nebyl příliš ochoten. Pokud bych vycházel z toho, že uložením PP zahájím nějaké řízení (obdobně jako příkazem), pak v případě zrušení rozhodnutí by toto bylo odstraněno, ovšem řízení by bylo zahájeno - pak by asi vyústěním "řízení" mohlo být to zastavení řízení z důvodu odpadnutí jeho důvodu. To je ale zbytečná formalizace a zesložiťování řízení (jakkoliv třeba v publikaci Mates, P. a kol: Základy správního práva trestního. 5. vydání. C.H.Beck, Praha 2010, na s. 147 dr. Staša dovozuje, že tam, kde se nereaguje ihned a bezprostředně na porušení práva, by se nějaké nezjednodušené řízení vést mohlo, resp. mělo).
Kloním se ale spíš k těm závěrům, které vyplývají z rozsudků 8. senátu NSS, tedy že se nevede paralelní "řízení v řízení", tudíž není ani třeba nějaké formalizované zastavování. Což myslím plyne i z toho zajišťovacího charakteru PP (spolu se zásadou hospodárnosti).
Jde-li o trvající přestupek, zajímalo by mě, jak NSS dospěl k tomu, že trvání musí být znakem skutkové podstaty. Také podle mě směšuje škodlivý následek protiprávního jednání s protiprávním stavem vyvolaným či udržovaným pachatelem, který (tj. stav) ten škodlivý následek způsobuje, kdy jde myslím o 2 různé kategorie, jak jsem se v textu snažil naznačit. Ovšem nejsem odborník na trest, abych to vyjádřil přesněji.
Osobně bych řekl, že restriktivní přístup k aplikaci trvajících deliktů je velmi odůvodněný.
Situace, kdy si správní orgán po mnoha letech vědomé nečinnosti vzpomene, že nějaká činnost je vlastně nezákonná, a začne ji stíhat, nemá s právní jistotou mnoho společného, ovšem v našem prostředí není až tak výjimečná.
Čím složitější a specializovanější úprava, tím hůře.
Buď je třeba prolomit princip, že lhůty zániku možnosti uložit pokutu za trvající delikt začínají běžet znovu a znovu (zejména když jde o lhůty běžící od okamžiku, kdy se správní orgán o jednání dozvěděl), nebo je třeba restriktivně posuzovat, zda nějaký delikt může být deliktem trvajícím.
Ad JS: Nejsem si jist, zda je na místě řešit liknavost orgánů veřejné moci tím, že restriktivně vyložím trvání deliktu. Ten trvající buď je, nebo není. Přístup orgánu veřejné moci může mít vliv možná spíš na otázku formy a míry zavinění, na škodlivost skutku (když to doteď nevadilo) apod. Pokud je ale splněna definice trvajícího deliktu, není podle mě čisté to zpochybňovat z důvodů, které s tím nesouvisí (nechce se mi to řešit/stíhat, už je to dlouho, poškozený je sám lump apod.) - to má být podle mě posuzováno v rámci jiných kritérií. Např. zde mohl správní orgán řešit, zda ty údajné urážky nejsou přípustnou kritikou, byť velmi expresivní a v poněkud zoufalé formě - poškozený, resp. navrhovatel, je veřejným činitelem, veřejně působí i jako aktivní člen o.s., a zároveň šikanózním výkonem práva negativně působí na jiné - a ti mají právo se bránit a reagovat. Navrhovatel si zde nemůže osobovat právo šikanovat ostatní, a zároveň žádat, že nesmí být kritizován a nikdo mu v jeho šikaně nesmí jakkoliv bránit (meze přípustné formy kritiky ale i tak mohou být předmětem restrikce). Pokud si příslušný orgán učiní úsudek o tom, že obviněný je naopak v právu a lump je tu navrhovatel, měl by to vyargumentovat, nikoliv to řešit tím, že dovodí, že nejde o trvající delikt, aby to "smáznul". Správní orgán by se měl čelem postavit k podstatě věci. V praxi pak občané očekávají vyřešení problému, byť v přestupkovém řízení jde formálně jen o trest. Ve skutečnosti jde často i o mediaci nebo - je-li lump zatvrzelý - o snahu mocenskými prostředky vynutit narovnání situace. Když někdo složí na návsi na trávník hromadu hnoje nebo stavebniny, páč to nechce mít u sebe na dvoře (neoprávněný zábor veřejného prostranství), není řešením říct, že vid slovesa "zabere" v PřesZ je dokonavý, a proto rok starý bordel na návsi nelze řešit. To je tedy také ne-právní kritérium, tedy jde-li o požadavky praxe, uznávám. Ale aspoň to budiž příkladem, proč snahy o restritivní výklad nemusí být na místě. Pokud hnůj leží, soused je arogantní ignorant a na domluvy nereaguje, a především - delikt splňuje požadavky definice trvajícího přestupku. Málokdy je ti totiž tak, že si úřad vzpomene až bůhvíkdy - předtím už byly často vyčerpány všechn možné prostředky nápravy a postižení se na úřad obracejí náhodou, naslepo nebo jako na poslední možnost.
