Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS VI.
Po delší době se opět dovoluji ozvat s „občasníkem“ sporných přestupkových judikátů Nejvyššího správního soudu. První rozhodnutí (sub 13.) se týká otázky, zda někdo může v tomtéž řízení vystupovat (vypovídat) jednou jako svědek, a jindy zase jako poškozený (tedy účastník řízení). Druhý rozsudek (sub 14.) se týká otázky, kdy dochází k přetržení pokračování pokračujícího přestupku, resp. od kterého okamžiku se už jedná o přestupek nový.
13. Výpověď osoby jako svědka či poškozeného – rozsudek NSS ze dne 10.5.2012, č.j. 3 As 16/2012 – 25:
Judikát se týká přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ, spáchaného formou drobného ublížení na zdraví. Osoba postižená přestupkem byla předvolána jako svědek, poté v průběhu jednání prohlásila, že uplatňuje nárok na náhradu škody. Dle narativního shrnutí věci dotyčný vystupoval v řízení jednak jako svědek, a jednak jako poškozený, „s příslušnými procesními právy“. Obviněný v kasační stížnosti namítal mj. nesprávné procesní postavení poškozeného, který měl všechna práva jako poškozený (jichž využíval). NSS se s danou námitkou vypořádal tak, že uvedl, že dotyčný v řízení nejdříve vystupoval jako svědek, poté se přihlásil k postavení poškozeného, které správní orgán uznal, a nadále pak vystupoval ve dvojím postavení, tedy jednak jako svědek, a současně i jako poškozený. Tato diference rolí byla dle zjištění NSS učiněných ve spisu dodržována.
Jakkoliv by to zřejmě nemělo zásadní vliv na rozhodnutí správního orgánu ani na výsledné posouzení věci ze strany NSS, nelze se dle mého názoru ztotožnit se závěrem, že jedna osoba může v tomtéž řízení vystupovat ve „dvojroli“ svědka i poškozeného. Lze reálně připustit situaci, kdy osoba postižená přestupkem nejdříve vystupuje jako svědek, a teprve v průběhu řízení uplatní nárok na náhradu škody, čímž vstoupí do procesního postavení poškozeného (což by však zřejmě mělo být zohledněno při následném posuzování jeho výpovědi, viz přiměřeně níže). Stěží ale
může po uplatnění nároku na náhradu škody vystupovat tatáž osoba chvíli jako svědek, a chvíli zase jako poškozený.
Vycházím z toho, že „vyšší bere“, účastnické postavení převažuje a „má navrch“ nad statusem svědka a stane-li se jednou někdo účastníkem řízení, není toto postavení jen přechodné, ale předurčuje jeho postavení pro celé další řízení. Účastník řízení může navrhovat důkazy, má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, může se odvolat (byť u poškozeného jen ve věci náhrady škody), má právo nahlížet do spisu atd. (oproti svědkovi). A především, na rozdíl od svědka, není povinen vypovídat pravdivě. Přičemž lze stěží posuzovat, kdy dotyčný právě jedná jako účastník, a kdy jako svědek, což by mělo i významné dopady na jeho procesní práva, který se v případě svědka od účastníka řízení významně liší. Domnívám se, že od okamžiku uplatnění nároku na náhradu škody (nerozhodne-li správní orgán dle § 28 odst. 1 s.ř., že daná osoba účastníkem řízení není) se dotčený ocitá v postavení poškozeného ve smyslu § 72 písm. b) PřesZ, a nemůže proto „dle potřeby“ ani chvílemi vypovídat jako svědek. Má-li jednou daná osoba postavení účastníka řízení, nelze ji nutit k podání výpovědi, ani aby vypovídala pravdivě (povinnost vypovídat, až na výjimky stanovené zákonem, a to pravdivě, je v kontradikci s absencí podobných povinností u účastníka řízení). Z toho plyne i částečně odlišný pohled na generální věrohodnost výpovědi dotčené osoby, která musí vypovídat pravdivě pod hrozbou pokuty za nepravdivou svědeckou výpověď (§ 21 odst. 1 písm. g) PřesZ), je-li svědkem, zatímco jako účastník řízení nikoliv. Konečně lze poukázat na § 55 odst. 1 s.ř., dle něhož každý, kdo není účastníkem, je povinen vypovídat jako svědek (…) – tedy buď, a nebo. Z toho lze opačně dovodit, že je-li někdo účastníkem řízení, nemůže už být zároveň svědkem. V jednom řízení by zároveň bylo možno jen stěží rozlišovat, které slovo či věta výpovědi se týká více otázky náhrady škody (tedy spíše pohled poškozeného), a která se zabývá jednáním, které ke vzniku škody vedlo (tedy spíše pohled svědka, zde zároveň i osoby postižené přestupkem), neboť to bude v podstatné části splývat v jedno.
S ohledem na vše výše uvedené se proto domnívám, že NSS neměl přitakat postupu, kdy tatáž osoba byla po uplatnění nároku na náhradu škody v přestupkovém řízení jednou posuzována a vyslýchána v postavení poškozeného (tj. účastníka řízení), a jindy jako svědka, přes přihlášení se této osoby do řízení jako jeho účastník uplatněním nároku na náhrady škody.
14. Přetržení pokračování přestupku – rozsudek NSS ze dne 15.8.2012, č.j. 1 As 49/2012 – 33:
V této věci se měl pachatel dopustit dopravního přestupku (neoprávněné parkování). Městský soud v Praze zjistil, že dotyčný byl zároveň ještě dvakráte stíhán za totožné jednání v samostatných řízeních a dovodil, že o skutku, jako pokračujícím přestupku, mělo být vedeno jedno (společné) řízení. Za mezník, který ukončuje skutek při pokračujícím přestupku, soud považoval doručení příkazu o uložení pokuty, vyšel přitom analogicky z § 12 odst. 11 trestního řádu, podle nějž je takovým mezníkem u pokračujícího trestného činu sdělení obvinění. Pro úplnost dodejme, že 15.3.2009 se pachatel dopustil přestupku, 25.3.2009 byl vydán ve věci příkaz, doručen byl 3.4.2009 (podán odpor, tzn. řízení pokračovalo); 26.3.2009 se pachatel dopustil totožného jednání, za které byl potrestán v samostatném řízení, 31.3.2009 zase, opět bylo vedeno samostatné řízení; dle vyjádření žalobce pak mělo být vedeno celkem 8 samostatných řízení o 8 dílčích přestupkových jednáních, k nimž došlo v časově blízkém krátkém úseku.
Žalovaný brojil krom jiného proti názoru žalobce, že se pachatel dopustil více dílčích útoků jednoho pokračujícího přestupku (chybělo prý postupné uskutečňování jednotného záměru, který by byl dán již při prvním útoku). NSS poukázal na skutečnost, že nebylo vedeno dokazování v tom směru, zda jednání pachatele bylo skutečně vedeno jednotícím záměrem mezi jednotlivými dílčími útoky, aby se jednalo o pokračující delikt, což považoval za podstatnou vadu řízení. Nad rámec právě uvedeného se ale vyjádřil i k otázce, co je mezníkem oddělujícím jeden pokračující přestupek od druhého, tedy k přetržení pokračování pokračujícího přestupku, kdy se s Městským soudem v Praze neztotožnil.
