09 února 2011

Šlechtické tituly a svoboda pohybu uvnitř EU

Jedním ze zákonů, který mne od prvního ročníku studia na právech fascinoval, je zákon č. 61 z prosince 1918, jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly. V jednom paragrafu zákon jednak zrušuje „šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují“, jednak říká, že [b]ývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví. Zákon je samozřejmě soustavně porušován, a vyvolává přinejmenším dvě teoretické otázky. Především, nakolik je v našem právním řádu možné, aby platná zákonná norma vyšla z užívání (desuetudo). Za druhé, jde o nádhernou ukázku lex imperfecta, normy bez sankce (sankci zákon původně měl, později z něj ale vypadla). Mohou takové normy existovat, je smysluplné, aby existovaly?
Ve svém prosincovém rozhodnutí se k souladu obdobného typu zákonů s právem EU vyjádřil též Soudní dvůr EU (SD EU). Soudní dvůr posuzoval rakouský protějšek českého zákona. Rozhodnutí Soudního dvora potvrdilo přípustnost zákazu šlechtických titulů z pohledu práva EU. Současně je hezkou ukázkou plurality ústavních systémů členských zemí a ústavního práva EU.
Rakouský zákon je jen o čtyři měsíce mladší než zákon československý. Od českého zákona se pak liší především tím, že má formálně sílu ústavního zákona. Scénář kauzy před SD EU byl poměrně prostý. Paní Ilonka, rakouská státní příslušnice, byla osvojena německým občanem Lotharem Fürst von Sayn-Wittgenstein. Následně pak v Německu přijala jméno Ilonka Fürstin von Sayn-Wittgenstein. Jakkoliv paní Ilonka pobývá hlavně v Německu, v souvislosti se svými obchodními aktivitami podniká též v Rakousku. Tam její nové jméno sice původně zapsala i rakouská matrika, následně však byl tento zápis opraven, a vypuštěn byl šlechtický přídomek „Fürstin von“. Následně vznikl spor, který skončil až u Správního dvora ve Vídni. Ten předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, nakolik může neuznání šlechtického titulu narušit právo na svobodu pohybu, chráněnou právem EU.

Připomeňme jen, že podle ustálené judikatury SD EU vskutku mohou obstrukce se zápisem jména občana jednoho státu v jiném státě EU vyvolat konflikt se svobodou pohybu (čl. 21 SFEU). Příjmení osoby je základním prvkem její totožnosti a jejího soukromého života. Jméno osoby se nicméně týká jejího soukromého a rodinného života jako prostředek osobní identifikace a spojení s rodinou (Soudní dvůr zde odkázal na čl. 7 Listiny základních práv EU a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Soud přitom přistoupil k šlechtickému titulu jako k součástí jména žalobkyně. Dospěl přitom k závěru, že skutečnost, že orgány členského státu odmítly uznat všechny prvky příjmení státního příslušníka tohoto státu, které bylo určeno ve druhém členském státě, představuje omezení svobod přiznaných článkem 21 SFEU každému občanu Unie.

Rakousko ve sporu nicméně přesto uspělo. SD EU totiž dovodil, že v daném případě byla překážka svobodě pohybu osob odůvodněna, neboť se zakládala na objektivních hlediscích a byla přiměřená cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem. SD EU vzal v úvahu, že „v kontextu rakouských ústavních dějin může být zákon o zrušení šlechtictví jakožto prvek národní identity vzat v úvahu při poměřování legitimních zájmů s právem svobodně se pohybovat přiznaným právem Unie“ (bod 83). Rakousko se podle SD EU v podstatě dovolávalo veřejného pořádku, který se může „lišit členský stát od členského státu a v čase“ (bod 87). Proto „se nejeví jako nepřiměřené, aby členský stát usiloval o dosažení cíle ochrany zásady rovného zacházení tak, že svým státním příslušníkům zakáže veškeré nabývání, držení nebo používání šlechtických titulů nebo šlechtických prvků, které by mohly vést k přesvědčení, že nositel takového jména je držitelem takové výsady“ (bod 93). Soudní dvůr totiž vzal v potaz především to, že rakouský zákon směřuje dle tvrzení rakouské vlády k zajištění zásady rovného zacházení jakožto obecné právní zásady.

Čtenáře rozhodnutí jistě zaujme význam, který dal Soudní dvůr zásadě, podle níž Unie ctí národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž republikové státní zřízení (čl. 4 odst. 2 SEU). Současně je ukázkou posilujících trendů, kdy SD EU do svého odůvodnění plně zapojuje judikaturu ESLP.

Řízení se aktivně účastnila též česká vláda, která prosazovala podporu legitimity rakouské legislativy. Zajímavé je, že na řízení neparticipovaly žádné monarchie.

Abych se vrátil ještě k mému úvodu. Otázku, zda český zákon je vskutku lex imperfecta, by pomohla vyřešit odpověď na to, zda česká matrika zapíše jméno včetně šlechtického predikátu. To souvisí i s tím, zda český zákon vskutku jako platný a účinný zákon přinejmenším ve správní praxi ještě funguje, či zda již kompletně vyšel z užívání. Odpověď na tuto otázku ale neznám.