Rozhodně nechci tvrdit, že je to optimální řešení. Je to spíš projev absence řešení. Mnohem raději bych viděl zákonnou úpravu, která by nastavila jednoznačný limit. Ale tady jsme u tradičního problému roztříštěnosti správního trestání.
Upřímně řečeno, jsem dost přesvědčen, že zákonodárce, který do nejrůznějších zvláštních zákonů upravujících jiné správní delikty psal formulace typu "do šesti měsíců od okamžiku, kdy se o spáchání správního deliktu poprvé dozvěděl", nepředvídal možnost uložit sankci za trvající správní delikt pět let poté, co se o něm úřad dozvěděl.
rozhodnutí 15:
Jako procesualista jsem dospěl ke stejnému závěru jako Jitka Morávková aniž jsem její názor před tímto mým závěrem četl. Usnesením zastavit podle § 66 odst. 2 SŘ - odpadl důvod.
V tomto prostě správní orgány nemají jinou možnost, než dodržovat proceduální stránku věci, a když udělá krok "a", tak si musí být vědom, že bude muset jednou dělat třeba krok "b" nebo dokonce krok "q". Obecně správní orgány využívají správní řád pro svůj prospěch, a v řízeních o přestupcích platí dvojnásob, že mnohdy je to účelový výklad v neprospěch účastníka, kdy následně odvolací správní orgány a bohužel mnohdy i soud zcela zakrývá procesní pochybení prvého stupně. Když už nic jiného, tak si alespoň úředník napříště rozmyslí dávat nezákonné či alespoň řádně neodůvodněné pořádkové pokuty, jen pro umocnění vlastního ega.
V ČR obecně chybí německá důslednost v jednotlivých správních úkonech.
Zrovna dnes jsem viděl rozhodnutí odvolačky v meritu věci anižto by rozhodla o odvolání ve věci namítané podjatosti. V odůvodnění úředník "drze" napsal, že usnesení je vykonatelné a v odvolacím řízení v meritu věci se odkazoval na své právní závěry týkající se samotného usnesení anižto by předtím jej vydal. Naprosto jej nezajímá, že je sice předběžně vykonatelné, ale není pravomocné.
A teď bude na soudu, zda podrží úředníka, "že jde o pochybení, ale toto nemělo důsledek na věc samotnou" = ergo jinak řečeno tím dá (opět) jednoznačně najevo, že správní řád je trhací kalendář, pokud se to někomu zrovna hodí. Či případně, zda to shodí pro nezákonnost rozhodnutí v meritu věci samotného, protože rozhodnutí je zatíženo vadou nesouladu spisové dokumentace s rozhodnutím samotným v tak zásadní otázce, ajko je ne/podjatost úředníka.
rozhodnutí 16:
U urážek. Měl jsem případ, kdy se dotyčný cítí uražen sdělením v Českém rozhlase. Nahrávka byla odvysílána asi 3x a je vyvěšena na webu ČRo. I kdyby byla stažena, tak nahrávka podléhá archivaci a povinné dostupnosti v Národní knihovně, tedy za premisy trvajícího přestupku by mohl být ten, jehož výrok byl takto zveřejněn, popotahován fakticky do své smrti a opakovaně mu ukládána sankce.