NSS k otázce přetržení pokračování přestupku analogicky odkázal na § 12 odst. 11 trestního řádu, podle něhož „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek“. Dále NSS konstatoval, že podezřelému z přestupku se nesděluje obviněný, takový institut PřesZ nezná, správní orgán pouze (některým z možných způsobů – blok, příkaz, oznámení o zahájení řízení) zahájí řízení o přestupku, kdy obviněným z přestupku je občan dle § 73 odst. 1 PřesZ od momentu, kdy vůči němu správní orgán učiní první procesní úkon.
Zmíněný úkon však NSS neztotožnil s některou z forem zahájení řízení o přestupku, ale posuzoval jej samostatně ve vztahu k funkci, kterou má sdělení obvinění dle trestního řádu – jím se (uvedena citace z odborné literatury) pachateli dostává „varování ohledně jeho současného i budoucích skutků“. Stejnou funkci pak dle NSS plní jakýkoliv úkon policejního orgánu nebo příslušného správního orgánu, jímž je (slovy NSS) „obviněný“ z daného přestupku zpraven o tom, že je důvodně podezřelý z jeho spáchání. V nynějším případě tak dle NSS došlo k ukončení skutku už v případě, kdy s podezřelým sepsali strážníci Městské policie úřední záznam. Tím se mělo pachateli dostat „varování“, které je zároveň mezníkem ukončujícím daný skutek.
S právě uvedenými závěry se však nelze ztotožnit. V přestupkovém řízení je ekvivalentní sdělení obvinění až zahájení řízení o přestupku, jak ostatně NSS zprvu uvádí, nikoliv jakýkoliv úkon před zahájením řízení. Prvním úkonem dle § 73 odst. 1 PřesZ je třeba rozumět právě úkon, jímž se zahajuje řízení o přestupku, nadpis § 73 ostatně hovoří o obviněném z přestupku, tj. o účastníkovi řízení, nikoliv např. o podezřelém. Se zahájením řízení (v rámci blokového řízení, z výroku příkazu nebo ze sdělení o zahájení řízení, obsahujícího i popis skutku a jeho kvalifikaci) se zároveň obviněný dozvídá, co měl provést a z čeho je viněn, tedy je seznámen s „obviněním“ ve smyslu přestupkového práva.
Argument o „varování“ podezřelého (nikoliv obviněného – tím se dotyčný stává právě až zahájením řízení o přestupku) nelze považovat za příliš vhodný a výstižný. Určitého varování se jistě dostává i podezřelému z trestného činu, s nímž Policie ČR sepíše záznam o podání vysvětlení dle zákona o Policii ČR nebo dle trestního řádu, aniž by mu nutně rovnou sdělovala obvinění. Posuzovat intervenci Městské policie jako moment působící přetržení pokračování přestupku může být i velmi ošidné, nepřesné a nespolehlivé, nelze-li takový úkon (ve vztahu k ostatním dílčím útokům) často dohledat, a intervence orgánu veřejné moci může být i podstatně méně formální (pouhá pohrůžka postihem), kdy takové „varování“ už vůbec nepůjde zpětně doložit či ověřit.
Za podstatnější znak obvinění lze považovat spíše zásadní změnu procesního postavení (doposud jen) podezřelého, který je nejen formalizovaným a standardizovaným způsobem informován o tom, že se měl dopustit určitého skutku a že o tomto činu bude vedeno formalizované řízení, ale vznikají mu v takovém řízení i důležitá procesní práva. Dotyčný je dále seznámen s popisem skutku, který má být protiprávní, i s jeho kvalifikací, a má právo se zákonem stanovenými prostředky proti takovému obvinění (v užším slova smyslu) bránit. Tomuto okamžiku odpovídá právě až zahájení řízení o přestupku. Do té doby je dotyčný nanejvýš podezřelým, žádné řízení proti němu vedeno není, vůči orgánům veřejné moci nemá žádná zvláštní práva, popis i kvalifikace skutku se ještě mohou měnit na základě dalších úkonů činěných před zahájením řízení atd. Úřední záznam obecní policie může být též založen, věc odložena apod. Jinými slovy mezi podezřelým a veřejnou mocí doposud nebyl založen žádný vztah, z něhož by oběma stranám navzájem vyplývaly povinnosti a podezřelému práva.
Domnívám se proto, že NSS moment, kdy dochází k přetržení pokračujícího přestupku, posoudil nesprávně, kdy rozhodným okamžikem pro přetržení pokračování v páchání přestupku je až (oznámení o) zahájení řízení o přestupku (zde doručení příkazu). V této souvislosti lze zároveň odkázat rozsudek NSS ze dne 11.1.2013, č.j. 5 As 138/2012 – 23, který váže přetržení pokračování právě až na zahájení řízení o přestupku (nikoliv tedy na jakýkoliv úkon orgánu veřejné moci, který zahájení řízení předchází) – nebylo-li ve věci zahájeno řízení, nemohlo k přetržení dojít. V obdobné věci trvajícího přestupku NSS také váže počátek nového skutku na oznámení o zahájení řízení o přestupku, viz rozsudek NSS ze dne 15.6.2011, č.j. 9 As 101/2010 – 101.
Pro úplnost dodejme, že pokud PřesZ ukládá povinnost vést o více přestupcích téhož pachatele společné řízení, mělo být vedeno i o přestupcích zde figurujícího účastníka řízení (min. jednou k přetržení došlo); tím spíše by to pak platilo o dílčích útocích pokračujícího přestupku. V každém případě neměl správní orgán vést 8 samostatných řízení o 8 totožných skutcích téhož pachatele (předpokládám, že přibývaly, aniž ještě bylo pravomocně ukončeno řízení o skutcích předchozích, zde srovnej rozsudek NSS ze dne 18.7.2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62). Naopak mělo být vedeno jedno společné řízení, ať už se to s „přetržením“ mělo jakkoliv – to bohužel z rozsudku NSS nevyplynulo, ten spíše svedl soud první instance na „falešnou stopu“ posuzování přetržení pokračování přestupku, a to ještě s chybnými argumenty.
20 komentářů:
Zdravím!
Ad 13)
K danému problému se ještě lépe vyjádřil druhý senát NSS (2 As 46/2006), a myslím, že správně. Podobná konstrukce je i v řízení trestním. Poškozený v přestupkovém řízení je jen účastníkem adhezního řízení, nikoli v řízení o věci samé. To výslovně vyplývá i z ust. § 72 písm. b) PřZ, „V řízení o přestupku jsou účastníky řízení poškozený, pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem“, a dále to lze dovodit i z jeho omezeného účastenství (rozsah odvolacího práva). Jestliže má poškozený k věci co vypovídat - byl-li svědkem šetřené události (něco mohl vidět, slyšet, jinak vnímat, což asi nebude např. statutární zástupce společnosti nějakého obchodního centra, ve kterém pachatel odcizil potraviny), měl by naopak být k věci vždy jako svědek předvolán. Je potom otázkou hodnocení důkazů, jakou relevanci dá správní orgán takové svědecké výpovědi. Před stejnou otázkou (hodnoty svědectví) přeci musí správní orgán stát i u svědecké výpovědi osoby, která se sice s nárokem na náhradu škody nepřipojila, ale je jinak osobou přestupkem postiženou (nejčastěji přestupky proti občanskému soužití podle § 49/1 c)); i takový svědek má zájem na potrestání pachatele a tudíž může jeho svědecká výpověď tímto jeho zájmem trpět. Obdobně je tomu u svědků, kteří jsou příbuzní (kteří nevyužili svého práva odmítnout vypovídat) a známí účastníků. Nelze přeci automaticky předjímat, že svědecká výpověď je pravdivá (byť je k ní svědek ze zákona povinen pod hrozbou sankce) a výpověď účastníka bez důkazní hodnoty. To je věc volného hodnocení důkazů. Taktéž si nemyslím, že je nezbytné postavit najisto, kdy osoba vypovídá v postavení svědka a kdy v postavení poškozeného. To lze dovodit z obsahu její výpovědi. Pokud vypovídá o něčem, co viděla, slyšela, vnímala, jde o svědeckou výpověď (samozřejmě za předpokladu, že je jako svědek vyslýchána). Pokud vypovídá např. o tom, že jí při přestupku, který nějak popíše, byly rozbité brýle v hodnotě 4000 Kč, jde o výpověď poškozeného. Jestliže ale tato osoba na dotaz správního orgánu nebo sama od sebe při výpovědi uvede, že se v řízení připojuje s nárokem na náhradu škody, je to vyjádření svědka, který se tím zároveň stává poškozeným a zároveň účastníkem, ale jen pro řízení o náhradě škody. Adhezní řízení prakticky probíhá společně s řízením ve věci, kdy si správní orgán potažmo opatřuje podklady pro zjištění škody a má působit na obviněného, aby byla škoda dobrovolně nahrazena. V konečném důsledku je správní orgán povinen výrokem rozhodnout o nároku na náhradu škody. Tento výrok je závislý na výroku o vině. Nelze proto v samotném správním řízení přesně oddělit řízení o věci samé od řízení o nároku náhrady škody. Oddělit lze jen výroky rozhodnutí, části odůvodnění ve vztahu k výrokům a poučení ve vztahu k postavení účastníků.
Já spíše spatřuji problém v navrhovateli, jako účastníku řízení, který má takřka plné účastenství, a může se odvolat i proti části rozhodnutí, která se týká vyslovení viny obviněného, což dle mého hlubokého přesvědčení má náležet toliko obviněnému. To je ale zcela jiný problém.
(pokračování níže)
Ad 14)
Spornou otázkou spíše zůstává, a bylo to zde i v minulosti předestřeno, zda lze principy pokračování o trestném činu aplikovat analogicky i na řízení o přestupku, neboť analogie v neprospěch obviněného je obecně nepřípustná. Aplikace institutu pokračování v přestupku k tíži pachateli, stejně tak jako v trestném činu, je. Jednak z hlediska sčítání majetkové škody to má význam pro použití vyšší trestní sazby (např. u trestného činu krádeže, kde se škoda způsobená jednotlivými útoky sčítá – všechny jednotlivé útoky se považují z hlediska hmotně právního jako jeden skutek). To sice nemá význam ve vztahu k přestupkům proti majetku, kde nejsou kvalifikované skutkové podstaty, ale má to obecně v přestupkovém řízení velký význam pro prekluzi, kdy jednoroční lhůta k projednání pokračujícího přestupku počíná běžet až spácháním posledního útoku. Otázka je, jak by na institut pokračování v přestupku, který zákon o přestupcích nezná, nahlížel Ústavní soud či ESLP. Jeden pozitivní závěr ale z rozsudku lze dovodit, a sice že správní orgán není povinen pokračování v přestupku aplikovat, ale pokud chce, musí to dokazovat. Bude tedy pro jistotu lepší, vést společné řízení o každém útoku jako samostatném skutku, přičemž je již judikováno, že ustanovení § 57 odst. 1 PřZ není dogmatem, pokud správní orgán zohlední zásadu ukládání úhrnné sankce podle § 12 odst. 2 PřZ – srov. s rozsudkem NSS 1 As 28/2009, který našel své místo i ve Sbírce rozhodnutí NSS.
Václav Bíňovec
Rozsudek "13" - 3 As 16/2012 – 25
Zde soud dle mého vycházel z doktríny trestního práva, i když na to explicitně neodkázal.
V trestním řízení je možný výslech poškozeného jako svědka, a dvojí postavení je v praxi zcela obvyklé.
V praxi správního řízení je nutno souhlasit s právními závěry Honzy Potměšila, které ovšem nemají v praxi žádné zásadní dopady na řízení jako takové. S jednou výjimkou - i pokud budeme predikovat závěry Honzy Potměšila, tak nelze souhlasit, že poškozený nemusí vypovídat pravdu. Toto právo má pouze obviněný a jde o uplatnění principu zákazu sebeobviňování.
Poškozený (jakož i další účastníci řízení odlišných od obviněného) musí vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (s výjimkou povinnosti a práva nevypovídat).
Na druhou stranu, shodně jako v trestním řízení, nemusí být poškozený zcela nestranný, může uvádět důkazy a prokazovat pouze takové okolnosti, které svědčí proti obviněnému a tím ovlivňovat výsledek trestního procesu.
Rozdíl je ovšem v termínech "vypovídat" a "prokazovat". Pokud bude poškozený vědomě lhát ve své výpovědi (ať jde formálně o výpověď svědeckou, či tvrzení účastníka řízení), tak je na místě uvažovat o zahájení řízení o přestupku křivé výpovědi (§21/1g PřZ), či dle druhé názorové linie úmyslného nesprávného údaje (§ 21/1b PřZ).
Je na praxi správních orgánů a následně soudů, aby se "popraly" s povinností poškozeného-svědka vypovídat pravdu vs. s právem "nebýt nestranný".
Trestní judikatura se k této problematice vyjádřila již velmi dávno, a od té doby je praxe totožná tak, že je vhodné, aby v hlavním líčení byl poškozený, který je současně svědkem, vyslechnut přednostně, tj. ihned po výslechu obžalovaného, aby jeho výpověď nebyla ovlivňována znalostmi získanými přítomností při výslechu dalších svědků, event. při provádění jiných důkazů. Při hodnocení jeho výpovědi přihlédne soud též k tomu, zda jeho výpověď nebyla ovlivněna znalostmi získanými při výkonu práv poškozeného zejména nahlížením do spisu a přítomností při výslechu obžalovaného v hlavním líčení. V případě, že poškozený se dá zastupovat zmocněncem, je možné, aby od počátku hlavního líčení byl přítomen zmocněnec poškozeného a poškozený se účastnil hlavního líčení až po svědecké výpovědi. (viz rozhodnutí NS č. III/1967 Sb. rozh. tr.).
Tedy dle mého názoru správní orgány (soudy) nemusí zcela výpovědi poškozeného důvěřovat, tj. v praxi by mělo jít o důkaz, který má povahu nepřímého důkazu.
Co se týče diskursu, zda jde o výpověď svědka či tvrzení účastníka (odlišného od obviněného), tak s ohledem na výše uvedené, jde spíše o akademickou otázku a teoretické závěry bez zásadního dopadu do přímé aplikační praxe.
ve své praxi předvolávám poškozeného, který by mohl vypovídat jako svědek současně jako svědka a postupuji v souladu s výše uvedeným judikátem. Úvodní výpověď obviněného zhojím tím, že po výpovědi poškozeného-svědka mu umožním seznámení s výpovědí obviněného a umožním poškozenému prostřednictvím komise klást obviněnému otázky k jeho výpovědi. Zde nedochází k poškození práva účastníka řízení, jelikož fakticky jde pouze o rozdělený výslech obviněného na části monologu a dialogu, které jsou pouze technicky oddělené, a de fakto jde o přípustnou taktiku výslechu.