Zde by minimálně mělo být v budoucnu soudem uvedeno, že trvajícím přestupkem je jednání, kdy pachatel samotný má vliv na další udržení či neudržení stávajícího stavu, či nikoli. Ony i ty vlastní webo stránky jsou dosti ošemetné, jelikož existuje hned asi desítka (obrovských) serverů, které "zrcadlí" webové stránky k určitým datům, kdy lze prostudovat i zpětně historii. Obdobně i google a i další vyhledavače dokážou zveřejnit i historii webu. Zkrátka, co se dostane jednou na internet, to tam již prakticky navždy zůstane.
S tím srovnáním s krádeží je to zcela příznačné. Právo má být pro lidi a nikoli naopak, tedy pro běžného člověka je zcela nepochopitelné, že krádež byla dokonána okamžikem odcizení věci, a následně se nemůže proti takovému pachateli vlastně nijak bránit (v omezené míře omezním na osobní svobodě dle § 76 odst. 2 TŘ); nutná obrana je ovšem v takovém případě již nepřípustná.
Patrik Šebesta
Ad PŠ:
Zastavení řízení z důvodu odpadnutí důvodu řízení je asi jedna možností, pokud přistoupíme na to, že se stran pořádkové pokuty vede "řízení v řízení", resp. je to jedna z možností, jak se podvolit onomu chybnému rozsudku. Že by se však mělo vést paralelní řízení o PP, si nemyslím, stejně jako si to nemyslí min. 8. senát NSS. A nemyslí si to ani odborná literatura, tedy že se takové "řízení" nějak formálně ukončuje. Nebo vy jste snad někdy poté, co Vám odvolačka zrušila pořádkovou pokutu, vydával usnesení o zastavení řízení?
Jde-li o pořádkové pokuty, týkají se spíš nedostavení se bez omluvy k jednání; pokud jde o hrubě urážlivá podání, rozhodně nesdílím pohled, že si zlí úředníci uspokojují pokutami svá ega - naopak je myslím nebývalý převis všelikých urážek oproti tomu, co se reálně postihuje. Osobně jsem nikdy žádnou PP za hrubě urážlivé podání nedával ani nikoho takového v bližším okolí neznám. A že by se adepti našli (třeba nejmenovaný bojovník za práva otců začínající podání slovy "ty krávo vylízaná" či "ty právnický hovado", kdy sprška dalších nadávek následuje). Dodejme, že ten zrušující rozsudek krajského soudu byl poté NSS zrušen. Myslím, že Váš pohled je deformovaný tím, za kterou stranu momentálně kopete.
Jde-li o ty trvající urážky, nelze samozřejmě stíhat někoho, kdo nemá vliv na udržování protiprávního stavu - to se rozlišovalo i v oné kauze trvajícího ublížení na cti - tam, kde šlo o příspěvek do diskuze, nad jejíž administrací neměl pachatel moc, se to bralo jako jednorázové jednání. Kde šlo o jeho vlastní stránky, jako trvající přestupek. Když napíšete do novin, nemáte moc nad dalším osudem toho kterého výtisku, neudržujete protiprávní stav, nejde tedy o trvající delikt.
Hodnocení příměru ke krádeži moc nerozumím - nevím, jak souvisí premisa "právo má být pro lidi" či otázka vymahatelnosti práva s objektivní skutečností dokonání deliktu.
ad JP
mě se žádná pořádkovka k soudu ještě nedostala:-) Dle mého, pokud kraje ruší rozhodnutí o pořádkové pokutě, tak postupují dle § 90/1a SŘ, kdy rozhodnutí zruší a řízení zastaví. Zde šlo o případ, že to zrušil soud a nikoli odvolací správní orgán, tak se tedy správní orgány s tím musí nějak úředně "poprat" a holt jednou úřední šiml dopadl i na ně:-)
Co se týče pořádkových pokut za hrubě urážlivé podání, tak zde zastávám názor (ačkoli si tím popuzuji úředníky na odvolacím správním orgánu), že jde-li o hrubě urážlivíé podání, tak je tímto svým zjištěním již úředník ovlivněn v rozhodování, kdy takovým rozhodnutím se stává podjatý. Ať si to někdo nepřipouští, tak uložením pořádkové pokuty úředníkem na kterého bylo hrubě urážlivé podání směřováno (nebo proti jeho úřadu) je fakticky materiálně porušena zásada nemo iudex in causa sua.