Patrik Šebesta
Rozsudek "14" - 1 As 49/2012 – 33
V bodu 22 je zde zřejmá neznalost senátu NSS v oblasti trestního řízení, jelikož de iure pojem "sdělení obvinění" uvedený v ust. § 12 odst. 11 je totožný s pojmem „zahájení trestního stíhání“, což je faktický právní termín. Pojem „sdělení obvinění“ v trestním řádu zůstalo pouze na dvou místech (v uvedeném § 12 odst. 11 a dále v § 207 odst. 2 TŘ) a jde o pojem zastaralý.
Rozsáhlé novely trestního řádu za posledních dvacet let uvádí, že obviněný je bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání, kterému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno (viz § 32 v návaznosti § 160 TŘ).
Zde je jednoznačné rovnítko s institutem zahájení řízení dle § 67 a násled. PřZ, který není formalizovaný "usnesením", ale jde o "oznámení o zahájení", což je spíše terminus technikus.
Není důvodu zde cokoli hledat a domýšlet.
Co se týče rovnítka pojmu trestní řízení, tak s ohledem na § 12 odst. 10 TŘ je možný výklad ten, že
a) analogie termínu trestní (přestupkové) řízení a trestní (přestupkové) stíhání splývají v jediný okamžik, tj. trestní řízení je zahájeno trestním stíháním.
b) analogie skutečnosti, že trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto (rozuměj trestního) zákona, tak řízením o přestupku lze považovat okamžik přijetí podnětu k zahájení řízení dle § 42 SŘ správním orgánem.
Co se týče úkonů policejního orgánu, tak NSS uvedl termín "policejní orgán". Tento termín je termínem užívaným v trestním řízení a nikoli v řízení o přestupcích, a jde o vyšetřovací orgán uvedený v ust. § 161 TŘ v návaznosti na legislativní zkratku uvedenou v § 162 TŘ.
Měl-li na mysli NSS termín "orgán policie", tak jde o zcela odlišný institut, který nelze přes zdánlivou slovní zaměnitelnost, jakkoli zaměňovat.
Pokud se v tomto duchu prostuduje ust. § 58 PřZ, tak s premisou závěrů uvedených v bodu 23 rozsudku, lze jednoznačně dovodit tu hroznou skutečnost, že "důvodně podezřelý" se o daném úkonu zpravidla nedozví jelikož okamžik důvodného podezření je nutné vázat toliko na okamžik podání oznámení (§ 58 odst. 1 a návaznosti na odst 2 PřZ) a nikoli na jakýkoli úkon - viz "oznamují přestupky o nichž se dozví" a "Oznamuje-li přestupky příslušným správním orgánům orgán policie...", a závěrem je "o zjištěných skutečnostech sepíše orgán policie úřední záznam, který přiloží k oznámení. Oznámení učiní orgán policie nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozví".
Tedy tento okamžik není okamžikem, kdy byl na základě dozorové činnosti někdo policisty kontrolován v režimu zákona o Policii ČR (k tomu pouze poznámku, že obecní policie má formálně odlišnou úpravu oznamování, jenž má ovšem faktickou shodu), ale tímto okamžikem je doručení daného oznámení jako podnětu k zahájení řízení (viz § 42 SŘ).
Opět je to akademická debata, jenž nemá ovšem pražádný vliv na okamžik "zahájení řízení", které je fakticky a formálně zahájeno doručením oznámení o zahájení řízení obviněnému.
Patrik Šebesta
S ohledem na shora uvedené, dle mého názoru, senát NSS zcela nesprávně určil okamžik nejbližší okamžiku analogickému v trestním řízení k "sdělení obvinění", tj. zahájení řízení dle § 160 TŘ. Tento úkon nemůže splňovat jakýkoli úkon policejního orgánu a ani správního orgánu, ale pouze toliko okamžik doručení prvního formalizovaného úkonu, tj. zahájení řízení (doručení příkazu, projednání v blokovém řízení).
Další důvody pro daný okamžik:
ad 1/ jde o porušení přípustnosti výkladu per analogiam pouze ve prospěch obviněného, jelikož trestní řízení tento okamžik stanovuje zcela jednoznačně a
ad 2/ o daných úkonech před formalizovaným se dotyčný někdy dozví a jindy nedozví, tedy nelze stavět analogii na materiální právní nejistotě.
Co se týče faktického, tak jsem pochopil, že spor o tom, zda měly věci být projednány ve společném řízení či nikoli. Zde, vycházeje z popisu NSS v rozsudku, zastávám názor, že s ohledem na § 57 PřZ, zejm. odst. 3, který včlenil zcela nekoncepčně zákonodárce na popud právě (v daném případě dokonce samotného žalovaného) ministerstva dopravy, bylo nutné provést společné řízení o všech přestupcích - zejména v okamžiku, kdy se MHMP o daných řízeních dozvědělo = byl jim doručen podnět (viz výše opakovaný § 42 SŘ).
V daném sporu se dle mého řešila u městského soudu sekundární otázka, tj. pokračování v přestupku, před otázkou primární, tj. uložení úhrnné či souhrné sankce. Ono, pokud by správní orgány postupovaly dle absorpční zásady, tak je otázka zda jde o pokračující přestupek či vícečinný stejnorodý přestupek, v daném případě podružná.
V této souvislosti bych chtěl připomenout "sporný přestupkový judikát č. 4" - NSS 1 As 28/2009 – 62, kde se hovoří o absorpční zásadě v úhrnném či souhrnném trestu.
Dle mého názoru ministerstvo dopravy mělo a mohlo udělat dvě věci:
a) "omlátit to MHMP rovnou o hlavu" ergo zrušit a vráti rozhodnutí postupem dle § 90 odst. 1 písm. b) SŘ :-) s tím, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces porušením právě absorpční zásady,
b) pokusit se o nápravu postupem dle § 90 odst. 1 písm. c) SŘ s tím, že napadená rozhodnutí změní; v praxi by mu předcházelo (byť pouze formální) sloučení řízení, jelikož řízení měla být sloučena již de iure dle § 57 PřZ, kdy se následně (sice asi dosti kostrbatě) změní všechna dosavadní rozhodnutí v rozhodnutí jedno a uložena sankce v rozmezí stanoveném zákonem...
b1) alt. pokud jde o přestupek, kde není spodní hranice (nezkoumal jsem), by mohlo MD osekat jednotlivé sankce tak, aby se jejich součet vešel do nejvýše horní hranice sankce; obdobně tak učinit i u nákladů řízení a , případně náklady přiznat pouze v jednom z rozhodnutí a v dalších je zcela vypustit (viz komentář Honzy Potměšila k cit. spornému judikátu č. 4)
A nemám hluboké znalosti v s.ř.s, tedy nevím zda může "obdobné" učinit, a to i bez návrhu, krajský soud samotný; pokud ano, tak by to měl učinit soud a omlátit to MD, potažmo i MHMP "o hlavu":-)
Patrik Šebesta
... a ještě men napadla alt b2), která by byla úřednické "sado-maso":-)
V daném případě by ministerstvo dopravy postupem shodným jako u alt. b) (změna rozhodnutí) změnilo jednotlivá rozhodnutí MHMP na rozhodnutí dle § 148 odst. 1 písm. b) SŘ - rozhodnutí v části věci, kde by se vyrušily výroky o sankci a náhradě řízení a postupným NPM, které je okamžikem doručení bych po týdnu vydával jednotlivá rozhodnutí, přičemž poslední v meritu věci by obsahovalo ustanovené o úhrnném, reps. souhrnném trestu :-)
Vlk by se nažral.....:-)
Patrik Šebesta
For: Václav Bíňovec
Podle mého není primární problém skutečnost dělby pokračování přestupku, která není v neprospěch v případě, že se uplatní absorpční zásada uvedená v § 45 trestního zákoníku (ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu), tedy se bude fakticky postupovat obdobně jako u aplikace úhrného, resp. souhrnného trestu.
V praxi je to ovšem mnohdy problém.
Patrik Šebesta
Ad VB:
Vřele děkuji za podrobnou reakci – Vaše argumentace zní přesvědčivě, stejně jako Vámi zmíněný rozsudek NSS ze dne 31.10.2007, č.j. 2 As 46/2006-100 . K postavení poškozeného se zde uvádí mj. následující: „Jádrovým obsahem přestupkového řízení je posuzování viny obviněného z přestupku a případné ukládání sankce. Toto posuzování se děje výlučně ve vztahu státu a obviněného z přestupku a má čistě veřejnoprávní povahu – stát zde (až na nečetné výjimky z úřední povinnosti) ve veřejném zájmu stíhá jednání naplňující znaky skutkových podstat přestupků, tj. specifických deliktů. Poškozený v tomto vztahu nemá postavení účastníka řízení, nýbrž eventuálně toliko svědka, který může podat svědectví o jednání obviněného z přestupku, o následcích jeho činu či o jiných rozhodných skutečnostech.“ Vcelku přehledně (aspoň na papíře) vypadá dle Vašeho výkladu i dělení situací, kdy osoba postižená přestupkem vypovídá jako svědek, a kdy jako poškozený.
Na druhé straně bych si i tak podržel rezervaci k onomu střídání postavení svědka a poškozeného. Nejsem si jist, zda lze vždy rozlišit, kdy se výpověď týká škody, a kdy se týká jednání, které ke škodě vedlo, jak už jsem napsal. V praktické rovině je s tím nutně spojena i poučovací povinnost a dotčená osoba by myslím měla vždy (ex ante) vědět, co smí/nesmí, musí/nemusí. Dovozovat až ex post, kdy mluvil pan XY jako svědek, a kdy jako poškozený, s tím není úplně slučitelné.
Také je zde onen § 55 odst. 1 s.ř., z něhož bych a contrario dovozoval, že mohu být buď svědkem, nebo poškozeným, nikoliv ale oběma zároveň. To lze ale překonat, uznávám, oním výkladem, že poškozený je účastníkem jen v části týkající se náhrady škody, a ve zbytku nikoliv. Tzn. řízení uvnitř „krájím“ a tomu přizpůsobuji přístup k dotčeným osobám, resp. odvozuji z toho jejich momentální procesní postavení (byť to nemusí být v praxi tak jednoduché, viz výše). Napadá mě ale, jak se to má s navrhovatelem – platí i pro něj, že v nějaké zbytkové části není účastníkem, ale svědkem? Účastenství navrhovatele také není úplně 100%ní.
Jinak samozřejmě souhlasím s tím, že informační hodnotu výpovědi nelze dogmaticky odvozovat od procesního postavení vypovídajícího a že jde o otázku volného hodnocení důkazů a posuzování zejména speciální věrohodnosti výpovědi – přirozeně jsem se opakovaně setkal s prolhanými svědky i věrohodnými účastníky, včetně obviněných. Ale to už jsou odchylky od základního (formálně pojímaného) stavu.
Jde-li o moji vlastní praxi, za stavu, kdy mi nebylo úplně jasné, jak k danému problému přistupovat, jsem volil přístup, kdy jsem nejdříve nechal osobu postiženou přestupkem vypovídat jako svědka (a poučil ho o jeho povinnostech), a nakonec jsem ji nechal uplatnit nárok na náhradu škody, čímž se dotyčný stal poškozeným, kdy jsem ho opět poučil (tentokrát především o právech). Pokud ale někdo uplatnil škodu již na začátku nebo ještě před zahájením řízení, poučoval jsem ho jako poškozeného a takto s ním i po celou dobu řízení zacházel (nedělil jsem výpověď na části „svědecké“ a části poškozeného). Na zřeteli jsem pak měl i výklad OVS MV ČR, které v jednom ze zápisů z KD dovodil, že převažuje účastnické postavení (či tak nějak), a že tedy jednou poškozený = pořád poškozený, a to ve všech situacích. Na mé vnímání spornosti diskutovaného rozsudku tak má zřejmě vliv i určitá setrvačnost a zvyk.
(pokračování níže)
Zajímalo by mě pak, jak to správní orgány v praxi dělají – Vy máte k praxi blíže, a zde bych rád znal Vaši zkušenost – zda je to „cochcárna“ (což asi není ideální), nebo převažuje určitá praxe (jedno kterým směrem). V každém případě by pak myslím bylo žádoucí přijmout určitý jednotný výklad, byť zatím si stále ještě netroufám určit, která z alternativ to má být, tím méně, jak má vypadat provedení v praxi.
V každém případě pak děkuji za exkurs do trestního práva – sám jsem už nezkoumal, jak je to v trestu, a návazně, zda jde o zvyk či kogentní úpravu (zde uvídám upřesnění), jakkoliv bych mohl namítnout, že trestní proces ještě nemusí předurčovat proces správní, resp. přestupkový, je-li tu komplexní úprava správního/přestupkového řízení /byť zde diskutujeme, jakou má vlastně podobu:-)/.
Jde-li o pokračování v páchání přestupku, resp. pokračující přestupek, nemyslím, že by z rozsudku vyplývalo, že posuzování této okolnosti je na zvážení správního orgánu. Myslím, že se o pokračující přestupek buď jedná, nebo ne. Pokyn NSS zkoumat ono pokračování myslím nepřipouštěl nějakou diskreci, ale spíš směřoval k naplnění zásady materiální pravdy a určení, o jaký druh deliktu se jedná (jakkoliv by to asi nemělo zásadní důsledky pro vedení řízení ani ukládání sankce, když se to myslím nakupilo za necelé dva měsíce).
Nemyslím si ani to, že by zde byly na místě úvahy ve směru „zákaz analogie v neprospěch obviněného“. Předně se možnost analogie dle mě týká spíš procesu (tedy obviněného, nikoliv pachatele). A dále – jde-li o instituty, jako je trvající přestupek, pokračující přestupek apod. – se jedná spíš o výklad základních pojmů veřejnoprávního trestání. Podobně jako nemám v PřesZ definici krádeže či zpronevěry, ale najdu ji až v TZ (nebo v doktríně). Neumím si představit, že v rámci veřejnoprávních deliktů bude jiný výklad základních institutů, jde-li o přestupky, a jiný výklad, jde-li o trestné činy – tvoří-li kontinuum, na něž dopadají stejná pravidla řízení o „trestním obvinění“ ve smyslu čl. 6/1 evr. Úmluvy a vcelku jde jen o soubor „malého“ a „velkého“ trestního práva.