Dále je zde druhá rovina - §49/1a PřZ, kdy dle mého v daném čase úředník může podat současně návrh na projednání přestupku, a tedy rozhoduje ve věci, kde je přímo zainteresován v přímo související věci; totéž ochrana osobnosti dle občanského zákoníku a obecná promlčecí lhůta.
Obviněný se tímto svým, sic neuváženým krokem, stává vcelku vazalem úředníka, což dále může eskalovat. Není nemožné, aby úředník vydal vedle rozhodnutí o pořádkové pokutě třeba rozhodnutí o vině, odvolací správní orgán mu to do měsíce až dvou potvrdil a úředník podal poté návrh na 49/1a PřZ a nakonec po případném vítězném tažení podal žalobu na ochranu osobnosti... (znám několik úředníků, kteří jsou takovéto msty schopni).
Tedy dle mého by se v prvé řadě samotný úředník jehož se to týká měl vyloučit a o pořádkové pokutě rozhodovat někdo zcela jiný; naše komise to takto dělá a myslím si, že je to zcela v pořádku (ačkoli, jak jsem již nahoře uvedl, tak se to odvolačkám nelíbí, jelikož v případě komise musí pověřit i sousední správní orgán).
Ve třetí rovině by měl být úředník k většině věcí zcela imunní, protože pokud se nenechá takto vytočit, tak v případě uznání viny, má dle mého názoru materiál i k osobě pachatele (§ 12 PřZ), tedy sankce může být uložena i s ohledem k osobě pachatele:-)
Patrik Šebesta
Měl jsem na mysli PP, kterou by vám zrušila odvolačka, ne soud. Že by pak druhý stupeň někdy zrušil PP, a zastavil řízení (jaké, proboha?!), slyším poprvé. Jako byste zastával názor, že se vede to jakési "řízení v řízení", což NSS v jiných judikátech odmítl (viz text postu) a ani v praxi jsem se s tím nesetkal. Spíš jsem se setkal s případy, kdy odvolačka zrušila PP a věc vrátila "k novému projednání", a úředník se ptal, co jako má projednávat, když už PP uložit nechce ( - nebude prostě dělat nic).
Jde-li o PP za hrubě urážlivé podání, tak ji - ano - nemá ukládat ten, proti němuž směřovala. Viz i rozsudek NSS ze dne 27.3.2013, č.j. 8 As 16/2012 – 52, kde NSS dovozuje, že v případě podání útočících na důstojnost úřední osoby (dle § 62 odst. 2 s.ř.) se uplatní vyloučení z projednávání a rozhodování věci dle § 14 s.ř. (nikoliv však v případech dle § 62 odst. 1 s.ř.), neboť je objektivně dán předpoklad osobního poměru k věci. Dotčená úřední osoba má uvědomit svého představeného dle § 14 odst. 3 s.ř. (tzn. o uložení pořádkové pokuty za hrubě urážlivé podání by měla rozhodovat jiná úřední osoba než ta, proti níž urážky směřují).
Nemyslím si, že by úředník mohl dát zároveň návrh na projednání přestupku dle 49/1/a) PřesZ - přestupkem je delikt, který není trestným činem nebo jiným správním deliktem. Pokud jde o pořádkový delikt dle 62/2 s.ř., nemůže už jít o přestupek. Může to být buď jedno, nebo druhé, ale ne obojí zároveň. Pokud pak napíšu v rámci řízení nactiutrhačné podání, bude to pořádkový delikt.
Co se týče žalob na ochranu osobnosti, nešel tak daleko ani ten úředník, jehož se týká judikát sub 16., kde navíc nactiutrhání nemělo souvislost s nějakou úřední činností. Úředníci podávají žaloby je pro mě představa spíš z říše fantazie. Většinou je každý rád, že se kverulanta zbaví a má také plno jiné práce, než si nepříjemný kontakt s kverulanterm prodlužovat.
Pokud jde o sankci, lump má být trestán za přestupek, nikoliv za to, jak se chová během řízení - to je myslím věc jiná a prostředky k řešení jsou také jiné, např. ty PP.
K tématu trvajícího přestupku viz též Klapal, Vít: Pokračující, trvající a hromadný přestupek (1. část). In: Trestněprávní revue č. 9/2013. Jednoznačnou odpověď text nedává, určitě ale může přispěk k diskuzi.
Okomentovat