Korekce posledního odstavce textu o "společném řízení":
Záměrem bylo říci, že o přestupcích mělo být v každém případě vedeno jedno řízení - v případě více přestupků by to bylo společné řízení, v případě pokračujícího přestupku jen "prosté" řízení, neboť jde o jeden delikt.
Ad PŠ – několik reakcí:
K trestní analogii, jde-li o výslech svědka/poškozeného, jsem již v podstatě reagoval výše.
Co se týče povinnosti vypovídat pravdivě, tak souhlasím s tím, že u obviněného možnost vypovídat jakkoliv (s výjimkou křivého obvinění jiné osoby) souvisí se zákazem nucení k sebeobviňování a uznávaným právem obviněného hájit se jakkoliv, třeba i lží. Nemyslím ale, že ostatní účastníci řízení mají někde stanovenou povinnost vypovídat pravdivě – takovou povinnost má jen svědek, viz § 55/1 s.ř. („Každý, kdo není účastníkem, je povinen vypovídat jako svědek; musí vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet.“) Pro účastníky žádnou takovou povinnost žádný zákon nestanoví a nelze je ani za lživou výpověď sankcionovat. Ust. § 21/1/g) PřesZ hovoří o svědecké výpovědi, nikoliv i o výpovědi účastníka („Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně podá nepravdivou nebo neúplnou svědeckou výpověď ve správním řízení…“). Postavení svědka účastníka jsou podstatně odlišná. Ust. § 21/1/b) PřesZ dle mě také nepřipadá v úvahu („Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně uvede nesprávný nebo neúplný údaj správnímu orgánu anebo mu požadovaný údaj zatají, ač má povinnost takový údaj uvést.“). Jednak to dle mého názoru platí spíš na případy, kdy zákon požaduje po občanovi uvést nějaká data, třeba nacionále, dobu pobytu, počet dětí (např. v cizineckém právu), a jednak žádný zákon nestanoví povinnost účastníka vypovídat, natož pravdivě (taková povinnost je uložena pouze svědkovi, viz ten § 55/1 s.ř.). (Pro úplnost - když podáváte vysvětlení o přestupku, také nemusíte mluvit pravdu /nikdo/ – sankce za lživé vysvětlení je jen v případech dle § 47a PřesZ.)
Co se týče váhy výpovědi poškozeného, souhlasím s tím, že je třeba ji posuzovat opatrně, nepřirovnával bych ji ale k „nepřímému důkazu“ – poškozený, zejména ten, který třeba dostal na budku, vypovídá o tom, co sám zažil nebo viděl, proto jeho výpověď beru za důkaz přímý.
Co se postupu výslechu týče, díky za odkaz na judikát i popis trestní praxe; problém ale vidím právě s tím, že poškozený může do spisu, může zjišťovat, co řekli ostatní apod., to lze ale asi částečně řešit organizací jednání.
Co se týče možných výkladů analogie s TŘ, tak za řízení nepovažuji jakýkoliv postup dle zákona, ale až postup po formalizovaném zahájení řízení – v rámci trestu jde min. o zahájení úkonů trestního řízení (jak se judikuje, vznikne-li spor o délku „trestního řízení“ pro účely stavění prekluzívní lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek). Přijetí oznámení za řízení nepovažuji, ať jde o s.ř. nebo t.ř.
Jinak ve zbytku souhlas, stejně tak pokud jde o postup MHMP – v každém případě měl MHMP vést jedno řízení, i kdyby myslel, že jde o jednotlivé přestupky a ohlížel se na § 57/3 (zjevně se to nakupilo během max. dvou měsíců). V případě, že by to byli posoudili jako vícečinný stejnorodý souběh, tak měli ex lege na základě § 57/1 PřesZ vést společné řízení, a pokud by to posoudili jako pokračující přestupek, zase to měli projednávat v jednom řízení s jednou sankcí (jen by asi postupně obohacovali dle čilosti pachatele popis skutku a jeho časové vymezení). Nemohli ale (tedy – jak vidno – mohli…) nasázet 8x za sebou pokutu, navíc myslím v maximální výměře (místo tuším 2.500 Kč za všechno, co pachatel spáchal, mu měla být uložena daná částka 8x).
V každém případě je to na zrušení a vrácení k novému projednání. Pak by si měl MHMP ujasnit, o jaký přestupek vlastně jde, zda o pokračující nebo opakovaný, a v každém případě všechna dílčí jednání řešit v jednom řízení s jednou sankcí v rámci zákonné výměry.
ad 13.
Vzhledem k právní úpravě postavení poškozeného v přestupkovém řízení a s přihlédnutím a aktuální judikatuře NSS je, zdá se, na místě odlišovat v přestupkovém řízení postavení poškozeného - účastníka řízení a jeho postavení jako svědka v těch částech řízení, kde není účastníkem. Pro správní orgány to je samozřejmě poměrně složitá pozice, nicméně některé tak činí již dnes, takže to zjevně jde. Vycházela bych přitom z toho, že v pochybnostech v konkrétní situaci (i jednotlivé otázce) má přednost postavení poškozeného jakožto účastníka řízení, nicméně je-li zřejmé, že se o otázku přímo spojenou s náhradou škody nejedná, bude poškozený vystupovat jako svědek.
Jiná situace je podle mne u navrhovatele, který sice také nemá zcela plné účastenství, ale jehož účastenství je téměř plné a navíc je nutno si uvědomit, že navrhovatel je v přestupkovém řízení o návrhových přestupcích "dominus litis" hlavního (nikoli adhezního) řízení. Navrhovatel tedy v dvojjediném postavení svědek/účastník v řízení o přestupcích vystupovat nebude (samozřejmě nepůjde-li např. o společné řízení, přičemž v některých nebude mít postavení navrhovatele).
Jitka Morávková
Ad 13)
Shrnutí JM považuji za velmi přesvědčivé a blíží se mému pohledu na věc z hlediska teorie.
Když se však pokusím nahlédnout na věc více optikou praxe, např. „běžného občana“, který se dostal do pozice účastníka řízení – poškozeného, dospívám k názoru, že v některých případech bude velmi složité nejen to, aby situaci organizačně „ukočíroval“ správní orgán, ale bude složité i to, aby situaci pochopil sám poškozený – ani bych se nedivil, kdyby si poškozený v takovém případě z opatrnosti vzal advokáta a požadoval, aby byl advokát přítomen jak jeho vyjádření jako účastníka řízení, tak jeho „svědecké výpovědi“.
Dle § 72 písm. b) PZ má poškozený postavení účastníka řízení „pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem“. Vyhodnotit co je „projednávání majetkové škody“ asi nebude tak jednoduché, jak by se mohlo zdát na první pohled. Dle mého názoru z dikce ustanovení § 70 odst. 2 PZ vyplývá, že předmětem „projednávání majetkové škody“ je otázka „zjištění škody a její výše“. A otázka „zjištění škody“ již dle mého názoru přímo souvisí s otázkou zjištění, jak byla škoda způsobena, tj. s otázkou průběhu deliktního jednání minimálně v jeho určité fázi. Z toho by pak bylo možno vyvodit závěr, že poškozený se jako účastník řízení bude při ústním jednání vyjadřovat nejen k otázce prokázání výše vzniklé škody, ale i k otázce samotného zjištění škody, tedy způsobu jejího vzniku. Skutečnost, že se poškozený může odvolat jen do výroku o náhradě škody na to dle mého názoru nemá vliv.
V těchto souvislostech si kladu i otázku, zda pro samotnou praxi bude při posuzování zjištěného stavu věci pro správní orgán hrát podstatnou roli to, zda průběh deliktního jednání popsal poškozený jako účastník řízení, či zda jej popsal svědek, kterému v totožném řízení jde o to, aby mu byla přiznána náhrada majetkové škody. Nemluvě o tom, že obviněný v tom jistě žádný rozdíl shledávat nebude.
Proto se osobně přikláním k tomu, aby účastník řízení o přestupku – poškozený, nebyl v řízení o totožném přestupku zároveň vyslýchán jako svědek.
Petr Franěk
Pokud si mohu udělat malou reklamu, tak problematikou pokračujícího přestupku se zabývám ve svém článku v posledních dvou číslech trestněprávní revue. S kritikou uvedeného rozhodnutí NSS se také ztotožňuji, myslím si, že okamžik přetržení pokračujícího přestupku na jednotlivé skutky určil NSS opravdu nesprávně. Docela ujíždí i terminologicky - orgán policie není totéž co policejní orgán, v daném případě, kdy šlo o obecní policii, to navíc není ani jeden z nich. Problém je podle mě v tom, že přestupkové právo zůstává trochu na pokraji zájmu odborníků na správko a že se často jen něco opisuje z trestněprávní teorie, a to něco není zcela přesně pochopeno. Dalším takovým případem může být zavádění jakéhosi materiálního znaku přestupku, se kterým se operuje v několika rozhodnutích a o kterém se uvažuje, že bude zakomponován i do připravovaného nového přestupkového zákona. Zdá se mi absurdní, že materiální znak byl vypuštěn jako pojmový znak trestného činu (že tedy u trestného činu nyní teoreticky stačí naplnění jeho znaků uvedených v zákoně bez ohledu na to, jak nebezpečný byl konkrétní čin, že tedy jeho konkrétní provedení mohlo znamenat marginální porušení či ohrožení zájmů společnosti /i když samozřejmě to není tak horké - to, co bylo vyhozeno dveřmi, se nám vrací oknem v podobě požadavku na společenskou škodlivost, což je ale přeci jen trochu něco jiného než pojmový materiální znak trestného činu/) a má být zaváděn u přestupku (který svou oproti trestnému činu menší typovou závažnost má vyjádřenu již prostřednictvím formálních znaků)
, resp. je v současnosti jaksi uměle konstruován, ač to nemá oporu v zákoně. Argumentuje se tím, že přestupek dle definice je jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti - že to je tedy ten materiální znak, jehož naplnění prý PZ vyžaduje. Nevím, ale zájem společnosti je v trestněprávní teorii objekt trestného činu a jeho porušení či ohrožení je následek - tedy formální znaky. Něco jiného by bylo, kdyby zákon v definici přestupku něco hovořil o míře takového porušení či ohrožení, tak tomu však není, proto si myslím, že konstruovat materiální znak u přestupku je nesmysl. Přestupek je dle mého názoru čistě formální delikt. Navíc pro případy, kdy NSS nějaký stupeň nebezpečnosti pro společnost vyžadoval a hovořil o materiálním znaku, má přestupkové právo ideální procesní řešení, jakým je domluva (a otázka za milión - lze vyřešit domluvou i přestupek, který nelze řešit blokově?) nebo upuštění od uložení sankce. Není vůbec potřeba si vymýšlet nějaký materiální znak. Je přeci jen něco jiného říci, že překročení rychlosti o 2 km/h 10 m před značkou obce není přestupek (tak co to tedy je? Není to žádný delikt? Je to potom v souladu s právem? Na co pak máme nějaké předpisy, které říkají, že dopr. značky přikazují to a to?), nebo to je přestupek a jen pro tentokrát máme za to, že není na místě uložit sankci? Přikláním se k druhému řešení.
Kořeny problému vidím ještě v tom, že lidé, kteří v praxi aplikují správní právo (zejména osoby činné u správních orgánů a správních soudů), nejsou úplně doma ve styku s trestním právem a naopak OČTŘ včetně trestních soudů nejsou úplně v obraze ohledně správního práva. Snad jediné místo, kde se denně dělá oboje (abych si přihřál svou policejní polívčičku) jsou obvodní oddělení policie, ty ale přijdou do styku hlavě s blokovým řízením, popř. jeho přezkumem, ale nedělají klasické správní řízení, a navíc to nejsou zrovna nějaké vrcholné orgány schopné určovat judikaturu.
Vít Klapal
Ad VK:
Díky za reakci. Pokud jsme ovšem utekli k materiálnímu znaku skutkové podstaty přestupku, tak posuzování naplnění materiálního znaku není jen otázkou několika judikátů, ale pevnou součástí teorie i praxe a materiální znak se posuzuje i u správních deliktů. Ona formulace "jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem, společnosti" lze asi interpretovat i tak, jak činíte Vy (pominu-li, že formulací se nám dává najevo, že jsou zde přestupky poruchové a ohrožovací), ale i tak, že pokud zájem společnosti porušen či ohrožen není, nejde o přestupek, i kdyby jinak jednání formální znaky skutkové podstaty konkrétního přestupku naplňovalo (např. ukradnu kolegovi v práci kancelářskou sponku). Možná není formnulace materiálního znaku v PřesZ nejobratnější, ujišťuji však, že materiální znak bývá posuzován, zejména v mezních případech i odůvodňován a často "využíván" pro odložení věci dle § 66/3/a) PřesZ. Opuštění posuzování materiálního znaku bych pak považoval za velmi nešťastné, je třeba najít hranici mezi závažným jednáním, a jednáním, které sice formálněš vypadá jako přestupek, ale trestat ho netřeba.
Ad Jan Potměšil
Ano vím, že materiální znak se zmiňuje už dlouho. Ale je to podle mě právě důsledek toho bezmyšlenkovitého opisování z trestněprávní teorie. A opravdu si nemohu pomoci, ale v zákoně pro to oporu nenacházím. Míra porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, tedy míra naplnění znaku charakterizujícího následek není nikde vyjádřena v pojmu přestupku, ale naopak je jedním z kriterií pro ukládání sankce v § 12 odst. 1 - a přesně tam má své místo. V bagatelních případech, který třeba popisujete, lze využít procesních prostředků jako je domluva nebo upuštění od uložení sankce. Když to uvedu na mém příkladu s překročením rychlosti těsně před značkou označující konec obce, a tím pádem i konec omezení rychlosti. Je to teda jednání v souladu s právem, nebo proti právu? Tertium non datur. Neexistuje nic, co by zároveň tak nějak bylo a tak nějak nebylo protiprávní. Podle to je jednání proti právu, proti nějakému zákazu stanovenému právní normou, byť ta míra, kterou ohrožuje společnost je pranepatrná. Porušení povinnosti stanoveného právní normou se nazývá delikt, pokud si to dobře pamatuju. Delikt může být soukromoprávní nebo veřejnoprávní, popř současně obojí. V daném případě nejde o porušení norem soukromého práva, ale práva veřejného. Pak se ptám, který z veřejnoprávních deliktů to je? Trestný čin ne, jiný správní delikt ne, disciplinární delikt také ne, pořádkový také, zbývá mi jen přestupek. Ledaže bychom vytvořili nějakou speciální kategorii správních deliktů nepostižitelných nebo tvrdili, že to porušení normy není. Ale to lze těžko, jestliže norma stanoví tam a nesmíš rychleji než tak a tak a já tam a tam rychleji než je stanoveno jedu, tak normu porušuju. Normu buď porušuju, nebo doržuju, to je záležitost jednoduché výrokové logiky. I když ji porušuji "jen trochu", pořád ji porušuji.
A ještě jiný logický argument se dá užít, a to argument a maiori ad minus. Jestliže zákonodárce stanoví, že něco, co může pro pachatele znamenat značnou újmu (tu největší, kterou právo objektivně zná, a to potencionální újmu v podobě trestní sankce, byť by např. pachatel subjektivně vnímal přestupkovou sankci jako horší), tj. uznání vinným z trestného činu nepotřebuje materiální korektiv, stačí jen naplnění formálních znaků (alespoň pojmově - odhlížím teď od zavedení požadavku jakési společenské škodlivosti, u níž ale komentáře jasně zdůrazňují, že nejde o pojmový materiální znak TČ a ani o nějaké synonymum pro dřívější společenskou nebezpečnost), což, uplatňováno důsledně, může být značně tvrdé, pak je nelogické vyžadovat materiální korektiv u něčeho, co objektivně nemá pro pachatele tak závažné následky, tj. u přestupku. (Strašné souvětí - zlozvyk z psaní sdělovaček) A pokud jde o Vámi uváděný příklad ukradené sponky. I o tom si myslím, že to je přestupek (a zároveň je to i civilní delikt - přinejmenším by měl pachatele sponku vrátit). Představte si, že to ten člověk udělá dvacetkrát. Patrně konstatujete, že pak už se o přestupku uvažovat dá, protože v právě v té opakovanosti lze spatřovat naplnění materiálního znaku. Ale jak to, pokud předchozích 19 ukradení nebylo nic? Jak 19 krát nic může dát něco? Jak 19 útoků v souladu z právem může z dvacátého útoku udělat útok protiprávní. Či snad těch 19 předchozích útoků tak zcela v souladu s právem nebylo, pak to musely být delikty a já se ptám jaké?
Ukradení sponky nebude přestupkem právě proto, že nebyl naplněn materiální znak skutkové podstaty přestupku. Ten ne, že se "zmiňuje dlouho", ale jeho naplnění je požadováno, co má paměť sahá, viz i judikaturu (nejen) NSS. Dělící čára mezi spr.deliktem a ne-deliktem není mezi naplněním či nenaplněním formálních znaků skutkové podstaty, jak činíte, ale dle ne/naplnění všech jejích znaků, včetně znaku materiálního. Ten se zkoumá i u jiných správních deliktů než přestupků, kde se ani neopíráte o konkrétní zákon, ale jen o doktrínu a judikaturu. Veřejnoprávní trestání je navíc prostředek ultima ratio, proto není důvod řešit sponku jako přestupek. Zda je 19 či 20 sponek dost či málo, je věcí individuálního posouzení ze strany správního orgánu, jasnou hranici od stolu určit nelze.
No, moc jste mi neodpověděl. Jak říkám, materiální znak byl prostě opsán z trestněprávní teorie, aniž by se někdo svědomitěji obtěžoval opřít ho o zákon. To, jak byl nalezen v zákoně, je nepřesvědčivé. Ano, judikatura ho uznává, ale to je právě to, o čem se tu bavíme, sporné judikáty správních soudů, kdy často něco přejímají z trestněprávní teorie, ale špatně pochopí. Navíc situaci trochu pozměnil nový trestní zákoník. Je opravdu protismyslné, že trestný čin nevyžaduje materiální korektiv, zatímco přestupek ano. A hlavně, nechápu, proč něco dělat složitě, když to jde jednoduše. Proč si vymýšlet nějaký materiální znak, když je jednoduché procesní řešení. Ano, opřít se o doktrínu - minima non curat praetor. Je přece rozdíl říci, že něco je v souladu s právem a říci, že něco sice není v souladu s právem, ale vzhledem tomu, že je to prkotina, tak to nebudeme řešit, ale kdyby se to opakovalo neustále, tak už to řešit budeme. To se sponkami byl jen příklad. Já samozřejmě neříkám, že 19 nebo 20 už nutně bude přestupek. Nechytejte se prosím slůvek. Jde mi o princip. Já prostě tvrdím, že ten člověk to beztrestně nemůže provádět donekonečna. Ale zatímco v mnou navrhovaném řešení v jistém bodě nastane situace, že s přihlédnutím ke kriteriím uvedeným v § 12 odst. 1 bude jednání pachatele přestupek, který už bude postižen, tak v situaci, kdy opakovaně dělám něco, co je v souladu s právem - není to údajně žádný delikt, tak i kdybych to opakoval milionkrát, nikdy se to nemůže nasčítat na něco protiprávního. Kdyby k některému z těch útoků zavolali policistu, nemusí nutně pachatele pokutovat nebo oznamovat, ale přinejmenším by měl pachateli říci, že to, co dělá, není v souladu s právem, a že bude-li to dělat i nadále, může být v určitém bodě postižen pro přestupek.
Vít Klapal
Vít Klapal
No, právě závěr, že něco je "prkotina", je ekvivalentní závěru, že chybí materiální znak. Který se, pokud vím, posuzoval vždy. Nelze ani tvrdit, že opakované méně závažné jednání je navždy nepostižitelné - něco jiného je jednou či poprvé uklouznout a něco jiného být nepoučitelný, pak už je třeba na nebezpečnost skutku nahlížet jinak. Ale neberu Vám názor, že je to jinak či že to lze intepretovat jinak, jakkoliv tou i onou cestou myslím nakonec dospějeme ke shodnému výsledku.
K materiálnímu znaku (a novému TZ) viz např. rozsudek NSS ze dne 22.7.2013, č.j. 8 As 83/2012 – 38: „Zákon o přestupcích v § 2 odst. 1 stanoví, že „[p]řestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti “. Právě porušení či ohrožení zájmu společnosti tvoří materiální stránku přestupku. Při hodnocení, zda je určité jednání přestupkem, proto správní orgány mají povinnost vždy zkoumat, zda došlo k naplnění nejen formálních znaků přestupku, ale i znaku materiálního (blíže viz např. rozsudky ze dne 17. 2. 2005, čj. 7 As 18/2004 – 48, a ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008 – 45, c. 2011/2010 Sb. NSS). Na tomto závěru nic nezměnilo ani nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (viz např. rozsudek ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 137/2011 – 52).“
K tématu viz též text p. Klapala - Klapal, V.: Pokračující, trvající a hromadný přestupek (1. část). In: Trestněprávní revue č. 9/2013.
Autor se tam oním přetržením pokračování zabývá dost podrobně, a co se týče rozsudku NSS, kritizuje jej v podstatě z pozic, které už zde částečně, byť podstatně stručněji, zazněly.
Spolu s 2. částí textu zveřejněnou v Trestněprávní revue č. 10/2013 jde o zajímavý příspěvek (byť některé závěry by asi vyžadovaly další diskuzi) s mnoha postřehy z praxe.
Vyplývá tam myslím na povrch asymetrie mezi praxí, která ví, ale nerozhoduje, a teorií, která zkušenost s praxí nemá a mnohdy ani příliš neví, ale určuje, co platí.
Okomentovat